Dialog s Josefem

Otcové Gabriel, Vicilentius a Nazari, tři různě staří mniši v pravoslavném klášteře Počávijská lávra v Ukrajině, tráví čas v odloučení od světa. Všichni sem ale přišli ze svých světských životů a nesou si v sobě vzpomínky, do nichž se otiskly překotné a komplikované nedávné dějiny jejich vlasti. Snímek nechává jejich paměť vyvstávat na pozadí každodenní rutiny v majestátní klášterní architektuře. Ztišené, meditativní pozorování rituálů, práce či nicnedělání mnichů vytváří empatický portrét místa a jeho obyvatel, do jejichž životů nahlíží prostřednictvím náznaků. „Film Volanie je obrazom ľudskej premeny jednotlivca, ktorý sa zriekol svetského života a rozhodol sa následovať boha." E. Praus

Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Dvě mladé ženy z Rumunska si vydělávají jako modelky na erotickém video chatu. Přitom se snaží vést normální rodinný život, vycházet se svými rodiči a vychovávat děti. Observační dokument zachycuje právě tento jejich soukromý prostor. Tvůrci je nechávají svobodně mluvit nejen o jejich zaměstnání, ale také o tom, jak poznamenává jejich životy. Zároveň ukazují, jak veřejně odsuzovaná profese ovlivňuje lidské chování a pohled na svět. Film předvádí také dramatické generační rozdíly v současné rumunské společnosti, kde starší generace pracuje v zemědělství a mladá se postupně přesouvá do větších měst a nechává za sebou minulost. „Abyste natočili dobrý dokument, musíte jít a s protagonisty svého snímku žít.“ M. G. Dragolea

Před mnoha lety byli režisér filmu a muž, jemuž se přezdívá pan Kostka, nejlepšími přáteli. Slavný muzikant a vlivný bankéř se ve víru večírků nesli na vlně euforie divokého kapitalismu po rozpadu Sovětského svazu. Pak ale banka, kterou pan Kostka vedl, zkrachovala a on sám zmizel beze stopy i s penězi, které mu jeho přátelé a klienti svěřili. Zde začíná dokumentární pátrání, které dobrodružně vede z Lotyšska až do žhavé Afriky a daleko za hranice trestného činu, viny či zrady, neboť je také hledáním smyslu hlubokého přátelství, vzpírajícího se zdravému rozumu i konvenčním morálním kategoriím. „Doufám, že film přiměje diváky k zamyšlení nad významem pravého přátelství, když ke slovu přicházejí peníze, a poukáže na zápas obyčejného člověka v houšti abstraktní okázalosti drahokamů.“ K. Roga

Dějiny ozbrojeného konfliktu v Kosovu, do nějž posléze zasáhly i jednotky NATO, zahrnují četné dosud neprobádané události. Patří mezi ně masové vraždy civilistů, které se srbská policie snažila utajit. Poetický dokument Ognjena Glavoniće prezentuje šokující výpovědi svědků a nechává na divákovi, aby si z nich poskládal obraz tehdejšího dění. Znepokojivě úchvatná vizuální stránka dodává událostem aktuální rozměr – dlouhé záběry míst paměti, v nichž se zvěrstva odehrávala, tvoří emblém přežívání minulého v přítomném, jež nezadržitelné plynutí času vpřed obvykle zahlazuje.„Za pomoci světla a zvuku, záznamů svědeckých výpovědí kombinovaných s obrazy z míst, kde se zločiny udály, působí film přímo na divákovy pocity, představy a emoce.“ Ognjen Glavonić

Andrej Bán je novinář a fotograf, který přináší reportáže z krizových oblastí světa, jako je Kosovo, Gruzie, Afghánistán, Ukrajina či Haiti, kam se i opakovaně vrací. Režisér se jej rozhodl doprovázet s kamerou a jejich důvěrné rozhovory se prolínají celým snímkem a odhalují reportérovy niterné profesní i osobní zápasy. Dokument sleduje Andreje ve městech zničených válkou nebo v uprchlických táborech, přičemž je zřejmé, že jej zajímá hlubší pohled na příčiny konfliktů, stejně jako tíživá situace jejich obětí.„Ľudia zabudnutí ľuďmi. S fotografom, novinárom a priateľom Andrejom Bánom odhaľujeme príbehy ľudí, ktori násilne museli opustiť svoje domovy.“ J. Vojtek

Multižánrová koláž, rozpjatá od variace na populárně-naučný film přes interview se známými osobnostmi (filmový teoretik David Bordwell, režisér Christopher Nolan) až k asociativní básni, vtipně využívá podvratný, místy až konspirativní komentář, který se zamýšlí nad budoucností filmu ve světě digitálních platforem. Klouzavá filmová „jízda“ labyrintem muzeí a archivů zpřítomňuje fyzickou stránku klasických filmařských i archivačních postupů a staví je do kontrastu s všudypřítomnou virtualitou. Znamená smrt celuloidu také smrt filmu, nebo jeho rozvoj nepředpokládaným směrem? Ztrácíme audiovizuální paměť? “A few years before a digitally presented film was exclusive. I disliked it. Scratches , dust and the noise of the silver belong to my formative movie experiences. But nostalgia is not an option.”

Den za dnem plynou ve snímkové frekvenci obrazy filmového života v autorské koláži poslepované z útržků hraných snímků, v nichž se v různých podobách objevuje denní datum. Originální skládanka zobrazuje, jak by asi mohl vypadat jeden rok složený z různorodých filmových záběrů. Výběr scén podle kalendářového klíče je zajímavou sondou do dějin kinematografie různých zemí, přehlídkou nálad i různorodých stylů filmové narace. Pojítkem vybraných scén je přitom jistá naléhavost spojená s uvědoměním si konkrétního data, ať už se jedná o historické milníky, nebo o čištění zubů. „Film 365 dní lze vnímat prostě jako recyklovaný smyšlený příběh. Jako video esej odhaluje význam kalendářní dat pro film a vybízí k zamyšlení o životě, paměti a času.“ D. Bondarčuk 

Slovenský režisér Marek Kuboš už 13 let nenatočil žádný film. Jeho prvním snímkem vůbec – cvičením na filmové škole – byl autoportrét. Kruh se uzavírá, zdroj kreativity zdánlivě vyschl. V posledním autoportrétu už je třeba jen po sobě uklidit, zrekapitulovat úspěchy i neúspěchy a rozloučit se se svými protagonisty. Introspektivní metadokument není ani tak studií tvůrčí krize, jako autoterapeutickým prostředkem i pokusem o podání komplexního profilu dokumentaristy v době nestabilních jistot. Ve filmu se v rolích Markových konzultantů objeví v podstatě celá slovenská dokumentaristická špička.„Už dlouho mám pocit, že dokumentárním filmem nedokážu říct to, co chci, co mě láká. Narážím na vnitřní i vnější hranice, které mě až dokumentárně paralyzovaly.“ M. Kuboš

Sedmdesát procent mužů v Thajsku následuje i dnes tradici, podle níž mají strávit alespoň krátkou část svého života jako buddhističtí mniši v klášteře. Pro Balla, hlavního hrdinu snímku, má dvoutýdenní kariéra mnicha znamenat symbolický přechod od divokého studentského života k uměřené dospělosti, nicméně realita není zdaleka tak jednoduchá. Inscenovaný dokument Rafała Skalského na příkladu Ballovy mezní zkušenosti předvádí, do jaké míry se současná thajská společnost zakládá na střetu asketického a hédonistického životního stylu, který jednorázová proměna hýřivého mladíka v mnicha zastře jen stěží. „Pro mě je to druh momentální duchovnosti. Chceme narázzvládnout hodně věcí – rychle se zamilovat, udělat kariéru,mít úspěch.“

Osamělý život jako sled všednodenních rutinních úkonů ukazuje dokument, který režisér natočil o své matce. Je den jejích narozenin, manžel je už několik let po smrti a ostatní děti na ni zapomněly, vyjma syna, který zůstává stále za kamerou. Stárnoucí žena přesto uklízí, vaří a chystá vše pro případnou oslavu. Letmé kontroly displeje mobilu naznačují, že by jí udělalo radost i jen telefonické přání. Den narozenin dává pocitu samoty nový rám, stejně jako režisér ořezává různými přirozenými překážkami obraz kamery a zesiluje ruchovou stopu, aby vyniklo ticho, které hlavní postavu obklopuje.„Jeden den každého člověka vypovídá o jeho životě. Jak se cítíme během jednoho dne, tak se cítíme po celý život. Nic se nemění. Všechno se jen znovu a znovu opakuje. Stejně jako moje matka v den jejích narozenin.“ H. Baydarov

V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová