27× čas

Sledujeme filmovou projížďku režisérky Viollaine de Villersové a cestovatele Jeana-Pierra Outerse po čínském vnitrozemí na sklonku 80. let. Ve fragmentárním sledu archivních záběrů se postupně vynořují viněty z tamější kultury, včetně každodenních prací, volnočasových kratochvílí či odlesků pradávných mýtů. Nejde však jen o další z mnoha variant cestovatelského dokumentu či městské symfonie, nýbrž o sugestivní videoesej. VHS kamera se stává plnohodnotným historiografickým médiem, skrze nějž se nám cizorodá kultura zjevuje v myriádě odstínů, aniž by vykrystalizovala v pohodlně konzumovatelný obraz.„Vítejte v Číně osvobozené od jakékoli historického a politického náhledu, stojíme tváří v tvář jinakosti čínské kultury. V tomto filmu nehledejte nic malebného – jen střípky všednodenního života, jenž je snad banální, nás ale přesto fascinuje.“ V. de Villersová

V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Arťomovi je 18 let a má jediné přání: jít do války, bojovat za svou vlast – Ukrajinu. Tomu podřizuje vše. Chodí oblečený ve vojenských barvách, sleduje válečná videa na internetu, ve volném čase nacvičuje se svými přáteli bojové situace. Nebo alespoň to, o čem si myslí, že jsou bojové situace. Z války si jako malé dítě bere jen vnější efekt. A má tu smůlu, že boje zuří tak svůdně blízko. Observační dokument předkládá fascinující studii kultu boje a války v postsovětských kulisách, kde mu podléhají ti nejméně vhodní, nejméně disponovaní. Arťomův závěrečný střet s realitou je toho pádným důkazem.„Ve válce nejde o zbraně, tanky a bomby. Válka je v mysli vojáků, velitelů a davu. Vzrušuje jejich duše, uchvacuje jejich životy, zasahuje jejich představivost… a pak je zničí. Válka je stav mysli.“ C. Clément-Delmas

Poetický dokument o poutnících je uzpůsobený rytmu jejich chůze. Ta slouží jako akt osvobození a poznání, navracející člověka stejně jako meditace do přítomného okamžiku. Během každoroční pouti krajinou Dekánské náhorní plošiny se stírají rozdíly mezi pohlavími, různými náboženstvími i kastami. Všichni směřují za stejným cílem. Jednou z mnoha milionů putujících se stává sama autorka, popisující v mimoobrazovém komentáři dojmy z cesty napříč zemí i k vlastnímu nitru. Film koncipovaný jako osobní deník je současně výzvou ke zpomalení v přetechnizovaném, zrychlujícím se světě.

Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení. „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“ V. Čákanyová     

Film je založený na reálném setkání filmařů s neznámým Evropanem jedné noci roku 2017 v bejrútském baru. Jednalo se o muže na cestě ke kurdským milicím bojujícím ve válce proti Islámskému státu na území Sýrie. Konverzace byla tajně nahrávána na mobilní telefon a slouží jako scénář pro animované modely situací i herecké ztvárnění onoho večera. Kromě fascinující sondy do myšlení člověka, který je ochoten obětovat vlastní život pro boj za svobodu, je snímek i formální polemikou o zdánlivé autenticitě dokumentárního filmu a možnostech reprezentace reality pomocí simulace a modelové situace. „Dnes je válka konstantní stav přípravy na absolutní destrukci za frontou. Už nemáme prostředky k tomu, abychom ji pochopili nebo rozlišili vojáka od občana.“ M. Lotfy, N. Abed

Hluboce osobní i otevřeně politická je dokumentární kronika aktivisty Christiana Labharta rámovaná Bachovým oratoriem Matoušovy pašije. Snímek představuje hořkou výpověď o marném čekání na výraznější společenskou změnu i zosobněné dějiny antiestablishmentového aktivismu. Monolog rekapitulující režisérův život od roku 1968 napříč významnými historickými událostmi, jako pád Berlínské zdi nebo útoky 11. září, se prolíná s citáty levicových myslitelů od Bertolta Brechta po Slavoje Žižeka. Nově natočené záběry ilustrují, jak se jejich varovné teze v současném veřejném prostoru postupně naplňují.Před padesáti lety jsem začal bojovat za lepší svět. Teď přepínám mezi revoltou a rezignací. Tyto pocity mě vedly k filmové cestě napříč džunglí dnešního kapitalismu. Ch. Labhart

Observační dokument zkoumá na fenoménu call centra problematiku současné práce. „A“ zaměstnaná v zákaznickém centru Nike se rozhodne zdokumentovat poslední týdny před návratem do Španělska. Ledabyle odložená kamera zachycuje osamocenou „a“, její kolegy nebo bezcílně směřuje do prostoru s cizími hlasy a zvuky. Odhaluje rozpor mezi obrazem, jak ho prezentují média a jak je propagován mezi zaměstnanci, a jejím vnímáním, které poznáváme z textové zprávy mezi „a“ a „k“ vstupující do obrazu. Pocity demotivace a odcizení se dostávají do konfliktu s požadavkem působit stále pozitivně a entuziasticky.„Usmívat se do telefonu zkoumá problematiku současné práce, podtrhuje politickou relevantnost dokumentování situace na pracovišti a zpytuje formy reakcí a vzdoru proti obrazům pracovních podmínek vytvořených mocnými.“

Snímek je pohledem na nedávnou historii dvou zemí Blízkého východu zmítaných válečnými konflikty, Iráku a Sýrie, a to z perspektivy tamních obyvatel, kteří se rozhodli ze svých domovů utéct a hledat azyl v Rakousku. Je komponován jako montáž rozhovorů s uprchlíky a amatérských videí a záběrů z různých sociálních sítí a online platforem zachycujících dění v obou zemích. Krev a písek tak spojuje individuální příběhy a vyjádření, které mají v divácích probudit hlubší zájem o diskutované téma. Spíše než jako o politickém filmu však režisér o svém díle uvažuje jako o malbě či básni. „Film, který nutí diváka zamýšlet se nad podstatou dobra a zla, nad pachatelem a obětí.“ M. Krepp

Město Kobani leží v Sýrii na pomezí sféry vlivu Islámského státu, Turecka a Kurdů. Zástupci těchto tří znepřátelených stran se v něm utkali mezi lety 2014 a 2016 během válečného konfliktu, jenž stál život mnoho civilních obyvatel včetně třiatřiceti tureckých občanů, kteří sem dříve z různých důvodů přišli. Tvůrci filmu, koncipovaného jako vzpomínka na ně, symbolicky následují jejich osudovou cestu a vydávají se do zničeného města. Záběry z ní jsou dvojexpozicemi doplněné o tváře pozůstalých, vyprávějících o svých předčasně zemřelých příbuzných a kamarádech. „Film Set-Off byl cvičením o tom, jak a co říct po neoplakané katastrofě, cestou analogickou k té jejich i sněním uprostřed konfliktní zóny, kde krajina dekonstruuje mocenské režimy.“ M. E. Büyükcoskun     

Síť bytových komplexů na okraji jihokorejského Soulu po letech vyjednávání nezadržitelně spěje k zániku. Obyvatelé domovů určených k demolici se na poslední chvíli pokoušejí vypovědět, co pro ně tato místa znamenala. Minimalistický dokument Rayi Kimové nestaví na apokalyptické náladě ani kýčovitém sentimentu, nýbrž na precizně vystavěném kontrastu mezi obrazem a zvukem. Ze statických záběrů domácností a obklopující scenérie vyvstává portrét poklidné, zdánlivě nenarušené každodennosti, zatímco odpoutané hlasy pamětníků líčí mnohdy dramatické osobní zkušenosti, neskrývajíce nejistotu, co bude dál. „Co si myslí obyvatelé domů, které mají být strženy? Vztahy, který lidé k domovu mají, se liší časem v něm stráveném i silou pouta, které nás k němu váže.“ R. Kimová