české filmy - experimentální

Vizuální esej za doprovodu ambientní elektroniky představuje virtuální prostředí, které pouze vzdáleně připomíná náš každodenní svět. Trojrozměrné digitální objekty komponované z technologických i organických struktur v něm vytváří dystopickou neznámou krajinu, z níž vše lidské již dávno vymizelo. „Proces navrhování odráží mé názory na různá témata, která jsou pro mě významná v okamžiku tvorby a která se snažím v sobě podvědomě nebo možná nevědomě vyřešit.“ ---Zdroj: Rozhovor: The virtual world of thoughts: Artist Kristýna Sidlárová presents her project Digital Climate. Novy Zine 1. https://novyzine.com/Digital-Climate

Krátká hybridní esej opírající se o teorii dromologie Paula Virilia sleduje automobilovou závodnici Irinu, která nadevše miluje rychlou jízdu, a francouzského odborníka, jenž vysvětluje, že rychlost byla odjakživa jedním ze základních faktorů politické moci. Výsledkem je reflexe praktických i ideologických aspektů rychlosti – jak se rychlost vztahuje ke gravitaci, lidskému prožívání, přítomnosti i mocenským praktikám.„Bylo by chybou zapomínat, že bohatství je aspektem rychlosti. Člověk obvykle předpokládá, že moc je spojená s bohatstvím. Podle mého názoru je moc nejdříve spojena s rychlostí, bohatství přichází až poté.“

Spršky zabarvených světelných paprsků protínají temnotu jako o silvestrovské noci. Zatímco se ale oslavné ohňostroje po zahřmění rozplynou do nicoty, po roztříštěných sklenicích zůstává materiální artefakt. Řezavé střepy se tak stávají připomínkou reálné stopy, kterou na nebi zanechává lidská atrakce.„Odjakživa mě fascinovala monumentálnost ohňostroje, proto jsem se rozhodl ztvárnit jeho nápodobu.“---Zdroj citátu: Z. Picpauer https://fud.ujep.cz/sites/digitalni-media/student/zdenek-picpauer/

Dokumentární opera netradičním způsobem zpracovává životní příběh československého hudebního skladatele Jana Kapra (1914–1988). Tento dříve oslavovaný a komunistickým režimem protežovaný skladatel byl však v průběhu 70. let umlčen a vymazán z historie. Snímek využívá Kaprových hudebních kompozic stejně jako amatérských filmových záběrů a pomocí dadaisticky hravého libreta odhaluje jeho život a tvorbu na pozadí historických změn. Zákulisní záběry z nahrávání sboru přitom dekonstruují biografický žánr a ukazují, jak náročné může být interpretovat archivní materiál, paměť a lineární vyprávění.  

Ve své intimní filmové básni autorka pomocí abstraktních obrazů pozoruje proměňující se lesní krajinu. Nejprve zelenou a důvěrně známou, posléze zasaženou ohněm a poznamenanou požárem, kdy se popel stává její přirozenou součástí. Může popel, jenž je následkem ničivé síly, být znakem znovuzrození a domova?„Tak jako teď za sebe skládám slova, skládala jsem vedle sebe částice prachu ve snaze pochopit, jak se věci k sobě vztahují. Minerály popela, co se hýbou ve tvaru našich potřeb.“

Kombinovaný snímek v sobě spojuje nejen různé techniky, ale i tematické okruhy. Titulní mytická postava je jen jedním z aktérů ve snovém světě promlouvajícím k současnému publiku kódy médií a narativů jemu blízkých. Jako bychom vidinu nebo noční můru uvěznili ve smyčce počítačového prostředí.>Mrazivý bílý šum, nehybný sníh >Na to si vzpomínáš >A přestože vím, že se nikdy nesetkáme >Jsi součástí celičkého mého já.---Zdroj citátu: http://marinah.eu/stuff.html

Jak dnes vypadají místa, v nichž se odehrály ikonické scény z československých filmových klasik? Snímek pomocí audiostopy přenáší publikum do kinematografických skvostů minulého milénia, zatímco pomocí kontrastních záběrů z dnešní doby vytváří provokativní most mezi předchozími dekádami a současností.„Sifon podáváme jenom ke kávě.“---Zdroj: Film Dědictví / in Prázdná místa / A co ty, Mirečku? (7:36 - 7:39)

Experimentální dílo dvojice Alexandra Moralesová a Georgy Bagdasarov připomíná digitální divadelní představení odehrávající se na počítačové obrazovce. Monolog morfujícího filozofa, uměle vytvořeného z neuronových sítí, generuje texty v myšlenkových paradigmatech Viléma Flussera, Günthera Anderse, Waltera Benjamina, Hannah Arendt, Byung-Chul Hana a mnoha dalších a je řízen lidským operátorem, jenž zkoumá možnosti performativity generativních systémů. „Představení je pokusem o kritický vhled do černé skříňky individuálních generativních vzorců, nicméně otázkou zůstává, zda na konci pořadu nedochází jen k doplnění o víceméně pravděpodobné konfigurace a za jak vysokou cenu technologie tyto nové možnosti nabízejí.“

Neutuchající monolog svébytného regionálního malíře Jiřího Bakaly se tematicky rozpíná od přisprostlých odsudků politických poměrů přes jemnocitné vzpomínání na okamžiky osobního štěstí až po existenciální úvahy nad smyslem bytí. To všechno navíc zvládá se štětcem v jedné ruce a lahví vodky v té druhé.„Ale já vím, že by to člověk neměl dělat. Ale mně se líbí, jak to hoří. Chcu si zachovat nějakou svobodu.“

Meditativní snímek odhaluje městská i přírodní zákoutí, jimiž vedou nekonečné záhyby průmyslového potrubí, které své okolí obtáčí jako had uroboros. Potrubí vede pohled kamery přes rozsáhlá pole i sídliště a spojuje tak vodáky na řece, hrající si děti i zurčící potok, jejichž počínání je němým svědkem.„Jsme tu společně a naše činy ovlivňují další lidi a prostor, ve kterém se nacházíme.“---Zdroj citátu: https://afo.cz/host/sarah-lomenova/

Zvířata zdecimovaná nesnesitelnou tíhou bytí, existenciální frustrací i každodenními maličkostmi. Lidé jako vyprázdněné loutky čekající na povel z režie anebo křepčící herci zběsile ochraňující svá křehká ega. Teatrální, multidimenzionální performance na motivy autorských frustrací a uměleckých (dez)iluzí. „Máme problém s vámi, máme problém s námi. Bojíme se mluvit jinak než metaforami.“

Audiovizuální esej využívající digitalizovaný 8mm formát se zabývá otázkou, co je podstatou současného umění a komu je určeno. Snímek rozdělený do devíti kapitol se opírá o praktické zkušenosti a vystavovaná díla v bratislavské galerii Gandy a zkoumá vztah mezi uměleckým dílem jako celkem, jeho znaky a signaturami i institucionálním zázemím.„Umělecká díla se podobají věcem kolem nás, záhadně odrážejí skutečnost. Instituce jsou také podobné objektům, které známe. Zrcadlí způsob, jakým jednáme.“

Protagonistou snímku je důchodce Pavel, který ve svém bytě hromadí další a další věci. Pavel je přesvědčen o hodnotě své sbírky, ačkoli ji vlastně nezná. Film medituje nad tématem hromadění věcí a potřebou vlastnit obecně. Tvůrce ozvláštňuje obraz s pomocí rotoskopie, jež umocňuje omšelost ukazovaného prostoru.„Já jsem se přesvědčil, že nepřítelem jsem já sám. Nejhůř se pere sám se sebou.“ — Pavel, protagonista

Moje vlasy nejsou vyzvání ke konverzaci. Moje vlasy nechtějí, aby se jich někdo dotýkal. Moje vlasy si neříkají o komplimenty. Moje vlasy prostě jenom jsou a ty s tím nic neuděláš. Stejně jako se mnou. Stylizovaná a klaustrofobická artikulace hranic těla a osobního prostoru. „Máš krásné vlasy.“

Hlavním motivem dokumentu je cesta. Cesta metaforická, duchovní, cesta hmatatelná, lesní stezka, silnice, chodník, drogový trip nebo cesta do zahraničí. Režisérka slepuje koláž mikropříběhů lidí a míst, kteří se k cestě vyjadřují. Její dokument osciluje mezi hravým absurdnem, existenčními a existenciálními otázkami, environmentalismem a společenským komentářem. Dynamičnost a rytmus vyprávění pak určují přeskoky mezi různými formami záznamu, jako je analogový film, digitální film či natáčení na mobilní telefon. „Já myslím, že existuje představa dobrodružství, že jdete někam rovně a nevíte kam dojdete. To je totiž jedno, kam jdete, hlavně, že někam dojdete.“ — Roman Prahl, historik umění

Sejdi dolů do údolí, do prašného lomu, kde široko daleko nic není. Jen ty a tvoje mysl, která se napíná, aby zachytila sebemenší chvění. V dáli slyšíš praskání ohně. Člověk musí projít žehem s plným vědomím, aby se stal úplným. Monochromatický hlubinný ponor k rozostřeným hranicím vědomí a nevědomí.„V záblescích paprsků minulých já hledám se – tě dnes.“