Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Cíle a prostředky
play
Cíle a prostředky
Cíle a prostředky
Cíle a prostředky
Cíle a prostředky

Cíle a prostředky

režie: Pawel Wojtasik
originální název: The End and the Means
země: Spojené státy, Indie, Francie
rok: 2018
délka filmu: 99 min.

synopse

Masáž, praní prádla, pasení buvolů, zaklínání hadů, pouliční kejklířství a opravy zubů, výuka hudby a tance. Paweł Wojtasik odhaluje v pokorné kontemplaci nad různými projevy oddanosti práci předivo lidských činností, kde má každý své pevné místo v kastovní indické společnosti. Práce zde není cestou z chudoby či k bohatství, ale hinduistickou meditací nad kořeny lidského konání, zažitými pracovními rituály a technikami. Člověk jako nástroj práce ovládaný vyšší silou. Observační snímek, natočený převážně v nejstarším indickém městě Váránasí, zdůrazňuje jako zdroj veškerého životního úsilí posvátnou řeku Gangu.

„Chtěl jsem se zabývat indickou myšlenkou, že práce může vést spíše k osvobození než k odcizení. Jako filmový tvůrce jsem se od lidí, které jsem točil, naučil být přítomen celým tělem a celou myslí.“ P. Wojtasik

biografie

Původem polský videoartista a dokumentarista Paweł Wojtasik (1952) vystudoval malířství na Yale, nyní žije a pracuje v New Yorku. Vytvořil řadu ceněných snímků a instalací (Berlinale, Locarno), dva roky strávil v buddhistickém klášteře. Snímek Cíle a prostředky vznikl ve spolupráci se střihačkou Narimane Mari a zvukařem Ernstem Karlem.

více o filmu

režie: Pawel Wojtasik
producent: Narimane Mari
kamera: Paweł Wojtasik
střih: Paweł Wojtasik
zvuk: Ernst Karel

další filmy v sekci

Mimozemské ekologie (Retroflektory: Kosmonaut, robot, mimozemšťan)
Co nového nám může science fiction říci o ekologii? Podle videoeseje rakouského umělce Ralo Mayera velmi mnoho. Proud úvah a analogií inspirovaných ekologickými sci-fi filmy jako Marťan, E. T. Mimozemšťan nebo Silent Running, ale také projektem simulace uzavřeného ekosystému v dalekém vesmíru Biosphere 2, ho vede k přehodnocení současného přemýšlení o ekologii. Pro jeho nový pohled, který počítá spíše s kosmickou než s pozemskou perspektivou, je zásadní představa člověka jako cestovatele vesmírem, robotických technologií a mimozemšťanů coby přízraků, jejichž existenci tušíme ve hvězdných dálavách.„Ekologie ve vesmíru, daleko od naší domovské planety, je doslova nepřirozená – tísnivá či lépe řečeno znepokojivá. Po letech výzkumu biosféry 2 jsem se setkal s E. T. a v redwoodském lese jsme spolu mluvili o Harawayové.“ R. Mayer

Mimozemské ekologie (Retroflektory: Kosmonaut, robot, mimozemšťan)

Ralo Mayer
Rakousko / 2018 / 43 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Moře zítra
Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Moře zítra

Yekaterina Suvorova
Kazachstán, Německo / 2015 / 88 min.
sekce: Mezi moři
Východoevropská premiéra
Malebné doby
Hlavní proud nového dílu cyklu Soukromé Maďarsko tvoří 8mm záběry ze soukromého archivu malířky Máriy Gánóczyové (1927), jejichž rytmus zvýrazňují režisérovy syntaktické zásahy. Máriina melancholická vyprávění kontrastují s budovatelskou rétorikou dobových týdeníků a policejních reportů. Kompozice portrétů její rodiny a přátel a současných záběrů z plátny přeplněného ateliéru protnutá verši Dezső Tandoriho kondenzuje v pocit otevřeného horizontu možností, jak zobrazit to minulé; křehkost a jedinečnost zkušenosti se přitom zdá být obzvlášť exponovaná tam, kde se člověk dotýká věčnosti.„Cesta časem skrze 200 let maďarských dějin a umění, zachycená očima a objektivy malířů. Tato mozaika z propletence umění a filmu proudí jako tok řeky času, vlní se a  klokotá.“ P. Forgács

Malebné doby

Péter Forgács
Maďarsko / 2016 / 133 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Motýli
Mladík Alexej se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Zatímco vrstevníci nemají s jeho sexualitou sebemenší problém, matka ji nedokáže přijmout. Dokumentární portrét jej zachycuje v období prázdnin, kdy tráví čas s přáteli či s novým milencem Gríšou, s nímž se seznámí na festivalu věnovaném režiséru Andreji Tarkovskému. Observační metodu zde ozvláštňuje aktivní role kamery, která se při zaujatých debatách, hádkách či zpovědích lepí na těla a tváře hrdinů. Aljošova spontaneita a výstřednost, s níž okázale narušuje genderové stereotypy, tak dostává ideální příležitost vyniknout. „Natáčení filmu je vždy spojeno se strachem a studem, a to proto, že teprve nyní film proniká do hlubin člověka. Dosud ho pouze popisoval. Při práci na filmu Motýli jsem toto měl neustále na paměti.” Dmitrij Kubasov

Motýli

Dmitry Kubasov
Rusko / 2016 / 79 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Moje babička z Marsu
Bábuška Zina je původem Ukrajinka, kvůli aktuální politické situaci však zůstává na Ruskem ovládaném Krymu. Odtržena od rodiny přebývá v zapomenutém přímořském městě a snaží se rozhodnout, zda zůstat, či odejít. Hudební rytmy ruské popové hudby i lidových písní doplňují atmosféru jejího exilového města, na které je nahlíženo citlivou optikou plnou sentimentu. Důsledky neuspokojivé politické situace jsou však na pomyslné jiné planetě neustále přítomné. Ze způsobu, jakým režisér zaznamenává Zininy vztahy k rodině a přátelům, přímo srší hluboká úcta k této staré ženě, k její životní moudrosti a zkušenostem. „Po anexi Krymu musela moje ukrajinská babička Zina čelit skutečnosti života na ‚nové planetě‘. Z mnoha důvodů pro ni nastal čas, aby udělala zásadní rozhodnutí.“ A. Mihalkovich  

Moje babička z Marsu

Alexander Mihalkovich
Bělorusko, Ukrajina, Estonsko / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Mořský mnich
Sedmdesát procent mužů v Thajsku následuje i dnes tradici, podle níž mají strávit alespoň krátkou část svého života jako buddhističtí mniši v klášteře. Pro Balla, hlavního hrdinu snímku, má dvoutýdenní kariéra mnicha znamenat symbolický přechod od divokého studentského života k uměřené dospělosti, nicméně realita není zdaleka tak jednoduchá. Inscenovaný dokument Rafała Skalského na příkladu Ballovy mezní zkušenosti předvádí, do jaké míry se současná thajská společnost zakládá na střetu asketického a hédonistického životního stylu, který jednorázová proměna hýřivého mladíka v mnicha zastře jen stěží. „Pro mě je to druh momentální duchovnosti. Chceme narázzvládnout hodně věcí – rychle se zamilovat, udělat kariéru,mít úspěch.“

Mořský mnich

Rafal Skalski
Polsko, Německo / 2016 / 68 min.
sekce: Mezi moři
Česká premiéra
Jeden den v Selimpaše
Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov

Jeden den v Selimpaše

Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 64 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Díra v hlavě
O romském holokaustu se ještě ví, ale už moc nemluví. Proces vymazávání paměti započal v podstatě s koncem druhé světové války, kdy mnoho hromadných hrobů v místech pracovních a internačních táborů zůstalo netknuto. I pro vítěze byli Romové obětmi „druhé kategorie“. V několika evropských zemích (Francie, ČR, Slovensko, Polsko, Německo, Chorvatsko, Srbsko) konfrontuje režisér zapomínající současnost se vzpomínkami posledních přeživších pamětníků těchto hrozivých událostí. Výsledkem je částečně inscenovaný a stylizovaný dokument – elegie za oběti monstrózního režimu a lidské netečnosti.„Myslím, že to, čo pomohlo Rómom a Sinti prežiť prenasledovanie, je ich nematerializovaný vzťah k svetu, k bytiu, k času. To bolo pre mňa hlavné východisko filmu. Pamäť, ktorú nesú so sebou, a tá, ktorú vnímame my, naše kolektívne vedomie.“ Robert Kirchhoff

Díra v hlavě

Robert Kirchhoff
Slovensko, Česká republika / 2016 / 90 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Zakletý
Tygr turanský, majestátní symbol středoasijské krajiny, před několika dekádami vyhynul, pro kolektivní imaginaci místních obyvatel si však zachovává posvátný význam. Režisérka zvířeti vzdává úctu podmanivou filmovou esejí, která ukazuje, do jaké míry je v myslích lidí svázáno s historií regionu. Tygr se stává přízrakem vynořujícím se ze tmy a zase v ní mizícím, krajina se jeví jako síť ruin zanesených všepronikající minulostí. Koláž obrazových a zvukových fragmentů, doprovázená autorčiným zaníceným komentářem, zdůrazňuje, že „skutečné“ dějiny nelze oddělit od sdílených představ a snů.„Snímek Pronásledovaní je intimním videodopisem duchu středoasijského turanského tygra, který, ač vyhynul ve 20. století, dodnes žije v kolektivní paměti tamějších lidí.“ S. Ismailovová

Zakletý

Saodat Ismailova
Norsko, Uzbekistán / 2017 / 23 min.
sekce: Mezi moři
Středoevropská premiéra
Oslnivý svit soumraku
V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Oslnivý svit soumraku

Salomé Jashi
Gruzie, Německo / 2016 / 74 min.
sekce: Mezi moři
Středoevropská premiéra
Volání
Otcové Gabriel, Vicilentius a Nazari, tři různě staří mniši v pravoslavném klášteře Počávijská lávra v Ukrajině, tráví čas v odloučení od světa. Všichni sem ale přišli ze svých světských životů a nesou si v sobě vzpomínky, do nichž se otiskly překotné a komplikované nedávné dějiny jejich vlasti. Snímek nechává jejich paměť vyvstávat na pozadí každodenní rutiny v majestátní klášterní architektuře. Ztišené, meditativní pozorování rituálů, práce či nicnedělání mnichů vytváří empatický portrét místa a jeho obyvatel, do jejichž životů nahlíží prostřednictvím náznaků. „Film Volanie je obrazom ľudskej premeny jednotlivca, ktorý sa zriekol svetského života a rozhodol sa následovať boha." E. Praus
osobní program

Volání

Erik Praus
Slovensko / 2019 / 70 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Věci
Takřka deset let od konfliktu v Gruzii se gruzínští obyvatelé území zabraných Ruskem stále nacházejí v dočasně zřízeném táboře, kde vyčkávají na návrat domů. Obydlím jim jsou unifikované domky. Z původních domovů si sem přinesli jen pár předmětů, které stačili popadnout při útěku před dobyvatelskou armádou. Stejně strohé, až prázdné jako provizorní obydlí jsou i jejich životy vydané všanc čekání věcí příštích. Právě archiválie předchozího života, všední věci přinesené z původních domovů, jsou v tomto meditativním dokumentu nejhmatatelnějším projevem nezvratnosti plynutí času měřeného ztrátami. „Pokusili jsme se vyobrazit válečnou zkušenost nahlíženou ze zvláštního úhlu, naslouchat lidem, ne statistikám, spíše pozorovat, než se vyptávat, hloubat o něčem, co je nám společné – o vztazích.“ Nino Gogua

Věci

Nino Gogua
Gruzie / 2016 / 62 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt