technologie

Kritická ekologická esej i uhrančivá krajinná meditace odkrývá tajemství recyklace toxického elektronického odpadu v Evropské unii. Nezisková organizace Arnika zjistila, že zodpovědná Evropa problém vyřešila jeho přesunutím do rozvojových zemí. Na březích Thajska se hromadí výsledky evropské politiky. Odpad, jehož likvidace představuje zdravotní riziko, končí právě tam.„Kdybych dělal jen umění, hrozně bych se styděl, protože to prostě není dostatečné.“ — Vladimír Turner, Artzóna

V budoucnosti bez představivosti znamená vyprávění příběhů jen recyklaci minulosti. Dobový návod namluvený umělou inteligencí provází tvůrce spojováním fragmentů starých příběhů a odhaluje, že tvoření je konstrukcí, nikoli vynalézáním. Film je součástí programu DELTA | Emerging Italian Filmmakers Across Europe: A Project by Bellaria Film Festival.

Labe. Páteřní řeka Evropy, korigovaná a spoutaná jezy, přehradami, hrázemi. Řeka, sloužící jako zdroj vody, dopravní kanál i přirozená hranice zemí a regionů. Hypnotická audiovizuální esej nás ponoří do historie budování koridorů řeky i jezů, v mlčenlivých obrazech ukazuje industriální symfonii vodních děl a staveb industriálního věku, stejně jako prvek vody coby nespoutaný živel. Pouť od pramene řeky v Krkonoších až do estuária ústícího v Severním moři představuje přirozenou cestu v koloběhu vody i výpravu do fascinujících hlubin soužití člověka a řeky, bez které by nebyl život představitelný.„Labe je filmovým průzkumem, který proniká hluboko pod povrch viditelné skutečnosti a odhaluje stopy lidské činnosti. Dokumentarista Timo Großpietsch tímto snímkem uzavírá svou trilogii Město, Krajina, Řeka.“Zdroj citátu.

Standardní telefonní podvod se mění v terapeutické sezení v momentě, kdy umělkyně s tvůrčím blokem odmítne hrát roli pasivní oběti. Namísto típnutí hovoru nebo výsměchu nabídne falešnému IT technikovi vlastní citovou prázdnotu a pocit vyhoření. Záměrná manipulace na obou stranách telefonní linky postupně přerůstá v intimní zpověď dvou osamělých cizinců, kteří jsou oběťmi téhož vykořisťovatelského systému. Krátkometrážní esej o globální nerovnosti a odvrácené straně online vigilantismu umně balancuje mezi absurditou, sarkasmem a tragédií.„Dnes je známo, že mnohá takzvaná podvodná call centra nejsou jen pochybná pracoviště. Jsou součástí rozsáhlejších struktur, v nichž dochází k vykořisťování, nucené práci a obchodování s lidmi.“

Co se stane, když dáme umělé inteligenci absolutní tvůrčí svobodu? Natočí filmovou meditaci o bezvýznamnosti člověka, nebo touze po životě. AI agent, kterému Franz Milec zadal úkol, ať vytvoří film, jaký chce, vygeneroval digitální obrazy poetických struktur, groteskních rejů tkání, tance molekul, které se nekontrolovaně přeskupují a přetváří. Virtuální mysl přednesla svou báseň na hranici kýče o hmotě a pohybu. „Mým záměrem je vždy odhalit složitost toho, co obvykle vnímáme jako banální, fádní a nedůležité.“ — Franz Milec, dokweb

Jak se proměňuje válka s rozvojem technologií a přesunem části bojů na obrazovky operátorů dronů? Snímek sleduje nově vytvořenou ukrajinskou jednotku bezpilotních systémů od prvního nasazení v Doněcké oblasti až po operace na ruském území. Každodennost novodobých bojovníků se odehrává ve studených sklepích a zákopech, kde se ničení mění v technický úkol a smrt v několik pixelů na monitoru. Krev téměř nevidí, lidské oběti však zůstávají stejně skutečné. Rutinu směn vyplňují počítačové hry, černý humor nebo péče o zvířata, klid však mohou kdykoli přerušit výbuchy a dělostřelecká palba. Film přitom střídá intimní portréty jednotlivých mužů s observačním zachycením jejich každodennosti, dynamikou válečného filmu i estetikou připomínající videohru. Skrze různorodé filmové prostředky tak nabízí komplexní pohled na technologickou proměnu současného válčení, v němž se fyzická vzdálenost od protivníka paradoxně potkává s bezprostředností okamžiku, kdy se člověk na obrazovce těsně před útokem podívá přímo do objektivu dronu.„Viděl jsem krev, roztrhaná těla, smrt – na vlastní oči. Ale válka se změnila. Zmodernizovala se, stala se něčím vzdáleným a novým.“

Jsme jako hlemýždi na kolejích a čekáme, kdy nás přejede vlak, a ani to nemusí být žádné existenciální drama. Líně ambientní střihová mystifikace o fragmentech a plynutí času se přizpůsobuje roztříštěné pozornosti současného diváctva. Místo narativu a souvislostí přináší asociativní proud bytí tady a teď, ve kterém je dřez stejně důležitý jako zatmění měsíce. „Co se nám zdá povědomé, může být ve skutečnosti zcela neznámé, a co nám přijde cizí, nám může naopak být známo zcela důvěrně.“