FAMU uvádí

Měla jsem to poblíž práce. Situace Dity, která se předčasně a zbytečně ocitla na konci života, a to jen kvůli svému lékaři. Intimní reflexe nejen vztahu k doktorovi, který Ditě podepsal ortel, ale především uplynulého krásna a přání. Záznam mezi polštáři s vědomím posledních několika dní v kontextu problematiky vydělávání peněz v oblasti onkologie.

Reportáž o kolotočářích, o tom, co jejich profese znamená a jestli má vůbec budoucnost. Velký byznys, ale i malé upřímné úsměvy. Co je na tom všem vlastně nejpodstatnější?

Reflexe pocitů stísněnosti, sevření těla a jeho následného uvolnění. Paralela lidských koster a páteří stromů. My a příroda, peklo a svoboda.

Eva Eisler je významná česká designérka a šperkařka. Krátký film ukazuje její kreativní proces od zrození nápadu až po realizaci a představuje základní stavební kameny její tvorby: čistotu, eleganci a minimalistickou neotřelost. Její kovové konstrukce přitom kontrastují se zasněnou, něžnou estetikou filmu.„Jak v životě, tak v práci – pokud chceme být upřímní – bychom měli neustále hledat podstatu věcí a sami sebe.“---Zdroj citátu: Rozhovor s Evou Eisler, Heroine, 15. 9. 2020. https://www.heroine.cz/kultura/3049-ceska-stopa-ve-svetovem-designu-sperky-evy-eisler-nosila-i-zaha-hadid

Expozice má více významů ve smyslech vystavení něčeho nebo vystavení (se) něčemu: 1. Úvodní představení postav nebo tématu. 2. Doba osvitu fotografie či filmu. 3. Vystavení senzoru kamery světlu ze zachycovaného prostředí. 4. Míra působení látky na živý organismus. 5. Prostor (výběh), kde jsou zvířata umístěna a návštěvníci je mohou pozorovat. 6. Orientace členitého terénu vzhledem ke světlu a Slunci. Expozice studentů prvního ročníku katedry dokumentární tvorby etice dokumentárního natáčení.

Veřejný prostor je bitevním polem o pozornost. Vyhrávají barevnější fasády, větší nápisy a agresivnější reklamní sdělení. Paralelně s nimi existuje i jazyk graffiti, které stvoří nedílnou součást identity téměř všech současných měst. Objevuje se a zase mizí.

Záběry natočené mezi léty 2020 až 2022 podávají barvitý obraz protivládních demonstrací, které probíhaly v průběhu koronavirové pandemie. Mezi odpůrci a odpůrkyněmi očkování, roušek a politiků*ček se najdou zástupci a zástupkyně rozmanitých vrstev české společnosti, kteří*ré prezentují své osobité názory v autentických rozhovorech.„Národ, který v demokracii spí, probudí se v diktatuře.“

O dvou bytech, ve kterých bydlí sám. O dovolené, na které by chtěl umřít. O astrologických intervalech, které při komponování přiřazuje jednotlivým planetám. Skladatel Jan Klusák napsal hudbu k největším filmovým klenotům 60. let. Ani s devadesátkou na krku ale nepřichází o svébytný humor a nadhled. „Za mého dětství slušnej člověk umřel v sedmapadesáti a byl od něj pokoj.“ — Jan Klusák

Před střední školou v Brně vyrostla výstava organizace STOP GENOCIDĚ. Agitátoři Jan a Vladimír se pomocí drastických fotografií snaží středoškoláky odradit od nezodpovědného života – a také sesbírat podpisy pod petici za zákaz umělého přerušení těhotenství v Česku. Reportáž sleduje jejich snažení během jednoho školního dne.

Střihačem mezinárodně oceňovaných filmů Ida, Studená válka nebo Quo vadis, Aida? je absolvent FAMU Jarosław Kamiński. Rodák z polské Lodže se v krátkém, obrazově vytříbeném medailonu prochází svým rodným městem, vzpomíná na dětství, kdy ze školy utíkal do kina, a popisuje svůj vztah k dnešnímu Polsku i včerejší Praze.„Pamatuju si, že jsem jednou utekl ze školy do kina. Na nějakej francouzskej film.“ — Jarosław Kamiński

Film hledá dávno zapomenutého rodinného příslušníka, který po emigraci do Austrálie v roce 1948 ztratil osobní kontakt se svou rodinou. Jediné, co po něm zbylo, byly dopisy a má babička, jeho sestra, která mi mohla vyprávět jeho příběh. Čí příběh to ale je? A jak do něj zasahují nalezené dopisy?

Autorská reportáž rozkrývá úzkostné stavy z metra, jež má žena-režisérka, a konfrontuje je se strojvůdcem Peterem a jeho vlastním pohledem na profesi a prostředí, ve kterém každý den musí pracovat. Jejich rozhovor se postupně stává terapií a prostorem pro sdílení vlastních vnitřních strachů, nejistot a obav.

Martin Imrich žije a studuje v Praze. Pochází ale z Jižní Moravy, kam se také vydává na pěší pouť, aby překonal rozpor mezi „tím, kým jsem, a tím, kým jsu“, jak říká. Jeho videodeník, doprovázený upřímným mimoobrazovým komentářem, zachycuje útržkovitou formou cestu ke kořenům i pátrání po smyslu podobného uměleckého projektu.„Vlašim a Benešov jsou nejodpornější místa na světě a lituju všech lidí, kteří tam musí žít.“

Dívka před zrcadlem se krášlí kosmetickými produkty. Její kosmetika ale za sebou nese stopu testování na zvířatech v laboratoři. Střet sladké nevědomosti a reality uvězněných tvorů se odehrává v jedné koupelně / … v kleci.

Obyvatelé jihočeských Paštik přemýšlí, jestli může mít zloděj svědomí. Pár dní po odcizení žulových lebek z brány hřbitova je někdo vrátil a pečlivě je vyskládal zpět před kostelní zeď. Záhadný návrat ukradených soch vede místní k úvahám o motivaci pachatele. Skládají různorodou mozaiku výpovědí a svědectví, do nichž projektují své vlastní představy.

Film o cestě jedné knihy, která urazí řadu překážek, než se dostane ke svému čtenáři.

Zvířata zdecimovaná nesnesitelnou tíhou bytí, existenciální frustrací i každodenními maličkostmi. Lidé jako vyprázdněné loutky čekající na povel z režie anebo křepčící herci zběsile ochraňující svá křehká ega. Teatrální, multidimenzionální performance na motivy autorských frustrací a uměleckých (dez)iluzí. „Máme problém s vámi, máme problém s námi. Bojíme se mluvit jinak než metaforami.“

Film je portrétem kameramana Tomáše Šťastného, po němž režisér zdědil jméno i povolání. Šťastný kombinuje archivní rodinné a osobní videozáznamy a hranou dramatizaci, která je intimním náhledem do jeho vzpomínek a snahou o pochopení svého otce.„Já se s tebou neloučím tímhle filmem, protože vím, že tě budu furt objevovat.“ — Tomáš Šťastný ml.

Protagonistou snímku je důchodce Pavel, který ve svém bytě hromadí další a další věci. Pavel je přesvědčen o hodnotě své sbírky, ačkoli ji vlastně nezná. Film medituje nad tématem hromadění věcí a potřebou vlastnit obecně. Tvůrce ozvláštňuje obraz s pomocí rotoskopie, jež umocňuje omšelost ukazovaného prostoru.„Já jsem se přesvědčil, že nepřítelem jsem já sám. Nejhůř se pere sám se sebou.“ — Pavel, protagonista

Film o rostlinách a uklízení. Dvě protagonistky od sebe dělí nejen vzdálenost a věk, ale i to, jak se vztahují ke své práci, úklidu kanceláří a veřejných toalet. Tyto prostory si podmaňují a vytváří v něm vlastní světy předmětů a myšlenek.

Cvičení katedry kamery o člověku, který tvrdí, že jeden nesmí uvěřit svému příběhu, ale příběhy jsou vlastně to jediné, co má na světě rád. O člověku, který se lidí bojí, ale miluje jejich podstatu. O člověku, kterému bylo v dětství tvrzeno, že pokud si najde něco, pro co bude cítit vášen, tak bude vždy v pořádku, a tak si našel drogy. A hlavně o člověku, který se drog vzdal, aby zase mohl vyprávět příběhy.

Moje vlasy nejsou vyzvání ke konverzaci. Moje vlasy nechtějí, aby se jich někdo dotýkal. Moje vlasy si neříkají o komplimenty. Moje vlasy prostě jenom jsou a ty s tím nic neuděláš. Stejně jako se mnou. Stylizovaná a klaustrofobická artikulace hranic těla a osobního prostoru. „Máš krásné vlasy.“

Hnědouhelný důl a elektrárna Turów na česko-polsko-německých hranicích přinášejí napětí do mezinárodních vztahů. Pro Poláky Turów znamená zdroj obživy, ale Češi se obávají, že případné rozšíření dolu povede k úbytku pitné vody a k dalším ekologickým problémům. Tento konflikt s nadhledem symbolizuje česko-polská soutěž o nejlepší bramborový salát, kterého se účastní i Teresa, jejíž rodina v elektrárně pracuje.„Víte, my jsme malí páni, my to nerozhodneme. To víte, že by to bylo špatný, kdyby tu nebyla voda, ale my tomu nerozumíme prostě, to je mezi nima nahoře.“ — Nejmenovaná aktérka

Jak moc si uvědomujeme, že i přes neustálý informační tok vnímame jen svůj chumel informací, díky kterým si vytváříme svůj světonázor? A proč jsme si jím tak jistí? Jak moc v té vší informovanosti opravdu vnímáme, že zprávy z našeho mediálního prostoru jsou jen podobou reálného dění? A není ta zpráva náhodou už za kopcem? … Reportáž o bačovi, ovečkách a rádijku ve vysokých horách.

Neustále se snažíme každému zavděčit, být pro ostatní tou nejlepší verzí, ale nakonec zůstaneme zase jen my, sami sobě. Metaforický záznam toho, jak nás okolí ovlivňuje a postupně se stáváme jeho projekcí. Objektem pro všechny a pro nikoho.