české filmy - krátké

Obývací pokoj jako jeviště, rodina jako svět uzavřený za sklem. Maja Penčič z domácích videí svého otce skládá obraz dětství plynoucího v rytmu svátků, her, jídla a televizního vysílání. Dlouhé statické záběry nechávají vyniknout všednodenní detaily a význam momentů, kdy se na něco čeká. Batolata se dožadují otcovy pozornosti, dítě se natahuje po kameře, pod vánočním stromkem čekají dárky. Do familiárních výjevů proniká hlas z televize, informující o zbraních a politice. Rodinný archiv se tak stává nositelem úvahy o limitech soukromého světa, který kamera konzervuje a zároveň vystavuje pohledům zvenčí. „Táta, táta, táta.“

Indický režisér Kartikeya Saxena s kamerou prochází pražskou zoo a po telefonu sdílí své dojmy s matkou – zooložkou. Hovor napříč kontinenty otevírá téma lidské tendence projektovat do zvířat vlastní pocity a vzpomínky. Synovo básnické okouzlení a přesvědčení, že spatřil slzy v očích malé žirafy, ovšem narážejí na matčin vědecký racionalismus. Pozorná mezidruhová esej proměňuje pavilony s hrochy, anakondami nebo gorilami v divadelní jeviště, na němž se odehrává tiché drama o překonávání bariér – mezi synem a matkou i lidským a více než lidským. „Žirafy nemají slzné kanálky. Nevím, co jsi viděl.“

Formou bezprostředního videodeníku zachycuje Mariana Macháňová rodinné truchlení doprovázející umírání její matky. Kamera se pro režisérku stává nástrojem terapie i distance. Zaznamenává bloudění sterilními nemocničními chodbami, focení zřejmě posledního společného selfie na matčině nemocničním lůžku i rozprašování popela. Smiřování se se ztrátou v sobě zároveň nese úvahy nad etikou podobného natáčení. Autorka si klade otázku, zda je přijatelné vstupovat s kamerou do okamžiků největší zranitelnosti, pokud vám samotné natáčení pomáhá proměnit prchavé fragmenty v něco stálého a zpracovat tak žal. „Tak jsem si řekla, že se vyléčím filmem.“

„Tady to furt bouchá,“ svěřují se kameře obyvatelé Lymanu, ukrajinského města ležícího zhruba deset kilometrů od fronty. Dariia Kovalchuk se sem vydala z Prahy se svou kamarádkou. Donbas si pamatuje jako místo bezstarostných prázdnin a usínání pod hvězdami. Teď však nachází prázdné ulice a domy poznamenané ruským ostřelováním. Osobní cestovní deník zachycuje její probírání se vzpomínkami i letmá setkání s lidmi a kočkami. Návrat do krajiny dětství, kterou válka proměnila k nepoznání, se stává hledáním toho, co z někdejšího domova přetrvává a co lze uchovat alespoň ve filmových obrazech.„Když se dnes řekne Donbas, jako první vás napadnou zničená města a domy. Ale já si ho pamatuji jako místo svého šťastného a bezstarostného dětství.“

Autem sice duní popový hit „Lásko má, já stůňu“, ale dvojice kamarádek nemá na romantiku náladu. Vybavené parukami a kečupem se vyrážejí pomstít klukovi, který jedné z nich ublížil. Rozjívená road movie Karolíny Hovězákové převádí ženský vztek do ustavičného pičování, drobných výtržností a spikleneckého smíchu. Cesta za odplatou se současně stává vyznáním přátelství, díky němuž přestává být ublížená láska středobodem jejich světa. Roztřesená digitální kamera a okázale neumělé prolínačky dávají chaotickému tažení podobu punkového videa, které se odmítá podřídit jak estetickým, tak společenským konvencím. „To prej není dobré, když kouříš a u toho jíš, že z toho můžeš dostat větší rakovinu.“

Když mladý ruský režisér vyplňuje žádost o trvalý pobyt v Česku, jako otcovo povolání uvádí raději jen „učitel“. Ve skutečnosti je jeho otec vlivným ruským politologem, který schvaloval anexi Krymu a dodnes obhajuje Putinův režim. Georgij Mežujev se v osobním dokumentu, tvořeném archivními domácími videi i videohovory na dálku, snaží pochopit otcův ideologický postoj. Proč pomáhal legitimizovat systém, kvůli němuž teď jeho synovi hrozí vězení za spolupráci s opozičními médii? Intimní snímek reflektuje probíhající válečný konflikt skrze pohled do propasti mezi synovskou láskou a morální odpovědností.„Můj protest proti režimu byl protestem proti otci.“

Kde končí samoúčelná provokace a začíná touha po ujištění, že o nás někdo stojí? Herec a hudebník František Prachař zakládá svou image na drzém humoru a záměrném dráždění publika. Krátký dokumentární portrét konfrontuje jeho suverénní veřejné vystupování s bezradností v okamžicích, kdy nemá pro koho hrát. Překotný střih, fragmenty tiktokových videí a náhlé změny tempa vnášejí do filmu těkavost života generace Z. Hledání vlastní identity v proudu gest, póz a osobních doznání splývá s nekončícím bojem o pozornost. „Nemyslím si, že jsem arogantní.“

Zatímco stromy mají své místo, člověk si jej někdy teprve musí najít. Režisérka Lucie Zpěváková v citlivém portrétu zachycuje hledání místa ve světě, který ještě nerozhodl, zda vás přijme. Kubánec Yimel v Česku již mnoho měsíců čeká na rozhodnutí o azylu. Mezitím prochází zasněženými ulicemi, sídlištěm i krajinou proťatou plynovodem. Zima přechází v jaro, pocit provizoria však trvá. Záběry vnímavé vůči drobným detailům a náladě míst zaznamenávají jeho pokusy přiblížit se cizímu prostředí: zastavení v místní hospodě, pozorování kluků hrajících fotbal i chvíle souznění při poslechu povědomých rytmů.