rodina

Autorka sa vracia na miesto, ktoré jej kedysi bolo domovom a má sa ním stať znova. V procese sa zbavuje pozostatkov zo svojho detstva, zatiaľ čo sa spolu s mamou snaží opäť si dom privlastniť.

Obývací pokoj jako jeviště, rodina jako svět uzavřený za sklem. Maja Penčič z domácích videí svého otce skládá obraz dětství plynoucího v rytmu svátků, her, jídla a televizního vysílání. Dlouhé statické záběry nechávají vyniknout všednodenní detaily a význam momentů, kdy se na něco čeká. Batolata se dožadují otcovy pozornosti, dítě se natahuje po kameře, pod vánočním stromkem čekají dárky. Do familiárních výjevů proniká hlas z televize, informující o zbraních a politice. Rodinný archiv se tak stává nositelem úvahy o limitech soukromého světa, který kamera konzervuje a zároveň vystavuje pohledům zvenčí. „Táta, táta, táta.“

Indický režisér Kartikeya Saxena s kamerou prochází pražskou zoo a po telefonu sdílí své dojmy s matkou – zooložkou. Hovor napříč kontinenty otevírá téma lidské tendence projektovat do zvířat vlastní pocity a vzpomínky. Synovo básnické okouzlení a přesvědčení, že spatřil slzy v očích malé žirafy, ovšem narážejí na matčin vědecký racionalismus. Pozorná mezidruhová esej proměňuje pavilony s hrochy, anakondami nebo gorilami v divadelní jeviště, na němž se odehrává tiché drama o překonávání bariér – mezi synem a matkou i lidským a více než lidským. „Žirafy nemají slzné kanálky. Nevím, co jsi viděl.“

Formou bezprostředního videodeníku zachycuje Mariana Macháňová rodinné truchlení doprovázející umírání její matky. Kamera se pro režisérku stává nástrojem terapie i distance. Zaznamenává bloudění sterilními nemocničními chodbami, focení zřejmě posledního společného selfie na matčině nemocničním lůžku i rozprašování popela. Smiřování se se ztrátou v sobě zároveň nese úvahy nad etikou podobného natáčení. Autorka si klade otázku, zda je přijatelné vstupovat s kamerou do okamžiků největší zranitelnosti, pokud vám samotné natáčení pomáhá proměnit prchavé fragmenty v něco stálého a zpracovat tak žal. „Tak jsem si řekla, že se vyléčím filmem.“

Nieves si nepřeje nic jiného než mít králíka. Nebylo tomu tak vždycky. Po podvázání vejcovodů se probudila a zatoužila po ušatém kamarádovi. Nieves je totiž mentálně postižená. Po smrti matky žije se svou sestrou v dělnickém domku na okraji Madridu, pracuje u prádelního mandlu (kalandru), kde se jí za okny prohánějí králíci.calandra (šp.) – průmyslový žehlicí stroj používaný v profesionálních prádelnách (hotely, nemocnice, prádelenské provozy) k žehlení a sušení plochého prádla.Zdroj citátu

Obavy všedního dne, prosakující ven, skrze naše okolí i nás, skrze genereace. Film o obavách, strachu a starostlivosti mojí babičky a mámy.

Režisér Ariel Feldman natočil svůj celovečerní debut s rukou v sádře a zlomeným srdcem. Kronika jeho vlastního milostného života se skládá z rozhovorů s bývalými partnerkami, ale i rodiči a blízkými. Bilancování ho zavádí k úvahám o povaze romantické lásky v současné éře svobodnějších, ale také nestálejších vztahů. Staré záběry z romantických dovolených střídají záznamy jeho současného osamělého bloumání bytem, venčení psa, ale i stříhání samotného filmu. Bezprostřední, sebezpytný snímek vychází ze spontánně natočených záběrů, které používají zrnitý filmový materiál i ruční digitální kameru.

V prostředí zamrzlého jezera matka doprovází dceru syrovým a intimním rituálem očisty. Skrze dotek ledové vody, rozpletené vlasy a symbolický pohřeb uzavírají bolestnou ztrátu nenarozeného dítěte a nacházejí skrze vzájemnou přítomnost cestu od smutku k přijetí.

Jaké stopy zanechává život zasvěcený umění v rodinných vztazích? Blanka Kulová stříhá film o svém otci Vlastimilu Kulovi, známém českém fotografovi aktů a erotických snímků, jehož monografii vydalo slavné nakladatelství Taschen. Místo oslavného portrétu umělce však vzniká intimní konfrontace otce a dcery. V civilních rozhovorech se vracejí k rozvodu rodičů, bolestným vzpomínkám na dětství i pocitu opuštění, který Blanka sdílí se svými mladšími sourozenci. Přes výčitky a dlouholetá nedorozumění mezi nimi nechybí humor, vzájemná blízkost ani snaha najít k sobě cestu. Většina snímku se odehrává na venkovské chalupě, kterou Kula postupně opravuje, fotografuje zde mladé modelky a přemýšlí o vlastní tvorbě. Někdejší sláva však pohasíná a právě dcera mu paradoxně pomáhá hledat kurátora pro novou výstavu. Film bez příkras odhaluje rozpor mezi uměleckou seberealizací a odpovědností vůči blízkým. Zároveň zachycuje křehký proces sbližování dvou lidí, kteří se pokoušejí porozumět své společné minulosti.„Já jsem umělec – nejsem normální člověk.“

Experimentální dokument zprostředkovává traumatizující zkušenost „nucených zmizení“, k nimž dochází ve válkou zmítané Kolumbii. Ve filmu slyšíme výpovědi matek některých z desítek pohřešovaných mladých mužů. Doprovázejí je obrazy prázdných míst, kde byli ztracení spatřeni naposledy, ale i záběry ohně či dalších živlů, abstraktní sekvence barevných skvrn nebo prostě černé plátno. Dohromady snímek vytváří devastující impresi absence, nehostinných, opuštěných prostor, nad nimiž se vznáší přízračné vzpomínky na osoby, jejichž osud zůstává bolestnou záhadou. „Něco vám řeknu. Jedině Bůh to může změnit. Kolikrát už podepsali mírové dohody? A přesto masakry pokračují.“

Palestinský režisér Kamal Aljafari se po tříleté nepřítomnosti vrací do domu svých rodičů a sleduje v televizi zprávy z rozbombardované Gazy. Zpravodajské záběry zničených domů, ohořelých aut a lidí shánějících pitnou vodu proměňuje v home video zbavené původního informačního charakteru. Přibližuje gesta, tváře a detaily v pozadí a upravuje zvuk, takže ne všechny palestinské hlasy k nám dolehnou. Neustálé upozorňování na mediální zprostředkovanost jedné z největších humanitárních krizí posledních desetiletí dává vyniknout faktu, že výrazná medializace násilí nedokáže zabránit jeho pokračování.„Obraz vyjadřuje to, co slova nedokážou.“

Intimní dokument sleduje budoucí nevěstu, která podle tradice mandingské kultury musí tři dny před svatbou strávit v izolaci. Ticho vyvolává otázky: Bála se i matka? Jak být jemná, silná a opravdová? Mezi rituály a modlitbami žena zakouší hlubokou introspekci. A tuší, že jí ani zdaleka nebylo řečeno vše. „Je to velmi osobitý filmový žánr, protože v něm prožíváme jedinečné a nezapomenutelné okamžiky.“ — Zeinab Soumahoro, Abidjan.netZdroj citátu

Po smrti otce při útoku dronu zůstává dvanáctiletý Mohabat se dvěma staršími bratry bez rodičovské ochrany. Otec je okolím vnímán jako mučedník a hluboká víra v Boha a následování Koránu pomáhají chlapcům přijmout bolestnou ztrátu jako součást Boží vůle. Mohabat se dostává do městského sirotčince, kde se ukazuje, že jeho zkušenost není výjimečná – mnoho zdejších dětí přišlo v důsledku války o rodiče a další blízké. Mezi chlapci přesto vznikají přátelství a společně si vytvářejí alespoň dočasný pocit bezpečí. Po psychickém zhroucení se Mohabat vrací do rodné horské vesnice, chodí do školy, pomáhá při sklizni a navštěvuje svého bratra Aja. Když starší bratr a nejbližší ochránce Mawladdin odchází přes Írán do Evropy, musí se stále osamělejší Mohabat postupně naučit spoléhat sám na sebe. Jeho jemný voiceover provází citlivý portrét předčasného dospívání, v němž se osobní utrpení prolíná s širšími sociálními důsledky dlouhotrvajícího konfliktu. Výpravné obrazy monumentálních afghánských hor i pestré městské krajiny přitom vytvářejí působivý kontrast ke všudypřítomným stopám války.„Chtěl bych jít do nebe. Protože to tam musí být hezké.“

Když mladý ruský režisér vyplňuje žádost o trvalý pobyt v Česku, jako otcovo povolání uvádí raději jen „učitel“. Ve skutečnosti je jeho otec vlivným ruským politologem, který schvaloval anexi Krymu a dodnes obhajuje Putinův režim. Georgij Mežujev se v osobním dokumentu, tvořeném archivními domácími videi i videohovory na dálku, snaží pochopit otcův ideologický postoj. Proč pomáhal legitimizovat systém, kvůli němuž teď jeho synovi hrozí vězení za spolupráci s opozičními médii? Intimní snímek reflektuje probíhající válečný konflikt skrze pohled do propasti mezi synovskou láskou a morální odpovědností.„Můj protest proti režimu byl protestem proti otci.“

V kuchyni, kterou autor jako malý pravidelně „čistil“ od much, se během mezigeneračního rodinného rozhovoru diskutuje o hodnotě hmyzích životů a přijatelných okolnostech jejich zabíjení. Co dělat, když se pro někoho banalita stane otázkou života a smrti?

Experimentální katastrofický thriller z rodinného archivu přibližuje koexistenci mikrosvěta a makrosvěta, banální lidské všednosti a magmatického pekla, probublávajícího pod zemským povrchem. Každý systém se jednou zhroutí, je to biologická konstanta. Poznáme to, až zazní výkřik Beethovenovy symfonie. „Antropocentrický svět, v němž podzemí upomínají jen praskliny, ztrácí relevanci. Stav křehkého ekvilibria nevyhnutelně spěje ke zkáze.“

Život obyčejných lidí ve čtvrti Chapéu Mangueira v Riu je ovlivněný dlouhodobým řáděním drogových gangů. Observační dokument nás zavádí do jedné ze zdejších domácností přežívajících v sousedství, kde často zní výstřely a kde policie se svými brutálními praktikami jen eskaluje celou situaci. Ve snímku, jehož název je portugalskou obdobou kondolenční fráze ‚Zůstává navždy v našich srdcích‘, režisérka přímo interaguje se svými protagonisty a natáčí je ruční kamerou v každodenních situacích. Zdůrazňuje tak míru, do níž se neustálý pocit ohrožení stal neopomenutelnou součástí jejich existence. „Bylo to v roce 2015, zcela náhodou, během mé první cesty do Brazílie, kdy jsem objevila čtvrť Chapéu Mangueira. Zabloudila jsem v úzkých uličkách a potkala jsem Sueliho, který pořádal grilovačku a s nímž jsem okamžitě pocítila spojení. Zaujatá a dojatá, a to i přes zjevné násilí, jsem se rozhodla přestěhovat se do Chapéu Mangueira.“ — Emma Boccanfuso, Business Doc Europe Zdroj citátu 

Josuého čeká skok do nové životní etapy. Se svou těhotnou partnerkou připravuje pokoj pro syna, na zdi věší fotografie z minulosti, střípky životů z rodinné kroniky, do které přidají další. Křehká observace v kulisách současné Kuby rozehrává tiché sociální a vztahové drama mladé rodiny na prahu nejisté budoucnosti.„Skok se zabývá křehkostí paměti a tím, jak ji potřebujeme k tomu, abychom se vypořádali s nejistotami budoucnosti.“

Día de los Muertos je osou autorského dokumentu, který nás uvádí do komunity v Oaxacké vysočině v Mexiku. Voice over stylizovaný jako hlas jedné z duší, které se během „dne mrtvých“ vracejí mezi živé, doprovází sérií výjevů zachycujících noční atmosféru jednoho z nejdůležitějších mexických svátků. Připomínka zemřelých, rej morbidních masek, atmosféra nočního veselí, ale i pocit vytržení z každodennosti a získání nové energie do dalšího života, to vše se potkává ve sledu situačních scén i čistě náladotvorných momentek.„Postupem času jsem pochopil, co Muertada znamená pro komunity v údolí Ella, neboť věříme, že se duše našich blízkých vracejí, aby s námi tančily.“ 

První krajinou, kterou člověk poznává, je krajina zvuku. Hluboké frekvence tlukotu srdce a proudění tekutin v matčině lůně vytvářejí svět, který je hlučný, a přesto bezpečný. Zvuky, jež nás obklopovaly před narozením, v nás možná zůstávají zapsány jako vzpomínka na blízkost a klid. Vytvářejí pro nás první pocit domova. Hluboké tóny však nesou i jinou paměť. Po většinu lidských dějin patřily rozbouřeným živlům: zemětřesením, bouřím, hurikánům, ale také velkým zvířatům, která představovala nebezpečí. Stejné frekvence, které mohou ukolébat novorozence, v nás proto dokážou probouzet i neklid, úzkost a strach. Téma snímku The Liminal Hum se pohybuje v prostoru mezi těmito dvěma póly a naznačuje, že náš vztah s dronovými zvuky je od narození ambivalentní. Pohledem nevinných ratolestí zkoumá okamžiky krajní radosti i bezprostředního ohrožení a hledá místo, kde se oba stavy začínají prolínat.

Tříčlenná íránská rodina tráví již třináctý rok v tureckém exilu. Kian, Hamid a Hananeh opustili vlast kvůli íránským revolučním gardám. Slíbený azyl v USA je ale v nedohlednu a po amerických volbách pohasíná i poslední naděje. Melancholický observační dokument režiséra Farzada Khoshdasta zachycuje jejich všední rutinu – od uklízení a práce ve fabrice po návštěvy nočních klubů a sledování zpráv o nepokojích v jejich vlasti. Film tak nabízí komorní sondu do života lidí uvězněných ve zvláštním meziprostoru. Dost daleko od státní moci, aby byli v bezpečí, ale příliš blízko, aby dokázali překonat stesk a vytvořit si nový domov. „Máš pravdu. Nemůžeme jet do USA ani nikam jinam. Jaký máš plán?“