věda

Prasata jsou lidskými souputníky po několik tisíciletí. Prase domácí se stalo hospodářským zvířetem, potravou, komodifikovaným spotřebním zbožím. Jak se proměnil vztah člověka k tvorům, kteří k nám mají evolučně tak blízko? Filozofické a antropologické pojednání představuje novou disciplínu genetického inženýrství naplňovanou v praxi – prasata se stala pěstiteli srdcí pro lidi. Jak vnímáme tvora, v němž bije srdce určené k transplantaci do lidského těla? Dochází k symbolickému sbližování druhů? Snímek otevírá perspektivu etického chovu prasat jako počátek nové éry humanistické genetiky.„Je vaše srdce součástí toho, co určuje, kým jste? Uchovává vzpomínky na první polibky, zmařené sny, letní dny a prožitý život? Nebo je to jen sval, který pumpuje krev do celého těla?“ Zdroj citátu.

Tisíce jednobuněčných slizovek ve frenetickém reji tančí na skladbu Joshuy Borina z alba britské klavíristky Hannah Watson Emmrich. Vědecké záznamy z mikroskopu se mění v umělecký artefakt, vtahující hudebně mikrobiologický ekosystém buněk, které se spojují do koordinovaného slimákovitého útvaru známého jako grex.„Věda často vytváří skrytou krásu dlouho předtím, než si uvědomíme, že může rezonovat daleko za hranicemi laboratoře.“ — Jitka Čejková

Lesy a houby se dorozumívají stejně jako lidé. Italské Dolomity na kopcích nad údolím Val di Fiemme se v reflexivním situačním dokumentu stávají epicentrem vizionářského experimentu, který mapuje komunikaci stromů a dalších lesních entit. Organické signály stromů, keřů, živočichů i hub v lesním společenství jsou pro přítomné ekology, lesníky a vědce příležitostí k výzkumu chování biologických ekosystémů i záchraně poškozeného lesa. Po několika letech ničivých zásahů přírody (hurikán Vaia) i člověka (kůrovec jako důsledek sucha) nabízí aktéři a aktérky filmu systémové řešení – zachráníme stromy a jejich unikátní ekosystém pochopením jejich řeči.„Devět roků louka, devět roků les, pak přichází přislíbený čas, kdy co bylo kdysi, přijde zas.“

Binarita pod drobnohledem: Nanotechnologickou laboratoří prostupuje zvědavost, nebinární tělo však nesmí pózovat nahé. Esej s věcností vědeckého výkladu přechází od kresby těla vystaveného chladu laboratoře k návodným vizualizacím, zatímco se noří do částic organické i umělé hmoty. Tělo se v proměnách zobrazení stává zrcadlem technických procesů i objektem, u něhož poznávající pohled naráží na pravidla zviditelňování. „A nakonec, ať už chci vyjádřit cokoli, do slov se to jen tak nevejde.“ — Kwan Q Li Zdroj citátu: Oui.Gallery.

První vesmírná stanice NASA se jmenovala Skylab a během 24 týdnů se na ní v letech 1973 a 1974 vystřídaly tři posádky. Členové té poslední z nich se zapsali do dějin mimo jiné jako první astronauti vůbec, kteří vstoupili do stávky. S ohledem na citlivou povahu zdrojových materiálů sledujeme dokumentární rekonstrukci, ve které vystupují herci v improvizovaných kulisách a strukturu vyprávění udávají inscenované repliky komunikace mezi Skylabem a vesmírným střediskem. O to víc ale vyniká tísnivá atmosféra pracovních podmínek, kdy jsou zástupci náročné profese úmyslně tlačeni za hranu svých možností.„Žít pro mě neznamená jen přežívat. Žít znamená žít svůj život.“ — Graeme ArnfieldZdroj citátu: Business Doc Europe

Světlo znamená vědění a pokrok, tma nevědomost a nebezpečí. Co když ale tento zdánlivě samozřejmý protiklad obrátíme? Světlo a tma ve snímku nejsou pouze metaforickými principy, ale přímými fyzikálními jevy, jejichž vztah se proměňuje spolu se společností. S postupujícím kapitalismem přibývá světelného smogu, ubývá míst, odkud lze pozorovat hvězdy, a umělé světlo zasahuje do přírodních cyklů – co se stane s krajinou, ze které postupně mizí světlušky? Tma naopak poskytuje útočiště těm, kteří se potřebují skrýt. Ve vizuálně podmanivé kontemplativní eseji se tak setkávají příběhy vězňů prchajících roku 1938 z pevnosti Ezkaba, portugalských migrantů a migrantek z poloviny 20. století i lidí, kteří dnes překračují řeku Bidasoa. Film jednotlivé vrstvy nevysvětluje ani neskládá do lineárního vyprávění. Z obrazů noční krajiny, písní, textů, vzpomínek a archivních fotografií vytváří mozaiku místa, v níž světlo znamená pokrok i kontrolu a temnota nejistotu i možnost bezpečně zmizet.„Volně už létají pouze ptáci a bankovky.“

Dobová ilustrace ze spisu Oculus Artificialis Teledioptricus z roku 1685 připomíná dobu, kdy byl zrak vnímán jako aktivní paprsek vycházející z oka. Vizuální umělec Gregor Eldarb na tuto myšlenku navazuje svým analogovým experimentem. Za pomoci lupy, slunečního svitu, magnetu a olejovité kapaliny s magnetickými vlastnostmi vytváří v objektivu kamery krystalické struktury a amorfní krajiny. V kombinaci s digitálním displejem a minimalistickým hudebním doprovodem Stefana Nemetha se zkoumání lidského pohledu mění v působivou podívanou, v níž se historické představy o vidění střetávají s dnešní fascinací zářícími obrazovkami. „   „Podoby věcí se jako jemné membrány třepotají vzduchem a všude tam, kam dospějí, se v průhledu ukazují zraku.“ — Johann Zahn, Umělé oko na dálku neboli dalekohled

Experimentální katastrofický thriller z rodinného archivu přibližuje koexistenci mikrosvěta a makrosvěta, banální lidské všednosti a magmatického pekla, probublávajícího pod zemským povrchem. Každý systém se jednou zhroutí, je to biologická konstanta. Poznáme to, až zazní výkřik Beethovenovy symfonie. „Antropocentrický svět, v němž podzemí upomínají jen praskliny, ztrácí relevanci. Stav křehkého ekvilibria nevyhnutelně spěje ke zkáze.“

Časosběrný dokument vtěsnává do devíti minut stopáže všech 21 dní vývoje kuřete od oplodněného vajíčka až po vylíhnutí ptáčka. V mikroskopickém detailu a se všemi barvami sledujeme raný rozvoj života v křehké skořápce, která tak často praská předčasně v lidských rukou pro ukonejšení přízemní chuti.„Myslím, že obzvlášť zajímavé je, že základní principy embryonálního vývoje jsou u všech živočichů, včetně nás, stejné. Způsob, jakým se vyvíjíme, považuji za skutečný zázrak.“ — Jan van IJkenZdroj citátu: Colossal

Hluboko v arktickém permafrostu je schovaná kolektivní paměť lidstva. Světová paměťová banka leží na Špicberkách, tři sta metrů pod povrchem v opuštěném uhelném dole. Niterná i hypnotická audiovizuální esej se zamýšlí nad pokusem člověka vzdorovat vlastní pomíjivosti. Uprostřed monumentální, mrazivě pusté i melancholicky nekonečné ledové krajiny čekají materiální i digitální záznamy o existenci lidstva na to, až je někdo za tisíc let objeví. Ale to už tu možná nebudeme. Snímek je součástí projektu, který zahrnuje i webovou aplikaci a představuje krajinu jako archiv či intermediální mapu textů, obrazů, vědomostí a myšlenek. „Arktida v sobě uchovává archetypy, skrze něž lze porozumět příběhu proměny v planetárním měřítku.“