hudba

Tisíce jednobuněčných slizovek ve frenetickém reji tančí na skladbu Joshuy Borina z alba britské klavíristky Hannah Watson Emmrich. Vědecké záznamy z mikroskopu se mění v umělecký artefakt, vtahující hudebně mikrobiologický ekosystém buněk, které se spojují do koordinovaného slimákovitého útvaru známého jako grex.„Věda často vytváří skrytou krásu dlouho předtím, než si uvědomíme, že může rezonovat daleko za hranicemi laboratoře.“ — Jitka Čejková

Gorki Águila je frontmanem kubánské punkové kapely Porno para Ricardo. Kvůli odporu vůči komunistickému režimu v minulosti čelil cenzuře, šikaně i vězení. Po čtvrt století vzdoru ale přichází únava. Dokument Hany Jakrlové nahlíží za masku nesmiřitelného rebela. Hudebníka sleduje během nuceného mexického exilu při zpívání protirežimních písní i ve chvílích nostalgického vzpomínání na domovinu. Jeho všednodenní přežívání a přípravy na koncert v Praze jsou prokládány archivními záběry zakazovaných koncertů. Navzdory vykořeněnosti a bezmoci ale Gorki hodlá ve svém zápase pokračovat až do pádu diktatury. „Kapela nese jméno po našem dobrém kamarádovi Ricardovi. Je to umělec a miluje porno.“

Pankiské údolí v severovýchodní Gruzii, hornatá oblast při toku řeky Alazani, je domovem Kistů, etnické komunity s čečenskými kořeny a vlastní náboženskou tradicí. Po generace zde ženy zpívají súfijské duchovní písně, meditativní skladby vyjadřující lásku k Bohu a doprovázející cestu k hlubšímu duchovnímu prožitku. Zpěvy zaznívají v mešitě, jejich interpretky s nimi však vystupují také v evropských koncertních sálech. Zájem publika kontrastuje s nejistou budoucností tradice, kterou mladší generace žen odmítá převzít. Melancholické pohledy na drsnou zemědělskou krajinu doprovázejí podmanivé zpěvy, životní příběhy protagonistek i každodenní rozhovory o zvířatech, rostlinách a práci. Skrze ženskou zkušenost tak snímek sleduje vztah tradice, náboženství a společnosti i jejich postupné proměny. Súfijské písně zde představují nejen ohrožené kulturní dědictví, ale také niternou podobu víry, která se dostává do střetu s nastupujícími radikálnějšími interpretacemi islámu.„Když tyto ženy slyší potlesk, vědí, že nastal čas jít na jeviště.“

První krajinou, kterou člověk poznává, je krajina zvuku. Hluboké frekvence tlukotu srdce a proudění tekutin v matčině lůně vytvářejí svět, který je hlučný, a přesto bezpečný. Zvuky, jež nás obklopovaly před narozením, v nás možná zůstávají zapsány jako vzpomínka na blízkost a klid. Vytvářejí pro nás první pocit domova. Hluboké tóny však nesou i jinou paměť. Po většinu lidských dějin patřily rozbouřeným živlům: zemětřesením, bouřím, hurikánům, ale také velkým zvířatům, která představovala nebezpečí. Stejné frekvence, které mohou ukolébat novorozence, v nás proto dokážou probouzet i neklid, úzkost a strach. Téma snímku The Liminal Hum se pohybuje v prostoru mezi těmito dvěma póly a naznačuje, že náš vztah s dronovými zvuky je od narození ambivalentní. Pohledem nevinných ratolestí zkoumá okamžiky krajní radosti i bezprostředního ohrožení a hledá místo, kde se oba stavy začínají prolínat.

Sun Ra, jedinečný vizionář hudebního afrofuturismu, vzbuzuje po své smrti zájem celé řady současných filmařů. Tento snímek zachycuje jeho mládí v Birminghamu ve státě Alabama. Sám Ra tvrdil, že pochází z planety Saturn, nicméně v Birminghamu vytvořil základy svého mystického myšlení a hudby, když ve svém městě viděl neuvěřitelný svět plný znamení. Film The Magic City je portrétem mladého excentrického umělce stejně jako samotného rasově segregovaného městského vesmíru, který byl zároveň politický i magický, všední i fantastický, znepokojující i fascinující.

Křehce mihotavá noční imprese balancuje na pokraji abstraktního a konkrétního. Světlem a stínem ohledává nové tváře větví, kmene i unikavých lidových tradic. Ženský sborový zpěv z minulosti se potkává s technologiemi moderního světa a proměňuje se v ambientní zvukovou krajinu.