Domus

Vzhled města, jeho domů, pobřeží a pomeran- čovníkových sadů, převedený na vzory a barvy, vznikl z 35mm záběrů Madridu digitálně zvětšovaných natolik, až vytvářejí abstraktní grafické soustavy obrazců, které jsou pak jako fotogramy vytištěny na průhlednou pásku a nalepeny přímo na 16mm filmovou podložku. Klara Ravatová (1986), původem španělská filmařka a fotografka, žije a pracuje v Berlíně. Ve svých filmech reflektuje prolínání přítomnosti a vzpomínek, tematizuje pronikání archetypálních vzorců do lidského chování a pracuje s motivem krajiny, vnímané jako malířské plátno. Ve svých instalacích (například projekt Connected Smells) zkoumá možnosti čichu zprostředkovávat zasuté zážitky a vzpomínky.„Zrno jednoho snímku vytváří vzdušné částice, které prostupují naše vidění. Obrazy se stávají vůní no ci v jednom přímořském městě.“

Setkání s Lindou Christanellovou, umělkyní rakouské feministické  avantgardy 70. let 20. století, zachytila autorka na dvojitý 8mm film, který pak paralelní projekcí utváří spojení obrazů vzájemného pohledu, aby zpřítomněním natáčejícího a natáčeného uvažovala nad viděním a býti viděnou. „Jakákoli interakce s obrazem si hledá vlastní formu. Filmuji-li někoho, nejde o jednostranné setkání, je to způsob seznámení se s tím druhým. Já se na vás jen nedívám. Já vidím, že mě vidíte.“ Ch. Perschonová

Přísně v kameře se odehrávající práce s filmovým materiálem aktualizuje pomalu zapomínané postupy v koláži architektonických geometrií. Jednolitost obrazu čeří obrysy staveb, políčko se rozpadá do mřížek rozřezávajících vrstvy obrazu ve víceexpozicích. Charakter ukazovaných objektů odkazuje ke kulturám třech národů v Malajsii. "Tento film je věnován Paulu Clipsonovi a Robertu Toddovi, na jejichž díla jsem myslel při jeho natáčení v Malajsii roku 2016." R. Tuohy  

Soustavy lyrických výjevů komponované do posuvných vrstev geometrických obrazců pracují za doprovodu ruchového minimalismu s proměnlivostí perspektivy a přiblížením. Takto vzniklé skladby stromů, keřů, rostlin a řek evokují tekutost (konceptu) krajiny a přírody.  „Snímky uvnitř snímku v této pečlivě vytvořené duální struktuře předkládají psychologické a vizuální provokace lineárních aspektů, například času a místa, a diváka přivádějí k okamžiku vizuální meditace.“ S. Cho       

Antologie rituálů, masek, maleb na kůži a dalších ozdob zblízka zachycených v Ile-Ife, mýty opředeném posvátném městě etnika Jorubů, kteří žijí především v jihozápadní Nigérii, ale také v některých zemích Latinské a Jižní Ameriky. Bůh Obatala je zde pokládaný za stvořitele Země a také lidských těl.  „Svou filmovou praxi chápu jako zkoumání způsobů zkušenosti a jako gesto směrování. Jednou ze zkušeností by mohl být stav oddanosti a posedlosti duchovními a kosmickými silami.“ S. Wiedemann 

Popis nenáhodnosti v procesech, jak se atomy spojují, aby vytvořily hmotu, se vlévá do výpočtů grafi ckých doplňků observačních záběrů muzejní laboratoře. Subtilní doplnění reálného obrazu vstupují do ukázek práce mineraloga. Vzorce možných látek a virtuální tělesa a tvary upřesňují neviditelné děje tvorby látky. „Strávili jsme intenzivní tři měsíce v Mineralogické laboratoři Národního přírodovědeckého muzea Smithsonova institutu. Toto je výsledek naší práce. Interiér Green workshopu prošel po našem odchodu změnami a všechny ty úžasné vzácné exponáty odtud zmizely.“ R. Jarmanová, J . Gerhardta

Stopy neustávajícího větru a hrany ostrého světla vytvářejí v prostoru hmatatelné i iluzorní útvary a v trpělivých pozorováních ukazují písečné a světelné kompozice saharské pouště na místech regionu Táfílált, který byl dnem prehistorického oceánu, jak naznačuje subtilní zvuková skladba. Terra Jean Longová (1983) žije v kanadském Torontu a pedagogicky působí v centru the Liaison of Independent Filmmakers of Toronto (LIFT). Ve svých filmech vypráví osobní příbě- hy, zasazené do prostředí na pomezí snu, fikce a reality. Své snímky prezentovala na festivalech jako Edinburgh International Film Festival nebo International Documentary Festival Amsterdam.„Nad oblastí Táfílált v maro cké části saharské pouště se kdysi rozkládal Rheický o ceán. Film Před 350 miliony let zázračně nalézá v této krajině přítomnost o ceánu, hlubinu času v záhybech prostoru.“

Vzpomínky na zvuky, všední artefakty, úlomky situací, vizuální stopy gest i na drobné projevy vnitřních pohybů křehce evokují mezery a ztráty v deníkové úvaze o svrchovanosti prostoru a chování, trvání ne/štěstí a soustředění se na přítomný okamžik jako obranu proti vyčerpání. „Film o absenci/bolestné ztrátě; snaha vyvolat ‚její‘ gesta a blízkost pomocí roztříštěných úlomků paměti, připomínek zvuků a rozkládajícího se ticha.“ V. Guilbert

Drobní živočichové různých druhů byli natáčeni v noci, zvětšeni pod poloprůhlednými sférickými skly. Aktivita neustále se pohybujících organismů vytváří při makropřiblížení nečekané obrazy neklidu, proměnlivosti, přemisťování a tvarové vynalézavosti. „La Notte Salva je cesta pocitů, jež se točí kolem své podstaty, aniž by ji odhalila a aniž by se otevřela lidskému jazyku.“ G. Boccassini

Další příspěvek autorky k reflexi žánrového filmu, tentokrát romantického melodramatu, konfrontuje expresivitu média a divákova vnímání v radikálních juxtapozicích očí pozorně sledujících film Kdo se bojí Virginie Woolfové a ploch červené, zelené a modré barvy, které se do nich zahryzávají za doprovodu drásavých ruchů a hudby.   „Film Kdo se bojí RGB si hraje s tím, jak umění odkazuje samo na sebe, se vztahem mezi uměleckým dílem a divákem, odkazy na jiná umělecká díla a vědecké obory, například jako zde na psychofyziologii.“ B. Roisz

Jednoduchá kombinace pohybů kamery a pozorovatele vytváří hypnotickou jízdu, kde rotující předměty a světla, navzdory komentáři podtrhujícímu uvolnění a klid, způsobují znepokojivý fyzický zážitek a zavrtávají představivost diváka do hloubky a vratkosti výhledů. „Hypnodrom je pohybem navozené delirium. Filmový pohled skrze ‚egocentrickou kameru‘ a hold biografu coby místu kontemplace a hypnotického stavu.“ R. Wilhelmer

Ironická koláž rozvíjí úvahu nad vládci a vůdci, jejich gesty, atributy, vlastnostmi a činy. Obrazy, lavírující mezi věrohodností archivní- ho záznamu a umělostí kašírovaných inscenací s kostýmy, které se stávají hyperbolami typických rysů chování či příznaků moci, jsou radikálně buřičskou hříčkou punkového výrazu. Khavn De la Cruz (1973), filipínský filmař, hudebník a spisovatel, je přední postavou mladé generace filipínské kinematografie. Podílel se na vzniku 47 celovečerních a 112 krátkých filmů a založil Mezinárodní filmový, hudební a literární festival MOV v Quezon City. Kromě několika celovečerních snímků (Kamias: Paměť zapomínání, 1999, MFDF Ji.hlava 2006; Manila ve spárech světla, 2008, MFDF Ji.hlava 2008) byl v roce 2006 na jihlavském festivalu prezentován průřez jeho krátkými filmy v sekci Průhledná bytost. „Přeskupit, přepsat, znovu přečíst hybridní dějiny mé domoviny pomocí poničených ikon a scénografií, které stvrzují, stejně jako vyvracejí zažitou mytologii.“