ekologie

Po druhé světové válce bylo do Baltského a Severního moře potopeno přibližně 1,6 milionu tun nevybuchlé vojenské munice. O desítky let později se tato válečná zátěž stala součástí mořského ekosystému a ohrožuje ryby, pobřežní ekonomiku i nové stavební projekty. Film sleduje vědce, rybáře i obyvatele pobřeží, kteří se s jejími následky denně potkávají a pokoušejí se hledat řešení problému, jehož skutečný rozsah zůstává skrytý pod hladinou. Od drobných organismů postupně přechází k rozsáhlým oblastem zasaženého moře a lidským aktivitám, které jsou s nimi nevyhnutelně propojené. Výrazný ekologický apel přitom nevytváří prostřednictvím katastrofických obrazů, ale pomalým, meditativním pozorováním krajiny nad i pod hladinou. Moře se stává tichým svědkem lidského jednání i prostoru, do něhož se dějiny fyzicky propsaly. Snímek tak připomíná, že následky válečných rozhodnutí nekončí s válkou, ale mohou po generace proměňovat přírodu i život lidí, kteří ji obývají.„Plavete v neznámých vodách nebo třeba jen v temném rybníce a máte ten nepříjemný pocit, jako by vás každou chvíli měl někdo chytit za nohu.“ — Agnė Dovydaitytė, Alexander BelinskiZdroj citátu: EAVE. 

Apokalyptické cinéma vérité ukazuje socio-ekonomickou situaci zapadlé íránské vesnice, kterou sto dvacet dní v roce bičují prudké písečné bouře. To není výjev z apokalypsy, ale syrová realita obyvatel Tádž Miru v provincii Jižní Chorásán. Jejich jediným zdrojem příjmu jsou ručně šité panenky dotuk, tradiční rituální předmět, který se stává komoditou. „Obyvatelé vesnice oživují panenky svých předků jako prostředek k přežití a čelí tak křehké hranici mezi kulturním dědictvím a drsnou současnou realitou.“ 

Kritická ekologická esej i uhrančivá krajinná meditace odkrývá tajemství recyklace toxického elektronického odpadu v Evropské unii. Nezisková organizace Arnika zjistila, že zodpovědná Evropa problém vyřešila jeho přesunutím do rozvojových zemí. Na březích Thajska se hromadí výsledky evropské politiky. Odpad, jehož likvidace představuje zdravotní riziko, končí právě tam.„Kdybych dělal jen umění, hrozně bych se styděl, protože to prostě není dostatečné.“ — Vladimír Turner, Artzóna

Lesy a houby se dorozumívají stejně jako lidé. Italské Dolomity na kopcích nad údolím Val di Fiemme se v reflexivním situačním dokumentu stávají epicentrem vizionářského experimentu, který mapuje komunikaci stromů a dalších lesních entit. Organické signály stromů, keřů, živočichů i hub v lesním společenství jsou pro přítomné ekology, lesníky a vědce příležitostí k výzkumu chování biologických ekosystémů i záchraně poškozeného lesa. Po několika letech ničivých zásahů přírody (hurikán Vaia) i člověka (kůrovec jako důsledek sucha) nabízí aktéři a aktérky filmu systémové řešení – zachráníme stromy a jejich unikátní ekosystém pochopením jejich řeči.„Devět roků louka, devět roků les, pak přichází přislíbený čas, kdy co bylo kdysi, přijde zas.“

Labe. Páteřní řeka Evropy, korigovaná a spoutaná jezy, přehradami, hrázemi. Řeka, sloužící jako zdroj vody, dopravní kanál i přirozená hranice zemí a regionů. Hypnotická audiovizuální esej nás ponoří do historie budování koridorů řeky i jezů, v mlčenlivých obrazech ukazuje industriální symfonii vodních děl a staveb industriálního věku, stejně jako prvek vody coby nespoutaný živel. Pouť od pramene řeky v Krkonoších až do estuária ústícího v Severním moři představuje přirozenou cestu v koloběhu vody i výpravu do fascinujících hlubin soužití člověka a řeky, bez které by nebyl život představitelný.„Labe je filmovým průzkumem, který proniká hluboko pod povrch viditelné skutečnosti a odhaluje stopy lidské činnosti. Dokumentarista Timo Großpietsch tímto snímkem uzavírá svou trilogii Město, Krajina, Řeka.“Zdroj citátu.

Participační dokument z andsko-amazonského podhůří podkopává koloniální narativ o džungli jako neobydlené divočině a oběti vykořisťování přírodních zdrojů. Původní obyvatelé přebírají aktivní roli a propojují znalosti předků s moderními technologiemi. Prales vnímají jako místo setkání lidského a nelidského, racionálního a mystického. „Audiovizuální záznamy se stávají nejen prostředkem k dokumentaci ekologických praktik, ale také způsobem, jak promýšlet vztahy mezi vědeckými poznatky, tradičními ekologickými znalostmi a prožitou zkušeností s daným územím.“

Krajina je různorodá, všudypřítomná, opuštěná. Reportáž o ochranářích přírody, kteří se vrací k pastevectví. Ve filmu jsem sledovala jejich postupy, kterými pečují o biodiverzitu, i vzájemnost lidské přítomnosti v krajině.

Tři režisérky, tři zamořená místa, tři výrazně odlišné estetické přístupy. Východoslovenský „trojúhelník smrti“, vymezený třemi lokálními chemičkami, gudrónové jámy v Predajné a bratislavská Vrakuňa, odkud se jedy šíří k Žitnému ostrovu – největší zásobárně pitné vody ve střední Evropě. Hybridní trilogie plynule přechází od investigativního thrilleru přes meditativní esej o vztahu lidského k mimolidskému až po dystopický anidok. Zpráva o systémové paralýze, únavě místního obyvatelstva a nečinnosti politiků současně přerůstá v úvahu o budoucnosti, v níž nám možná nezbyde než se napojit na virtuální mycelium.„Lidé jsou unavení. Už o tom nechtějí mluvit, už vůbec ne před kamerou, nechtějí ten problém řešit. Nechtějí ani protestovat – jsou vyčerpaní. Chceme tuto diskuzi znovu rozproudit. To je náš cíl.“ — producentka Anna Mach Rumanová, Variety