<3 / Míň než tři

Je tradicí, že hlava státu osloví občany své země ve sváteční dny. Bývalý španělský král Juan Carlos I. předával své poselství občanům několik desetiletí. Politická studie ve formě kompilačního krátkometrážního dokumentu poukazuje na přetrvávající jednotnou zprávu o přáních a slibech monarchie vzdálených realitě života.

Vodka jako pramen transcendentální inspirace ruského národa. Zelený had, jehož uštknutí stahuje do krajin soumraku, jak o tom na pozadí záběrů ruské zimy v introspektivních výpovědích hovoří básník, herec a ředitel divadla stejně jako vědec. Pátý živel světa odkrývá svůj potenciál v ódě na vášeň. Tma, v ní na ulici rozkvetlé lampy. Koleje vyjeté do sněhu, v kterém se chvějí uschlé květy. Pod nimi na zemi záblesky malých hvězd. „S vodkou je to jako se sexem. Jako s parfémem. Záleží na náladě.“

V moskevském bytě sestra a švagr Andreje Tarkovského vzpomínají na slavného filmaře. Film-koláž sestávající z rodinných fotografií, vizuálních impresí, útržků vyprávění a neurčitých, až zmatečných vzpomínek odhaluje na pozadí ambientních hudebních ploch opomíjené fragmenty ze života ruského umělce.

„Jako tygřice bránila svého syna,“ líčí svůj traumatizující zážitek setkání se smrtí protagonista experimentálního filmu. Okolnosti incidentu nejsou zcela zřejmé, klíčový je způsob, jak se zachovali jeho svědci, a pocity, které ve vypravěči vyvolal a které film přibližuje sugestivní montáží černobílých záběrů.

Co se stane, když čínská vláda postaví v provincii S'-čchuan francouzskou vesnici? Odpoutaná kamera proplouvá mezi místními figurkami a křiklavě barevnými fasádami a utváří portrét prostoru, kde se kýčovitá idyla udržovaná autoritářským režimem mísí s bizarními situacemi a surovou každodenností.DETAIL:„Bailu, vesnička v provincii Sichuan, byla roku 2008 zcela zničena zemětřesením. Čínská vláda se rozhodla vystavět na jejím místě vesnici po francouzsku.“

Politická vizuální báseň o současném osudu ostrova Lampedusa. Ostrý kontrast trosek uprchlických lodí a „nejkrásnější pláže na světě podle tripadvisor.com“ mizí v mlžném asociativním oparu melancholicky ironického komentáře, lyrických zrnitých obrazů a ambientní hudby.

Otevřeným rozbitým oknem vstupujeme do chátrající internátní školy – skvrny na sněhobíle čisté krajině. Do obrazově vytříbených záběrů rozpadu zaznívají vzpomínky již dospělých dětí, které sem přicházely jako sedmileté. Někteří by nejraději zapomněli, co jiní z nich vnímají jako nejbáječnější čas svého života. Děti, které nejsou vidět. Chichotání dětských hlásků se nese vybydleným pokojem. Holka a kluk. Vyměňují si nová slova. Někdo jde, ale nepřichází, dveře se samy otevřou. Za domem se třepotá polární záře.

Vtipná konceptuální hříčka postavená na prostém nápadu – záznamu příprav amatérských plavců před skokem do vody z desetimetrové věže. Drobné situace se rozvíjejí v mix grotesky, psychologických mikroportrétů a estetické studie fyzických či verbálních mimikry a odvahy.

Snímek skládá dohromady obrazy z každodenní práce chovatelů dobytka v nehostinné maďarské stepi, kde běžné časové zákonitosti přestaly platit. Souhra panoramatických záběrů krajiny s výstižnými detaily života na farmě utváří pochmurnou vizi místa, jež přítomné lidi i zvířata odsuzuje k úpadku.

Na zadním dvorku manželů Kosackových probíhá otevřený konflikt mezi proruskými separatisty a ukrajinskými vojáky. Krátkometrážní dokument sleduje všední život páru, který odmítl opustit svůj domov, a jeho nových sousedů na frontové linii. Jen Anatolovy včely létají svobodně z jedné strany na druhou.

Kamera vstupuje do kancelářských prostor. Recepční přijímá telefonát, kolegové v průběhu pauzy popíjejí kávu, přemýšlejí nad plány, později probíhá porada. Strnulost situace prozrazuje skrytý příběh v obraze. Co se přesně odehrávalo od června 2015 do září 2016 ve vládní budově v Amsterodamu?

Předjaří, holé stromy, ohbí řeky, vlnky jako rybí šupiny, dunící nákladní loď na obzoru. Větrné elektrárny ukrajující čas imitují zvuk válečných stíhaček nad památníkem padlých hrdinů. 25572. Jídlo v taškách pověšených z oken obytných buněk je hmatatelným připomenutím provizorních podmínek a nezpochybnitelnou známkou života, o nějž se bojovalo. „Z dálky voní levné kytice + ocel + majetek zasažený bouří druhý den: má otčina.“ Jen krátký, nepompézní záběr padlých jmen. Narůžovělý jarní květ, intenzivní zvuky a dráty vysokého napětí jako výčet důkazů světa živých vyvažujících oběti.