Ctihodný W.

Společenský dokument kopíruje postup investigativních novinářů, kteří odkryli spleť intrik, vydírání a úplatků zakrývajících sexuální násilí hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina. Od výpovědí jednotlivých obětí útoků směřuje k rozpoznání a analýze vzorů chorobného jednání zakládajícího se na dlouhé roky žité iluzi „nedotknutelnosti“. Z obvinění jednotlivce se v odkazu na hnutí #MeToo stává nelichotivý rezultát nad celou společností. Weinsteinovo predátorské chování by totiž nebylo možné bez pohledů odvracejících se od tušeného zla, zištně kupované spolupráce a nátlakem vynucovaného mlčení. „Bolest, kterou pociťují žalobkyně Weinsteina, je ve filmu hmatatelná, přesto vnímáme, že soukromá úzkost se může transformovat do kolektivní síly.“ U. Macfarlane

V lednu 2017 byla transžena Chelsea Manningová po sedmi letech propuštěna z vězení, kde měla strávit třicet pět let za to, že zveřejnila, ještě jako vojín Bradley Manning, tajná americká videa a dokumenty z válek v Afghánistánu a Iráku. Snímek objasňuje, co ji k jejímu činu i k její proměně vedlo, a zachycuje pozici transgender osob v americkém vězeňském systému. Počínání Manningové sleduje od jejích prvních kroků na svobodě a setkání s přáteli, kteří ji po dobu výkonu trestu podporovali až po její vstup do světa politiky, který se výrazně mění s nástupem nového prezidenta Donalda Trumpa.     „Tehdy jsem měl takovou vizi, že ten film bude o postavách a že se v něm bude proplétat a střetávat osobní a politické v podobě té nejvelkolepější moderní podívané, a ta vize se nezměnila.“ T. Travers Hawkins

Pistole Glock se líbí černým rapperům, rakouským vojákům i blízkovýchodním tyranům. A úplně nejradši ji má její vynálezce Gaston Glock. Kontroverzní byznys se zbraněmi nám v publicistické zkratce přibližuje rakouský režisér s jasným záměrem: demytizovat příběh zbraně z garáže, která nikdy neselže.

Do haly přichází skupina bývalých palestinských vězňů z izraelského zařízení Al Moskobiya. Pod dohledem kamer rozehrávají situace prožité v zajetí. Metodou rekonstrukce je vzpomínka a společná interakce. Vzniká realita každodenní rutiny ve výslechovém centru, která jen některým pomůže zahnat vlastní démony.

Unikátní dokumentární studie nás zavede do Sýrie, kde sledujeme více než čtyři roky trvající přátelství studentů umění Saeeda a Milada. Přestěhovali se do rebelského města Doumy a natáčejí všechno, co kolem sebe vidí. Prožíváme tak nejen jejich boj s hladem, ale i touhu po umění a tolik chtěné svobodě.

Těžká deziluze ze zahraniční politiky Západu přivedla vysoce postaveného diplomata Carneho Rosse k zájmu o anarchistickou teorii i praxi. Paradoxní proměnu zastánce statu quo v hledače společenských alternativ zachycuje snímek skrze motiv cesty, kterou prožíváme přímo z Rossovy zanícené perspektivy.

Dokument zachycuje terorismus tak, jak zatím nikdy zachycen nebyl. Použitím unikátních záběrů od lidí, kteří jsou součástí hnutí Al-Káida, nebo od složek, které se snaží s terorismem bojovat, se divákovi dostává neuvěřitelně krutá a syrová výpověď o síti jedné z největších teroristických organizací na světě. 

Zatímco aktivista Antify Daryle Lamont Jenkins během prvního roku působení Donalda J. Trumpa v roli amerického prezidenta bojuje s nárůstem vlivu hnutí alt-right, snahy vůdce tohoto hnutí Richarda Spencera získat uznání vyvrcholí tragickou konfrontací v Charlottesville.

Film-vzpomínka na dobu nejhlubší krize identity rakouského národa. Prezidentské volby roku 1986 poznamenalo odhalení, že jeden z kandidátů, bývalý generální tajemník OSN Kurt Waldheim, lhal o svých činech za druhé světové války. Kinematografické pojednání o rozchodu minulosti s pamětí jako znaku doby.

Od roku 2013, kdy syrský režim a jeho spojenci poprvé vedli chemickou válku proti syrským civilistům, jich už miliony prchli v zoufalé snaze o přežití. Ti, co zbyli, jsou v pasti. Všechny hranice jsou zavřené. Není cesta ven. V podzemní nemocnici v obklíčené Ghoutě tým oddaných lékařek neúnavně ošetřuje oběti bombardování, přičemž jsou nuceny neustále bojovat se systémovým sexismem. Film sleduje zejména každodenní činnosti pediatričky a manažerky nemocnice Dr. Amani Ballor, která se snaží svým malým pacientům ulehčit jejich úděl. Observačním způsobem tak snímek vytváří portrét jedné nepravděpodobné hrdinky. „Chtěl jsem, aby lidé viděli, že obyčejná žena dokáže úžasné věci. Snad to může změnit svět. Tato žena nám může připomenout, že všichni jsme lidé a je nám společná lidskost, která je silnější než násilí.“ F. Fayyad

„Ekonomie je nemocná, je načase, aby umřela,“ píše se v jednom graffiti zachyceném na snímku, který nezvyklým způsobem mapuje Athény v době krize. Celý film se skládá ze záběrů opuštěných industriálních a urbánních míst, představujících trosky zhrouceného kapitalistického systému.

Se Stephenem Kevinem Bannonem, považovaným za jednoho z hlavních strůjců vítězné kampaně Donalda Trumpa, natáčela režisérka od podzimu 2017 do amerických kongresových voleb v roce následujícím. Někdejšího prezidentova poradce pozorujeme zejména během pracovních setkání s novináři a americkými i evropskými politiky a podnikateli, jež mu slouží k šíření ultrapravicových názorů a upevňování mocenské pozice republikánů. Přestože se kontroverzní stratég zjevně snaží využít přítomné kamery k propagaci své osoby, občasná vypadnutí z role poodhalují, že jeho úspěch stojí především na předsudcích, pokrytectví a lžích, které napomáhají šíření zloby a nenávisti. „Měla jsem pocit, že mi ten mediálně vytvořený obrázek dává obrovskou moc. Nabyla jsem přesvědčení, že pokud ho budeme delší dobu sledovat, podaří se nám zbořit mýtus, což by bylo úžasné.“ A. Klayman