A pak přestal

Artefakty privátního prostoru se ve ztvárnění 3D počítačovou grafikou stávají znaky, v nichž ukazují domov nejen jako sbírku ikonických předmětů, ale především jako soubor osobních příběhů, které se k nim vážou. Domov pak může být definován například skrze rituál přezouvání jako intimní soukromá zóna, již si tímto způsobem chráníme.

Metakomentář filmu o filmu, ve kterém režisérka a kameramanka natáčejí zprávu o vymírání motýlů a kolapsu ekosystému, přičemž ve střižně polemizují o způsobech srozumitelnosti sdělení a komentují dramaturgická rozhodnutí, vyjadřuje také frustraci z obtížnosti oslovit dnešní publikum komplexnějším sdělením.

Pozvolný pohyb různých druhů hmyzu v abstraktním, kontrastně světlém prostředí vytváří sugestivní aluzi neovladatelného chaosu, apatie a rozpadu sociálních struktur. Minimalistické obrazové ztvárnění doplňuje ambientní hudební kompozice pracující i s realistickými ruchy a šumy. 

Proč máme chlupy, k čemu slouží, z čeho se skládají a kdy jsme je přestali mít rádi? Hybridní audiovizuální esej s performativními momenty pohlíží na problematiku ochlupení z různorodých perspektiv. Prvky instruktážního filmu opírající se o fakta a makroskopické detaily jsou prokládány inscenovanými výjevy s velkou mírou stylizace.

Technologie jako tichý svědek permanentního pohybu vesmírných těles. Světelná instalace zpřítomňuje příchod a odchod denního světla jako kontemplaci i dramatický proces. Časovým zhuštěním jednoho dne do několika minut tematizuje plynutí času a cykličnost přírodních procesů.

Dvě tradice města Kyjov: folklor a pervitin. Kroj odkazuje ke znakům moravského Slovácka: folklorní povrch podporovaný městským rozpočtem, neidylická rutina každodennosti, postavení mužů a žen, pokračování zábavy v nonstopu a ve sklepě. Precizně rytmizovaná filmová báseň je natočená a stříhaná tradičně, analogově.

Zvukem generovaná animace dává slyšitelnému světu působivou podobu rozpohybovaných geometrických obrazců nebo hvězdné oblohy. Vizuální programovací jazyky Max for Live a Touch Designer proměňují autorskou zvukovou stopu ve vesmírné galaxie, v nichž se setkává technické a lidské, pozemské a duchovní, stroj s poezií.

Archeologicky významné místo rozprostírá svoji paměť rovinami mýtů, rituálů a lidových vyprávění v esejistickém pojednání o podobách historické kontinuity. Absence kontaktního zvuku a minimalistická hudby zdůrazňuje vizuální motivy živoucích i neživých stop v krajině. 

Vyschlá zem, štěrk, praskliny v asfaltu, pohled do mikroskopu nebo meteorologická mapa jako články asociativního řetězce opřeného o motiv čekání na déšť. Obrazová báseň ukazuje půdu v blízkém detailu a obohacuje ji o nové vizuální a významové vrstvy. 

Rytina Josefa Váchala a text prozaika Karla Klostermanna autorku inspirovaly k varovné lamentaci nad ohroženou integritou šumavské krajiny, která více než kdy jindy trpí zásahy civilizace. Vizuální evokace starého filmu naznačuje nadčasovou povahu ekologických problémů, které divokou a půvabnou Šumavu sužují dodnes.

Experimentální filmová koláž využívající postupy dokumentárního, hraného a animovaného filmu. Prolínající se stopy mizejícího dětství a hanáckého folkloru autorka zaznamenává na 16mm filmový materiál, a konzervuje tak vybrané motivy, které pozvolna, avšak nenávratně opouštějí naši současnost.

Filozofická dystopie varovně načrtává blízkou budoucnost, v níž budou moderní technologie nikoli znakem pokroku, ale úpadku. Za vrstvou filmového obrazu se prostřednictvím počítačové animace zjevuje monstrum, jehož abstraktní virtuální tělo představuje neviditelný ideologický aparát.