české filmy - experimentální

Věčná otázka digitální doby: Jak zbavit analogový film nánosů nostalgie? Odpovědí zde je rychle tepající proud ostrých fotografií a rozostřených či rozrušovaných záběrů z pražských dopravních prostředků, ukotvených v současnosti pasažéry a pasažérkami třímajícími mobilní telefony. Hudbu k filmu vytvořila bratislavská producentka Sofia Nøt a mezi spoluautory snímku patří také generativní systém na tvorbu realistických obrazů DALL·E 2.„Co se stane, když se technologie minulosti setká se současností? Může vytvořit nějakou novou úroveň významu? Analogová kamera [ve filmu] zkoumá a pokouší se překonat hranice mezi analogovým a digitálním; lidským a umělým; realitou a představivostí; pravým a falešným.“

Co tvoří paměť těla? Jak vnímáme jeho hranice? Jak se tělo potýká se svým zobrazením? Autorka nachází odpovědi v prožitcích setkávání s vlastní tělesností v ordinaci gynekologa. Záběry z čekárny, zvuky vyšetření a výhled z gynekologického křesla vytvářejí sugestivní půdu pro úvahu o skrytých historiích lékařského poznávání fyzična.„Jsme obrazy stvořené slepými netopýry. Ekonomicky smýšlející kreatury. Potomci nepodařených 4D ultrazvuků.“

Vesmírné agentury plánují rozvrh činnosti na Marsu v taktu solů – marťanských dnů trvajících 24 hodin, 39 minut a 35 vteřin. V experimentální sci-fi se stárnoucí vozítko Curiosity vydává na svou rutinní misi. Záchvěvy zvědavosti a touhy po poznání mísí v psaném monologu s pochybnostmi o vlastních schopnostech a smyslu svého počínání, které adresuje mlčící planetě. „Série jednotlivých zaslaných fotek je rozanimována pomocí generativních neuronových sítí do plnohodnotného příběhu, výběr scén a střih proběhl pomocí mého vlastního napsaného programu pro interakci s použitou neuronovou sítí. Podobná technologie by teoreticky vskutku mohla být použita k řízení vozítka, k hledání anomálií ve ‚viděném‘ obrazu.“ – Vít Růžička

Anežka žije obklopená prasklinami po (ne)přítomnosti svého pěstounského syna a prosí Boha za jeho obrácení. Fragmenty ozvěn z jeho vězeňské cely střídají každodenní rutiny zaplňující táhnoucí se čas, vichřice za okny mezitím přikrývá hrubou beskydskou krajinu. Filmová dokumentární báseň odkrývá složitý vztah bezpodmínečné lásky, která přináší naději i utrpení.

Kombinaci archivních záběrů z afrického ostrova São Tomé, bývalé portugalské kolonie s otrokářským systémem, a současných záběrů chátrajících lisabonských skleníků, mezi nimiž se v rozbujelé vegetaci ukrývají busty z dílny Manuela de Oliveiry, doplňují naléhavé, bolestné verše svatotomášských básnířek Aldy Espírito Santo a Conceição Limy, které recituje hudebník Gerson Marta. Záběry propojuje obraz kakaového bobu, symbolu útlaku – ale ne navždy.„…každý kávový keř nyní vydechuje mrtvého otroka…“

Černobílá video modlitba inscenuje malý zázrak v podobě minimalistické jednozáběrové studie skleněné vázy, vodní hladiny a světla. Ruce, které zátiší pravidelně rozvíří, jako by žádaly víc, než mohou elementy a použitá technika dát.Název filmu je citací z knihy Les Grands Initiés autora Édouarda Schuré.

Říkanka o mrkvičce, která je osou videa, patří do žánru đồng dao, tradiční vietnamské ústní lidové poezie pro děti. Zachování rýmu a rytmu je pro ni důležitější než významová návaznost a srozumitelnost. Obsahové skoky a odbočky podtrhuje autorka v animovaných kolážích, pro něž použila fotografie z rodinného archivu, ve kterém se s podobnou lehkostí propojují české a vietnamské reálie. „Říkanka o mrkvičce je mi velmi blízká, protože mi připomíná dětství a moji matku v období, kdy mě učila mluvit. Nepamatuji si přesně, kdy jsem se říkanku naučila, přesto ji mám stále v paměti, i když si ji nepamatuji celou. Stejně tak moje maminka, která mě říkanku kdysi sama učila, si pamatuje už jen první čtyři věty. Hlas v nahrávce patří mému dvouletému synovci.“ – Lenka Tam Nguyen

Křehká vizualizace pocitu neústupnosti vnitřních pohnutí, byť skrze drobná až neznatelná připomenutí, zabraňuje prchavosti jemnými pohyby enigmatického objektu na bílém pozadí, kde téměř ztrácí třetí dimenzi. Díky světelnému designu jsou místy podobně ambivalentní i rozměry ústředního kokonu vejcovitého tvaru, ve kterém se cosi klube.

Strnulý záznam performativní akce, v níž autorka vystavuje samu sebe trpělivým fyzickým úkonům. Nehybná kamera pozoruje židli v čistém, neutrálním prostoru, sklenici vody a zašmodrchanou pásku, která pomalu mizí v ústech protagonistky. V reálném světě je performance ukotvená díky nefiltrovanému hluku okolního prostředí.

Sen o anarchii nervů, svalů a tkání, svíraných krunýři institucí a předsudků, ale také prostředky nápravy používanými současnou medicínou, se zhmotňuje v demonstraci možností ovládání robustného stroje motocyklu. Deníková výpověď o peripetiích rekonvalescence a zápasu o znovu-souznění s vlastním tělem je zároveň úvahou o schopnosti přijmout a sdílet bolest.„Na celou JIPku rozléhaj se homofobní shity jednoho ze sanitářů…“

Liminální prostory opuštěných kanceláří a přilehlých chodeb nahlížíme očima toho, který je v nich doma – robotického vysavače. Jeho bloudění, přerušované detailními zobrazeními materiálů či digitálních povrchů, dává příležitost k hraniční empatii s čímsi, co, podobně jako my, hledá cestu ven. Elektronická hudba prostoupená křehkým zpěvem Václava Pelouška zatím objímá sektorový nábytek v téměř vykupitelském gestu.„Zmatení žádá diváky, aby hledali solidaritu s ne-člověkem. … Díky využití osobité kombinace animačních technik v Unity3D spolu s přenosem stylu umělé inteligence se Perplexity může pochlubit jedinečným vizuálním stylem, který odráží jeho premisu. Film je cestou, která prochází ne-lidským stavem, viděným z ne-lidské perspektivy.“

Rozlehlé a nepřístupné, pusté krajiny ukrývají industriální stavby a neznámou technologii. Proudem panoramatických záběrů a obrazových průzkumů výbojů a pohybů majestátních strojů provází uhrančivý zvukový design Tomáše Jiřičky a rámuje jej rozhovor s vědcem z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd České republiky. „Nemám příliš zájem sledovat sci-fi z toho důvodu, že pracuji v této oblasti.“ — Matěj Peterka Zdroj citátu film PLASMA.

Zvuková stopa intimního monologu rozkolísané mysli, sbírající odvahu k vyslovení žádosti po odpuštění, mísí něžný tón „vnitřního“ hlasu s vrstvícími se zvuky přírodního i industriálního prostředí, ze kterého vidíme jen krátké monochromatické detaily, jež vnímá ten, jehož zrak je obrácen dovnitř.

Za zvuku vlnobití elektrického proudu protínají černočernou tmu lesa vrtkavé trasy světla, které jako by vycházely z hub, chorošů a větvoví.

V sugestivní miniatuře vytváří autorka impulzy pro fyzické prožití filmu: Jehla, která důsledně proniká dlaní v detailním záběru, jenž se na plátně devětkrát opakuje, přišívá k plátnu i diváctvo, aby ho pak, jedním trhnutím, nezraněné propustila.

Muž, jehož zmutovaný, temně vibrující hlas nás provází prostorem rozpadajících se, rozdělených či splývajících vizuálních fragmentů, popisuje vlastní zážitek nutkavého probouzení se a opětovného usínání a do sebe se vnořujících snů. V propastné hloubce opakovaného snění o bdění neopouští prostor lůžka, skutečnost na něj však doléhá stále tísnivěji.

Film je druhou částí trilogie o reprezentaci, umění a politice. V předchozím snímku, Signatury některých věcí (2022), se autor zabýval společenskou rolí umění. V tomto eseji nás vybízí, abychom na obrazy pohlíželi jako na zboží. Ale je vůbec možné umění z tohoto pohledu vyjmout? Náznakem odpovědi se stává samotná forma filmu, která potměšile následuje logiku komodifikovaných a multiplikujících se obrazů.„Nízké rozlišení obrazu s pokřivenou barevností, zastaralá vzorkovací frekvence snímků. Chyby i interference. To všechno jsou znaky VHS analogového videa, čímž samozřejmě tento film není. Je to jen jiná manifestace spotřební estetiky. Staré obrazy se tváří jako ty nové. Nové obrazy se tváří jako ty staré. Umělecká forma následuje zbožní logiku a využívá ji ke své kritice, ale to je tak vše, co se zatím stalo.“

Krátká experimentální bajka natočená během školního plenéru ve Valdštejnské lodžii používá techniku stop motion animace a černobílé obrazy natočené digitálně, avšak technikou camera obscura. V okolních lesích, odrazech na vodních plochách a kamíncích u cesty nachází zhmotnění křehkosti, závisti i hněvu, o nichž bajka vypráví.

V září roku 2023 skončila v domě U Kamenného zvonu výstava Was ist Kunst? věnovaná srbskému umělci Dragoljubovi Rašovi Todosijevićovi, významnému představiteli východoevropského konceptualismu. Jedna z jeho performancí dala výstavě i filmu svůj název. Ve videu natočeném pro Galerii hlavního města Prahy Turner rozžívá Todosijevićovu práci se symboly, jako jsou svastika či pomeranč, následuje jeho hravost, oprsklost a multimediální rozháranost.„Edinburský manifest: Kdo na umění profituje? … národní spasitelé uměleckých podkladů, korektor, publicista, který nemá s uměním nic společného, ale píše o umělcích, jejich dílech i problematice světa umění…“