Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Deštníková revoluce
play
Deštníková revoluce

Deštníková revoluce

režie: Tze Woon Chan
originální název: 亂世備忘
země: Hongkong, zvláštní administrativní oblast Číny
rok: 2016
délka filmu: 133 min.

synopse

Hongkongské protesty z roku 2014, někdy nazývané jako „deštníková revoluce“, vyjadřovaly nespokojenost části místní společnosti s intervenující, restriktivní politikou pevninské Číny. Především mladí lidé odmítali oklešťování samosprávných pravomocí ve prospěch komunistické vlády. Režisér Čchen C`-chuan  se ve svém participativním dokumentu účastní s kamerou v ruce dění na ulicích ostrovního města. Ve dvaceti kapitolách/memorandech filmu jeho mladí hrdinové spontánně vyjadřují přímo na scéně své pocity a komentují průběh revoluce, která se s krutou dějinnou setrvačností převalila přes ně.

„Možná, že než Čína převezme veškerou moc, dojde ke změně všeobecného mínění, já ale chtěl ve svém filmu zdokumentovat takzvanou deštníkovou revoluci s nadějí, že se stane připomínkou našich původních snah a přesvědčení.“

biografie

Čchen C`-chuan (1987) vystudoval politické vědy a následně filmovou produkci na Baptist University of Hong Kong. Jeho první dva filmy, The Aqueous Truth (2013) a Being Rain: Representation and Will (2014), jsou vlastně mockumenty pracující s konspirační linií vyprávění, kde se odhaluje skrytá pravda o pozadí hongkongské politiky. Deštníková revoluce (2016) je mj. dokumentem o jeho účasti na deštníkové revoluci.

více o filmu

režie: Tze Woon Chan
producent: Yin-Cheung Peter Yam
kamera: Tze Woon Chan
střih: Jean Ho, Tze Woon Chan
hudba: Jacklam Ho

další filmy v sekci

De Sancto Ambrosio
Prvních deset minut filmu v divákovi evokuje otázku, kdy se začne něco dít. Ono se však nic velkého dít nezačne. Dělníci pracují na stavbě, děti si hrají, turisté si prohlížejí místní krásy, svatba, pohřeb, ale také prázdné ulice či pohledy na střechy budov; jedním slovem mikrokosmos. Snímek ukazuje město z úplně odlišné perspektivy, předkládá útržky ze života na první pohled ničím nezajímavých lidí, kteří zkrátka jsou. Kamera běží bez toho, aniž by si jí kolemjdoucí všimli, protože je strategicky umístěná na vyvýšeném místě. Celý film je tak natočen čistě z nadhledu. „Vždycky mě fascinovala možnost vylézt na střechy budov a přemýšlet o městě. Jeden rok na středověké zvonici byl jako pobyt ve stroji času, který čas proměnil v něco hmatatelného.“ A. Di Bias

De Sancto Ambrosio

Antonio Di Biase
Itálie / 2018 / 50 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Paměť těla
Finley Blakeová se živí tím, že na internetu přes webkameru naživo předvádí erotické show. Kvůli této činnosti jí byl odebrán malý syn, kterého se zoufale snaží získat zpět. Je jí 33 let a sama, jen se svou kočkou a potkany, obývá dům ve městě Austin v Texasu. Snímek zachycuje několik běžných dní jejího života. Dní, ve kterých je tak strašně sama, a přesto obklopena lidmi. Života prožívaného přes monitory počítačů, tolik vzdáleného od vnějšího světa. Ačkoliv se jedná o observační dokument, jeho střihová skladba, často střídající velikosti záběrů, velmi napomáhá dynamičtějšímu tempu snímku. „Nejdřív mě napadl název. Ve sprše jsem se rozhodl, že jednoho dne natočím film o erotice a internetu s názvem Paměť těla. Pak jsem se seznámil s Finley. A najednou všechno dávalo smysl. Člověk vždycky dostává ty nejlepší nápady ve sprše, že?“ J. Goldberg

Paměť těla

Jacky Goldberg
Francie / 2018 / 60 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Průnik
Italský voják Romano Ismani je v 1941 kvůli svému ruskému původu povolán do Sovětského svazu jako válečný vyšetřovatel a tlumočník pro fašistické pohlaváry a místní obyvatelstvo. Ismaniho vyprávění mísí detailní popis válečných hrůz a historické svědectví s lyrickou deziluzivní kontemplací o bezvýznamnosti jedince uprostřed války. Autoři snímku vytvářejí kontrast mezi historizovanými ilustrativními záběry doprovázejícími vyprávění hlavního hrdiny a obrazy současné Ukrajiny a Ruska, v nichž až do dnešních dnů přežívá beznaděj a zmar způsobený událostmi 20. století. „Film Průnik kombinuje nalezené záběry různého původu. Jde o fiktivní příběh plný přítomností: duchů putujících ukrajinskou stepí, ozvěn krvavé minulosti a stále probíhajících válek.“ M. Manzolini, F. Ferrone
osobní program

Průnik

Michele Manzolini, Federico Ferrone
Itálie / 2019 / 70 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Vstup do konce
Temná psycho-etnografická expedice Marii von Hausswolffové a Anne Gry F. Kristensenové hluboko do džungle lidského podvědomí. Záběry z panamského pralesa jsou natočeny na 16mm film a všechen zvuk je nahraný na kazetové pásky. Film je podvědomou odpovědí na ultranásilný italský snímek Kanibalové ze 70. let, jakož i na všechna romantická pojetí přírody coby harmonického místa, které je v rovnováze samo v sobě i ve vztahu ke svým obyvatelům. Dílo mezi fantazií a skutečností a jeden z nejvíce nekompromisních filmů v tomto roce.  „Film je básnickou, tajemnou cestou děsivou džunglí, kde se divák setkává se všemožnými živými i mrtvými tvory a duchy. Točil se 16mm kamerou Bolex a zvuky se nahrávaly na analogové pásky.“ M. Von Hausswolff, A. G. Friis Kristensen 

Vstup do konce

Anne Gry Friis Kristensen, Maria Von Hausswolff
Dánsko, Švédsko / 2018 / 33 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Kiruna – překrásný nový svět
Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa
osobní program

Kiruna – překrásný nový svět

Greta Stocklassa
Česká republika / 2019 / 87 min.
sekce: Opus Bonum
Česká premiéra
Panoptic
Na festivalu v Locarnu si letos v sekci Signs of Life odbyla premiéru dokumentární esej libanonské filmařky Rany Eidové, v níž zachytila svou cestu Bejrútem během truchlení nad smrtí svého otce. Ve snaze porozumět svému rodnému městu se rozhodla proniknout k jeho jádru, tedy do jeho podzemí. Protože přesně tam během dlouhých sedmnácti let občanské války, stejně jako ostatní, de facto žila v úkrytu. Režisérčino osobní putování plné atmosférických, auditivních vjemů (nezapřou se její léta zvukařské praxe) reflektuje v druhém plánu pohnutou minulost Libanonu, ale i současnost a vyhlídky do budoucna. „Spletený s  vlastními vzpomínkami, film Panoptic je zároveň historickým dokumentem a paměťmi běžného občana, jenž se snaží porozumět bezpráví, ve kterém jsme posledních 40 let v Libanonu žili.“ R. Eidová

Panoptic

Rana Eid
Libanon, Spojené arabské emiráty / 2017 / 69 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Koudelka fotografuje Svatou zemi
Fotografování ozbrojených konfliktů znamená pro umělce velkou příležitost, zároveň však nese rizika zaujatosti či citové manipulace. Český fotograf Josef Koudelka se k takto obtížnému úkolu odhodlal teprve podruhé: zatímco v roce 1968 zdokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy, tentokrát vyjel do místa sváru Izraele a Palestiny. Režisér Gilad Baram jej po dobu pěti let pozoroval při tvůrčí činnosti, v níž solitérský umělec propojuje rozvážný odstup s tělesným prožíváním fotografického aktu. Strohé obrazy krajiny rozdělené betonovou zdí a ostnatými dráty vyjevují hrůznou nesmyslnost příkopů mezi národy.DETAIL:„Konflikty jsem nikdy nefotografoval, žádné jsem neprožíval jako ty, které se odehrávaly u nás, v Československu. Tam jsem cítil, že se mě to týká, byla to mimořádná situace, chtěl jsem ze sebe dostat to nejlepší.”

Koudelka fotografuje Svatou zemi

Gilad Baram
Česká republika, Německo / 2015 / 72 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Vzdálená ozvěna
Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Vzdálená ozvěna

George Clark
Velká Británie, Spojené státy / 2016 / 82 min.
sekce: Opus Bonum , První světla
Světová premiéra
Vzpomínky z pekla
Grande-Synthe je předměstí francouzského přístavu Dunkerque. Roku 2002 jeho obyvatele šokovala rasově motivovaná vražda, jejímž pachatelem byl starousedlík hledající v etnickém násilí kanál pro svou frustraci. Více než deset let po tragické události do města přicházejí filmaři, aby zaznamenali jeho proměňující se podobu. Jednotlivá zastavení při putování po aglomeraci jim vytyčuje násilníkova jízda autem, když těsně před vraždou hledal v ulicích budoucí oběť. Předčítané záznamy z výslechů spolu se současnými výpověďmi obyvatel a klavírním doprovodem dodávají dokumentu nádech bezútěšnosti.DETAIL:„Když mi bylo 16, taky jsem chtěl umřít. Nechala mě holka, tak jsem se chtěl zastřelit. To bych ale opustil svýho psa. Lidi určitě řeknou, že je to moje chyba. Vždycky to tak je.“

Vzpomínky z pekla

Jenkoe Thomas
Francie / 2015 / 56 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Moře zítra
Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Moře zítra

Yekaterina Suvorova
Kazachstán, Německo / 2015 / 88 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Věci, které se neříkají
Videodeník mladé íránské herečky určený příteli v exilu. Lamento zmařených nadějí ve vzpomínkách na kontroverzní prezidentské volby (2009), po kterých následovaly nejmasivnější protesty od islámské revoluce. Autor znovu inscenuje paralelní realitu starou osm let – předvolební extáze rámuje nedokončené zkoušení Macbetha. Znovuprožívání situací, které se nemohou vrátit, palčivě rezonuje s motivem smíření s realitou. Marné herecké gesto hodné zapamatování je vyzývavým vzdorem proti totalitě zapomínání a poctou obětem autokratického režimu. Horečnatost voleb je tlumena skepsí hlavních aktérů – také byli mladí a naivní.„Existuje prázdný prostor, z kterého se vynořuje smysl? Můžeme prázdnotu naplnit realitou – svou vlastní realitou? Jsou obrazy, jež si pamatujeme, tytéž obrazy, nebo jejich odrazy?“ A. Razi

Věci, které se neříkají

Ali Razi
Írán, Francie / 2018 / 52 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Tvoření Spravedlnosti
Důsledně rozostřená obrazová stopa zachycuje debatu sedmi mužů nad scénářem k filmu o životní pouti mladého vraha Toma, který se po dvanácti letech vězení vrací do vesnice, kde žil, a pokouší se sobě i okolí dokázat, že se změnil. Kamera klouže po stěnách místnosti, slídí mezi nohami židlí a zabírá neužitečné detaily jednotlivých částí těl diskutujících postav. Schematický příběh Tomovy viny, trestu a nového počátku, kterým režisérka své konzultanty bod po bodu provází, postupně nabývá na plastičnosti a stává se překvapivě účinným nástrojem k úvaze o obrazu zločince a ideji spravedlnosti.„Fikce je mocný nástroj, jehož pomocí lze přetvořit obraz sebe sama i okolního světa. V ní není třeba soudit. V tomto snímku máme jedinečnou příležitost naslouchat pachatelům jako lidským bytostem žijícím ve stále pomstychtivější společnosti.“ S. Vanheeová

Tvoření Spravedlnosti

Sarah Vanhee
Belgie / 2017 / 60 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt