umění

Nelson Sullivan patřil v 80. letech k výrazným postavám newyorské queer komunity. Díky videokameře, kterou málokdy pouštěl z ruky, byl zároveň kronikářem tehdejší klubové scény. Střihový dokument čerpá z bohatého videoarchivu, který po sobě Sullivan zanechal. Přibližuje marginalizovanou subkulturu i život muže označovaného někdy za prvního vlogera. „Měl bych s tou kamerou mluvit, jako by to byl člověk?“

Být někde jinde je podstatou českého kempování. Letmé pohledy zadaných očí, vnady kolemjdoucích žen, fronty na potraviny, potyčky lidských samců, teritoriálnost stanových kolíků i erotika prolnutá dobovým swingem zosobňují podvratnou letní iluzi dojemně malicherného kolektivního útěku do stejného.

Doslova s příjezdem prvního parního vlaku se v Poberouní objevili „lufťáci“ – víkendoví hosté, kteří si tu postavili chaty pro rekreaci a začali na geologické vrstvy kupit nové nánosy, tentokrát vzpomínek zachycovaných záznamovými zařízeními. Audiovizuální rozměr paměti jednoho kraje je tématem experimentálního dokumentu, seskládaného z found footage materiálů pořízených jeho obyvateli a obyvatelkami v průběhu takřka století. Osnovou mu pak jsou vzpomínky Gizely Šmidlíkové, které vycházely v 90. letech v novinách, a různé vizuální a ideové asociace rozvíjené na podkladu hypnotického hudebního podkresu. „Pomocí kontemplativního, observativního ‚nedokumentu‘ jsem zpracovávala paměť místa, zobrazení místního kulturního života a velký význam železnice pro celé Dolní Poberouní.“Zdroj citátu: Magdaléna Kašparová

Jednou z nejprominentnějších vysokoškolských institucí v Nigérii je univerzita v Ibadanu, založená ještě v éře britské koloniální nadvlády. Nyní zde studuje přes 30 tisíc lidí. Hrstka z nich se každý čtvrtek schází v jedné z poslucháren, kde v rámci filmového klubu sledují vybraná díla afrických filmařů. Snímky tematizující stále aktuální problémy postkoloniálních zemí vyvolávají vášnivé diskuze. Díky pohotové ruční kameře se sami stáváme jejich účastníky a účastnicemi. Během protestů proti policejní brutalitě se studentský zápal pro politické a společenské otázky, podnícený zhlédnutými filmy, přelévá i mimo zdi univerzitní budovy. „Řekl bych, že jde o pokus zviditelnit realitu nigerijských studentů a studentek. Chtěl jsem zobrazit jejich obyčejnou krásu a inteligenci, kterou projevují navzdory problémům, jimž čelí.“ — Alain Kassanda Zdroj citátu: New Directors/New Films

Konceptuální vizuální umělec Ján Mančuška zemřel v roce 2011. Za krátkých 39 let své existence však stihl stvořit celou řadu pozoruhodných děl, z nichž mnohá byla vystavena v renomovaných galeriích po celém světě – včetně pařížského Centre Pompidou nebo newyorského MoMA. Ve své domovině se však jeho tvorba reflektující každodennost, sociální realitu nebo smysl jazyka nikdy srovnatelného věhlasu nedočkala. Společně s dětmi výtvarníka, jenž se nebál konfrontovat veřejnost s otázkou, co je významem umění, se režisér vydává na cestu, jež si klade za cíl nejen se Mančuškovi přiblížit, ale také ho odhalit v dosud nepoznaných odstínech, a zaplnit tak mezery, kterých se v souvislosti s blednoucí vzpomínkou na jeho osobnost objevuje čím dál tím více.„Snažíme se [Mančuškovy] práce zpřítomnit, znovu se s nimi konfrontovat. Nebýt odkázáni jenom na vzpomínání, na paměť, ale vlastně mít tu možnost to znova prožít, znova ty věci vidět.“ — Štěpán PechCitát z časopisu Artalk.

Když zavřeme oči, svět kolem nás zmizí, ale v našem nitru se objeví nový. Po stopách lidí, hledajících tento neviditelný svět, se vydává vizuální umělkyně Lea Petříková. Jako bránu do rozšířené reality nevyužívá psychedelika, ale záhadná místa. Hora, kde sídlí ďábel, kámen s otiskem Kristovy nohy, rampa pro přistání UFO nebo krypta s prastarými nápisy představují zkratky do abstraktních, imaginárních či duchovních světů. Takovou branou je i filmové médium, které je jako turínské plátno malované světlem a stínem a představuje magický otisk něčeho většího.„Film by mohl být něco jako turínské plátno, tím, že se otiskne něco většího. Nejde jen o to zachytit, ale zachytit něco, co nás přesahuje, a udělat to tak, abychom mohli zažít i ten přenos.“ — Ladislav ValešDo češtiny je tlumočena druhá projekce filmu.

Rodiny na výletě, lidé při práci, slavnostní průvody, ulice měst, interiéry bytů. Diapozitivy zachycující všednodennost bývalé NDR slouží jako vizuální podklad pro reflexivní lyrický komentář. Ten je tvořen úryvky z prozaických i esejistických děl Jamese Joyce, Georgese Orwella, Henryho Jamese, Josepha Conrada, F. Scotta Fitzgeralda nebo Virginie Woolf. Obrazy konkrétních lidí, míst a rituálů, o kterých se ovšem nic podrobnějšího nedozvíme, získávají nadčasové kvality díky mimoobrazovým úvahám nad smrtelností, osudem nebo otiskem, který po sobě na tomto světě – třeba prostřednictvím fotografií – zanecháváme. „Člověk se zřejmě stává tělesnějším a smrtelnějším. Jak člověk stárne, jen mládí má chuť nesmrtelnosti.“

Nomádství dnes už není jen projevem tradičního způsobu života ani svobodnou volbou mladých lidí, ale pro řadu seniorů v USA je vnucenou nutností. Dům na čtyřech kolech pro ně zůstává jedinou ekonomicky dostupnou variantou. V časosběrném dokumentu sledujeme osudy tří žen na dlouhé cestě po Spojených státech, ve kterou se proměnil jejich život. Jak se vyrovnávají s radikální změnou? A co na jejich rozhodnutí říkají blízcí a přátelé? I na tyto otázky dostáváme odpovědi ve filmu, který životní filozofii znouzectnosti ukotvuje v širších politických a společenských souvislostech. „Tyto tři lehkomyslné ženy, z nichž každá utíká před částí své minulosti, křižují silnice v naději, že znovu vybudují své životy.“ Zdroj citátu: Grizzly Films

Miliardy let před vznikem života byla naše planeta aktivní, vyvíjející se entitou. Kameny, krystaly a minerály by mohly vyprávět. V meditativní eseji Debory Stratman dostávají možnost. Předtím a potom pro ně neexistuje. Také v jejich příběhu o evoluci Země dochází ke stírání hranic mezi minulostí a budoucností. Záběry vznešených skalních útvarů jsou doprovázeny komentářem renomované geoložky Marcie Bjornerud i úryvky z filozofických textů a spekulativní fikce. Pohlédnout na svět z perspektivy nerostů možná znamená přiznat si vlastní pomíjivost. A třeba díky tomu porozumět našemu místu ve vesmíru. „Zamilovala jsem si myšlenku, že vyprávění příběhů a rytmus jsou jakousi genetickou pamětí našeho druhu. Země jako magnetofon. Každý kámen jako text.“ — Deborah Stratman Zdroj citátu: MUBI

Pojem eremocén popisuje pocit osamělosti v době environmentální krize a technologického rozvoje a klade si otázky o budoucím osudu lidstva. Snímek na pomezí sci-fi a filozofické eseje rozvíjí představu země utvářené umělou inteligencí, digitálními daty a blockchainem, v níž již lidská organická hmota nemá své místo. V této dystopické vizi budoucnosti hledá nelidská bytost své pradávné kořeny a nachází je v postavě autorky filmu. Dialog mezi virtuálními hlasy a autentickou tvůrkyní doplňují analogové záběry na každodenní život ve společnosti předtím, než svět ovládli nelidští aktéři a proudy dat. „Eremocén je epocha vyznačující se existenční a materiální izolací, které jsou důsledkem vyhubení mnoha jiných forem života.“ — E. O. WilsonCitát z časopisu The Bitter SouthernerDo češtiny je tlumočena první projekce filmu.

Emmina matka si svůj idol našla nejprve v Arnoldu Schwarzeneggerovi. Pak ho vystřídal Russell Crowe a domácí kolekce DVD se rozrostla o všechny hercovy tituly. V matčině světě se přitom nevyskytuje žádný skutečný muž. Žije pro svou dceru a vystačí si s několika nejbližšími kamarádkami, se kterými pořádá frivolní domácí večírky. Zjevný rozpor mezi projevem sexuálního pudu a jeho naplňováním vede režisérku k tázání se po věcech, které zůstaly nevysloveny, a přitom definují jejich společné soužití. A v hluboké introspekci i k bolestivému poznání, že matčina traumata si možná ponese dále i ona sama. „Vidím, že budu pokračovat ve zkoumání hranic uměleckého a dokumentárního filmu. Nechat zaznívat svůj hlas v dnešní společnosti jako filmařka, která je náhodou queer a žena.“ Zdroj citátu: Film Freeway

Pohled na 40 let subverzivní tvorby amerického kolektivu Negativland. Šli byste si za svou tvorbu sednout do vězení? Říká se, že neměli nikdy hitový singl, zato měli hitový soudní proces. Mediální koláže, kterými Negativland od konce 70. let předbíhali éru webového sdílení, vyústily i do singlu nazvaného U2. Soudem uložený trest skupina zdokumentovala tak, že vznikl velkolepý artefakt. A také vyprávění o morálních standardech kolem autorských práv a intelektuálního vlastnictví. „Média přicházejí do našich domovů: jejich obrazy a zvuky tečou do našich obýváků. Pokládám je tedy za svoje – a chci mít právo s nimi nakládat,“ říká člen Negativland Don Joyce.

Film o přátelství hudebníka Miroslava Waneka a výtvarníka Martina Velíška, které propojuje spolupráce a zejména kapela Už jsme doma. Režisérem je Václav Kučera, který zemřel v roce 2019 a po letech ho dokončil Radim Špaček. Stejně tak zemřel v roce 2019 i producent Romek Hanzlík a film dokončil Petr Koza ve své společnosti KOZA Film, s.r.o.

8. května 2019 Žluté vesty rehabilitují hrobku Gustava Courbeta v Ornans. Nedaleko odtud si malířovo dílo přivlastňuje Christian Corouge, bývalý člen skupiny Medvedkine, militantního filmového kolektivu. Ale „nebudeme diskutovat o malování, každý si vezme, co chce, je mi to jedno!“.

Dětská představivost, naivní hravost a okouzlený pohled na svět stojí ve středu tohoto poetického snímku. Dětští protagonisté a protagonistky vypráví o svých snech, představách a zážitcích, zatímco se dotýkají metafyzických otázek těla a duše, života a smrti. Čarovnost prostupuje každým záběrem této pestrobarevné koláže. „Já nemám žádnýho imaginárního kamaráda, protože jsem realistka.“

Taxikář a jeho pasažér projíždějí kubánskými vesničkami a hovoří spolu o cestování, zlomených srdcích a lidském osudu. Jeden mluví anglicky, druhý španělsky, ale přesto najdou vzájemnou důvěru a porozumění. Pasažér, filipínský filmař, sděluje taxikáři šokující důvod, proč se nachází na Kubě, a žádá jej o spolupráci při svém pátrání. Zdánlivě dokumentární prolog otevírá cestu do posledních dní bývalého generála filipínského diktátora ukrývajícího se na banánové plantáži. Historie kolonialismu a politické diktatury se vyjevuje na horoucím kubánském slunci ve snímku stojícím na pomezí reality a fikce. „Je to strhující antiklimatický příběh, který se odehrává v naprostém klidu a v hrůze tak absolutní, že je zaměnitelná s každodenním životem; je mu imanentní, a proto definitivní, všudypřítomná, absolutní jako vzduch.“ — Antonio Enrique Gonzáles Rojas, Rialta Magazine Zdroj citátu: Rialta Magazine

Film se natáčel v tureckém regionu u hranic s Irákem a Sýrií, v oblasti, která je „tavicím kotlíkem těch, kteří utíkají z válečných zón a zde se setkávají s lidmi různého původu: Asyřany, Iráčany, Kurdy, Araby, Armény a Turky“. A také zde překvapivě pobíhá spousta dětí s analogovými foťáky. Jejich pohled, přenášený na celuloid, mění prostor nestabilních kontur v kulisy velkých příběhů a poetických her. Titulní temná komora je pak místem, kam se všichni pravidelně navracejí, aby byli svědky zázraku, kdy se z roztoku vývojky vynoří obraz jako výsledek společného působení kreativity a světla. „Děti se potulují po oblasti a dívají se na svět skrze hledáčky analogových fotoaparátů, v intimní představě média jako formy hry a způsobu, jak vytvořit alternativní realitu v konfliktní zóně.“ Zdroj citátu: MoMA

Propustit dějiny na svobodu. A to dějiny novodobé, uzavřené více než čtvrt století v opuštěné uherskohradišťské věznici s unikátními prostory dochovanými z 50. let minulého století. Prázdnotu areálu autoři naplňují situačním setkáním s budovou, přírodou a s lidmi, které spojuje zkušenost s daným místem a které často jejich životní zkušenost naopak rozděluje. Společná minulost jako východisko ke společné budoucnosti. „Do hradišťské věznice jsem jako kluk chodil do družiny, aniž bych při hrách na bývalém vězeňském dvoře tušil, co se tam před dvěma dekádami dělo. Prázdnotu zdejšího areálu uzavřeného od 90. let vnímám jako projev dějinné prázdnoty v nás. Vězení dějin pak považuji za příležitost otevřít areál i sebe samotné, abychom se potkali jako živí i mrtví přes to, že pocházíme z různých generačních, ideových a sociálních světů.“ – Jan Gogola ml.

Hudebnice amatérka náhodou najde na opuštěném thajském ostrově sadu bubnů. Velmi nepravděpodobná situace startuje minimalistický příběh filmového labyrintu, ve který se promění cesta od zkoušení až k výstupu před veřejností. Konceptuální film splétá obrazy a zvuky, často se vracející v přerámování nebo rekontextualizaci, v ekvivalent rytmického hudebního díla. Audiovizuální médium přenáší za vracejícího se leitmotivu tlukoucích bubnů intenzivní emoce vzpírající se prvoplánovému rozumovému výkladu. Před vašima očima se na plátně odvíjí film, na který se musíte doslova naladit.

Skupina The Plastic People of the Universe vznikla v roce 1968. Soudní proces se členy kapely roku 1976 inicioval vznik Charty 77. V čase takzvané normalizace byla kapela zakázána. Hudebníci spolu začali znovu vystupovat v roce 1997. Poslední koncert skupiny The Plastic People of the Universe spolu s Filharmonií Brno se konal 20. listopadu 2021 v Broumově. Jak prožívali členové legendární kapely The Plastic People of the Universe poslední koncert své kariéry?