humor

Být někde jinde je podstatou českého kempování. Letmé pohledy zadaných očí, vnady kolemjdoucích žen, fronty na potraviny, potyčky lidských samců, teritoriálnost stanových kolíků i erotika prolnutá dobovým swingem zosobňují podvratnou letní iluzi dojemně malicherného kolektivního útěku do stejného.

Doslova s příjezdem prvního parního vlaku se v Poberouní objevili „lufťáci“ – víkendoví hosté, kteří si tu postavili chaty pro rekreaci a začali na geologické vrstvy kupit nové nánosy, tentokrát vzpomínek zachycovaných záznamovými zařízeními. Audiovizuální rozměr paměti jednoho kraje je tématem experimentálního dokumentu, seskládaného z found footage materiálů pořízených jeho obyvateli a obyvatelkami v průběhu takřka století. Osnovou mu pak jsou vzpomínky Gizely Šmidlíkové, které vycházely v 90. letech v novinách, a různé vizuální a ideové asociace rozvíjené na podkladu hypnotického hudebního podkresu. „Pomocí kontemplativního, observativního ‚nedokumentu‘ jsem zpracovávala paměť místa, zobrazení místního kulturního života a velký význam železnice pro celé Dolní Poberouní.“Zdroj citátu: Magdaléna Kašparová

Starý mládenec Jiří Menzel si v instruktážním filmu o tom, jak nebýt sám, hledá partnerku. Sociálně futuristická sonda do duší nezadaných s nedostatkem příležitostí k seznámení ukazuje, že nová doba nabízí nové možnosti. Třeba švýcarský počítač na hledání partnera či partnerky snů.

Zapadlé švédské maloměsto. Horký letní večer. Partička mladých lidí se schází na parkovišti před místním supermarketem. Lokalita nenabízí moc možností, jak trávit volný čas. Našli si proto vlastní koníček: auta. Ve speciálně upravených vozech poslouchají hudbu, randí, závodí, snaží se přelstít policii… Jsou jejich chloubou i hlavním námětem rozhovorů. Antropologická studie automobilové subkultury se zvolna mění v magicko-realistickou sondu do hlubin noci, kde se za zvuků túrujících motorů probouzejí hormony i přízrační tvorové. „Když všichni ostatní jezdí ilegálně, nemůžete s nimi držet krok. Když jedete do města a všichni jedou 90, tak když pojedete 30, přijedete o hodinu později.“

Mužům stále patří privilegovaná pozice. Přesto do mediálního prostoru čím dál víc proniká pojem „krize mužství“, dochází k rozvolňování rolí a růstu nejistoty, co dnes vlastně znamená být mužem. Danou otázku si klade i režisér Jan Hušek. Do třinácti let se počůrával, čímž si vysloužil nelichotivou přezdívku z názvu filmu. Ve svém otevřeném videodeníku zachycuje fyzickou a duchovní transformaci při cestě od kluka k muži. Vrací se do lesů i ke kořenům dětských traumat. Kameru při tom otáčí jak na sebe, tak na různé učitele nebo svého otce. Možná znakem dospělosti nakonec není přepjatá mužskost, ale přijetí vnitřního pochcánka.„Utekl jsem v noci z domu a při chůzi lesem jsem pochopil, že stát se mužem je už jenom na mně samotném.“

Slona zastřelit a je po problému, říká neviditelné pražské zastupitelstvo, které rozhoduje o financování kultury. Trpce satirický komentář ke katastrofálnímu stavu budov Národní galerie, České televize a pražských památek upozorňuje na to, že všichni jsme sloni, kterým padá na hlavu střecha zvěřince.

Václavské náměstí je Československá socialistická republika v kostce, vysvětluje Karel Höger v komentované mozaice lokálních jevů, ke kterým patří setkávání u koně, rozvlněné davy turistů a turistek z Čech i zahraničí, nákupní horečka nebo vlastenecká náklonnost k českému pivu a sklu.

Reportáž z nedokončeného sídliště, oceněná na festivalu v Benátkách, zachycuje moře bláta, dělící obyvatele a obyvatelky pražských Malešic od jejich snů o novém světě, který dostali absurdně rozestavěný. Panely jako balíček sušenek, vodovodní kohoutek bez vody a konzerva s blátem k obědu připomíná, že společnost je dětské hřiště, na kterém se může stát cokoli.