společnost

Hybridní polohraný experiment začíná jako anketa o drobných krádežích v obchodech. Poměrně střízlivá analýza systémového přesouvání přebytků však zakrátko zmutuje v konspirační sci-fi, jehož paranoidní mladí hrdinové nacházejí souvislosti mezi kryptozoologií, technofeudalismem a vesmírnými entitami. Snímek s vyhraněnou lo-fi estetikou staví logiku současného konzumerismu na roveň iracionální víry v mimozemšťany. Co když je ale právě návrat k mýtům a magickému myšlení tou nejúčinnější formou kolektivní rezistence vůči globálním krizím dneška?  "Proč my máme zachraňovat svět?"

Andrea Culková pět let sledovala unikátní politický experiment: zhruba 800 náhodně vylosovaných Evropanů a Evropanek různých generací – studentů, dělníků i seniorů – dostalo šanci rozhodovat na půdě Evropského parlamentu o budoucnosti kontinentu. Konfrontace odhodlaných občanů a občanek s opatrnými politickými elitami odhaluje mechanismy systému, který je možná sám příčinou mnohých současných krizí. Analytickou observaci autorka protkává performativními rituály, černým humorem i obecnějšími úvahami nad tím, zda dokážeme zavést potřebné změny dřív, než se stav demokracie i životního prostředí dostanou do bodu bez návratu. „Pojďme udělat koperníkovský obrat – od Organizace spojených národů k sjednoceným lidem.“

Dospělí tam nejsou. Děti si hrají, předvádějí scény. Scénář, který skrze nápodobu inscenují, je svět, v němž vyrůstají. Je to děsivý, krutý svět: jsme to my. Ale ony to jen předstírají.Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Maďarský inscenovaný dokument zachycuje každodenní fungování komunity mladých, progresivně smýšlejících intelektuálek a intelektuálů. Poznáváme hodnoty, kterými se skupina zaštiťuje a které společně promýšlí, ale zároveň i určitou dosebezahleděnost a nedostatek empatie, které se tu navzdory teoretickým ideálům objevují. Provází nás postavy Noémie a Petriho, které jsou sice fiktivní, ale snímek vznikal pomocí improvizace. Scény společných setkání jsou točené v delších záběrech, v nichž se kamera pohybuje v kruzích kolem postav, čímž zdůrazňuje pospolitost a rovnostářství.

Na setkání občanů Salaše nad historickými kronikami se otevírá otázka, co je důležité ze současnosti zapsat a zachovat pro budoucí generace. Názory se liší, kronika ovšem vždy nevybíravě vytvoří jen jeden obraz a odkaz obce. Film tak kromě životů jednotlivců sleduje i životy vznikající mezi nimi.

V Britské Kolumbii, jednom z nejřidčeji osídlených regionů západního světa, se lesní požáry staly trvalou součástí života. Tamní společnost poznamenává závislost na návykových látkách i násilí a všude zůstávají stopy nepřítomnosti: spálené lesy i silnice lemované plakáty pohřešovaných lidí. Nikola Klinger natočil film o lidech, kteří čelí složitým výzvám, a přesto věří v lepší budoucnost. Skrze vzájemně propojené osudy místních skládá film vrstevnatý portrét krajiny a vztahu lidí k divočině, její magii a mýtům. Místní žijí ve stínu nevyjasněných úmrtí a zmizení mladých lidí. Únik před problémy nacházejí v sousedské soudržnosti a novodobých rituálech, jako je demoliční derby na místním vrakovišti. „Tam venku v buši je něco živého, cítíš to, ale nevidíš to.“

Naomi je třiadvacetiletá Francouzka se senegalskými kořeny. Její rodiče konvertovali k islámu a ona teď konvertuje k judaismu. Kombinace osobní zpovědi a umělecké instalace přesazuje mladou ženu do pozic, z nichž prozkoumává různé aspekty své identity a pátrá po významu komunity a podstatě náboženské víry. „Výsledné formy nejsou pouhou dokumentací, ale transpozicí, ba dokonce sublimací společné zkušenosti.“ — Le Fresnoy Studio national des arts contemporains Zdroj citátu: https://www.lefresnoy.net/en/ecole/etudiant/627/

V roce 2002 na střední škole v Severní Karolíně hromadně omdlela skupina roztleskávaček. Patnáctiminutový snímek se tento záhadný incident nesnaží rekonstruovat. Pomocí found footage videí z internetu rozebírá mýty a rituály amerických středních škol. Šepot dospívajících hlasů, tísnivé ambientní zvuky a záměrně deformované obrazy dívčích těl v předepsaných pózách odkrývají vrstvy latentního, genderově podmíněného násilí. Lynchovská koláž z fragmentů kolektivní paměti rámuje kolaps středoškolaček především jako formu fyzického vzdoru vůči nepolevujícím nárokům a požadavkům systému.„Střední školy zůstávají kolébkou světa, který je rozdělen podle pohlaví, šablonovitý a hierarchický. (…) Zajímalo mě, jak byla tato měkká síla, tyto všední obrazy hluboce vryté do naší kolektivní představivosti znovu využity a zkresleny.“ — Lilith Grasmug, z rozhovoru pro FID Marseille.

Světlo znamená vědění a pokrok, tma nevědomost a nebezpečí. Co když ale tento zdánlivě samozřejmý protiklad obrátíme? Světlo a tma ve snímku nejsou pouze metaforickými principy, ale přímými fyzikálními jevy, jejichž vztah se proměňuje spolu se společností. S postupujícím kapitalismem přibývá světelného smogu, ubývá míst, odkud lze pozorovat hvězdy, a umělé světlo zasahuje do přírodních cyklů – co se stane s krajinou, ze které postupně mizí světlušky? Tma naopak poskytuje útočiště těm, kteří se potřebují skrýt. Ve vizuálně podmanivé kontemplativní eseji se tak setkávají příběhy vězňů prchajících roku 1938 z pevnosti Ezkaba, portugalských migrantů a migrantek z poloviny 20. století i lidí, kteří dnes překračují řeku Bidasoa. Film jednotlivé vrstvy nevysvětluje ani neskládá do lineárního vyprávění. Z obrazů noční krajiny, písní, textů, vzpomínek a archivních fotografií vytváří mozaiku místa, v níž světlo znamená pokrok i kontrolu a temnota nejistotu i možnost bezpečně zmizet.„Volně už létají pouze ptáci a bankovky.“

Pankiské údolí v severovýchodní Gruzii, hornatá oblast při toku řeky Alazani, je domovem Kistů, etnické komunity s čečenskými kořeny a vlastní náboženskou tradicí. Po generace zde ženy zpívají súfijské duchovní písně, meditativní skladby vyjadřující lásku k Bohu a doprovázející cestu k hlubšímu duchovnímu prožitku. Zpěvy zaznívají v mešitě, jejich interpretky s nimi však vystupují také v evropských koncertních sálech. Zájem publika kontrastuje s nejistou budoucností tradice, kterou mladší generace žen odmítá převzít. Melancholické pohledy na drsnou zemědělskou krajinu doprovázejí podmanivé zpěvy, životní příběhy protagonistek i každodenní rozhovory o zvířatech, rostlinách a práci. Skrze ženskou zkušenost tak snímek sleduje vztah tradice, náboženství a společnosti i jejich postupné proměny. Súfijské písně zde představují nejen ohrožené kulturní dědictví, ale také niternou podobu víry, která se dostává do střetu s nastupujícími radikálnějšími interpretacemi islámu.„Když tyto ženy slyší potlesk, vědí, že nastal čas jít na jeviště.“

Přímo z útrob redakcí sleduje režisérka Sára Prokopová zprvu absurdní, postupně čím dál tragičtější pokus o politické ovládnutí slovenské veřejnoprávní televize a rozhlasu. Zatímco v zákulisí probíhají vzrušené debaty o stávce, na obrazovkách dochází k postupnému omezování nezávislé žurnalistiky a umlčování opozičních hlasů. Kulturní politiku i samotnou instituci začínají řídit lidé bez potřebných kompetencí, kteří navážno spekulují, zda Země není plochá. Počáteční entuziasmus novinářů a novinářek nahrazuje bezmoc a frustrace z vývoje, který v sobě nese řadu varovných paralel se situací v jiných středoevropských zemích. „Chcela som ukázať dôležitosť činov jednotlivcov, ktorí sa rozhodli bojovať proti valcu s rizikom, že buď prídu o zamestnanie, alebo im budú zasahovať do ich práce.“ — Sára Prokopová, SME

Josuého čeká skok do nové životní etapy. Se svou těhotnou partnerkou připravuje pokoj pro syna, na zdi věší fotografie z minulosti, střípky životů z rodinné kroniky, do které přidají další. Křehká observace v kulisách současné Kuby rozehrává tiché sociální a vztahové drama mladé rodiny na prahu nejisté budoucnosti.„Skok se zabývá křehkostí paměti a tím, jak ji potřebujeme k tomu, abychom se vypořádali s nejistotami budoucnosti.“

Jak se správně chovat ve společnosti, elegantně vystupovat a vést zdvořilou konverzaci? Pětatřicetiletá Francouzka Charlie se rozhodne změnit profesní dráhu a vyráží na letní kurz do poslední fungující školy společenského chování. Obklopena švýcarskou přírodou se spolu se ženami z různých koutů světa učí pravidlům stolování, umění hostit i společenskému protokolu. Během výuky a zdánlivě nezávazných rozhovorů se studentky postupně sbližují, sdílejí své životní příběhy a navazují hluboká přátelství. Citlivý a místy vtipný snímek sleduje sympatickou protagonistku v prostředí, kde se důraz na eleganci, disciplínu a dobré vychování prolíná s konzervativními představami o ženské roli. Učí se zde ženy sebevědomě pohybovat ve společnosti, nebo se od nich stále očekává, že budou především dokonalými manželkami? Film s jemnou ironií ohledává genderové stereotypy i rozpory mezi tradicí a modernitou a ptá se, co vlastně znamená ženská emancipace a nakolik si její podobu mohou ženy určovat samy.„Cítíš, že si můžeš dělat, co chceš, protože jsi úspěšná.“

Zatímco stromy mají své místo, člověk si jej někdy teprve musí najít. Režisérka Lucie Zpěváková v citlivém portrétu zachycuje hledání místa ve světě, který ještě nerozhodl, zda vás přijme. Kubánec Yimel v Česku již mnoho měsíců čeká na rozhodnutí o azylu. Mezitím prochází zasněženými ulicemi, sídlištěm i krajinou proťatou plynovodem. Zima přechází v jaro, pocit provizoria však trvá. Záběry vnímavé vůči drobným detailům a náladě míst zaznamenávají jeho pokusy přiblížit se cizímu prostředí: zastavení v místní hospodě, pozorování kluků hrajících fotbal i chvíle souznění při poslechu povědomých rytmů.

Día de los Muertos je osou autorského dokumentu, který nás uvádí do komunity v Oaxacké vysočině v Mexiku. Voice over stylizovaný jako hlas jedné z duší, které se během „dne mrtvých“ vracejí mezi živé, doprovází sérií výjevů zachycujících noční atmosféru jednoho z nejdůležitějších mexických svátků. Připomínka zemřelých, rej morbidních masek, atmosféra nočního veselí, ale i pocit vytržení z každodennosti a získání nové energie do dalšího života, to vše se potkává ve sledu situačních scén i čistě náladotvorných momentek.„Postupem času jsem pochopil, co Muertada znamená pro komunity v údolí Ella, neboť věříme, že se duše našich blízkých vracejí, aby s námi tančily.“ 

Jsme jako hlemýždi na kolejích a čekáme, kdy nás přejede vlak, a ani to nemusí být žádné existenciální drama. Líně ambientní střihová mystifikace o fragmentech a plynutí času se přizpůsobuje roztříštěné pozornosti současného diváctva. Místo narativu a souvislostí přináší asociativní proud bytí tady a teď, ve kterém je dřez stejně důležitý jako zatmění měsíce. „Co se nám zdá povědomé, může být ve skutečnosti zcela neznámé, a co nám přijde cizí, nám může naopak být známo zcela důvěrně.“

Kodaňská čtvrť Tingbjerg vznikla jako ambiciózní sociální experiment. Urbanista a vizionář Steen Eiler Rasmussen se pokusil naplnit sen o propojení různých sociálních skupin v přívětivém prostředí malých bytovek obklopených zelení. Do konce 20. století se tento experiment proměnil v noční můru doprovázenou výbuchy etnického násilí, policejní represe i politické demagogie. V roce 2018 přichází starosta Kodaně s novým experimentem: umístit do veřejné zástavby vybrané rodiny v nových bytech s výhodnou odkupní cenou. Prvotní idealismus po čtyřech letech vyprchá a mladé rodiny bilancují, co jim účast v experimentu dala a vzala. Je ghetto privilegovaných v jiném ghettu řešením vleklých problémů?„Ptáte-li se, zda Tingbjerg dopadl podle mých představ, říkám ano. Vcelku a na povrchu to vypadá jako moje původní vize.“ – „Je něco, co se pod tímto povrchem nezdařilo?“ – „Ano, obyvatelstvu se v něm nedaří tak, jak jsem předpokládal.“ — Steen Eiler Rasmussen 

Mít perfektní vztah, tisíce lajků na Instagramu, úspěšnou kariéru a ideálně i světlejší pleť. Mladé hrdiny a hrdinky z různých sociálních vrstev, žijící v Soulu, Novém Dillí a Nairobi, spojuje tentýž cíl: všichni chtějí „zářit“. Vizuálně oslnivý dokument Martina Páva dekonstruuje fenomén vnějškové atraktivity jako normy globálního kapitalismu. Snímek nahlíží do soukromí lidí lapených v síti společenských očekávání a tlaku na dokonalost. Za jejich obsesí vlastním vzhledem se však rýsuje hlubší krize identity a hledání odpovědi na otázku, zda v dnešním propojeném světě zůstává nějaký prostor pro to, abychom byli sami sebou.„Když ve Vietnamu natáčejí reklamy na kosmetiku, říkají: Můžete mít tak světlou pleť jako Korejci.“