humor

Co by mohlo být na první pohled neživější – a tedy protikladnější k filmu – než říše minerálů? Nora Štrbová tuto tezi zpochybňuje, obrací ji naruby a z kamenů dělá vysoce kinetický předmět. V tomto humorném esejistickém filmu natočeném na 35mm film dostávají kameny konečně hlas, pozorují nás, soudí nás a především… nás snášejí.

Severochorvatské přístavní město Fiume zažilo po první světové válce jedno z nejbizarnějších vojenských tažení v dějinách. Trvalo šestnáct měsíců a vedl ho italský básník Gabriele D'Annunzio, který v září roku 1919 se třemi sty vojáky obsadil dnešní Rijeku. Založil zde vlastní stát a vládl v něm, dokud se proti němu nepostavila armáda jeho rodné Itálie. Básník-diktátor, u kterého se inspiroval Benito Mussolini, zvěčnil období své vlády na deseti tisících dobových fotografií. Rodák z Rijeky Igor Brezinović je podvratně oživuje a v propletenci historických faktů a nadsázky, v proluce mezi historií a současností, objevuje kořeny fašismu. „D'Annunzio přistupoval k obsazení Fiume se stejným romantismem jako ke svému psaní, dokonce zašel tak daleko, že nechal sebe a své muže obsesivně natáčet a fotografovat, aby vytvořil propagandistický ideál.“ — Igor Brezinović

Observační, dokumentárně-komediální studie představuje surreálné setkání předních světových klimatologů, klimatoložek a vědeckých kapacit, kteří jsou vystaveni facilitovanému setkání v bohem zapomenutém hotelu v New Jersey. Tento teambuilding naruby má za cíl představit akademiky a akademičky jako cítící lidské bytosti, kteří stejně jako miliony jiných lidí prožívají klimatický žal a strach o planetu Zemi. Zprvu křečovité emoční protnutí vyústí v obohacující konverzace, které se nevěnují katastrofám a číslům, ale prožitkům a emočním odezvám. Trajektorie bezradnosti, odmítání, naděje a přijetí je provázena úsměvnými momenty lidských interakcí. „Snímek ukazuje, že i ti, kteří by měli se změnou klimatu něco dělat, mohou sdílet své pocity a nejistotu ohledně budoucnosti.“ — Sean Patrick Kelly

Pohled do hermeticky uzavřeného, velmi privilegovaného, ale zároveň hluboce toxického mikrosvěta nám nabízí režisérka Victoria Hely-Hutchinson ve svém rodinném portrétu Prázdniny. Časosběrný snímek natáčený v průběhu deseti let sleduje příslušnice několika generací bohaté aristokratické rodiny s rakousko-uherskými kořeny. Celý film je zasazený do prostředí provensálské vily, jejímž společenským srdcem je bazén, kolem nějž se ženy sdružují, aby si vyměňovaly různé postřehy a pokoutně také pomluvy. Středobodem rodiny je stárnoucí matriarcha, která s oblibou mluví o svém extravagantním, promiskuitním životě, ale zároveň kolem sebe soustředí veškerou pozornost a autoritu okolí. Její vliv nicméně s přibývajícími generacemi rodu postupně slábne. Sama režisérka je členkou sledované rodiny a zachycuje zdejší vztahovou dynamiku s bezprostředností, kterou některé její příbuzné přímo na kameru označují za krutou. „Chtěla bys z lidí vytáhnout všechny jejich zlé sklony. A pak jsi jako malý skřítek, který říká: ‚Hahahaa! Podívejte, co mám. Mám co utrácet.‘ A já si říkám: ‚Jo, ale jsi pěkně zlá.‘“

Smrt jako neexistence, ne-bytí, absence života je předmětem zájmu člověka po tisíciletí. Básníky, filozofy, věštce a hermetiky dnes v pátrání po kvintesenci života a smrti vystřídali filmaři, influenceři, kryonici a evoluční biologové. Zoltan Istvan provozuje kryonickou laboratoř a kandiduje na prezidenta USA s požadavkem, aby nesmrtelnost byla zařazena mezi základní lidská práva. V Rusku tradičně probíhá masový festival věnovaný kultu smrti. Filmová esej Dāvise Sīmanise odhaluje zákruty odvěké touhy člověka po věčném životě. Rozkrývá podoby metaforické a fetišistické reprezentace smrti a mechanismy, jakými se vyrovnáváme s vlastní konečností. „Nesmrtelnost, boj proti stárnutí, strach ze smrti. Když jsem začal točit film, říkal jsem si, že se naučím žít o něco déle. Ale pak se to zvrtlo. Vědci oživující prasata na Yale. Lidé, kteří si do hlavy strkají neuročipy. Biohackeři rozdávající tipy na prodloužení života. Celá civilizace žije ve věku transhumanismu. A já jsem jediný, kdo zůstal pozadu.“ — Dāvis Sīmanis