Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
27× čas
play
27× čas

27× čas

režie: Annick Ghijzelings
originální název: 27 fois le temps
země: Belgie
rok: 2016
délka filmu: 73 min.

synopse

Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.

„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

biografie

Annick Ghijzelingsová (1965) je belgická režisérka a spisovatelka. Ve svých dílech zkoumá nenápadné stopy trvání, které přežívají navzdory nezadržitelnému plynutí fyzikálního času. Její převážně krátkometrážní snímky, například The Very Minute, Unfinished (2010), mají formu esejí, v nichž dané téma rozvíjí pomocí bohatých znalostí vědy a filozofie, ale také zkušeností z cest po třetím světě.

více o filmu

režie: Annick Ghijzelings
producent: Annick Ghijzelings, Javier Packer-Comyn
scénář: Annick Ghijzelings
kamera: Annick Ghijzelings
střih: Annick Ghijzelings
hudba: Herman Martin
zvuk: Annick Ghijzelings

další filmy v sekci

Nezvěstný
Divadelní spolek Nature Theatre of Oklahoma se vydává na transatlantickou plavbu, jejímž hlavním cílem je natočit film o bývalém členovi souboru, který záhadně zmizel. Jejich tvůrčí experiment uvádí do chodu režim kontroly, jenž prostupuje všemi složkami lodi a je mnohoznačnější a nepostižitelnější než tradiční hierarchické formy moci. Esej navazující na Kafkovu Ameriku a Guattariho Projekt filmu podle Kafky žene filmovou řeč k bodu, v němž se rozkládá na vzájemně se proplétající gesta, afekty, pohledy, hlasy, zvuky či fragmenty příběhů, a naznačuje možný únik z mocenského programu do světa nejistoty, otevřenosti a změny.DETAIL:„Našel jsem místnost plnou monitorů, které kontrolovali vedoucí spolku Theatre... Byly tam záznamy toho, co se právě dělo, toho, co už se stalo, i toho, co se ještě nestalo. Nevědí prý ale, který je který.“

Nezvěstný

Silvia Maglioni, Graeme Thomson
Francie, Velká Británie, Itálie / 2015 / 117 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
V MÉM TĚLE
Téma domácího násilí se ve veřejném prostoru objevuje častěji než dříve, stále však zůstává palčivým problémem, o němž se jeho oběti často bojí mluvit. Režisérka k němu ve svém stylizovaném dokumentárním filmu přistupuje z netradičního úhlu, neboť problém pouze nepopisuje, ale umožňuje jej pomocí subjektivizujících postupů procítit spolu se třemi ženskými postavami, vytvořenými na základě výpovědí skutečných obětí domácího násilí. Jejich vnitřní hlas popisuje, jak těžké je se bránit či vztah s násilníkem ukončit. Jejich činy pak naznačí možná řešení.„Pro ženy je domov tím nejnebezpečnějším místem. Tento film vycházel z touhy nechat ženy vyprávět své příběhy osvobozené od hanby. Divák zažil jejich cestu.“ A.-S. Richard
osobní program

V MÉM TĚLE

Anna-Sophia Richard
Německo / 2019 / 72 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Fonja
Deset mladistvých delikventů z největšího převýchovného zařízení na Madagaskaru se zapojilo do čtyřměsíčního workshopu, v němž se učili pracovat s filmovou kamerou, stříhat, vytvářet jednoduché filmové triky a vyprávět vlastní příběhy. Kamera se pro ně stala nástrojem k novému uchopení reality, umožňujícímu jim vyjádřit se svobodně navzdory izolaci, ve které žijí. Film podává upřímné svědectví o životě v přísně hierarchizované uzavřené komunitě tak, jak jej vnímají sami mladí filmaři, kteří dostali příležitost nejen objevit a rozvinout svůj kreativní potenciál, ale také navázat nová přátelství.  „Chci oslovit diváky a šířit velkého ducha a kreativitu této silné skupiny slibných mladých filmařů z věznice Antanimora na Madagaskaru, inspirovat a vytvořit mimo jiné.“ L. Zacher    
osobní program

Fonja

Ravo Henintsoa Andrianatoandro, Lovatiana Desire Santatra, Sitraka Hermann Ramanamokatra, Jean Chrisostome Rakotondrabe, Erick Edwin Andrianamelona, Elani Eric Rakotondrasoa, Todisoa Niaina Sylvano Randrialalaina, Sitrakaniaina Raharisoa, Adriano Raharison Nantenaina, Alpha Adrimamy Fenotoky, Lina Zacher
Madagaskar, Německo / 2019 / 80 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Bez hluku, pouštní komparz
Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Bez hluku, pouštní komparz

Michał Mądracki, Maciej Madracki, Gilles Lepore
Polsko, Francie, Maroko / 2017 / 64 min.
sekce: První světla
Evropská premiéra
De Sancto Ambrosio
Prvních deset minut filmu v divákovi evokuje otázku, kdy se začne něco dít. Ono se však nic velkého dít nezačne. Dělníci pracují na stavbě, děti si hrají, turisté si prohlížejí místní krásy, svatba, pohřeb, ale také prázdné ulice či pohledy na střechy budov; jedním slovem mikrokosmos. Snímek ukazuje město z úplně odlišné perspektivy, předkládá útržky ze života na první pohled ničím nezajímavých lidí, kteří zkrátka jsou. Kamera běží bez toho, aniž by si jí kolemjdoucí všimli, protože je strategicky umístěná na vyvýšeném místě. Celý film je tak natočen čistě z nadhledu. „Vždycky mě fascinovala možnost vylézt na střechy budov a přemýšlet o městě. Jeden rok na středověké zvonici byl jako pobyt ve stroji času, který čas proměnil v něco hmatatelného.“ A. Di Bias

De Sancto Ambrosio

Antonio Di Biase
Itálie / 2018 / 50 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Doufám, že se máš dobře
Kultovní knihu Patrika Ouředníka Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku, která poprvé vyšla v roce 2001, proměňuje obraznost francouzského dokumentaristy v apokalyptickou kroniku minulého století. Přímočaré svědectví o vědecké racionalitě, která dovedla společnost do duchovní krize a vyústila v šest genocid, melancholicky prostupují mahlerovské dozvuky La Belle Époque, kdy se svět teprve připravoval na století, které popřelo veškerou humanitu. Snímek vznáší otázku, zda v době post-historie a post-lidství bude současná Evropa, sladce uspaná do kolektivního bezvědomí, předstírat, že se vlastně nic nestalo.  „Chtěl jsem veřejnosti představit úchvatný Ouředníkův text a převést jeho vize na filmové plátno. Výsledná filmová hříčka má diváka pobídnout k zamyšlení nad různými stránkami lidství.“ A. de Mezamat
osobní program

Doufám, že se máš dobře

Arnaud de Mezamat
Francie / 2019 / 95 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Vstup do konce
Temná psycho-etnografická expedice Marii von Hausswolffové a Anne Gry F. Kristensenové hluboko do džungle lidského podvědomí. Záběry z panamského pralesa jsou natočeny na 16mm film a všechen zvuk je nahraný na kazetové pásky. Film je podvědomou odpovědí na ultranásilný italský snímek Kanibalové ze 70. let, jakož i na všechna romantická pojetí přírody coby harmonického místa, které je v rovnováze samo v sobě i ve vztahu ke svým obyvatelům. Dílo mezi fantazií a skutečností a jeden z nejvíce nekompromisních filmů v tomto roce.  „Film je básnickou, tajemnou cestou děsivou džunglí, kde se divák setkává se všemožnými živými i mrtvými tvory a duchy. Točil se 16mm kamerou Bolex a zvuky se nahrávaly na analogové pásky.“ M. Von Hausswolff, A. G. Friis Kristensen 

Vstup do konce

Anne Gry Friis Kristensen, Maria Von Hausswolff
Dánsko, Švédsko / 2018 / 33 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Dopamin
Rodina autorky filmu upadne do krize, když je jejímu otci diagnostikována Parkinsonova choroba, při níž mozek přestane produkovat dopamin – hormon zodpovědný za pohyb svalstva a pocit štěstí. Natalia svým rodičům, bývalým levicovým sociálním aktivistům, zároveň odhalí svou homosexuální orientaci, pro kterou nemají pochopení. Režisérka ve svém důvěrném a kontemplativním snímku zpovídá své příbuzné ohledně jejich životních příběhů a snaží se v mezigeneračním dialogu dospět k vzájemnému respektu a rodinné harmonii, která by mohla pomoct nemocnému otci. „Točit filmy je pro mě způsob, jak prožívat svět. Cítím, že to je ta nejorganičtější forma, která mi umožňuje jej obývat. Můj první celovečerní film, Dopamin, vznikl z potřeby a představuje nádherný exorcismus.“ N. Imery Almario 
osobní program

Dopamin

Natalia Imery Almario
Kolumbie, Uruguay, Argentina / 2019 / 87 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Divokost
Brazilský stát Pará byl ještě před čtyřiceti lety pokryt deštným pralesem. Dnes je to území, na kterém se divočina tvrdě střetává s divokostí městské civilizace. Dvojice francouzských dokumentaristů skládá z několika segmentů zvláštní brutálně poetickou mytologii místa, kde pytláci loví několikametrové hady, policejnímu vyšetřování vražd přihlížejí davy lidí a kde se matka musí omlouvat za to, že její dospívající syn při rapování uráží místní policii. Tvůrci natáčejí na ruční kameru bezprostřední záběry citlivé na genia loci i na spontánní výpovědi místních obyvatel. „Do brazilského Pará jsme jeli v honbě za jakousi vidinou divošství. Míšením příběhů, ekologických témat a fantastických zjevení se pokoušíme spojit fascinaci přírodou se strachem z násilí.“ J. Le Fourn

Divokost

Jonathan Le Fourn, Rèmi De Gaalon
Francie / 2017 / 94 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Nový den
Drama na pomezí dokumentu a fikce, zachycené z pozice nezúčastněného pozorovatele a posluchače, představuje rybáře Maldonada opuštěného manželkou Celií, bez možnosti jejich vzájemné interakce. Zatímco sledujeme jeho uvěznění v cyklech návratných činností všedního dne, komentář patří Celiinu vyprávění. To má tendenci se opakovat, kdežto každý den odhaluje z rybářovy rutiny něco nového – sledujeme vždy jinou část každodenní práce nebo ji nahlížíme ze změněné pozice kamery. Rozpor posilují protichůdné motivy v obraze a v komentáři. Slovo se utkává s obrazem, všednost s výjimečností, prostor s časem.

Nový den

Gustavo Fontán
Argentina / 2016 / 62 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Skokan
Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Skokan

Petr Václav
Česká republika, Francie / 2017 / 93 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Průnik
Italský voják Romano Ismani je v 1941 kvůli svému ruskému původu povolán do Sovětského svazu jako válečný vyšetřovatel a tlumočník pro fašistické pohlaváry a místní obyvatelstvo. Ismaniho vyprávění mísí detailní popis válečných hrůz a historické svědectví s lyrickou deziluzivní kontemplací o bezvýznamnosti jedince uprostřed války. Autoři snímku vytvářejí kontrast mezi historizovanými ilustrativními záběry doprovázejícími vyprávění hlavního hrdiny a obrazy současné Ukrajiny a Ruska, v nichž až do dnešních dnů přežívá beznaděj a zmar způsobený událostmi 20. století. „Film Průnik kombinuje nalezené záběry různého původu. Jde o fiktivní příběh plný přítomností: duchů putujících ukrajinskou stepí, ozvěn krvavé minulosti a stále probíhajících válek.“ M. Manzolini, F. Ferrone
osobní program

Průnik

Michele Manzolini, Federico Ferrone
Itálie / 2019 / 70 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt