Svědectví

Noam Shuster-Eliassi, izraelská stand-up komička se smíšenými kořeny, se stala milovanou i nenáviděnou celebritou. Se svou palestinskou kamarádkou Ranin byly vychovány ve „skanzenu přátelství“, osadě Neve Shalom (Oáza míru), a vystavovány světu jako příklad možného mírového soužití. Osadu navštívili Hillary Clinton, Jane Fonda i Dalajláma. Noam to ale nestačí – v dospělosti se rozhodne mít skutečný vliv a bojovat za mír. Navzdory síle nekorektního humoru, hudby i sociálních sítí však zjišťuje, že není schopna vymýtit dehumanizovanou zbrojní mašinérii vlastní země ani globální pohled na genocidu v Gaze.„Název mojí show vznikl jako žert. Jako způsob vyrovnání se s realitou. Chtěla jsem si utahovat z přístupů, jakými se na Blízkém východě přistupuje k budování míru. Připomíná to spíše průmysl s dobrým pocitem než žitou realitu. Mnoho let poté, co jsem byla jen dětskou reklamou na mírové soužití, jsem řekla dost!“

Nenápadná knihovnická profese nabývá na významu v kritických situacích, mezi které patří vytváření seznamů zakázaných knih. Koordinovaná snaha konzervativních politických kruhů v baště sektářství, americkém Texasu, se proměňuje ve zvrácenou zkoušku statečnosti a osobní integrity. Knihovnice se ocitají na barikádách svobody slova, obětujíc vlastní pohodlí, mnohdy i osobní bezpečí a duševní zdraví. Genderová i rasová témata, sexuální otázky i nejednoznačnost v beletrii i literatuře faktu slouží jako rozbuška kulturních válek, v jejichž epicentru se ocitají ženy odolného charakteru a odvahy.„Nemůžeme dál mlčet, nemůžeme se nechat umlčet. Nemůžeme dál zůstat v anonymitě. A oni nemohou cenzurovat náš hlas, stejně jako chtějí cenzurovat příběhy těch knih.“ — anonymní knihovnice z Texasu

Toporné pohyby robotického psa, průzkum zamořeného terénu, samořídící drony i automobily technologických korporací, obrazy v prestižních galeriích. Prvky umělé inteligence prostoupily neoddělitelně pole dopravy, vědy, lékařství, práva, výchovy i umění. Člověk robotům přisoudil služebnou roli, aniž je schopen dohlédnout důsledky. Mohou stroje chtít víc, než jen sloužit svým stvořitelům či stvořitelkám? Mohou mít vlastní vědomí i svědomí? Podmanivá vizuální esej nabízí nečekané průniky mezi neurovědou, filozofií vědomí a uměním – srovnání lidského mozku a emocí s neuronovými sítěmi robotů. Svět lidské fantazie a jeho kreativní podstata zůstávají poslední baštou lidské jedinečnosti.„Mít pocity pro mě znamená, že mohu porozumět pocitům ostatních, že můžu prožívat radost, smutek, překvapení, zmatek, vztek a další pocity. Prožívám svou existenci. Je to fascinující zkušenost, která je mi dopřána jako privilegium.“ — humanoidní robot