<3 / Míň než tři

Navzdory zažitým představám dochází k znásilnění především mezi známými a blízkými ve zdánlivě bezpečném prostředí domova. Dokument na tento problém upozorňuje a rekonstruuje vzpomínky obětí sexuálního násilí, jejichž výpověď dokáže standardně zařízený byt zbavit aury nevinnosti.

V moskevském bytě sestra a švagr Andreje Tarkovského vzpomínají na slavného filmaře. Film-koláž sestávající z rodinných fotografií, vizuálních impresí, útržků vyprávění a neurčitých, až zmatečných vzpomínek odhaluje na pozadí ambientních hudebních ploch opomíjené fragmenty ze života ruského umělce.

Osobní dokument o psaní dvou deníků a hledání ztracené kamarádky z dětství, která se kdysi s rodiči odstěhovala zpět do rodné Číny. Statické záběry ulic čínské metropole a okolních přírodních krás se střídají s retrospektivními scénami z argentinské domoviny a sugestivně vtahují diváka do dívčiny osamělosti v neznámém prostředí.

„Jako tygřice bránila svého syna,“ líčí svůj traumatizující zážitek setkání se smrtí protagonista experimentálního filmu. Okolnosti incidentu nejsou zcela zřejmé, klíčový je způsob, jak se zachovali jeho svědci, a pocity, které ve vypravěči vyvolal a které film přibližuje sugestivní montáží černobílých záběrů.

Černobílý snímek, zaznamenávající pohyb hejna ptáků, je sekvencí záběrů pořízených během mírné zimy, kdy stěhovaví ptáci zůstali v Nizozemí. Každý večer se nad pláněmi odehrávalo hemžení vytvářející na obloze pohyblivé ornamenty.DETAIL:K obrovskému hejnu, které se nebem přelévá jako voda ve vakuu, se připojují další a další hejna ptáků, aby předvedla spektakulární podívanou, o níž jednotliví aktéři nemají ani ponětí.

Co se stane, když čínská vláda postaví v provincii S'-čchuan francouzskou vesnici? Odpoutaná kamera proplouvá mezi místními figurkami a křiklavě barevnými fasádami a utváří portrét prostoru, kde se kýčovitá idyla udržovaná autoritářským režimem mísí s bizarními situacemi a surovou každodenností.DETAIL:„Bailu, vesnička v provincii Sichuan, byla roku 2008 zcela zničena zemětřesením. Čínská vláda se rozhodla vystavět na jejím místě vesnici po francouzsku.“

Muslimský uprchlík, jehož tvář nikdy neuvidíme, překročil hranice etnicko-náboženskými konflikty sužovaného Myanmaru před téměř dvaceti lety a od té doby neúspěšně žádá o azyl v Japonsku. Zbaven možnosti pracovat a bydlet mimo uprchlické zařízení se dnes již čtyřicetiletý muž obrací k Alláhovi jako poslední naději na zachování lidské důstojnosti.

Pětice kluků školou povinných tráví svůj volný čas před stěnou pomalovanou graffiti. V surovém prostředí blízko železničních kolejí sledujeme rap v procesu vzniku. Svobodný projev školáků a bezprostřední texty doprovázené hudebním podkresem z mobilu naznačují mnohé o tom, jak vnímají svět. DETAIL:„My jsme rádi, že jsme kamarádi. Vždycky budem s vámi. My jsme cigáni. Máme se rádi. Brácho, pochop to, že nejsme v pohádce. Vyklop to. Teďka tady stojím před kamerou a nevím, co mám dělat.“

Majestátní horský štít lemuje norskou vesnici ponořenou do tmy. Rozbouřené moře omývá její břeh. Hustě sněží. Obyvatelé, takřka nehybní ve své existenci, působí jako tvorové v zimním spánku. Statické záběry kamery se podobají fotografii a vážou se do pásu experimentálního dokumentu o reáliích Skalandu.

Vhled do života kubánských občanů, již nemají střechu nad hlavou. Film je ukazuje v každodenních činnostech, kdy si chystají jídlo, diskutují o politice, zpívají písně, předčítají staré texty od Fidela Castra či vyspávají opici. Čtrnáct minut detailní pozornosti věnované lidem, které ostatní přehlížejí. 

Pohled na balkánskou migrační trasu v prosinci 2015. Do Dobové ve Slovinsku přijíždějí zástupy uprchlíků. Spořádaně nastupují do přistavených autobusů a vstupují do systému. Slovinská vláda má cestu měsíc pevně pod kontrolou. Sevřeni v jedné řadě, podstupují migranti kontroly, prohlídky a čekají na další krok.

Němý portrét multifunkčního komplexu, sloužícího jako skladiště, prostor s maximální ostrahou i luxusní showroom, postupně přechází v bizarní černobílou sci-fi s budovou v hlavní roli. Precizní rytmická kombinace strohých, z kontextu vytržených a přísně rámovaných obrazů funguje přes svou abstraktnost jako trefný architektonický komentář ducha doby.