Aquarela

Temnou branou do východní Evropy, jíž je poslední železniční stanice na slovensko-ukrajinské hranici v Čierne nad Tisou, a mistrovskou prací s tíživou atmosférou, smutkem a bezvýchodností je dokumentární debut Hotel Úsvit (2016) nadějné slovenské dokumentaristky Marie Rumanové (1989–2019). Sugestivní dokumentární observace, v česko-slovenském kontextu nevídaná, dokazuje režisérčin talent a citlivost. Za přítomnosti jejích blízkých spolupracovníků, pedagogů a přátel si společně s projekcí filmu připomeneme i další tvorbu této nadějné mladé autorky z jejího studentského období. „Film som začínala točiť v období, keď som ako mladý človek pociťovala tlak systému, cítila som sa v ňom neslobodná a trápilo ma, ako zosúladiť osobné štastie tak, aby nebolo napriek nejakému poriadku sveta.“ M. Rumanová

Jörg Meuthen vypadá jako zdvořilý provinční politik. Důvěrný pohled do zákulisí jeho kandidatury do parlamentu za populistickou stranu Alternativa pro Německo (AfD), od vylepování plakátů přes agitaci v pivnicích až po proslovy před tisícovkami lidí, ilustruje znepokojivou schopnost demagogické rétoriky oslovit masy.

V létě roku 1938 přijel do Československa americký producent a režisér Herbert Kline, aby zdokumentoval tehdejší krizovou situaci v Evropě. V té době vrcholilo násilí v pohraničí, vyvolávané nacistickými bojůvkami, byť oficiální tzv. Runcimanova zpráva, ovlivněna berlínskou a sudetoněmeckou propagandou, popisovala útisk Němců. Snímek Krize sehrál podstatnou roli ve vyvrácení zkreslených argumentů. Štáb několik měsíců cestoval po Československu, zaznamenal soužití Čechů a Němců, natočil protistátní akce henleinovců, které měly jediný cíl, a to rozvrat demokratické republiky.  Film byl restaurován MoMA a The Film Foundation, za finanční podpory George Lucas Family Foundation. „V Habrové u českých hranic obnovují vojáci pořádek po nacistickém pogromu. Němečtí demokraté, Češi, katolíci a Židé byli vražděni v posteli a stříleni na ulici. Přitom zde tito lidé žili společně po staletí. Každý, kdo nebyl nacista, byl vytipován jako oběť.“ Z filmu Krize

Zatímco ikonický experimentální filmař Jonas Mekas líčí své zkušenosti z dětství v okupované Litvě, obraz mlčí nebo hovoří zastřeně. Válečné hrůzy nelze ukázat přímo, hlavní roli proto přebírá zvuková stopa, která Mekasův hlas nechává tříštit ve změti výbuchů, výstřelů a úryvků moderní klasické hudby.

Protagonista nového dokumentu Víta Klusáka Daliborek žije se svou matkou a jejím přítelem, má mizernou práci a natáčí extrémní youtubeová videa. A také se hlásí k neonacismu. Jeho portrét podává groteskní zprávu o ponížených a frustrovaných vrstvách společnosti, z nichž se rodí extremismus.

Konfrontační dialog mezi Wernerem Herzogem a posledním sovětským prezidentem je základem portrétu sestávajícího mimo jiné z řady archivních a ilustračních záběrů, na jejichž pozadí Herzogův hypnotický hlas reflektuje Gorbačovovu politickou dráhu, včetně éry perestrojky a glasnosti, až po její tragický konec.

S odstupem času se Vitalij Manskij vrací k obrazovým materiálům, které v osobní blízkosti Vladimira Putina zaznamenal na konci roku 1999, kdy poprvé nastupoval do úřadu ruského prezidenta. Vlastním komentářem reflektuje tvůrce danou dobu a politikovo jednání a staví je do kontrastu s děním pozdějších let.

Senzibilka Fethiye Sessiz vzpomíná na život v násilné turecké společnosti a reflektuje politický vývoj konce minulého století na Blízkém východě v kontrastu se svými individuálními zážitky. Abstraktní vizuální koláže a vysoce stylizované záběry doplňují filozoficko-mystické výpovědi hlavní protagonistky.

Youtubeři mimo internet jsou vlastně také jenom lidé, alespoň tak nám je ukazuje snímek sledující po jeden rok pětici hvězd nového stylu. Nabízí vhled do rodinného zázemí, tvůrčí dílny i ideového podloží lidí, kteří jsou jedněmi z nejvlivnějších influencerů působících na současnou mladou generaci.

Paní Fang trpí pokročilou formou Alzheimerovy choroby, nepoznává lidi kolem sebe, nemůže mluvit, takřka se ani hýbat, jenom leží. Paní Fang umírá. U jejího lůžka se sešli příbuzní, přátelé a dokumentarista, aby nám během několika dní ukázali umírání jako něco všedního, ale zároveň propojujícího.

Snímek sestává z obrazů každodenního života amerických vojáků na základně v Afghánistánu, rozhovorů a roztřesených záběrů ruční kamery z pole. Kromě nepřikrášleného zobrazení devastujících účinků války odhaluje autor zákulisní scény z armádního života plného cynismu, šovinistického humoru i strachu a úzkosti. 

Migrace je přirozený proces a od té doby, co známe film, cestují přes hranice i pohyblivé obrazy. Rakouský režisér prostřednictvím found footage a vlastního putování z Holandska do Maroka dekonstruuje home video jako formát i nezáměrný estetický kód propojující domovy přes různé hranice.