Dialog s Josefem

Neočekávaná výprava míří na palubě lodi z Petrohradu do Finska. Skupina tvořená z osob se zrakovým postižením a osob vidomých se učí spolupracovat pro zdárné uskutečnění plavby. Observační dokument popisuje první kontakt posádky s prostředím lodi, který probíhá dotekem, a posléze samotnou denní rutinu na moři. Nezúčastněný pohled kamery zaznamenává realitu, která překonává předsudky o nemohoucnosti slepců. Bezproblémová plavba poskytuje mořeplavcům prostor pro nové vjemy. Jednotlivé klipy lodního deníku nesou znaky mise, tedy uskutečnění proměny uvnitř sebe sama, která může změnit život i svět.„Co vidíte, když nevidíte? Jak reagujete na svět bez jakýchkoli rušivých vizuálních podnětů? Slepé kino zkoumá svět nevidomých, kteří se plaví po moři a rozšiřují tak horizont možností svého já.“ G. Glyants

Kouzlo lidové písně spočívá v její neohraničenosti, nespoutanosti umělými žánrovými a tematickými pravidly. Stejně se snaží ke svému improvizovanému observačnímu dokumentu přistupovat i dvojice tvůrců Lucia Nimcová a Sholto Dobie. Sled obrazů ze současné západní Ukrajiny uvádí do tvůrčího kontrapunktu dějovou, zvukovou či hudební složku a až fotograficky detailní statický záznam reálií. Před kamerou se střídají postavy různého věku, interiérové a exteriérové lokace se mění, ale zpěv trvá. Lidová opera složená ze (s)prostonárodních písní, kramářských balad a předmoderního hip hopu. Hudba ze starého světa.„Bajka se snaží zachytit soukromé, skryté skutečnosti vyloučené z dějinného příběhu regionu. Horský hardcore rap, retro-feminismus a lascivní karpatský hip hop stále mají co říci.“ Lucia Nimcová

Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Valentina Voroninová, zahradnice a urputná správkyně skleníku, dostává po pětačtyřiceti letech výpověď. Nerovný souboj s financemi a chátrající budovou vyhrává čas a neodkladně se přibližující důchodový věk. Chřadnoucí zimní zahrada následuje ochabující síly svérázné manažerky a vizionářky. Neodbytné přesvědčení, že rostliny skleníku zahynou, pokud se o ně přestane starat, se protíná s objevem ezoteriků, šamanů s virgulí, kteří před vchodem do zimní zahrady odhalí zřídlo pozitivní energie. Palmové listí šustí jako němý svědek melancholického zápasu s časem a neúprosným zánikem. Další krutá zima je na spadnutí.„Film vychází z vlastního vnitřního rytmu bez přímé řeči autora. Přehodnocuje realitu a hlavní konflikt mezi sny a skutečností umisťuje do ironických a trochu kouzelných podmínek.“ S. Mozgovyi

V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Sedmdesátiletý Augusto v setmělém pokoji svého bytu vrhá plaché pohledy na kameru, za kterou stojí pětadvacetiletá režisérka Cristina. Po dobu tří let za ním opakovaně jezdí a natáčí jejich vzájemné rozhovory, v nichž používají jména António a Catarina. Hra s identitou a především s povahou jejich vzájemného vztahu se odráží v nezávazných dialozích, kde přichází řeč na různá témata včetně masturbace nebo genderových stereotypů. Augusto/António je většinou ten, kdo mluví, a také ten, kdo stojí před kamerou, která ho snímá v tmavých detailech. Cristina/Catarina je za kamerou a klade otázky. „Při natáčení tohoto snímku jsem se nechala vést energií jednoho okouzlujícího starého pána, aniž jsem věděla, kam mě film zavede.“ C. Hanesová

Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Mihály Kertész (1886–1962) natočil více než 150 filmů, většinu z nich jako Michael Curtiz v USA. Známý ale zůstal díky jedinému z nich, melodramatu Casablanca (1942). Gábor Bódy (1946–1985) naopak zasvětil svůj krátký život strávený v Maďarsku tvorbě experimentálních filmů a jeho filmografie je v obecném povědomí málo známá. V netradičně pojatém dokumentu nasloucháme rozhovoru těchto dvou režisérů. Asociativní koláž úryvků z klasických hollywoodských filmů a autorských avantgardních děl navozuje nejen otázky spojené s historií a teorií filmu, ale také otevírá osobní dramata a vnitřní konflikty jejich tvůrců.  „Naším cílem bylo představit fiktivní rozhovor mezi dvěma filmovými režiséry – dvěma klasickými mistry z velmi odlišných filmových světů – oživený bohatými obrazy poetických asociací.“ P. Lichter       

Bábuška Zina je původem Ukrajinka, kvůli aktuální politické situaci však zůstává na Ruskem ovládaném Krymu. Odtržena od rodiny přebývá v zapomenutém přímořském městě a snaží se rozhodnout, zda zůstat, či odejít. Hudební rytmy ruské popové hudby i lidových písní doplňují atmosféru jejího exilového města, na které je nahlíženo citlivou optikou plnou sentimentu. Důsledky neuspokojivé politické situace jsou však na pomyslné jiné planetě neustále přítomné. Ze způsobu, jakým režisér zaznamenává Zininy vztahy k rodině a přátelům, přímo srší hluboká úcta k této staré ženě, k její životní moudrosti a zkušenostem. „Po anexi Krymu musela moje ukrajinská babička Zina čelit skutečnosti života na ‚nové planetě‘. Z mnoha důvodů pro ni nastal čas, aby udělala zásadní rozhodnutí.“ A. Mihalkovich  

Jak mluvit o smrti a přitom užívat krásy života? A komu to říct, když jsi na světě sám? Lidé z různých koutů světa se po svém vyrovnávají s perspektivou smrti a kladou si podobné otázky. Dokumentární koláž Tetiany Chodakivské a Oleksandra Stekolenka trpělivě pracuje s intimitou a drobnými portréty obyčejných lidí i geniálních tvůrců, jež promyšleně zasazuje do třídílné mozaiky o největší hádance lidského bytí. Teprve motiv smrti dává životu smysl a všechny nás spojuje, ale co se musí stát, abychom ho brali vážně? Imaginativní střihová dokufikce je meditací o životě ve vztahu k vlastní konečnosti. „Tento snímek, v němž se snoubí dokumentární a klasické filmové narativní techniky, je příběh o uvědomění si existence smrti.“ T. Chodakivská, O. Stekolenko

Co nového nám může science fiction říci o ekologii? Podle videoeseje rakouského umělce Ralo Mayera velmi mnoho. Proud úvah a analogií inspirovaných ekologickými sci-fi filmy jako Marťan, E. T. Mimozemšťan nebo Silent Running, ale také projektem simulace uzavřeného ekosystému v dalekém vesmíru Biosphere 2, ho vede k přehodnocení současného přemýšlení o ekologii. Pro jeho nový pohled, který počítá spíše s kosmickou než s pozemskou perspektivou, je zásadní představa člověka jako cestovatele vesmírem, robotických technologií a mimozemšťanů coby přízraků, jejichž existenci tušíme ve hvězdných dálavách.„Ekologie ve vesmíru, daleko od naší domovské planety, je doslova nepřirozená – tísnivá či lépe řečeno znepokojivá. Po letech výzkumu biosféry 2 jsem se setkal s E. T. a v redwoodském lese jsme spolu mluvili o Harawayové.“ R. Mayer

Mladík Alexej se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Zatímco vrstevníci nemají s jeho sexualitou sebemenší problém, matka ji nedokáže přijmout. Dokumentární portrét jej zachycuje v období prázdnin, kdy tráví čas s přáteli či s novým milencem Gríšou, s nímž se seznámí na festivalu věnovaném režiséru Andreji Tarkovskému. Observační metodu zde ozvláštňuje aktivní role kamery, která se při zaujatých debatách, hádkách či zpovědích lepí na těla a tváře hrdinů. Aljošova spontaneita a výstřednost, s níž okázale narušuje genderové stereotypy, tak dostává ideální příležitost vyniknout. „Natáčení filmu je vždy spojeno se strachem a studem, a to proto, že teprve nyní film proniká do hlubin člověka. Dosud ho pouze popisoval. Při práci na filmu Motýli jsem toto měl neustále na paměti.” Dmitrij Kubasov