Ctihodný W.

Společenský dokument kopíruje postup investigativních novinářů, kteří odkryli spleť intrik, vydírání a úplatků zakrývajících sexuální násilí hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina. Od výpovědí jednotlivých obětí útoků směřuje k rozpoznání a analýze vzorů chorobného jednání zakládajícího se na dlouhé roky žité iluzi „nedotknutelnosti“. Z obvinění jednotlivce se v odkazu na hnutí #MeToo stává nelichotivý rezultát nad celou společností. Weinsteinovo predátorské chování by totiž nebylo možné bez pohledů odvracejících se od tušeného zla, zištně kupované spolupráce a nátlakem vynucovaného mlčení. „Bolest, kterou pociťují žalobkyně Weinsteina, je ve filmu hmatatelná, přesto vnímáme, že soukromá úzkost se může transformovat do kolektivní síly.“ U. Macfarlane

Zatímco aktivista Antify Daryle Lamont Jenkins během prvního roku působení Donalda J. Trumpa v roli amerického prezidenta bojuje s nárůstem vlivu hnutí alt-right, snahy vůdce tohoto hnutí Richarda Spencera získat uznání vyvrcholí tragickou konfrontací v Charlottesville.

Těžká deziluze ze zahraniční politiky Západu přivedla vysoce postaveného diplomata Carneho Rosse k zájmu o anarchistickou teorii i praxi. Paradoxní proměnu zastánce statu quo v hledače společenských alternativ zachycuje snímek skrze motiv cesty, kterou prožíváme přímo z Rossovy zanícené perspektivy.

Unikátní dokumentární studie nás zavede do Sýrie, kde sledujeme více než čtyři roky trvající přátelství studentů umění Saeeda a Milada. Přestěhovali se do rebelského města Doumy a natáčejí všechno, co kolem sebe vidí. Prožíváme tak nejen jejich boj s hladem, ale i touhu po umění a tolik chtěné svobodě.

Od roku 2013, kdy syrský režim a jeho spojenci poprvé vedli chemickou válku proti syrským civilistům, jich už miliony prchli v zoufalé snaze o přežití. Ti, co zbyli, jsou v pasti. Všechny hranice jsou zavřené. Není cesta ven. V podzemní nemocnici v obklíčené Ghoutě tým oddaných lékařek neúnavně ošetřuje oběti bombardování, přičemž jsou nuceny neustále bojovat se systémovým sexismem. Film sleduje zejména každodenní činnosti pediatričky a manažerky nemocnice Dr. Amani Ballor, která se snaží svým malým pacientům ulehčit jejich úděl. Observačním způsobem tak snímek vytváří portrét jedné nepravděpodobné hrdinky. „Chtěl jsem, aby lidé viděli, že obyčejná žena dokáže úžasné věci. Snad to může změnit svět. Tato žena nám může připomenout, že všichni jsme lidé a je nám společná lidskost, která je silnější než násilí.“ F. Fayyad

Animovaný dokument sleduje volnou kompilací počítačové modely koncentračního tábora v Osvětimi. Státní zástupce, architekt, grafik a další vysvětlují své motivace pro jejich vytvoření. Mozaiku spojuje téma využívání počítačové reality jako nástroje k uchování paměti a vyrovnání se s traumatem.

V lednu 2017 byla transžena Chelsea Manningová po sedmi letech propuštěna z vězení, kde měla strávit třicet pět let za to, že zveřejnila, ještě jako vojín Bradley Manning, tajná americká videa a dokumenty z válek v Afghánistánu a Iráku. Snímek objasňuje, co ji k jejímu činu i k její proměně vedlo, a zachycuje pozici transgender osob v americkém vězeňském systému. Počínání Manningové sleduje od jejích prvních kroků na svobodě a setkání s přáteli, kteří ji po dobu výkonu trestu podporovali až po její vstup do světa politiky, který se výrazně mění s nástupem nového prezidenta Donalda Trumpa.     „Tehdy jsem měl takovou vizi, že ten film bude o postavách a že se v něm bude proplétat a střetávat osobní a politické v podobě té nejvelkolepější moderní podívané, a ta vize se nezměnila.“ T. Travers Hawkins

Kronika institucionálního vytěsnění masové genocidy frankistického klerofašistického režimu ve Španělsku. Amnestie a „pakt zapomnění“ (1977) smazaly politické zločiny a zneviditelnily přes sto tisíc obětí teroru. Dobové záběry a desítky svědectví přeživších mapují boj proti kolektivní amnézii.  

„Ekonomie je nemocná, je načase, aby umřela,“ píše se v jednom graffiti zachyceném na snímku, který nezvyklým způsobem mapuje Athény v době krize. Celý film se skládá ze záběrů opuštěných industriálních a urbánních míst, představujících trosky zhrouceného kapitalistického systému.

Největší změna v ekonomickém uspořádání je na dosah! Stačí jen překonat bariéry konvenčního myšlení a přistoupit na nepodmíněný základní příjem. Ve střihovém dokumentu předestírá rakouský režisér historii pokusů o zavedení této reformy a s futuristickou hravostí extrapoluje možný budoucí vývoj.

Film hledá kořeny extremistického myšlení některých současných Němců. Akvarelovou animaci idealizovaných vzpomínek prokreslují temné tóny rané indoktrinace dětských duší. Nostalgické sekvence rámují výpovědi dnešních zástupců německé střední třídy. Psychoanalytická studie (neo)nacistické ideologie jako životního stylu odhaluje čtyři fundamenty oživlé germánské mytologie a mentality ─ xenofobii, eugeniku, exaltovanou rétoriku a křesťanský kýč. Uzavřená enkláva pravicového extremismu hnutí Pegida je pozvolna rozkrývána otevřenými rozhovory, v nichž odpadlíci vlastenecké věrouky demaskují demagogii hnutí. „Děti představují naši budoucnost. Odráží se v nich naše touha po bezpečí, rodině a štěstí. Dítě je ale zároveň nejslabším článkem společnosti, a proto potřebuje zvláštní ochranu.“ M. Farokhmanesh, F. Geiger

Film-vzpomínka na dobu nejhlubší krize identity rakouského národa. Prezidentské volby roku 1986 poznamenalo odhalení, že jeden z kandidátů, bývalý generální tajemník OSN Kurt Waldheim, lhal o svých činech za druhé světové války. Kinematografické pojednání o rozchodu minulosti s pamětí jako znaku doby.