Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
365 dní, také známých jako jeden rok
365 dní, také známých jako jeden rok
365 dní, také známých jako jeden rok
365 dní, také známých jako jeden rok

365 dní, také známých jako jeden rok

režie: Dmytro Bondarchuk
originální název: 365 days, also known as a Year
země: Ukrajina
rok: 2019
délka filmu: 99 min.

synopse

Den za dnem plynou ve snímkové frekvenci obrazy filmového života v autorské koláži poslepované z útržků hraných snímků, v nichž se v různých podobách objevuje denní datum. Originální skládanka zobrazuje, jak by asi mohl vypadat jeden rok složený z různorodých filmových záběrů. Výběr scén podle kalendářového klíče je zajímavou sondou do dějin kinematografie různých zemí, přehlídkou nálad i různorodých stylů filmové narace. Pojítkem vybraných scén je přitom jistá naléhavost spojená s uvědoměním si konkrétního data, ať už se jedná o historické milníky, nebo o čištění zubů.

„Film 365 dní lze vnímat prostě jako recyklovaný smyšlený příběh. Jako video esej odhaluje význam kalendářní dat pro film a vybízí k zamyšlení o životě, paměti a času.“ D. Bondarčuk 

biografie

Dmytro Bondarchuk je ukrajinský nezávislý kritik a tvůrce experimentálních a animovaných filmů. Studoval žurnalistiku na Univerzitě Tarase Ševčenka. Mezi jeho autorské snímky patří například The History of the Hands (2016) nebo Devilry 8: Tiburon! (2014).

více o filmu

režie: Dmytro Bondarchuk
producent: Dmytro Bondarchuk
střih: Dmytro Bondarchuk

další filmy v sekci

Malebné doby
Hlavní proud nového dílu cyklu Soukromé Maďarsko tvoří 8mm záběry ze soukromého archivu malířky Máriy Gánóczyové (1927), jejichž rytmus zvýrazňují režisérovy syntaktické zásahy. Máriina melancholická vyprávění kontrastují s budovatelskou rétorikou dobových týdeníků a policejních reportů. Kompozice portrétů její rodiny a přátel a současných záběrů z plátny přeplněného ateliéru protnutá verši Dezső Tandoriho kondenzuje v pocit otevřeného horizontu možností, jak zobrazit to minulé; křehkost a jedinečnost zkušenosti se přitom zdá být obzvlášť exponovaná tam, kde se člověk dotýká věčnosti.„Cesta časem skrze 200 let maďarských dějin a umění, zachycená očima a objektivy malířů. Tato mozaika z propletence umění a filmu proudí jako tok řeky času, vlní se a  klokotá.“ P. Forgács

Malebné doby

Péter Forgács
Maďarsko / 2016 / 133 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Slunce zapadá na východě
Snímek zachycuje rok 1984/85 prostřednictvím deníkových záznamů sovětského rolníka z Litvy. Pasáže z deníku dědečka režisérky odrážejí dobové hodnoty spojené s vírou v Boha, ale i detaily z každodenní rutiny nebo politických represí. I přes historizující základ se film vyjadřuje k dnešku. Formální stránku tvoří živé obrazy ze statické kamery, které kritizují vylidněný stav litevského venkova. Poetická dokumentární esej o neodčinitelném doteku člověka se zamýšlí nad proměnou společnosti z rurální na městskou a nutí diváka zpochybnit hektické životní tempo spojené s dnešní dobou.„Západy slunce na východě je upřímný film, který může sledovat a vnímat každý. Doufáme, že v něm všichni najdou odraz sebe sama nebo minulost své rodiny.“ A. Dovydaityte, A. Belinski

Slunce zapadá na východě

Alexander Belinski, Agne Dovydaityte
Litva / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Narozeniny
Osamělý život jako sled všednodenních rutinních úkonů ukazuje dokument, který režisér natočil o své matce. Je den jejích narozenin, manžel je už několik let po smrti a ostatní děti na ni zapomněly, vyjma syna, který zůstává stále za kamerou. Stárnoucí žena přesto uklízí, vaří a chystá vše pro případnou oslavu. Letmé kontroly displeje mobilu naznačují, že by jí udělalo radost i jen telefonické přání. Den narozenin dává pocitu samoty nový rám, stejně jako režisér ořezává různými přirozenými překážkami obraz kamery a zesiluje ruchovou stopu, aby vyniklo ticho, které hlavní postavu obklopuje.„Jeden den každého člověka vypovídá o jeho životě. Jak se cítíme během jednoho dne, tak se cítíme po celý život. Nic se nemění. Všechno se jen znovu a znovu opakuje. Stejně jako moje matka v den jejích narozenin.“ H. Baydarov

Narozeniny

Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 63 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Jeden den v Selimpaše
Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov

Jeden den v Selimpaše

Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 64 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Zítřky kinematografie
Multižánrová koláž, rozpjatá od variace na populárně-naučný film přes interview se známými osobnostmi (filmový teoretik David Bordwell, režisér Christopher Nolan) až k asociativní básni, vtipně využívá podvratný, místy až konspirativní komentář, který se zamýšlí nad budoucností filmu ve světě digitálních platforem. Klouzavá filmová „jízda“ labyrintem muzeí a archivů zpřítomňuje fyzickou stránku klasických filmařských i archivačních postupů a staví je do kontrastu s všudypřítomnou virtualitou. Znamená smrt celuloidu také smrt filmu, nebo jeho rozvoj nepředpokládaným směrem? Ztrácíme audiovizuální paměť? “A few years before a digitally presented film was exclusive. I disliked it. Scratches , dust and the noise of the silver belong to my formative movie experiences. But nostalgia is not an option.”

Zítřky kinematografie

Michael Palm
Rakousko / 2016 / 125 min.
sekce: Mezi moři
Východoevropská premiéra
de fac-to
Jak si připomínáme naši minulost? Nestávají se dějiny spíše nástrojem pro ospravedlňování našich dnešních zájmů a názorů? Tyto otázky si klade observační dokument de fac-to. Jeho tvůrci navštívili několik veřejných akcí, které se odehrály v ukrajinském městě Lvov u příležitosti výročí druhé světové války. Dojaté recitování básní střídá agitace proti alkoholismu v zemi, tvrzení, že dekomunizace Ukrajiny začala už za Hitlera, nebo srovnávání počtu obětí nacismu a komunismu. Mnohdy absurdní kaleidoskop je pojatý jako sled nekomentovaných záznamů samotných chronologicky seřazených akcí.„Náš film dokumentuje různé protagonisty, kteří nacházejí vztah k současnosti prostřednictvím rituálů oslavujících minulost, a jeho prostřednictvím chceme přinést vhled do konkrétních situací a prostředí.“ E. Shapiro-Obermair

de fac-to

Alexandra Wachter, Ekaterina Shapiro-Obermair
Rusko, Rakousko / 2018 / 32 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Za tváří zrcadla
Poetický dokument o cestě ženy k sebeuvědomění a nalezení vnitřního míru a harmonie. Autorka se vrací do chorvatského regionu Lika, krajiny svých předků, a v lůně přírody se snaží vyrovnat s životními ztrátami, nemocí a strachem z budoucnosti. Snímek je členěn do šesti kapitol (prolog, jaro, léto, podzim, zima, epilog), spojených s různými obdobími lidského života. Přináší velmi otevřenou a intimní zpověď v mozaice vzpomínek a zážitků, úvah a pocitů. Film funguje i jako terapeutický nástroj, s jehož pomocí autorka nachází sílu bojovat. Snímek získal chorvatskou cenu Oktavijan za nejlepší dokumentární film.„Každý strach je odůvodněný. Abych se oprostila od svých běsů, spojila jsem tajné vzorce a vědomosti své rodiny s přírodním koloběhem a skrze tento střet odhalila, co je ve zvířeti lidského a v člověku zvířecího.“ Katarina Zrinka Matijevićová

Za tváří zrcadla

Katarina Zrinka Matijević
Chorvatsko / 2016 / 42 min.
sekce: Mezi moři
Evropská premiéra
Motýli
Mladík Alexej se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Zatímco vrstevníci nemají s jeho sexualitou sebemenší problém, matka ji nedokáže přijmout. Dokumentární portrét jej zachycuje v období prázdnin, kdy tráví čas s přáteli či s novým milencem Gríšou, s nímž se seznámí na festivalu věnovaném režiséru Andreji Tarkovskému. Observační metodu zde ozvláštňuje aktivní role kamery, která se při zaujatých debatách, hádkách či zpovědích lepí na těla a tváře hrdinů. Aljošova spontaneita a výstřednost, s níž okázale narušuje genderové stereotypy, tak dostává ideální příležitost vyniknout. „Natáčení filmu je vždy spojeno se strachem a studem, a to proto, že teprve nyní film proniká do hlubin člověka. Dosud ho pouze popisoval. Při práci na filmu Motýli jsem toto měl neustále na paměti.” Dmitrij Kubasov

Motýli

Dmitry Kubasov
Rusko / 2016 / 79 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Tohle je válka, bejby
Pár dní ze života ukrajinských vojáků a dobrovolníků v zázemí doněcké fronty nám přibližuje film, který se obejde bez explicitních záběrů z bojů. Obrazy zmaru a destrukce z míst, kudy před nedávnem prošla válka, se mění v tragikomické podobenství přežívání v provizorním časoprostoru. Plundrování ruin je na denním pořádku, výpravy za úlovkem se mění v chlapecké dobrodružné zkoumání soukromých prostor ještě nedávno obývaných lidmi. Když to vše ještě navíc dokumentuje polský novinářský štáb s rozšafnou reportérkou ve středu, existenciální satira je na světě. Válka tu je, ale někde za rohem."Nejsložitější věcí při tvorbě tohoto filmu pro mě bylo vybrat si mezi osobními sympatiemi a touhou předložit co nejobjektivnější obrázek války, kterou jsem měl před očima." J. Pupyrin

Tohle je válka, bejby

Yurii Pupirin
Ukrajina / 2017 / 59 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
DOBRÁ SMRT
Nevyléčitelně nemocná Janette by ráda umřela důstojně, jenže to není ve Velké Británii, odkud pochází, možné. Rozhodne se proto pro asistovanou sebevraždu. Svou cestu do Švýcarska však musí naplánovat dřív, než toho kvůli rychle postupující nemoci nebude schopná. Otázka, jestli vlastníme svůj život, nebo jestli on vlastní nás, je hlavním motivem dokumentárního portrétu, který ukazuje, že smrt může být dobrá, a to i přes smutek, jenž ji pokaždé doprovází. Snímek s výrazně sugestivní kamerou využívá postupů hraného filmu a do příběhu Janette poutavě vplétá charaktery a životní příběhy jejích nejbližších.„Mluvme o smrti, protože my všichni jednoho dne zemřeme. Otázka zní: můžeme si zvolit kdy a jak? Myslím, že bychom měli.“ T. Krupa

DOBRÁ SMRT

Tomáš Krupa
Slovensko, Česká republika, Rakousko, Francie, Švýcarsko / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
UČIT
Osobnost transylvánského venkovského učitele matematiky, který vyučuje své studenty u sebe doma a ignoruje stávající osnovy, vypovídá leccos nejen o rumunském školském systému, ale také o tamní společnosti jako takové. Zarputilý starší pán se řídí slovy esejisty Constantina Noicy, podle nějž by v ideální škole neměla probíhat výuka, ale studenti by se tam naopak měli chodit osvobodit od tyranie učení. Portrétní observační dokument sleduje především dynamiku samotných lekcí, kde se kromě matematiky řeší také problém školství jako takového a kde učitel vystupuje jako otcovská figura. „Pokud si přejete dosáhnout toho, že něco bude mít hodnotu i za sto let, musíte podle mě nejdřív poskytnout lidem vzdělání.“ A. Brendea
osobní program

UČIT

Alex Brendea
Rumunsko / 2019 / 82 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Nechvalně známé činy
Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Nechvalně známé činy

Gabriel Tempea
Rumunsko, Rakousko / 2015 / 68 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt