humor

Kultovní koláž archivních materiálů ze 40. až 60. let minulého století přináší absurdně humorný pohled na život v atomovém věku. Podvratná juxtapozice amerických propagandistických snímků, naučných filmů, reklam či novinových zpráv přináší mediální obraz světa, ve kterém vyrůstala generace dnešních šedesátníků a šedesátnic. Studenoválečná paranoia a hrozba nukleární války se do jejich životů propsala v mnoha bizarních podobách. Dobová média vytvořila jakýsi hypotetický vesmír, paradoxní nukleární kulturu vybuchujících jaderných bomb, válečného heroismu a populárních písní s atomovou tematikou.„Film Atomic Café naznačuje určité jizvy na duši země a odváží se i zesměšňovat zvrácenou směsku našeho utopismu a paranoii.“---Zdroj citátu: https://www.villagevoice.com/2018/07/31/newly-restored-the-atomic-cafe-is-just-as-vital-as-ever/

Humorný dokument nás vrací do východního bloku během studené války, kdy auto bylo považováno nejen za malý zázrak a klíčový symbol technologického pokroku, ale i za prostředek boje proti imperialistickému třídnímu nepříteli, přičemž paradoxně reprezentovalo takřka nedostižný společenský status. Ovšem cesta lidí, kteří si svůj vysněný vůz dokázali vybrat i z malé hrstky dostupných socialistických značek a chtěli vykročit vstříc lepším zítřkům, byla mnohdy krkolomná a trvala celá desetiletí. Nostalgií nasáklá filmová odysea složená z několika autobiografií milovníků a milovnic trabantů i moskvičů, pro něž auto znamená více než dopravní prostředek, přibližuje fascinující automobilovou historii i trampoty socialistické doby.„Dost nás zajímají psychologické pohnutky vazeb na tato auta, reality, jež se dodnes děje. Je to prazvláštní forma nostalgie – ne tolik za socialismem a vlastním mládím, jako spíš za dobou, kdy si automobil každý dokázal opravit vlastníma rukama s pomocí jednoduchého nářadí. Většina šoférů se musela naučit poznat své auto skrz naskrz, pokud chtěli, aby bylo vůbec pojízdné. A to, že znali doslova celé vnitřnosti vlastního vozu, vytvářelo mnohem silnější vazbu mezi člověkem a strojem.“---Zdroj citátu: http://www.agitprop.bg/?fbclid=IwAR3saJ0PCSaA-x2D4Fbb6U4PZn_7X8JnXPAFggLfWe-ixAxDdeX_HS9qEL0#/works/WATCH

„Vyhořelá skupina brněnských intelektuálů se rozhodne odjet do Koločavy na Ukrajině a odehrát tam představení Balady pro banditu.“ Těmito slovy uvádí autorský kolektiv svůj film, ve kterém z převážně dokumentárních obrazů skládají lyrickou grotesku o jedné epochální cestě, která může být cílem. Ale taky nemusí. Hlavním výrazovým nástrojem se tu stává střih, stavící vedle sebe, často do produktivního konfliktu, různé záběry, výpovědi i významy. Stejně jako v básni se před našima očima v plné síle manifestuje „poetická funkce“ umění, jeho schopnost sloužit jako primární nástroj vyjadřování krásy.„Mám tedy v tuto chvíli naději, že i druhý film na téma tohoto příběhu může cosi znamenat navzdory osudu. Že je třeba ještě cosi dodat, a to právě skrze zacházení s filmovou řečí. Já sním o jiném filmu.“---Zdroj citátu: https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/zbojnicka-odysea-reziser-vladimir-moravek-pracuje-na-celovecernim-filmu-nikola-suhaj.A190823_144814_ln_kultura_jto

Pier Luigi, zvaný Gigi, je venkovský policista, který tráví dny vyšetřováním drobných přestupků, flirtováním s novou kolegyní přes vysílačku a hádáním se se sousedem o své přerostlé zahradě. Jeden případ sebevraždy mu však nedá spát, a tak začíná vyšetřovat, zda se za ním neskrývá něco víc. Pomalé vyprávění, absurdní situace a charakter hlavního hrdiny evokují evropský umělecký film. Příjemná atmosféra nenuceného plynutí času a příběhy ze života Gigiho a lidí kolem něj vytváří poutavý, empatický a místy až snově poetický snímek. „Poetický komediální dokument připomínající Tatiho film Můj strýček.“ — Cirriere della Sera---Zdroj citátu: https://shellacfilms.com/international-sales/gigi-la-legge

Eldar, student filmu a transgender muž, se připravuje na návštěvu své konzervativní ruské babičky, která netuší, že již nemá vnučku, ale vnuka. V autobiografickém snímku zachycuje svoji proměnu v bývalou ženskou identitu za účelem této návštěvy, a zároveň připravuje svůj film. V něm probíhá fiktivní setkání, v němž se babičce vyoutuje – jenomže ne té skutečné. Dokument je osobní výpovědí o identitě a mezigeneračním střetu v postsovětském světě.„O mé babičce není co vyprávět. Měla život obyčejné sovětské ženy: pionýři, komunistická strana, nevěrný manžel, ustavičná práce s domácností. Celý život zasvětila výchově dětí: mé matky a později mě. Doufám, že se jí to vyplatilo vzhledem k tomu, jak to dopadlo.“ (Eldar Basmanov)

Lidé se od nepaměti snaží pochopit, popsat, napodobit a přeložit do vlastní řeči zpěv ptáků. Možná v naději, že s nimi budou moct komunikovat. Film vyprávěný z budoucí perspektivy, poté, co proběhlo šesté masové vymírání druhů, je pojat jako ironický průlet dějinami těchto pokusů o navázání mezidruhového dialogu. Prostřednictvím série setkání s hudebníky a muzikology formuluje otázku, zda ptačí zpěv plní pouze biologickou funkci, nebo má také poetické kvality a pevná pravidla. Mnohdy absurdní snaha prolomit tajemství zvířecího jazyka ovšem není vedena pouze zvídavostí, ale též znepokojivou touhou po dominanci.„Hlavní myšlenkou filmu je překlad. Nevěřím v bezprostřední vztah se zvířetem – naše vztahy jsou vždy zprostředkovány třetími stranami, technickými prostředky.“ — Érik Bullot.---Zdroj citátu: https://blogs.mediapart.fr/cinema-du-reel/blog/110322/entretien-avec-erik-bullot-realisateur-de-langue-des-oiseaux

Dokumentární opera netradičním způsobem zpracovává životní příběh československého hudebního skladatele Jana Kapra (1914–1988). Tento dříve oslavovaný a komunistickým režimem protežovaný skladatel byl však v průběhu 70. let umlčen a vymazán z historie. Snímek využívá Kaprových hudebních kompozic stejně jako amatérských filmových záběrů a pomocí dadaisticky hravého libreta odhaluje jeho život a tvorbu na pozadí historických změn. Zákulisní záběry z nahrávání sboru přitom dekonstruují biografický žánr a ukazují, jak náročné může být interpretovat archivní materiál, paměť a lineární vyprávění.  

Polská vesnice uprostřed ničeho. A v ní skvadra svérázných vousatých staříků, kteří nešetří soudy nad světem i nad sebou samými. Zatímco v okolním světě řádí koronavirová pandemie, život na periferii se táhne stejně pomalu jako dosud. Do debat plných existenciálních otázek jen přibylo jedno téma navíc.„A lidi popadají jako mouchy.“

Čeští homosexuálové a lesby se o svoje práva zasazovali už za první republiky. V roce 1961 tak došlo ke zrušení trestnosti homosexuality. Nicméně téma zůstalo i po této, v evropském kontextu progresivní zákonné úpravě, v šedé zóně, nemluvilo se o něm. Jeden ze čtyř dílů cyklu, natočeného pro iVysílání ČT.

V 50. letech se českoslovenští sexuologové rozhodli zkoumat jev, jehož význam a smysl vědě unikal – ženský orgasmus. Jeden ze čtyř dílů cyklu, natočeného pro iVysílání ČT.

Muzea jsou podle Jana Švankmajera uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně. Platí to i pro film, kterým český surrealista uzavírá jak svou filmografii, tak spolupráci s producentem Jaromírem Kallistou. S velkou hravostí v něm přistupuje k uměleckým dílům, kuriozitám i předmětům denní potřeby, které se svou manželkou Evou v průběhu několika desetiletí shromáždil v prostorách bývalé renesanční sýpky v Horním Staňkově. Nehybné objekty ožívají díky Švankmajerovým tradičním skladebným postupům a hudbě Antonia Vivaldiho. Dalí, Štýrský, Toyen, miska pro psa i vrzající podlaha vytvářejí organický celek, který rozněcuje imaginaci a touhu tvořit.„Představa Rudolfovy kunstkomory mě vždycky fascinovala. Ani ne tak skutečnými uměleckými poklady, které císařova sbírka obsahovala, ale onou mimouměleckou, někdy i pokleslou složkou předmětů, objektů a kuriozit, které tvořily její nedílnou součást.“ Jan Švankmajer---Zdroj: https://program.lfs.cz/detail/?film=The-Kunstcamera

Pro někoho kretén, pro jiné génius. Zoran je legenda srbského sídliště, muž, který prý bez dokladů procestoval svět. Pak mu kvůli politice, válce a MDMA přeskočilo. „Viděl jsem to na vlastní oko“, přisvědčuje poloslepý stařec. Jasné odpovědi na otázku, kdo vlastně byl Zoran, se v závěru napůl vážného pátrání sice nedočkáme, ale jisté je, že kdyby neexistoval, museli by si jej místní vymyslet. „Znám ho od sedmi let, mám nekonečno příběhů.“

Mnohovrstevnatý snímek na jedné straně funguje jako autobiografický portrét nebinárního člověka, zároveň však přibližuje široké spektrum obtíží i radostí, kterými prochází trans a nebinární lidé v Česku. Osobní je v tomto filmu politické, a proto se v kaleidoskopu situací objevují intimní rozhovory s maminkou u smažení řízků, záběry na krojované slavnosti Jízdy králů na Slovácku, povídání o svých coming outech u ohně i vážná témata diskriminační české legislativy týkající se trans osob. Civilní charakter snímku přitom umocňují autentické rozhovory a záběry z ruční kamery provázející životy protagonistů*ek. „Šak si moja."

Poslední nezrekonstruovaný socialistický obchodní dům Prior už nevyhovuje standardům moderních nákupních center. Připomíná spíš zachovalý skanzen, v němž se zastavil čas a umožnil jeho svérázným obyvatelům donekonečna prožívat 80. léta. Film o tom, jak to vypadá, když genius loci pozře všechno kolem.„Tady nic nedává smysl.“

Dvě ikony světového náboženství a boje za svobodu se setkávají po mnoha letech odloučení a rozpravují na téma hledání radosti v dnešním komplikovaném světě. Jeho Svatost dalajlama, buddhista a duchovní vůdce Tibetu, a Desmond Tutu, jihoafrický arcibiskup a bojovník proti apartheidu, jsou přitom dlouholetí přátelé, které spojuje šibalství a smysl pro humor. Snímek představuje rekonstrukce jejich životů a politických událostí, které je formovaly jako politické a duchovní vůdce. V záznamu unikátního rozhovoru vedou misi za hledání radosti, v níž je přitom podporují poznatky moderních vědců a vědkyň i myšlenky literátů a literátek.„Jste stvořeni pro dokonalost. Ještě nejste dokonalí, jste mistrovské dílo ve výrobě.“

Petr Nikl je zakládajícím členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Je to intermediální umělec s klasickými kořeny, který se svobodně a přesvědčivě vyjadřuje prostřednictvím tradičních výtvarných technik, ale i autorských knih, interaktivních projektů a improvizačních akcí na bázi performance, divadla a hudebních vystoupení. Je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1995, několikanásobným laureátem ceny za nejkrásnější knihu a držitelem Zlatého anděla v kategorii alternativní hudba z roku 2005. Petr Nikl se ohlíží za svým dosavadním životem, uplynulou kariérou a dává pomyslné vize, kam se bude jeho cesta ubírat v budoucnosti.

Tři skupiny dospívajících kamarádek z Québecu procházejí obdobím velkých změn. Proces objevování vlastního těla a identity zaznamenávají chytrými telefony a sdílejí s vrstevníky*icemi z jiných koutů sesíťovaného světa. Kvůli silné potřebě vnějšího potvrzení své životy proměňují v pásmo vyretušovaných fotek a videí. Filmová kamera ale zachycuje i pocity prázdna a samoty a projevy hluboké vnitřní nejistoty, které pro Periscope, TikTok nebo Instagram nejsou tak atraktivní. Intimní portrét adolescence je natočen s pochopením pro prožívání a sebeprezentaci generace vyrůstající na pomezí skutečného a virtuálního světa.„Je jednodušší mluvit s telefonem než s ostatními lidmi.“

Hnědouhelný důl a elektrárna Turów na česko-polsko-německých hranicích přinášejí napětí do mezinárodních vztahů. Pro Poláky Turów znamená zdroj obživy, ale Češi se obávají, že případné rozšíření dolu povede k úbytku pitné vody a k dalším ekologickým problémům. Tento konflikt s nadhledem symbolizuje česko-polská soutěž o nejlepší bramborový salát, kterého se účastní i Teresa, jejíž rodina v elektrárně pracuje.„Víte, my jsme malí páni, my to nerozhodneme. To víte, že by to bylo špatný, kdyby tu nebyla voda, ale my tomu nerozumíme prostě, to je mezi nima nahoře.“ — Nejmenovaná aktérka

Excentrický polský pár vlastní jednu z největších zastaváren v Evropě, kde se každý den s trojicí oddaných zaměstnanců pokoušejí vydělat si na živobytí. Vykupují a prodávají téměř vše: náboženské relikvie, knihy o sexu i mamutí zub. Zároveň jsou důležitou součástí komunity slezského maloměsta, pro jehož občany jsou samaritány i terapeuty. Tragikomický snímek na příkladu jedné až absurdně rozmanité zastavárny tematizuje socioekonomické problémy polského pohraničí, od chudoby, nedostatku pracovních míst až po alkoholismus a domácí násilí.„Na film je radost se dívat díky jeho tragikomickému pohledu, a to, že se titulní zastavárna nachází na ulici Vytrvalosti, mluví za vše.“ (Marta Bałaga)---Zdroj citátu: https://www.cineuropa.org/en/newsdetail/423793/