24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava
António a Catarina
režie: Cristina Hanes
originální název: António e Catarina
země: Portugalsko
rok: 2017
délka filmu: 40 min.
synopse
Sedmdesátiletý Augusto v setmělém pokoji svého bytu vrhá plaché pohledy na kameru, za kterou stojí pětadvacetiletá režisérka Cristina. Po dobu tří let za ním opakovaně jezdí a natáčí jejich vzájemné rozhovory, v nichž používají jména António a Catarina. Hra s identitou a především s povahou jejich vzájemného vztahu se odráží v nezávazných dialozích, kde přichází řeč na různá témata včetně masturbace nebo genderových stereotypů. Augusto/António je většinou ten, kdo mluví, a také ten, kdo stojí před kamerou, která ho snímá v tmavých detailech. Cristina/Catarina je za kamerou a klade otázky.
„Při natáčení tohoto snímku jsem se nechala vést energií jednoho okouzlujícího starého pána, aniž jsem věděla, kam mě film zavede.“ C. Hanesová
biografie
Rumunská rodačka Cristina Haneșová (1991) je studentkou prestižního studijního programu pro tvůrce dokumentárních filmů DocNomads. Zatím natočila jen několik krátkometrážních a středometrážních filmů. Momentálně pracuje na svém prvním celovečerním filmu natáčeném v koprodukci Rumunska a Indie. António a Catarina soutěžil letos na festivalu v Locarnu v sekci Pardi di domani.
více o filmu
| režie: | Cristina Hanes |
| hrají: | Augusto Martinho Manuel, Cristina Hanes |
| producent: | Tiago Hespanha |
| scénář: | Cristina Hanes |
| kamera: | Cristina Hanes |
| střih: | Cristina Hanes, Tiago Hespanha |
| zvuk: | Cristina Hanes |
další filmy v sekci
Masáž, praní prádla, pasení buvolů, zaklínání hadů, pouliční kejklířství a opravy zubů, výuka hudby a tance. Paweł Wojtasik odhaluje v pokorné kontemplaci nad různými projevy oddanosti práci předivo lidských činností, kde má každý své pevné místo v kastovní indické společnosti. Práce zde není cestou z chudoby či k bohatství, ale hinduistickou meditací nad kořeny lidského konání, zažitými pracovními rituály a technikami. Člověk jako nástroj práce ovládaný vyšší silou. Observační snímek, natočený převážně v nejstarším indickém městě Váránasí, zdůrazňuje jako zdroj veškerého životního úsilí posvátnou řeku Gangu.„Chtěl jsem se zabývat indickou myšlenkou, že práce může vést spíše k osvobození než k odcizení. Jako filmový tvůrce jsem se od lidí, které jsem točil, naučil být přítomen celým tělem a celou myslí.“ P. Wojtasik
Cíle a prostředky
Pawel Wojtasik
Spojené státy, Indie, Francie / 2018 / 99 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Hypnotická pustina Jižní Kalifornie dýchá svobodou Bezstarostné jízdy, odcizeností a vykořeněností Michelangela Antonioniho a niternou transcendencí Wernera Herzoga. Promlouvá skrz útržky dialogů z ikonických filmů, přesto zůstává unikavá a rozpouští se do abstraktních tvarů, rytmů a kompozic. Krajina jako uhrančivá a nepolapitelná, všeobjímající a bezobsažná, naplněná prázdnota se stává prostředkem transgresivního prožitku dvou temporalit. Času „reálného“, lidského a času přírodních procesů.„Kam ještě musíme zajít? Nevím. O moc dál ne. To z tebe vypadlo dnes ráno. Já to někdy říkám celý den. Opravdu? Říkáš to celý den? Už nám moc času nezbývá. Brzy tam budeme.“ L. Marxt
Victoria
Lukas Marxt
Rakousko / 2018 / 63 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Osamělý život jako sled všednodenních rutinních úkonů ukazuje dokument, který režisér natočil o své matce. Je den jejích narozenin, manžel je už několik let po smrti a ostatní děti na ni zapomněly, vyjma syna, který zůstává stále za kamerou. Stárnoucí žena přesto uklízí, vaří a chystá vše pro případnou oslavu. Letmé kontroly displeje mobilu naznačují, že by jí udělalo radost i jen telefonické přání. Den narozenin dává pocitu samoty nový rám, stejně jako režisér ořezává různými přirozenými překážkami obraz kamery a zesiluje ruchovou stopu, aby vyniklo ticho, které hlavní postavu obklopuje.„Jeden den každého člověka vypovídá o jeho životě. Jak se cítíme během jednoho dne, tak se cítíme po celý život. Nic se nemění. Všechno se jen znovu a znovu opakuje. Stejně jako moje matka v den jejích narozenin.“ H. Baydarov
Narozeniny
Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 63 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Lodní rozvážka pitné vody po odlehlých chorvatských ostrovech, které k ní nemají přímý přístup, může být dobrou příležitostí k pozorování často humorné každodennosti. Zvlášť když kapitán plavidla nejde pro hrubozrnné komentáře daleko a svými cholerickými výlevy častuje svého mladého synovce, který se stal novým členem posádky. Voda naše vezdejší je observační snímek, kterému ale dodávají vnitřní energii a humor jeho protagonisté. Tvůrcům se ve filmu podařilo přenést nás do líné atmosféry horkých chorvatských pobřeží i zprostředkovat výbušný temperament tamních obyvatel.„Prostřednictvím této středomořské komedie o kapitánovi a jeho posádce jsem chtěla vyprávět příběh o neviditelných lidech, kteří se poctivě snaží, aby se z naší země nestal ‚nahodilý stát‘.“ V. Vorkapićová
Voda naše vezdejší
Vlatka Vorkapic
Chorvatsko / 2018 / 57 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
V roce 2010 byly tisíce kosovských Romů nuceně vyhoštěny ze zemí Evropské unie zpět do původní vlasti. A to navzdory tomu, že pro mnoho z nich představovaly unijní státy místo, kde dlouhé roky žili, vyrůstali, studovali, někteří se tu dokonce už narodili. Angažovaný dokument sleduje příběh bratrské dvojice Kefaeta a Selamiho, rapperů z Essenu, kteří se ze dne na den ocitnou v Kosovu odříznutí od ostatního světa i zbytku rodiny v Německu. Režisér zúčastněně zaznamenává jejich několikaletou cestu ven z pasti absurdní situace i nepřátelských zákonů, pouť z domoviny vrozené do té skutečné.DETAIL:„Taky jsme zažili těžké chvíle... Když jsme přemýšleli o tom, že by nás rozdělili, že bychom museli každý svou cestou. Nakonec to ale vždycky byly jen takové prkotiny, se kterými se člověk musel smířit.“
Zákonná past
Sami Mustafa
Kosovo, Německo / 2015 / 90 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Pravidelné přívaly vln omývají ghanské pobřeží a skupina rybářů, tak jako každý den, vytahuje z moře svůj úlovek. Krátkometrážní snímek zachycuje v několika kapitolách pracovní úsilí místních rybářů. Až asketicky statická kamera a minimální zásah střihu přitom práci rybářů oprošťují od čehokoli, co by se toho dne na pláži nestalo. Díky pomalému tempu v obraze vyznívají i bezděky vzniklé abstraktní kompozice rybářských sítí nebo v pozadí se rýsující osamělá hora. Atmosféru filmu přitom neurčují lidé, ale rytmus moře, barva nebe a struktura písku na Bojo Beach.„Posedět na pláži vždycky znamená nasávat atmosféru, dýchat vzduch, rozjímat, pozorovat věci kolem sebe a prostě je nechat, aby se děly. To vše v globalizovaném světě.“ E. Groenová
Pláž Bojo
Elke Groen
Rakousko / 2017 / 25 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov
Jeden den v Selimpaše
Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 64 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Nevyléčitelně nemocná Janette by ráda umřela důstojně, jenže to není ve Velké Británii, odkud pochází, možné. Rozhodne se proto pro asistovanou sebevraždu. Svou cestu do Švýcarska však musí naplánovat dřív, než toho kvůli rychle postupující nemoci nebude schopná. Otázka, jestli vlastníme svůj život, nebo jestli on vlastní nás, je hlavním motivem dokumentárního portrétu, který ukazuje, že smrt může být dobrá, a to i přes smutek, jenž ji pokaždé doprovází. Snímek s výrazně sugestivní kamerou využívá postupů hraného filmu a do příběhu Janette poutavě vplétá charaktery a životní příběhy jejích nejbližších.„Mluvme o smrti, protože my všichni jednoho dne zemřeme. Otázka zní: můžeme si zvolit kdy a jak? Myslím, že bychom měli.“ T. Krupa
DOBRÁ SMRT
Tomáš Krupa
Slovensko, Česká republika, Rakousko, Francie, Švýcarsko / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Den za dnem plynou ve snímkové frekvenci obrazy filmového života v autorské koláži poslepované z útržků hraných snímků, v nichž se v různých podobách objevuje denní datum. Originální skládanka zobrazuje, jak by asi mohl vypadat jeden rok složený z různorodých filmových záběrů. Výběr scén podle kalendářového klíče je zajímavou sondou do dějin kinematografie různých zemí, přehlídkou nálad i různorodých stylů filmové narace. Pojítkem vybraných scén je přitom jistá naléhavost spojená s uvědoměním si konkrétního data, ať už se jedná o historické milníky, nebo o čištění zubů.
„Film 365 dní lze vnímat prostě jako recyklovaný smyšlený příběh. Jako video esej odhaluje význam kalendářní dat pro film a vybízí k zamyšlení o životě, paměti a času.“ D. Bondarčuk
365 dní, také známých jako jeden rok
Dmytro Bondarchuk
Ukrajina / 2019 / 99 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Valentina Voroninová, zahradnice a urputná správkyně skleníku, dostává po pětačtyřiceti letech výpověď. Nerovný souboj s financemi a chátrající budovou vyhrává čas a neodkladně se přibližující důchodový věk. Chřadnoucí zimní zahrada následuje ochabující síly svérázné manažerky a vizionářky. Neodbytné přesvědčení, že rostliny skleníku zahynou, pokud se o ně přestane starat, se protíná s objevem ezoteriků, šamanů s virgulí, kteří před vchodem do zimní zahrady odhalí zřídlo pozitivní energie. Palmové listí šustí jako němý svědek melancholického zápasu s časem a neúprosným zánikem. Další krutá zima je na spadnutí.„Film vychází z vlastního vnitřního rytmu bez přímé řeči autora. Přehodnocuje realitu a hlavní konflikt mezi sny a skutečností umisťuje do ironických a trochu kouzelných podmínek.“ S. Mozgovyi
Příběh zimní zahrady
Simon Mozgovyi
Ukrajina / 2018 / 75 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Dokumentární cesta krajinou kolem největšího maďarského jezera a jeho rekreačními rezorty zahrnuje živá vystoupení sedmnácti domácích hudebních skupin, a to od zavedených jmen po úplné nováčky. Jejich performance se stovkou dalších účinkujících muzikantů jsou v různých denních dobách zaznamenávány na nejrozmanitějších místech – od přístavu, hotelového balkonu až po kostelní kapli – a dávají vzniknout osobitému, atmosférickému portrétu dané lokality. Nezávislá hudební road movie okolo Balatonu je prvním maďarským celovečerním filmem financovaným skrze crowd-fundingovou kampaň.DETAIL:„Balaton! To slovo má magickou moc! V očích zažíhá plamínky, na obličeji vyloudí úsměv. Sluneční záře a nezbedné vlnky zdobí tváře zlatavým nádechem. Jezero se hemží turisty.”
Balatonská metoda
Bálint Szimler
Maďarsko / 2015 / 85 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
O romském holokaustu se ještě ví, ale už moc nemluví. Proces vymazávání paměti započal v podstatě s koncem druhé světové války, kdy mnoho hromadných hrobů v místech pracovních a internačních táborů zůstalo netknuto. I pro vítěze byli Romové obětmi „druhé kategorie“. V několika evropských zemích (Francie, ČR, Slovensko, Polsko, Německo, Chorvatsko, Srbsko) konfrontuje režisér zapomínající současnost se vzpomínkami posledních přeživších pamětníků těchto hrozivých událostí. Výsledkem je částečně inscenovaný a stylizovaný dokument – elegie za oběti monstrózního režimu a lidské netečnosti.„Myslím, že to, čo pomohlo Rómom a Sinti prežiť prenasledovanie, je ich nematerializovaný vzťah k svetu, k bytiu, k času. To bolo pre mňa hlavné východisko filmu. Pamäť, ktorú nesú so sebou, a tá, ktorú vnímame my, naše kolektívne vedomie.“ Robert Kirchhoff
Díra v hlavě
Robert Kirchhoff
Slovensko, Česká republika / 2016 / 90 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
