hudba

Karanténa se státníkem – takhle by se dala popsat situace, kterou zachycuje snímek Dědeček. Režisér průběžně natáčel po celé období covidové pandemie své soužití s vlastním dědečkem, významným konzervativním politikem a bývalým litevským premiérem Vytautasem Landsbergisem. Observační snímek zachycuje plynoucí každodennost ve společné domácnosti, ale hlavně se soustředí na společné rozhovory obou mužů, z nichž jeden rekapituluje svou kariéru a druhý natáčí film a zároveň je také klasickým hráčem na flétnu. Výsledkem je kronika, kde se prolíná všední život, umělecká exprese a státnická deklamativnost. V karanténní izolaci obou rodinných příslušníků se ozývá litevská minulost, kterou připomíná Vytautas starší, když se probírá svou starou sbírkou poznámek, ale i covidová přítomnost ohlašující se z televizní obrazovky. Dědeček nakonec souhlasí, že se zúčastní společného divadelního představení spojujícího hudební a politickou performanci. „Tím, že jsi to chtěl vysvětlit, jsi to zkazil. Stejně jako v hudbě. Byla to nějaká nesmyslná myšlenka: ‚vysvětlit, jak rozumět hudbě‘. Můžeš to vysvětlit. Ale tím bys to zkazil. Podstatu.“

Velkolepý popkulturní příběh ze střední Evropy 20. století. Hildegard Knef: globální herecká hvězda, módní ikona, autorita šansonu, poslední německá diva, feministka. Názorová, kontroverzní, archetyp i antityp své doby. Jako herečka, zpěvačka a spisovatelka se těšila mezinárodním úspěchům, zažila drtivé porážky a byla tvůrčí více než pět desetiletí. V Německu se stala známou coby dvacetiletá a nikdy už se nemohla vrátit zpět do anonymity. Její oblíbená témata úspěchu, neúspěchu, sebeobjevování a schopnosti překonat drsné rány z ní udělala expertku na přežití. Film ztvárňuje vysoce talentovanou, ambiciózní, lakonickou a bystrou ženu, která ukázala světu, jak zvládat slávu i neúspěch.

České komponistce Vítězslavě Kaprálové bylo 22 let, když v roce 1937 odjela studovat hudbu do Paříže. O tři roky později kvůli nemoci umírá. Dokument pojatý jako dialog napříč časem a generacemi se vydává po jejích stopách. Krátké, ale intenzivní období skladatelčina života rekonstruuje pomocí archivních záběrů a dopisů plných bezprostředních dojmů, které mladá umělkyně sdílela se svou rodinou v Československu. Její odkaz paralelně ožívá díky nové generaci dirigentek, jako je Bianca Maretti, která s orchestrem nacvičuje některé skladby své předchůdkyně. Portrét Kaprálové se tak stává poctou všem ženám, které se vzdor jazykovým bariérám, předsudkům i svému původu dokázaly prosadit v prostředí klasické hudby. „V Paříži se chystají na válku. Čekáme napjatě, co řekne dnes Hitler. Myslíme, že to bude směrodatné pro celý vývoj situace.“ — citace z filmu

Jaroslav Kořán je po několik desetiletí spojený s vlastním perkusivním nástrojem Orlojem snivců a dalšími projekty mezi experimentem a ambientem. Snímek Magické pohyby je stoprocentním filmovým ambientem, také však reprezentuje čistotu a odvahu osobního pohledu. Divákův pocit obklopení umocňuje vícekanálový zvuk. „Každý fragment je mikropříběhem, který skládá naše životní vjemy, a společně tvoří esenci paměti pozorovatele. Film působí jako malba živou fotografií a vyvolává údiv nad každodenní magickou stránkou reality,“ uvádí autor.Magické pohyby uvádíme společně s filmem Jana Šípka Slunovrat v bloku Český ambientní film. Oba snímky, které uvádíme v premiéře, jsou překvapivým důsledkem české hudební scény akustického experimentu. Zároveň výrazně přenášejí do filmového média specifické rysy ambientní hudby: hypnotičnost, jinou rychlost času, kontemplaci s detaily světa i jeho tušenou jednotou.

Asllan se po desetiletích v exilu vrací se svou dcerou do rodné kosovské vesnice, aby spolu s místními obyvateli znovu oživili svět jeho dětství, který zničila válka. Prostřednictvím inscenovaných vzpomínek, rozhovorů s pamětníky a intenzivní spolupráce s komunitou se snaží dopátrat pravdy o minulosti a pochopit, jak utvářela přítomnost. Proces rekonstrukce vzpomínek odhaluje napětí mezi idealizovanou minulostí a realitou poznamenanou ztrátou, traumatem a vykořeněním. Osel přítomný v příběhu funguje jako metafora trpělivosti, kontinuity a paměti, zároveň je však zcela reálným, symptomatickým zvířetem pro vesnický život a každodenní rytmus komunity. Intimní dialog mezi otcem a dcerou se proměňuje v širší reflexi kolektivní paměti, identity a vztahu člověka k domovu, přičemž film ukazuje sílu komunity ve společném hledání smyslu a porozumění. Dílo propojuje prvky dokumentární rekonstrukce, performativního gesta a poetického realismu, čímž vytváří vrstevnatou výpověď o vztahu mezi minulostí a přítomností. „Všechno bylo tak intenzivně tady a teď. Každý byl tak plný života.“

Nezaměnitelného písničkáře a spirituálního hledače Oldřicha Janotu (1949–2024) dokumentoval v posledním období Janotova života Jan Šípek. Znamenalo to přijmout výzvu a jít vstříc Oldřichovým písňovým kóanům zcela originálním filmovým stylem. Snímek vznikl v den zimního slunovratu při jednom z vůbec posledních vystoupení velké osobnosti české nezávislé kultury.Slunovrat uvádíme společně s filmem Jaroslava Kořána Magické pohyby v bloku Český ambientní film. Oba snímky, které uvádíme v premiéře, jsou překvapivým důsledkem české hudební scény akustického experimentu. Zároveň výrazně přenášejí do filmového média specifické rysy ambientní hudby: hypnotičnost, jinou rychlost času, kontemplaci s detaily světa i jeho tušenou jednotou.