politika

Získání oficiálních dokumentů představuje pro migranty a migrantky vytoužený symbol svobody a bezpečí. Jak se ale zorientovat v administrativním labyrintu, kde i špatně oříznutá fotografie může znamenat zamítnutí žádosti? V kulisách Athén snímek zkoumá vztah mezi identitou, rasou a evropskou byrokracií. „Uvažuji jako ty. Přemýšlím jako ty.“

Ukrajinský Nikopol je na ráně ruských zbraní z více důvodů. Poblíž stála obří přehrada. Jen kousek dál se nachází Záporožská jaderná elektrárna. Se zničením nádrže přišli lidé o zdroj pitné vody. A elektrárna o chlazení. Přesto řada lidí, stejně jako kněz Bohdan, na Bohem prokletém místě zůstává…Reportáž z místa, na které dopadají rány biblických rozměrů, a přesto v něm lidé nepřestávají žít.„Film prostřednictvím Bohdanova příběhu hledá odpovědi na otázku, proč lidé zůstávají ve svém domově, přestože každý den může být jejich posledním.“ — TPS Remízek

Režisérka Allegra Stodolsky se rozhodla pokračovat v práci své babičky a vyprávět příběh jejich příbuzné Lisy Fittko. Film, který reflektuje důležitost hodnot, za něž se tehdy bojovalo – a které jsou dnes v Evropě znovu ohroženy. V Berlíně 30. let se Fittko již v mládí politicky angažovala a připojila se k levicovému mládežnickému odboji, který bojoval proti vzestupu nacismu. Pomocí archivních záběrů, rekonstrukcí a hlasu samotné Lisy Fittko tento dokument vypráví příběh odvahy mladé ženy, která pochopila, že svoboda není samozřejmostí, a rozhodla se vzdorovat, místo aby mlčela tváří v tvář útlaku.„Žena, která dospěla v době vzestupu fašistického režimu a rozhodla se zůstat bdělá i tváří v tvář strachu.“

Severochorvatské přístavní město Fiume zažilo po první světové válce jedno z nejbizarnějších vojenských tažení v dějinách. Trvalo šestnáct měsíců a vedl ho italský básník Gabriele D'Annunzio, který v září roku 1919 se třemi sty vojáky obsadil dnešní Rijeku. Založil zde vlastní stát a vládl v něm, dokud se proti němu nepostavila armáda jeho rodné Itálie. Básník-diktátor, u kterého se inspiroval Benito Mussolini, zvěčnil období své vlády na deseti tisících dobových fotografií. Rodák z Rijeky Igor Brezinović je podvratně oživuje a v propletenci historických faktů a nadsázky, v proluce mezi historií a současností, objevuje kořeny fašismu. „D'Annunzio přistupoval k obsazení Fiume se stejným romantismem jako ke svému psaní, dokonce zašel tak daleko, že nechal sebe a své muže obsesivně natáčet a fotografovat, aby vytvořil propagandistický ideál.“ — Igor Brezinović

Film, jehož natáčení trvalo pět let a který vznikl na základě návštěvy předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu v roce 2020, mapuje současnou geopolitickou situaci tohoto ostrovního státu a hledá nejen historické, ale hlavně současné paralely mezi postavením Tchaj-wanu vůči Číně a postavením Ruska vůči menším zemím, včetně Ukrajiny, pobaltských států a dokonce i České republiky. Tlak Číny na Tchaj-wan se zesiluje a ostrovní stát je stále více ohrožen. Udrží si svou svobodu a nezávislost v dnešním složitém světě, kde konflikty narůstají a s možnou pomocí demokratického světa se situace stává stále komplikovanější? Po projekci proběhne debata s Milošem Vystrčilem, sinologem Davidem Gardášem a tchajwanským spisovatelem Kevinem Chenem. Debata nabídne pohled přímo zevnitř mise na to, co znamenala pro českou diplomacii, vztahy s Tchaj-wanem i pozici Česka v mezinárodním prostoru. Jaké jsou její politické, ekonomické i kulturní důsledky – a co z ní zůstává živé dodnes?

Kakadu Koki byl oblíbeným papouškem jugoslávského diktátora Josipa Broze Tita. Umí mluvit, a to dost nevybíravým slovníkem. Co je ale ještě neuvěřitelnější, stále žije! Jako zvířecí kuriozitu ho ukazují turistům a turistkám navštěvujícím Brijunské ostrovy, místo bývalé luxusní Titovy rezidence. Právě Kokiho výpovědi a průpovídky, které režisér zaznamenával po čtyři roky, tvoří základ zvukové stopy filmu. Do komického kontrastu jsou vkládány neznámé nebo méně známé obrazové materiály, na kterých se Koki s Titem setkávají s hodnostáři a celebritami zašlých časů – Chruščovem, Ceaușescem nebo Sophií Loren. „Celý život mě fascinují příběhy vyprávěné z pohledu zvířat.“ — Quenton Miller

Norské ostrovy Bjørnøya a Hopen odřízl roku 2022 ruský kybernetický útok na dva týdny od světa. Hlasy civilizace do hypnotické ledové pustiny vrátila skupina norských radioamatérů. Vtahující esej se dívá zkoumavýma očima mimozemských antropologů, kteří vzkazují, že křehký digitální svět může jednou zachránit morseovka a radiový signál.„Může se zdát, že radioamatéři lpí na minulosti, ale v dnešním světě, ohroženém válkami, extrémními povětrnostními jevy a slunečními bouřemi, je možné, že ve skutečnosti zajišťují naše budoucí přežití.“ — Nordnorsk kunstnersenter

Snímek zachycuje ambivalentní povahu tyrolské krajiny v okolí hory Bürglkopf. Idylu alpské přírody, pasoucí se dobytek, zurčící potoky a dechberoucí panoramata narušuje vědomí, že na vrcholu hory se nachází uprchlické centrum. Vstup nepovolaným je zakázán, kontakt s lidmi uvnitř nežádoucí, pohled za stěny kamerám zcela odepřen. Přísný režim, který musí žadatelé o azyl dodržovat, jim zajišťuje jediné: minimální šanci na setrvání v bezpečí Rakouska. Režisérka však navzdory restrikcím nachází způsob, jak mimo areál centra v kulisách hlubokých lesů v podhůří vést rozhovory s jeho obyvatelstvem. Jejich autentická svědectví odhalují nejen osobní zkušenosti a důvody k útěku, ale i realitu každodenního života samotného zařízení. Komplexní obraz doplňují výpovědi těch, kteří centrem prošli a usadili se v Rakousku, i kritické hlasy místních projevujících silnou empatii. Ukazuje se, že i tváří v tvář nelidskému byrokratickému aparátu si člověk může zachovat důstojnost a naději. „Když jsi mi řekl, že ta kráva má lepší život než my, zlomilo mi to srdce.“

Šestnáctiletý mladík během léta započíná své studium na střední škole. Jelikož se ale nachází v Číně, všemu předchází povinný vojenský výcvik. Mezi drilem a vyřváváním ideologických hesel se v tomto temně lyrickém dokumentu postupně ztrácí léto i přesvědčení mladého muže o smyslu jeho momentálního jednání. „Během minulého léta jsem přemýšlel o odchodu a rozloučení a o svých pocitech osamělosti.“ — Yupeng He

Lotyšský dokumentarista Juris Podnieks (1950–1992) si získal celosvětovou pozornost svou neutuchající potřebou „být u toho“, ale také schopností zachytit unikátní okamžiky tepající přítomnosti. Naléhavý dokumentární portrét pomocí osobních deníků, fotografií i filmových záznamů předestírá fascinující životní pouť filmaře, který svou posedlost reflektuje, ale zároveň ji nezvládá usměrnit. Potřeba zachytit „smrt monstra“, rozpad Sovětského svazu a boj Lotyšů za svobodu se stala osudným jemu i jeho dlouholetým kolegům. Nevyjasněné okolnosti smrti ukazují velikost nedokončeného díla přední osobnosti evropského dokumentu. „Na Západě to vnímají jako film. Nechápou, že v této ‚perestrojce‘ se rozhoduje o lidských osudech. A to způsobuje obrovskou bolest. Dokonce tomu někdy říkáme probuzení, ale nikdo se ve skutečnosti probudit nechce.“ — Juris Podnieks, 1987

Sonda do fungování falešných zpráv v předvolebním Bulharsku odhaluje, jací lidé stojí za jejich vytvářením a šířením, a zároveň ukazuje ty, co se je snaží odstraňovat z veřejného diskurzu. Dokument sleduje dva protichůdné protagonisty. Zkušená investigativní novinářka s dvacetiletou praxí, jejíž život byl opakovaně ohrožen a vozidlo dvakrát zapáleno, dlouhodobě osvětluje bulharské veřejnosti nebezpečí dezinformací. V kontrastu k jejím snahám stojí mladý muž vstupující do politiky, aby bojoval proti „genderové ideologii“, přistěhovalcům, očkování a západním vlivům, aktivně kupuje ruské trolly a šíří propagandu přes sociální sítě. Dokument zobrazuje absurditu některých zpráv a strategií, ale i jejich konkrétní dopady na volební výsledky a životy obyčejných lidí. Současně poukazuje na sílu internetových lobby krajně pravicových proudů a na mechanismy, jimiž pronikají do každodenního života. Snímek zkoumá rozpory mezi právními normami a morálními hodnotami a nutí publikum čelit situaci, kdy je něco legálně přípustné, ale eticky sporné. „Auto Genky Shikerové, novinářky známé svými průbojně vedenými rozhovory s bulharskými politiky, bylo zapáleno před jejím domem v Sofii v noci 16. září, což znovu vyvolalo obavy o svobodu informací a bezpečí novinářů a novinářek v Bulharsku.“ — Reportéři bez hranic Zdroj citátu: Interview with Genka Shikerova on media freedom in Bulgaria.

Bouřlivá předvolební atmosféra v Indonésii se ve snímku Sluneční přeháňka stává absurdním šumem na pozadí každodenních výjevů strnulé vesnické usedlosti. Režisér Micko Boanerges navštěvuje své prarodiče na venkově a sleduje, jak málo tahanice o osud země narušuje zdejší poklidný chod věcí. Minimalistický snímek nechává černobílý pohled kamery spočívat na všedních výjevech, ve kterých se toho děje tak málo, že úprk za pověšeným prádlem při začínající přeháňce se stává jednou z nejdramatičtějších scén. Režisérovi prarodiče spolu sotva prohodí pár slov a většinu času jen odpočívají, aniž by věnovali větší pozornost sporům volebních kandidátů linoucím se z televize. Sluneční přeháňku tak lze sledovat jako příspěvek do meditativní kinematografie prázdných výjevů, ale i jako ironický snímek těžící z estetiky nudy, který ukazuje kontrast mezi turbulentní situací ve veřejném prostoru a lidmi, kteří s veřejným prostorem přicházejí do styku jen velmi zřídka. „Řekli jste, že vůdci, kteří nikdy nebyli chudí, nemohou vést svůj lid. Myslím, že toto tvrzení je mylné a je třeba ho uvést na pravou míru. Co když se ukáže, že vůdci, kteří byli vždy bohatí, jsou schopni vést?“

Zatímco před pár lety byly sociální sítě a silná vizuální identita vítaným doplňkem, dnes představují nezbytnou součást politického úspěchu. Příkladem politika, který dokázal efektivně spojit tradiční hodnoty s moderními marketingovými nástroji, je jihomoravský lidovecký hejtman Jan Grolich. Oblibu si získal bezprostředností a nadhledem. Stejně vystupuje v observačním dokumentu Jakuba Ondráčka. Ten nabízí autentický vhled do zákulisí Grolichovy kampaně před krajskými volbami v roce 2024, jejichž průběh narušily povodně. Kamera nezaujatě sleduje živé diskuze o podobě volebních plakátů, rozdávání koláčů potenciálním voličům a voličkám i povolební dilema, jak naložit s dosaženým výsledkem a přitom neztratit pracně vytvořenou image člověka, který chce dělat věci po svém. „Jenom v tom případě, že budeme mít extrémně dobrý výsledek, tak se ve mně možná probudí spasitelský komplex, a v tom případě přichází v úvahu, že bych kandidoval na předsedu, ale já doufám, že se ve mně neprobudí.“ — citace z filmu

Manželka má svého muže poslouchat na slovo a žít jen pro něj. Tak by se dal ve zkratce vyjádřit postoj části žen hlásících se k fenoménu wedLOCK tradWIFE. Tento film je vystavěn z jejich výpovědí na sociálních sítích, v šokující koncentraci a bolestné brikoláži s dobovými záběry z 50. let 20. století. „Tradwife označuje ženu, která se hlásí k tradičním genderovým rolím, to znamená spíš ke starosti o domácnost než ke kariéře.“ — Martin Šemelík, Oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český Akademie věd

Ještě před deseti lety byl Volodymyr Zelensky jen jednou z mnoha tváří z ukrajinských televizních obrazovek. Hvězdu z něj udělal až satirický seriál Sluha národa z roku 2015, kde ztvárnil učitele dějepisu, který se stane prezidentem. To, co začalo jako fikce, se o čtyři roky později stalo realitou. Francouzský dokument sleduje právě proměnu populárního televizního komika ve státníka stojícího v první linii ruské invaze. Archivní záběry, rodinné fotografie, televizní vystoupení a rozhovory se Zelenským a lidmi z jeho nejbližšího okolí vytvářejí vrstevnatý portrét muže, který vždy toužil po velkém publiku. Jeho osobní vývoj film současně klade do širšího kontextu postsovětské Ukrajiny, rovněž hledající vlastní identitu. „Je to portrét muže, který se stal prezidentem a vůdcem země ve válce, přestože ho na to nic v jeho životě nepřipravilo. Je to portrét muže, ale také implicitně jeho generace a země – Ukrajiny.“ — Lisa Vapné

Autentické výpovědi žen ze subsaharské Afriky odhalují utrpení a násilí, které provází jejich nadějeplnou cestu do Tuniska a jižní Evropy. Jejich tvář zůstává skryta pohledu kamery, vnímáme pouze fragmenty těl a osudů. Mrazivý portrét lidí, kteří raději riskují smrt na moři než život ve své zemi. „A tak jsem si řekla: žij, nebo zemři.“