Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlava dok cdf
Deštníková revoluce
play
Deštníková revoluce

Deštníková revoluce

režie: Tze Woon Chan
originální název: 亂世備忘
země: Hongkong, zvláštní administrativní oblast Číny
rok: 2016
délka filmu: 133 min.

synopse

Hongkongské protesty z roku 2014, někdy nazývané jako „deštníková revoluce“, vyjadřovaly nespokojenost části místní společnosti s intervenující, restriktivní politikou pevninské Číny. Především mladí lidé odmítali oklešťování samosprávných pravomocí ve prospěch komunistické vlády. Režisér Čchen C`-chuan  se ve svém participativním dokumentu účastní s kamerou v ruce dění na ulicích ostrovního města. Ve dvaceti kapitolách/memorandech filmu jeho mladí hrdinové spontánně vyjadřují přímo na scéně své pocity a komentují průběh revoluce, která se s krutou dějinnou setrvačností převalila přes ně.

„Možná, že než Čína převezme veškerou moc, dojde ke změně všeobecného mínění, já ale chtěl ve svém filmu zdokumentovat takzvanou deštníkovou revoluci s nadějí, že se stane připomínkou našich původních snah a přesvědčení.“

biografie

Čchen C`-chuan (1987) vystudoval politické vědy a následně filmovou produkci na Baptist University of Hong Kong. Jeho první dva filmy, The Aqueous Truth (2013) a Being Rain: Representation and Will (2014), jsou vlastně mockumenty pracující s konspirační linií vyprávění, kde se odhaluje skrytá pravda o pozadí hongkongské politiky. Deštníková revoluce (2016) je mj. dokumentem o jeho účasti na deštníkové revoluci.

více o filmu

režie: Tze Woon Chan
producent: Yin-Cheung Peter Yam
kamera: Tze Woon Chan
střih: Jean Ho, Tze Woon Chan
hudba: Jacklam Ho

další filmy v sekci

Plni očekávání
Vyhledáme-li si ve španělsko-českém slovníku slovo "expectante", zjistíme, že jde o adjektivum, které lze přeložit jako "vyčkávající" nebo "očekávající". Ne náhodou tento jednoslovný název nese zneklidňující peruánský film, který nás zavede do potemnělého města, ve kterém skupinka mladých přátel tráví jeden ze svých volných večerů. Přestože bydlí v relativně bezpečné čtvrti, poskytují i zamčené dveře a branky jejich domovů bezpečí pouze iluzorní, což je úvaha platná napříč celým světem. Kamera, jejímž černobílým pohledem sledujeme zpovzdálí dění filmu, jako by jen vyčkávala, než dostane šanci zaútočit.„Myslím, že kinematografie má vyvolávat pocity a usilovat o osobní jazyk jako o způsob manifestace naší individuální vize.“ F. Rodriguez Rivero
osobní program

Plni očekávání

Farid Rodriguez Rivero
Portugalsko, Peru / 2018 / 77 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Mezi domy a kosmem
V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Mezi domy a kosmem

Kostana Banović
Nizozemsko, Bosnia and Herzegovina, Portugalsko, Senegal, Brazílie, Angola, Turecko, Gambie, Kuba, Srbsko, Aruba, Netherlands Antilles / 2016 / 70 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Čína 1987: Jiní
Sledujeme filmovou projížďku režisérky Viollaine de Villersové a cestovatele Jeana-Pierra Outerse po čínském vnitrozemí na sklonku 80. let. Ve fragmentárním sledu archivních záběrů se postupně vynořují viněty z tamější kultury, včetně každodenních prací, volnočasových kratochvílí či odlesků pradávných mýtů. Nejde však jen o další z mnoha variant cestovatelského dokumentu či městské symfonie, nýbrž o sugestivní videoesej. VHS kamera se stává plnohodnotným historiografickým médiem, skrze nějž se nám cizorodá kultura zjevuje v myriádě odstínů, aniž by vykrystalizovala v pohodlně konzumovatelný obraz.„Vítejte v Číně osvobozené od jakékoli historického a politického náhledu, stojíme tváří v tvář jinakosti čínské kultury. V tomto filmu nehledejte nic malebného – jen střípky všednodenního života, jenž je snad banální, nás ale přesto fascinuje.“ V. de Villersová

Čína 1987: Jiní

Violaine de Villers, Jean-Pierre Outers
Belgie / 2017 / 60 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Máme svoji krizi
Řecko už několik let stíhá vleklá finanční krize. Trojčlenná rodina žijící v hlavním městě je protagonistou dokumentu o moci státu a jejích dopadech na jednotlivé obyvatele. Georgia pracuje šest dní v týdnu. Panagiotis hledá bezúspěšně zaměstnání. Jejich dcera Basiliki bude maturovat. Společně bydlí v domě, který patřil Panagiotisově rodině. Prozatím mají štěstí. Někteří Řekové žijí na ulici poté, co jim banka rozprodala majetek v aukci. Fungování jedné rodiny je autentickým příkladem celého národa v tísni. Explicitně na kameře, nebo skrytě v jejich úkonech vnímáme bezmoc jejich každodennosti. „Myslím na Athéňany v ulicích. Slyším, jak říkají: ‚Beznadějná situace vás nutí pořád doufat.‘“ R. Kaufmannová
osobní program

Máme svoji krizi

Rebekka Kaufmann
Řecko, Německo / 2018 / 65 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Divokost
Brazilský stát Pará byl ještě před čtyřiceti lety pokryt deštným pralesem. Dnes je to území, na kterém se divočina tvrdě střetává s divokostí městské civilizace. Dvojice francouzských dokumentaristů skládá z několika segmentů zvláštní brutálně poetickou mytologii místa, kde pytláci loví několikametrové hady, policejnímu vyšetřování vražd přihlížejí davy lidí a kde se matka musí omlouvat za to, že její dospívající syn při rapování uráží místní policii. Tvůrci natáčejí na ruční kameru bezprostřední záběry citlivé na genia loci i na spontánní výpovědi místních obyvatel. „Do brazilského Pará jsme jeli v honbě za jakousi vidinou divošství. Míšením příběhů, ekologických témat a fantastických zjevení se pokoušíme spojit fascinaci přírodou se strachem z násilí.“ J. Le Fourn

Divokost

Jonathan Le Fourn, Rèmi De Gaalon
Francie / 2017 / 94 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Přešel jsem chodbu
Niterná sonda do vzpomínek na jednu smrt. Režisér El-Amine přišel v průběhu noci ve svém rodném domě o otce. Přešel přes chodbu, vstoupil do ložnice rodičů a jeho matka řekla: „Tvůj otec umírá.“ Šok způsobený traumatem uvádí al-Amina do stavu absolutní apatie. Bez výrazu prochází domem, ve kterém ožívají vzpomínky na společné chvíle. Bolestné okamžiky střídají stylizované výpovědi dalších příbuzných o událostech té noci. Prožitek ztráty se promítá do mnoha drobných detailů v dokumentu. Nelibozvučná hudební kulisa je ohlušující jako žal. Film se zase jednou stává nástrojem k vyrovnání se se smrtí. „Ve snímku Přešel jsem chodbu je čas jen nepřetržitá smyčka. Tento film je dlouhá cesta, dlouhá chodba, kde se skrývá skutečnost, sny i vzpomínky.“ R. al-Amin

Přešel jsem chodbu

Rabih El-Amine
Libanon / 2017 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Věci
Takřka deset let od konfliktu v Gruzii se gruzínští obyvatelé území zabraných Ruskem stále nacházejí v dočasně zřízeném táboře, kde vyčkávají na návrat domů. Obydlím jim jsou unifikované domky. Z původních domovů si sem přinesli jen pár předmětů, které stačili popadnout při útěku před dobyvatelskou armádou. Stejně strohé, až prázdné jako provizorní obydlí jsou i jejich životy vydané všanc čekání věcí příštích. Právě archiválie předchozího života, všední věci přinesené z původních domovů, jsou v tomto meditativním dokumentu nejhmatatelnějším projevem nezvratnosti plynutí času měřeného ztrátami. „Pokusili jsme se vyobrazit válečnou zkušenost nahlíženou ze zvláštního úhlu, naslouchat lidem, ne statistikám, spíše pozorovat, než se vyptávat, hloubat o něčem, co je nám společné – o vztazích.“ Nino Gogua

Věci

Nino Gogua
Gruzie / 2016 / 62 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Zprávy z neznámých nemocí
Minimalistický observační portrét devadesátičtyřleté Concepcion představuje život člověka trpícího již padesát let psychickou chorobou. Babička autora snímku se po nervovém zhroucení rozhodla izolovat od zbytku světa a vypořádat se s nemocí sama. Ve své samotě je pronásledována náhodnými vzpomínkami, halucinacemi a postupně se začíná potýkat se ztrátou paměti a rozumu. Černobílý snímek plný melancholické nálady citlivě zachycuje témata stáří, nemoci a lidské samoty. Pomalé tempo a malé množství dialogů napomáhají divákovi přenést se do světa trpící osamocené ženy nenápadným a vysoce sugestivním způsobem. „Milá babičko, pokud si jednou všimneš, že jsem se ztratil ve tmě, připomeň mi prosím utrpení a paměť našeho národa. Moje křehké srdce může zachránit jen historie a pravda.“ L. P. Dela Cruz
osobní program

Zprávy z neznámých nemocí

Liryc Dela Cruz
Filipíny / 2017 / 62 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Cesta zpátky
Cesta zpátky je dokumentární poutí do místa a času, které již byly považovány za ztracené. Hlavní postava se snaží nalézt zmizelou vesnici poblíž bývalé mezinárodní železnice, kde její nedávno zesnulá matka strávila své mládí. Minulost a přítomnost do sebe vzájemně pronikají mísením dobových filmových materiálů a detailních záběrů přírody se zašlými fotografiemi. Právě prolnutí dvou médií s odlišným vztahem k času zde tvoří východisko, jež umožňuje objevovat pozůstatky minulého, skryté pod nánosem přítomných jevů, ale také nezadržitelný proud trvání ve zdánlivé neměnnosti.„Do struktury narace filmu jsou zakomponovány charakteristiky domácího videa, jejichž pomocí se Cesta zpátky pokouší být zosobněným, intimním filmem.“

Cesta zpátky

Wouters Maurits
Belgie / 2016 / 31 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Krev a písek
Snímek je pohledem na nedávnou historii dvou zemí Blízkého východu zmítaných válečnými konflikty, Iráku a Sýrie, a to z perspektivy tamních obyvatel, kteří se rozhodli ze svých domovů utéct a hledat azyl v Rakousku. Je komponován jako montáž rozhovorů s uprchlíky a amatérských videí a záběrů z různých sociálních sítí a online platforem zachycujících dění v obou zemích. Krev a písek tak spojuje individuální příběhy a vyjádření, které mají v divácích probudit hlubší zájem o diskutované téma. Spíše než jako o politickém filmu však režisér o svém díle uvažuje jako o malbě či básni. „Film, který nutí diváka zamýšlet se nad podstatou dobra a zla, nad pachatelem a obětí.“ M. Krepp

Krev a písek

Matthias Krepp
Rakousko / 2017 / 90 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Mečiar
V nedávných dějinách Slovenska lze těžko najít významnější postavu, než je Vladimír Mečiar. Režisérka Tereza Nvotová se k němu přibližuje z několika směrů. Jednak v rozhovoru, který s ním přímo vedla, jednak prostřednictvím svého vypravěčského monologu, kde uvádí velké slovenské dějiny do vztahu s historií své vlastní rodiny, a jednak skrze archivní obrazy Mečiarových dobových veřejných vystoupení v médiích. Její film, provázený leteckými záběry dnešní slovenské krajiny, si klade otázku, co Mečiar znamenal pro její generaci, pro tehdejší společnost a pro Slovensko jako takové. „Keď som mala desať, hrávali sme sa na Winnetoua, E.T.ho a Mečiara. Dnes ma zaujíma, kto to bol a čo spravil s nami a našou krajinou. Mám totiž pocit, že podobná story sa odohráva všade možne po svete.“ T. NvotováProjekce filmu a následná diskuze se koná ve spolupráci se Zastoupením Evropské komise v České republice.

Mečiar

Tereza Nvotova
Česká republika, Slovensko / 2017 / 89 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Meteory
Lidé se mění z lovců v oběti a na města za ohlušujícího rachotu dopadají rakety i meteory ve stejný den. Mysteriózní dokufikce zachycuje očima herečky Ebru Ojenové historickou paměť jednoho kurdského města na východě Turecka, kam násilně vtrhne ozbrojený konflikt a stanné právo uvrhne život do nehybného bezčasí. Originální spojení výrazových prostředků s recyklovaným video materiálem propojuje jednotlivé fragmenty filmu do vizuálně a hudebně sjednocených kapitol na pomezí politického komentáře a dokumentární eseje o mizejícím světě. „Naše chování závisí na místě, kde žijeme a na tamní historii. Obé formuje naše vzpomínky, způsob, jakým je zaznamenáváme. To, co se tehdy stalo je jen vybledlou vzpomínkou, filmem Meteority přetvářím obraz toho, jak na vše vzpomínáme.“ G. Keltek

Meteory

Gürcan Keltek
Nizozemsko, Turecko / 2017 / 85 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt