Balkánem nahoru a dolů s Adamem Ondrou

Druhá republika měla relativně krátký život. Těch několik měsíců ale bylo jedním z nejdramatičtějších a nejzásadnějších období naší historie vůbec. V Mnichově se v roce 1938 zhroutily všechny ideály a hodnoty, na kterých stálo Československo. Česká společnost přestala věřit v demokracii, začala obdivovat autoritářské fašistické vlády, z obsazeného pohraničí do vnitrozemí prchaly statisíce uprchlíků, které ale nikdo nechtěl přijímat, začala se uplatňovat tisková cenzura, v Češích se probudil agresivní antisemitismus. A k tomu tlak nacistického Německa, Polska, Maďarska a separatistické snahy Slovenska.

Portrét jedenáctileté Rozárky, která se rozhodla, že už nebude jíst maso. Nesouhlasí s tím, že ve velkochovech je padesát procent zvířat zabíjeno bezdůvodně. Film tak skrze její příběh rozvíjí téma otevřenosti a ohleduplnosti vůči planetě a přírodě. Soucit, který je hlavním hybatelem Rozárčina rozhodnutí nejíst maso, se v rámci filmu přirozeně přenáší do širokého společenského kontextu, když se holčička rozhodne setkat se s kuchařkami z veganské restaurace Kuchařky bez domova.

Obrazová dokumentární féerie, vyvolávající dávno zmizelou krajinu pražské periferie kolem Botiče. Předlohou pro konfrontaci s její dnešní podobou se stal nerealizovaný scénář režiséra Jiřího Lehovce, fotografie Josefa Sudka a obrazy Kamila Lhotáka.

Film konfrontuje osudy dvou čerstvě narozených dětí, o které se jejich rodiče nemohli nebo nechtěli postarat.  Zatímco jedno je po porodu umístěno do rodiny přechodné pěstounky, druhé putuje do kojeneckého ústavu. Dokument zkoumá systém přerozdělování nechtěných novorozenců a zároveň se nevyhýbá vznášení kontroverzních otázek.

Jejich rodiče přijeli do ČSSR v srpnu 1968 s okupačními vojsky. Dnes se „milovické děti“ ocitají na opačných stranách fronty v rusko-ukrajinském konfliktu. Tito „bratři“ předurčení k „přátelství na věčné časy“ po sobě dnes střílejí. Jak vnímají naši zemi a současné Rusko děti někdejších důstojníků z Milovic? 

Všechny chtěly jen normálně žít. To, co následovalo po svatbě, si neuměly vůbec představit. Dokumentární film sleduje příběhy pěti žen, které prošly psychickým i fyzickým týráním ze strany partnera/manžela a našly sílu o svých otřesných zážitcích promluvit.

Je možné žít po boku člověka, který věří něčemu jinému než vy? A jaká úskalí a obohacení takové soužití přináší? Nový dokumentární seriál o lidech, kteří dokazují, že jinakost nemusí jen rozdělovat. Diváci jihlavského festivalu budou mít možnost zhlédnout třetí epizodu tohoto cyklu

V zahraničí ho přezdívali „česká lokomotiva“. Držitel osmnácti světových rekordů se nejvíce proslavil na olympijských hrách v Helsinkách, kde dokázal zvítězit v běhu na 5 km, 10 km i v maratonu. Grandiózní úspěch Emila Zátopka ožívá v dokumentu Davida Ondříčka ve vzpomínkách jeho blízkých, soupeřů i kamarádů.

Film se zabývá jednou z doposud opomíjených kapitol našich novodobých dějin. Takzvaná „ozbrojená pěst dělnické třídy“ vznikla na popud Komunistické strany Československa z jednotek závodních stráží a pod vedením Ústřední rady odborů působila již od května roku 1945. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 na základě rozkazů KSČ postupně Lidové milice zasahovaly při tzv. ochraně hranic nebo proti studentům, sedlákům, církvi nebo demonstracím v souvislosti s měnovou reformou. Jejich nasazení při protirežimních shromážděních v roce 1969 si vyžádalo oběti na lidských životech. Brutálně si počínaly také při pražských demonstracích v letech 1988 a 1989.

Proč si Rusko klade historické nároky na části Ukrajiny a proč se Ukrajinci cítí dědici středověkého Ruska? Snímek neřeší přímo současnou politickou situaci na Ukrajině, ale snaží se vysvětlit, v čem česká veřejnost většinou tápe: historické a náboženské kořeny současného konfliktu. Film je inspirovaný oceňovanou a široce diskutovanou knihou známého literárního historika M. C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity.

V prosinci 1989 padla „železná opona“, která oddělovala sovětský blok od západního světa. Stříhání drátů na dosud neprostupných hranicích je zřejmě nejvýraznějším symbolem nově nabyté svobody. Jak tehdejší události vidí někdejší důstojníci pohraniční stráže? Jejích hlavním úkolem nebyla ostraha hranic před nebezpečím zvenčí, nýbrž lovení občanů z Československa a dalších zemí sovětského bloku, kteří se snažili utéct do demokratického světa.  

Člověk je jediná živá bytost na planetě, která vědomě destruuje svůj životní prostor, svou vnější krajinu. Možná je to dané i tím, že se neumí postarat ani o tu vnitřní, kterou často také vědomě ničí. Vnitřní a vnější krajina jsou spojité nádoby, které se v sobě zrcadlí, a jóga může být jednou z cest, jak je kultivovat.