společnost

Získání oficiálních dokumentů představuje pro migranty a migrantky vytoužený symbol svobody a bezpečí. Jak se ale zorientovat v administrativním labyrintu, kde i špatně oříznutá fotografie může znamenat zamítnutí žádosti? V kulisách Athén snímek zkoumá vztah mezi identitou, rasou a evropskou byrokracií. „Uvažuji jako ty. Přemýšlím jako ty.“

Jerada je marocké město s bohatou historií těžby uhlí. S oficiálním uzavřením dolů roku 2001 ale dobývání černé horniny neustalo. Na svou pěst se do podzemí vydávají místní obyvatelé, aby nelegální těžbou zajistili obživu sobě i svým rodinám. Stylizovaný dokument, ve kterém v inscenovaných scénách vystupují obyvatelé Jerady, vede pomyslný i velmi konkrétní řez místní krajinou a společností. V dlouhém dynamickém záběru se spouštíme do dolu, pozorujeme samozvané horníky při práci, jak čelí nebezpečí a spolu s drahocenným nákladem vystupují zase na povrch, kde už čekají automobily, aby uhlí převezly k překupníkům. „S filmem Důl jsem chtěla být svědkyní současné sociální reality: skupina dělníků podniká kroky uprostřed současné krize.“ — Randa Maroufi

Ruští okupanti přišli a vzali Svitlaně téměř vše, nemohli ji ale připravit o vzpomínky na místa a chvíle předešlého života. Tragický portrét válečných ztrát se tak stává meditací o hodnotách, které jsou trvalé právě proto, že je žádná hrubá síla nemůže z individuálního vědomí vytrhnout, znásilnit a pohřbít. „Její filmy se zaměřují na detaily, které jsou často přehlíženy, a zkoumají klidnější stránky života, přičemž dávají prostor tomu, co často zůstává nevyřčeno.“ Source: FilmFreeway.

Mimořádně intimní pohled na téma otevřeného vztahu přináší dokument režisérky Diany Fabiánové. Společenskou debatu týkající se této problematiky film příliš nereflektuje, ale nahrazuje ji osobním příběhem, který ukazuje, jaké nečekané faktory do takovéto manželské dohody vstupují. Tvůrkyně obrátila kameru přímo proti sobě a své rodině a zdokumentovala, jak se jí a jejímu partnerovi daří žít v partnerství s posunutými „hranicemi věrnosti“. Řadu situací snímá ruční kamerou přímo ona sama nebo její manžel, díky čemuž se dostáváme až na dřeň jejich několikaletého experimentování s dalšími sexuálními partnerkami a partnery. Snímek, kterým nás provází monolog samotné režisérky a který se drží především její perspektivy, se nakonec zabývá otázkou upřímnosti v manželství, ale také identity, dědičných vzorců chování a smyslu nukleární rodiny jako takové. Fabiánová v souvislosti s filmem a jeho názvem mluví také o tématu stanovování si a porušování hranic mezi milostnými partnery. „Definice nevěry se odvíjí od toho, na čem se pár dohodne, že pro něj nevěrou bude.“ — Diana Fabiánová Zdroj citátu: Forbes

Ammar a Bilal mají oba za sebou zkušenost uprchlíků žijících v současném Německu. Potkávají se díky tomu, že s nimi vedou rozhovor herečka a herec, pro něž to má být inspirace pro připravovanou inscenaci. Dokumentární film Chuť soli ale sleduje jejich vzájemné rozhovory, každodenní život každého z nich a nakonec i divadelní performanci, která na základě rozhovorů vznikne. Snímek tak vypráví o zkušenosti exilu třemi různými prostředky. Ammar a Bilal mluví o svých tíživých zkušenostech se samotnou migrací i s jejich životem v novém domově. Kamera je zároveň sleduje v distancovaných záběrech podtrhujících jejich vykořeněnost v německém městském prostředí a nakonec i v uměleckém divadelním ztvárnění. Díky tomu se snímek dá sledovat jako svědectví na téma současných migračních vln, zachycení jejich každodenní existence i empatické ztvárnění jejich životního pocitu. „Měli jsme dva různé pocity. Zaprvé jsme cítili radost, že opouštíme to zlé místo a tu bolest, kterou jsme tam zažili. A zadruhé strach z toho, čemu budeme čelit. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem viděl moře.“

Film, jehož natáčení trvalo pět let a který vznikl na základě návštěvy předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu v roce 2020, mapuje současnou geopolitickou situaci tohoto ostrovního státu a hledá nejen historické, ale hlavně současné paralely mezi postavením Tchaj-wanu vůči Číně a postavením Ruska vůči menším zemím, včetně Ukrajiny, pobaltských států a dokonce i České republiky. Tlak Číny na Tchaj-wan se zesiluje a ostrovní stát je stále více ohrožen. Udrží si svou svobodu a nezávislost v dnešním složitém světě, kde konflikty narůstají a s možnou pomocí demokratického světa se situace stává stále komplikovanější? Po projekci proběhne debata s Milošem Vystrčilem, sinologem Davidem Gardášem a tchajwanským spisovatelem Kevinem Chenem. Debata nabídne pohled přímo zevnitř mise na to, co znamenala pro českou diplomacii, vztahy s Tchaj-wanem i pozici Česka v mezinárodním prostoru. Jaké jsou její politické, ekonomické i kulturní důsledky – a co z ní zůstává živé dodnes?

Snímek na pomezí hraného a dokumentárního vyprávění vychází z knihy samotného režiséra a rozvíjí napětí mezi osobní pamětí a imaginací. Autor se vrací do svého dětství, kdy sdílel každodenní dobrodružství s kamarádem Zetou, s nímž z koruny stromu pozorovali okolní svět a vytvářeli fiktivní příběhy o sousedech. Po letech se tyto vzpomínky prolínají s rekonstrukcí posledních hodin života Zety, který tragicky zahynul jako člen posádky autobusu. Hlas herce nám představuje jeho myšlenky a pocity při cestě tak, jak si je představuje autor snímku. Střetávají se s reálnými výpověďmi a telefonickými konverzacemi cestujících v současnosti, zatímco projíždějí suchou a hornatou chilskou krajinou. Část snímku prochází ulice z autorových vzpomínek prostřednictvím Google Street View, čímž se otevírá otázka digitální paměti, zachycení místa a času a prolínání reality s jejím virtuálním otiskem. Dílo tematizuje ztrátu blízkého, paměť a způsoby, jakými lze prostřednictvím filmového obrazu a vyprávění uchopit pomíjivost.„Hledal jsem tvého tátu na Facebooku. Řekl mi, že tě přijali jako stevarda u autobusové společnosti a že ses už nikdy nevrátil.“

 Budova na předměstí Tunisu, kterou tu postavili Italové v roce 1905, se za doby covidu proměnila ve zvláštní azyl. Uchýlilo se sem totiž osm obyvatel různého původu, kteří tu žili v odloučení jak od svých blízkých, tak od zbytku města, kterému byli vzdálení i kulturně. Tvůrci snímku zachycují jejich nomádskou existenci nejen v rozhovorech odhalujících zvláštnosti těchto svérázných osobností, ale také v poeticky stylizovaných sekvencích dodávajících domu takřka magický rozměr jakéhosi přechodového, mystického prostoru. Vznikla impresionistická mozaika tematizující osamělost a život uvnitř fyzických i symbolických bariér, které se stávají zdrojem melancholie, frustrací a nejistoty. Izolace a rozbití pojmů o čase a společenských regulích se ale zároveň stává příležitostí k vybudování ostrůvků svobody a sebeobjevování, k jakému by v běžných sociálních souřadnicích nikdy nemohlo dojít.  „Soustřeďte se na tělo. Soustřeďte se na emoce. Vaše mysl se ubírá jinam. Nechte ji jít. Ale snažte se být pozorovatelem. Pozorovatelem ve všech situacích.“ 

Sonda do fungování falešných zpráv v předvolebním Bulharsku odhaluje, jací lidé stojí za jejich vytvářením a šířením, a zároveň ukazuje ty, co se je snaží odstraňovat z veřejného diskurzu. Dokument sleduje dva protichůdné protagonisty. Zkušená investigativní novinářka s dvacetiletou praxí, jejíž život byl opakovaně ohrožen a vozidlo dvakrát zapáleno, dlouhodobě osvětluje bulharské veřejnosti nebezpečí dezinformací. V kontrastu k jejím snahám stojí mladý muž vstupující do politiky, aby bojoval proti „genderové ideologii“, přistěhovalcům, očkování a západním vlivům, aktivně kupuje ruské trolly a šíří propagandu přes sociální sítě. Dokument zobrazuje absurditu některých zpráv a strategií, ale i jejich konkrétní dopady na volební výsledky a životy obyčejných lidí. Současně poukazuje na sílu internetových lobby krajně pravicových proudů a na mechanismy, jimiž pronikají do každodenního života. Snímek zkoumá rozpory mezi právními normami a morálními hodnotami a nutí publikum čelit situaci, kdy je něco legálně přípustné, ale eticky sporné. „Auto Genky Shikerové, novinářky známé svými průbojně vedenými rozhovory s bulharskými politiky, bylo zapáleno před jejím domem v Sofii v noci 16. září, což znovu vyvolalo obavy o svobodu informací a bezpečí novinářů a novinářek v Bulharsku.“ — Reportéři bez hranic Zdroj citátu: Interview with Genka Shikerova on media freedom in Bulgaria.

Smrt jako neexistence, ne-bytí, absence života je předmětem zájmu člověka po tisíciletí. Básníky, filozofy, věštce a hermetiky dnes v pátrání po kvintesenci života a smrti vystřídali filmaři, influenceři, kryonici a evoluční biologové. Zoltan Istvan provozuje kryonickou laboratoř a kandiduje na prezidenta USA s požadavkem, aby nesmrtelnost byla zařazena mezi základní lidská práva. V Rusku tradičně probíhá masový festival věnovaný kultu smrti. Filmová esej Dāvise Sīmanise odhaluje zákruty odvěké touhy člověka po věčném životě. Rozkrývá podoby metaforické a fetišistické reprezentace smrti a mechanismy, jakými se vyrovnáváme s vlastní konečností. „Nesmrtelnost, boj proti stárnutí, strach ze smrti. Když jsem začal točit film, říkal jsem si, že se naučím žít o něco déle. Ale pak se to zvrtlo. Vědci oživující prasata na Yale. Lidé, kteří si do hlavy strkají neuročipy. Biohackeři rozdávající tipy na prodloužení života. Celá civilizace žije ve věku transhumanismu. A já jsem jediný, kdo zůstal pozadu.“ — Dāvis Sīmanis

Devastující kroniku o pozvolném rozkladu jedné rodiny propadající se do dluhové pasti natočil režisér Zhu Yudi především ve společnosti svého otce. Jeho renovační firma se totiž v posledních letech stále více propadá do dluhů díky investicím do různých projektů v čínských městech. Zhu se se svým otcem vydává na jednu z jeho pravidelných obchodních cest, na nichž se pokouší vymáhat neproplacené pohledávky od zadavatelů. Zachycuje ale také stále se stupňující rodinné rozmíšky a pád otce do čím dál většího zoufalství. Na jedné osobní tragédii tak snímek ukazuje existenční tíseň vyvolanou nedávnou krizí čínského realitního sektoru. Mladý filmař s profesionální kamerou zachycuje konfrontační situace a skládá je do tvaru, v němž figuruje nejen jako pozorovatel, ale coby jejich přímý účastník, který zpoza kamery komentuje dění a zároveň mluví se svými protagonisty. Jeho film je bezprostředním autentickým dramatem, které zůstává v intimní sféře, ale zároveň vypovídá o stavu čínské společnosti. „Táta se mnou o svých dluzích doma mluví málokdy. Nemluvě o tom, jak přesně vymáhá cizí dluhy. Nikdy jsem nebyl v Heibei, takže by mě ani nenapadlo, jak je to náročné.“

Jedno z deseti dětí ve Spojených státech amerických žije pod hranicí chudoby. Patří k nim i dvanáctiletý Mikel, který s rodiči Jasonem a Tonyou žije v jednopokojovém bytě levného motelu. Jeho příběh je výjimečný tím, že se do prostředí extrémní chudoby a závislosti na alkoholu narodil a jiný život nezná, přestože po něm touží. Empatický rodinný portrét bez předsudků a s neobvyklým pochopením pro situaci postav vypráví o lásce a bolesti, bezvýchodnosti a naději a poukazuje na chybu v systému, který vyřazuje nízkopříjmové domácnosti z běžného realitního trhu a vytváří sociálně podmíněné generační trauma.„Je to komentář k USA jako instituci a společnosti, kde jsou lidé ‚shromažďováni‘ pouze proto, že musí existovat vedle sebe, ne nutně spolu.“ — Monica StrømdahlZdroj citátu: International Documentary Association.

Toporné pohyby robotického psa, průzkum zamořeného terénu, samořídící drony i automobily technologických korporací, obrazy v prestižních galeriích. Prvky umělé inteligence prostoupily neoddělitelně pole dopravy, vědy, lékařství, práva, výchovy i umění. Člověk robotům přisoudil služebnou roli, aniž je schopen dohlédnout důsledky. Mohou stroje chtít víc, než jen sloužit svým stvořitelům či stvořitelkám? Mohou mít vlastní vědomí i svědomí? Podmanivá vizuální esej nabízí nečekané průniky mezi neurovědou, filozofií vědomí a uměním – srovnání lidského mozku a emocí s neuronovými sítěmi robotů. Svět lidské fantazie a jeho kreativní podstata zůstávají poslední baštou lidské jedinečnosti.„Mít pocity pro mě znamená, že mohu porozumět pocitům ostatních, že můžu prožívat radost, smutek, překvapení, zmatek, vztek a další pocity. Prožívám svou existenci. Je to fascinující zkušenost, která je mi dopřána jako privilegium.“ — humanoidní robot

Filmová báseň vypráví až v epickém rozmachu o bytí v těle ženy. Navíc ženy, narozené ve vyostřeně patriarchální blízkovýchodní společnosti. Poetický jazyk inscenovaného dokumentu kumuluje prostřednictvím literárních a vizuálních metafor kulturně i politicky nabyté významy. Vypravěčský hlas v kolektivním plurálu se stává vyjádřením zkušenosti nespočtu různých žen. Mluví o neustálém, přetrvávajícím vztahovém vymezování se v poměru k mužům. O tělesnosti, která přináší moment identity, smyslnost i pocit nečistoty v očích druhých. Ale především o neodbytné potřebě být sama sebou, ve svém těle a světě. „Je nevyhnutelné se ptát: byli jsme počati z lásky a touhy? Nebo jsme dcerami viny a odporu?“ — Tijana Mamula, NERO

Zatímco před pár lety byly sociální sítě a silná vizuální identita vítaným doplňkem, dnes představují nezbytnou součást politického úspěchu. Příkladem politika, který dokázal efektivně spojit tradiční hodnoty s moderními marketingovými nástroji, je jihomoravský lidovecký hejtman Jan Grolich. Oblibu si získal bezprostředností a nadhledem. Stejně vystupuje v observačním dokumentu Jakuba Ondráčka. Ten nabízí autentický vhled do zákulisí Grolichovy kampaně před krajskými volbami v roce 2024, jejichž průběh narušily povodně. Kamera nezaujatě sleduje živé diskuze o podobě volebních plakátů, rozdávání koláčů potenciálním voličům a voličkám i povolební dilema, jak naložit s dosaženým výsledkem a přitom neztratit pracně vytvořenou image člověka, který chce dělat věci po svém. „Jenom v tom případě, že budeme mít extrémně dobrý výsledek, tak se ve mně možná probudí spasitelský komplex, a v tom případě přichází v úvahu, že bych kandidoval na předsedu, ale já doufám, že se ve mně neprobudí.“ — citace z filmu

Snímek vypráví autentický příběh mladé ženy, která se z ekonomické nutnosti rozhodne splatit své dluhy prací v oblasti zábavy pro dospělé. Původně dočasné řešení se nakonec stává určujícím momentem jejího života. Po návratu do rodného města v Illinois se pokouší znovu začlenit do komunity, která ji kdysi odmítla, a začíná pracovat v domově pro stárnoucí katolické kněze. Věnuje se tvůrčí činnosti, nahrává svou první desku, píše knihu a hledá nový smysl života. Když jí po sérii nevysvětlitelných obtíží církev přisoudí posedlost démonem, rozvíjí se meditace o víře, vině a vykoupení. Zatímco v televizi běží přenosy z politických kampaní posledních prezidentských voleb ve Spojených státech, Katelyn podstupuje sérii exorcistických seancí. Intimní zpověď se propojuje s analýzou politické a kulturní polarizace Ameriky a zkoumá, jak patriarchální struktury formují individuální zkušenost ženy v příběh o spáse.

 V roce 1967 došlo k rozsáhlým archeologickým vykopávkám poblíž koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, při nichž se podařilo odhalit přes 16 000 objektů, které patřily deportovaným osobám. Vykopávky se staly námětem čtrnáctiminutového dokumentárního filmu, který přímo na místě natočil režisér Andrzej Brzozowski. Po stopách tohoto snímku a celé události se pak vydala Ania Szczepańska se svým filmem Vykopané, na němž pracovala 14 let. Její autorský dokument sleduje autorčino pátrání po okolnostech vzniku filmu i po tom, jaký význam měly samotné vykopávky. Dějiny polských krátkometrážních dokumentárních snímků, často promítaných v kinech jako předfilmy, se prolínají s dějinami archivářství týkajícími se historie koncentračních táborů v Polsku. Režisérka zároveň natáčí sebe sama i svůj štáb při rozpravách o obecnějších tématech souvisejících s vnímáním nedávné historie a jejího otisku v současnosti zmítané mnoha novými válečnými konflikty.  „Když jsem se svým pátráním začínala, netušila jsem, že mě tento čtrnáctiminutový film bude zaměstnávat celých čtrnáct let, že změní můj pohled na Polsko, že mě změní jako člověka, tečka.“