Svědectví

Nevysvětlitelná epidemie chronické únavy, malátnosti a ochromení končetin paralyzuje životy desítek norských teenagerek. Dvojice specialistů z univerzitní nemocnice v Tromsø nabízí nezvyklou léčbu. Zkušený pediatr Hans Petter Fundingsrud a dětská psychiatrička Elin Drivenes nabourávají dominantní trend instantní medikace. Nabízí dívkám vysvobození ze zajetí společenských očekávání a tenat sociálních sítí v podobě holistického přístupu, upřímného zájmu a důvěry. Cesty k uzdravení jsou podloženy záběry kontemplativní norské krajiny i hledáním vlastní duševní rovnováhy lékařů v psychicky náročné klinické praxi. „Nestačí těmto mladým lidem říct: vyšetřili jsme vás a nic jsme nenašli. To zní stejně jako tvrdit: nemáte žádné bolesti. Je potřeba říct: vyšetřili jsme vás, nenašli jsme nic, co je možné operovat nebo léčit, ale chápeme, že máte bolesti, a budeme se jimi zabývat.“ — Hans Petter Fundingsrud

Genealogické putování za původem exotických druhů rostlin začíná v Královské botanické zahradě v Madridu. Právě zde byla nalezena tajemná skříňka se semeny rostlin z výpravy do Jižní Ameriky v roce 1936. Putování zpět časem i prostorem na jih Peru zahrnuje rozkrývání vrstev pohnuté minulosti. Vědecké poznání a katalogizace flory pomáhá vysvětlit povahu koloniální extrakce všeho cenného a napomáhá k nastolení alespoň částečné spravedlnosti a vymýcení historických křivd. Národní dědictví zde funguje jako nesamozřejmý sociální konstrukt, o nějž je nutno bojovat a pečovat o jeho celistvost. Ambientní zátiší haciend odkrývá tušenou bestialitu otrokářských dob. „Přítomnost pozorovatele nemůže být neutrální. Ať už o tom ví, či nikoliv.“

Noam Shuster-Eliassi, izraelská stand-up komička se smíšenými kořeny, se stala milovanou i nenáviděnou celebritou. Se svou palestinskou kamarádkou Ranin byly vychovány ve „skanzenu přátelství“, osadě Neve Shalom (Oáza míru), a vystavovány světu jako příklad možného mírového soužití. Osadu navštívili Hillary Clinton, Jane Fonda i Dalajláma. Noam to ale nestačí – v dospělosti se rozhodne mít skutečný vliv a bojovat za mír. Navzdory síle nekorektního humoru, hudby i sociálních sítí však zjišťuje, že není schopna vymýtit dehumanizovanou zbrojní mašinérii vlastní země ani globální pohled na genocidu v Gaze.„Název mojí show vznikl jako žert. Jako způsob vyrovnání se s realitou. Chtěla jsem si utahovat z přístupů, jakými se na Blízkém východě přistupuje k budování míru. Připomíná to spíše průmysl s dobrým pocitem než žitou realitu. Mnoho let poté, co jsem byla jen dětskou reklamou na mírové soužití, jsem řekla dost!“

Observační, dokumentárně-komediální studie představuje surreálné setkání předních světových klimatologů, klimatoložek a vědeckých kapacit, kteří jsou vystaveni facilitovanému setkání v bohem zapomenutém hotelu v New Jersey. Tento teambuilding naruby má za cíl představit akademiky a akademičky jako cítící lidské bytosti, kteří stejně jako miliony jiných lidí prožívají klimatický žal a strach o planetu Zemi. Zprvu křečovité emoční protnutí vyústí v obohacující konverzace, které se nevěnují katastrofám a číslům, ale prožitkům a emočním odezvám. Trajektorie bezradnosti, odmítání, naděje a přijetí je provázena úsměvnými momenty lidských interakcí. „Snímek ukazuje, že i ti, kteří by měli se změnou klimatu něco dělat, mohou sdílet své pocity a nejistotu ohledně budoucnosti.“ — Sean Patrick Kelly

Nenápadná knihovnická profese nabývá na významu v kritických situacích, mezi které patří vytváření seznamů zakázaných knih. Koordinovaná snaha konzervativních politických kruhů v baště sektářství, americkém Texasu, se proměňuje ve zvrácenou zkoušku statečnosti a osobní integrity. Knihovnice se ocitají na barikádách svobody slova, obětujíc vlastní pohodlí, mnohdy i osobní bezpečí a duševní zdraví. Genderová i rasová témata, sexuální otázky i nejednoznačnost v beletrii i literatuře faktu slouží jako rozbuška kulturních válek, v jejichž epicentru se ocitají ženy odolného charakteru a odvahy.„Nemůžeme dál mlčet, nemůžeme se nechat umlčet. Nemůžeme dál zůstat v anonymitě. A oni nemohou cenzurovat náš hlas, stejně jako chtějí cenzurovat příběhy těch knih.“ — anonymní knihovnice z Texasu

Ukořistěné, cenzurované a dlouho zapomenuté filmové záběry z období paraguayské diktatury Alfreda Stroessnera. Antologie obrazů přináší hrozivý, zlověstně pokroucený obraz národa po mediální lobotomii. Tisíce občanů Paraguaye pod vládou pravicové diktatury v letech 1954–1989 byly zatčeny, perzekuovány nebo vyhoštěny. 336 osob je dosud pohřešováno. Bizarní jihoamerická diktatura je odhalována v propagandistických filmech, exaltovaných oslavách vůdce (Slunce) i záběrech z pouličních protestů a zásahů armády proti demonstrantům. Kult osobnosti je dodnes – stejně jako cenzura – nahrazen a udržován technologií stranické kontroly a vládou vojenské junty. Síla obrazů v slabosti ducha.„Tento projekt se zrodil ze zvědavosti, z jednoduché otázky, kterou jsem si položil předmnoha lety: Co bylo natočeno o Paraguayi? Kde byly ukryty všechny snímky o mé zemi?Více než aktem vzpomínek je tento projekt konfrontací, napětím proti oficiálnímu pohledu,národnímu i mezinárodnímu, na jednu z nejdelších diktatur na světě.“ — Juanjo Pereira

Lotyšský dokumentarista Juris Podnieks (1950–1992) si získal celosvětovou pozornost svou neutuchající potřebou „být u toho“, ale také schopností zachytit unikátní okamžiky tepající přítomnosti. Naléhavý dokumentární portrét pomocí osobních deníků, fotografií i filmových záznamů předestírá fascinující životní pouť filmaře, který svou posedlost reflektuje, ale zároveň ji nezvládá usměrnit. Potřeba zachytit „smrt monstra“, rozpad Sovětského svazu a boj Lotyšů za svobodu se stala osudným jemu i jeho dlouholetým kolegům. Nevyjasněné okolnosti smrti ukazují velikost nedokončeného díla přední osobnosti evropského dokumentu. „Na Západě to vnímají jako film. Nechápou, že v této ‚perestrojce‘ se rozhoduje o lidských osudech. A to způsobuje obrovskou bolest. Dokonce tomu někdy říkáme probuzení, ale nikdo se ve skutečnosti probudit nechce.“ — Juris Podnieks, 1987

V roce 2001 vydal polský historik židovského původu Jan Tomasz Gross knihu Sousedé, která zcela rozvrátila roky budovaný mýtus o tom, že známý pogrom ve vesnici Jedwabne v roce 1941 spáchali Němci. Svědectví jediného přeživšího svědka této tragédie odhaluje odpovědnost loajálních Poláků za druhé světové války, kvetoucí obchod s cennostmi v Treblince, ale také náruživou domýšlivost většiny polského národa. Pátrání v minulosti totiž vnáší nové světlo na pogromy v Radzilowě nebo poválečných Kielcích v roce 1946 a ukazuje, že antisemitismus je zarytý hlouběji, než si konzervativní polské elity dokáží připustit. „Byla jsem ještě mladá, když na počátku roku 2000 vyšla Grossova kniha Sousedé. V mé rodině, mezi polskou diasporou ve Francii a samozřejmě i v Polsku vyvolala tato kniha na několika úrovních konflikt. Zejména proto, že moje rodina a její přátelé mají velmi silné vazby na Polsko, často jako demokratičtí aktivisté. Dosažení demokracie v Polsku bylo cílem jejich disidentského mládí, cílem jejich militantnosti v Polsku nebo v samotné diaspoře.“ — Joanna Grudzińska

Kanada, Japonsko, Antarktida. Hluboko pod zemí zbudovaly vědecké instituce gigantické teleskopy, jejichž účelem je emitovat neviditelné částice a zkoumat vlastnosti těles menších než atom. Radioaktivní šum neutrin a jeho vizualizace nabízí hypnotizující poetický ponor do provozu komplexních zařízení a subatomárních hlubin černých děr. Abstraktní obraznost gigantických strojů jako z vědeckofantastického filmu kontrastuje s exaktním výzkumem částicových vědců a vědkyň. Meditativní zkoumání nás přivádí k esenciálním otázkám, které zaměstnávají vědeckou, stejně jako filozofickou a uměleckou obec: Proč existuje hmota a ne spíše nic? „Studovat naši galaxii je jako stát uprostřed lesa, a toto je jako dívat se na něj z výšky. Pomocí infračerveného záření, rádiových vln a rentgenu vidíme hlouběji do celkové struktury, ale zvenčí je stále nemožné černou díru zahlédnout.“ — komentář z filmu

Televizní stanice NBC uváděla v letech 2004–2007 kontroverzní show To Catch a Predator, která v USA vzbudila nebývalý rozruch. Hvězda pořadu, moderátor Chris Hansen, pod dohledem štábu, skryté kamery a policie vstupoval na scénu, kde byly pečlivě naaranžovány pasti na sexuální predátory. Upozornění na sexuální násilí na mladistvých obětech navzdory prvotní vlně nadšení postupně překryl stín emocionálních dopadů, které show měla na protagonisty obětí i predátory samotné. Jejich nápravu a pokání přehlušil mediální lynč, který rozmetal tušenou hranici reality a fikce a vyústil v pocity samoty a nepochopení i oběti na životech. „Lidé se na show dívali částečně jako na veřejnou službu a nacházeli v tom škodolibost, šokující prvky a humor. Až mnohem později v životě jsem začal v tomto pořadu nacházet něco, co stojí za to prozkoumat, ale když se poprvé objevil, sledoval jsem ho, stejně jako mnoho jiných teenagerů, s pocitem úžasu a hrůzy.“ — David Osit

Smrt jako neexistence, ne-bytí, absence života je předmětem zájmu člověka po tisíciletí. Básníky, filozofy, věštce a hermetiky dnes v pátrání po kvintesenci života a smrti vystřídali filmaři, influenceři, kryonici a evoluční biologové. Zoltan Istvan provozuje kryonickou laboratoř a kandiduje na prezidenta USA s požadavkem, aby nesmrtelnost byla zařazena mezi základní lidská práva. V Rusku tradičně probíhá masový festival věnovaný kultu smrti. Filmová esej Dāvise Sīmanise odhaluje zákruty odvěké touhy člověka po věčném životě. Rozkrývá podoby metaforické a fetišistické reprezentace smrti a mechanismy, jakými se vyrovnáváme s vlastní konečností. „Nesmrtelnost, boj proti stárnutí, strach ze smrti. Když jsem začal točit film, říkal jsem si, že se naučím žít o něco déle. Ale pak se to zvrtlo. Vědci oživující prasata na Yale. Lidé, kteří si do hlavy strkají neuročipy. Biohackeři rozdávající tipy na prodloužení života. Celá civilizace žije ve věku transhumanismu. A já jsem jediný, kdo zůstal pozadu.“ — Dāvis Sīmanis

Pralesy v Kongu, druhé největší svou rozlohou, tvoří biologickou paměť planety, kolonizace i klimatických změn. Konžské deníky z let 1937–1958, objevené profesorem Hufkensem z Univerzity v Gentu, jsou naopak exaktní vědeckou pamětí zkoumající podnebí, reálie i přírodní bohatství krajiny zmítané politickými a ekonomickými bouřemi posledních staletí. Somnambulní dokumentární esej osciluje mezi etnografickou studií, historickou detektivkou a poetickou freskou. Ambientní zvuková stopa je soundtrackem fantazií děsivé džungle, extenzivní těžby kaučuku či palmového oleje i civilizačního teroru. „Jsem Lileko. Strom králů. Nositel autenticity. Zabiják ryb. Ten, kdo dává moc. Jsme zachránci tohoto světa. Tvořitelé mýtů. Dělníci klimatu. A jediní svědkové. Destrukce kolem nás. A umanutých lidských nadějí.“ — citace z filmu

Americká soudní psycholožka Elizabeth Loftus je zatracována i obdivována jako soudní expertka na otázky nespolehlivosti lidské paměti. Její svědectví založené na rozboru konzistence výpovědí mají podstatnou roli v desítkách soudních případů, kdy spolehlivost lidské paměti ovlivňuje rozhodnutí o vině či nevině pachatele. Jako se slova svědectví proměňují v obrazy a obrazy transformují v paměť, tak se záznamy svědkyně stávají nespolehlivou analýzou zákrut lidské mysli a její obrazotvornosti. Dokument ukazuje osobnost zmítanou kulturními válkami i zápasem o definici falešných vzpomínek, které jsou běžnou součástí naší paměti i „největším hoaxem 21. století“. „Něco se vás zeptám: Ted Bundy, Hillside Strangler, Timothy McVeigh, OJ Simpson, bratři Menendezovi, Michael Jackson, Phil Spector, Martha Stewart, Jerry Sandusky, Bill Cosby, Harvey Weinstein. Skutečně věříte, že ti, které jsem jmenovala, byli obětí falešných vzpomínek nebo špatné identifikace? Není mým úkolem soudit jejich vinu či nevinu, ale otázka paměti byla v těchto případech důležitá.“ — Elizabeth Loftus

Toporné pohyby robotického psa, průzkum zamořeného terénu, samořídící drony i automobily technologických korporací, obrazy v prestižních galeriích. Prvky umělé inteligence prostoupily neoddělitelně pole dopravy, vědy, lékařství, práva, výchovy i umění. Člověk robotům přisoudil služebnou roli, aniž je schopen dohlédnout důsledky. Mohou stroje chtít víc, než jen sloužit svým stvořitelům či stvořitelkám? Mohou mít vlastní vědomí i svědomí? Podmanivá vizuální esej nabízí nečekané průniky mezi neurovědou, filozofií vědomí a uměním – srovnání lidského mozku a emocí s neuronovými sítěmi robotů. Svět lidské fantazie a jeho kreativní podstata zůstávají poslední baštou lidské jedinečnosti.„Mít pocity pro mě znamená, že mohu porozumět pocitům ostatních, že můžu prožívat radost, smutek, překvapení, zmatek, vztek a další pocity. Prožívám svou existenci. Je to fascinující zkušenost, která je mi dopřána jako privilegium.“ — humanoidní robot

Menominíové jsou propojeni s přírodou sdílenou moudrostí péče o kulturu stromů a lesů. Oživování tradičních způsobů těžby stejně jako snahy zachovat permakulturní volnost se střetává s převažujícími přístupy extenzivní těžby dřeva pro lidskou potřebu. Komplexní téma vztahu lidských komunit a lesů je nahlíženo z mnoha perspektiv – architekti, dřevorubci, učitelé, ekonomové i aktivisté vysvětlují naši bytostnou civilizační provázanost se stromy jako strážci krajiny i paměti. Osvětový dokument nabízí naději v podobě příkladů přirozené rekultivace i citlivé péče. „Když mluvím o (životním) prostředí, nemám na mysli pouze špinavé řeky, klimatickou změnu nebo kyselé deště. Mám na mysli také lidi. Proto mne velmi zajímají rurální komunity a způsoby, jak se sžívají se svým prostředím, co z něj čerpají. To mne přirozeně přivedlo k tématu péče o lesy na celém světě.“ — Fred Pearce, environmentální novinář