Dva nula

Zfilmovaná explikace a objevený scénář, složený z melodií a obrazů k filmu, který měl jednou vzniknout. Na začátku byla kantáta Kytice Bohuslava Martinů, vlastně její část nazvaná Člověk a smrt – zhudebněná balada ze Sušilovy sbírky lidové poezie. Jí inspirován vytvořil spisovatel a malíř Ivan Matoušek eschatologické zátiší a pod jejím vlivem rozepsal román Ego. Po těchto drahách se vydává nejen příběh vzniku filmu, ale i film samotný, krátké zachycení člověka na cestě ke smrti, v pomalém pohybu vprostřed vlnících se polí. Z obrazů se stává podobenství zvěstující nám zprávu o naší konečnosti. „Citovat sám sebe je možné pouze ve svém díle.“ P. Havlík

Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

„Co je svět?“ ptá se Ondřej Vavrečka v úvodu své rozbíhavé filozofické eseje. Lze ale vůbec poznat, pochopit a popsat něco tak nahodilého a nespojitého, neukotveného v čase a prostoru, jako je dnešní doba? Není zbytečné pátrat po smyslu tam, kde žádný není? Autor se proto namísto hledání pevných bodů zaměřil na díry a mezery, nestálost a nedokonalost. V přírodě, kultuře, lásce i práci. Spolu s vědci a filozofy od Althussera po Žižeka formou živé, stylisticky i tematicky eklektické koláže zkoumá, jak lze myslet prázdno.

Ústřední postavou dokumentu je Robin Stria, filmový amatér, který se snaží vytvořit první romský sitcom v Čechách. Jeho název Miri Fajta znamená v romštině „Moje rodina“ a romský tvůrce v něm chce vyprávět příběh o Romech s romskými herci. Zároveň je to pro něj způsob, jak promyslet svoji identitu a ukázat ji v době, kdy problém sebeuvědomění je i problémem reprezentace, neboť romských tvůrců je pomálu. Režisér sitcomu si uvědomuje, jak je reprezentace v médiích důležitá, a dokument, jehož je hrdinou, poukazuje na absenci představení menšin, kdy nejsou jen objektem pozorování, ale samy se stávají tvořivými činiteli. „Na pozadí Robinovy strastiplné snahy o původní romskou divadelní a filmovou tvorbu jsme se pokusili zachytit také přemítání o tom, co vlastně znamená současná romská identita v České republice a její konkrétní podoby, zrcadlící se v osobním portrétu nejen Robina, ale i ostatních členů jeho týmu.“ M. Chlup, P. Kačírek, Doc.revue

V soumraku spotřebitelské demokracie kněžky lásky ožívají a vyčkávají zákazníky. Prostitutky, prodavačky, pokladní, skladníci, non stop bary, diskotéky, zatuchlé byty v dokumentární fikci. Subkultury nespavosti žijící věčnou nocí, neutuchající nespokojeností s vlastním životem a nenaplněnými touhami. Rytmus nočního života spotřeby a rychlého užitku mořeného pervitinem a levným alkoholem.Symbolická pásová výroba výherních automatů, strojů na spotřebu lidské nezkrotnosti a neštěstí. Loterie života prostitutek a nočních bloudů, kterou vzpírají cherubínské chóry čistoty a pokory. Sonáty vedle levných párků, šampónů a sídlištní beznaděje.

Na scéně skutečné víc než dost nechává režisér tohoto hybridního filmu plynout neskutečný příběh. Zatímco před rijeckým divadlem demonstrují chorvatští nacionalisté proti – i u nás už dobře známému – uměleckému šéfovi Oliveru Frljičovi, na nedalekém ostrově Goli otok secvičují naturščici surreálné představení. Rozpadající se budovy bývalého internačního tábora, zřízeného tajně Titovým režimem pro politické vězně, slouží jako kulisy lynchovskému výjevu, v němž se ušpinění herci stávají objekty v panoptiku svých snů. Svět imaginace a svět holé skutečnosti se zase začínají sobě vzdalovat.„Volej ke mně a já ti odpovím; sdělím ti veliká tajemství, o kterých nevíš. Jeremjáš 33:3“ A. Suk

Videodeník zkoumající to nejintimnější i to nejobecnější. Nemapuje jen politické klima ve vlastní rodině, ale i hranici mezi soukromým a veřejným ve věku internetu. Názorný důkaz nepochopení mezi pravicí a levicí nevede k politickým analýzám, jde spíše o generační zpověď a obraz zmatené doby. „Hloupý děcka drží hladovku proti komunistům a kamarádi z disentu maj za pankáče místopředsedu vlády a ještě mu říkaj kníže…“ Slova Ivana Hoffmana, který už moc nehraje na kytaru, neb není k čemu a pro koho.

Členové brněnské alternativní rockové legendy Dunaj se po letech setkávají a jsou odhodláni zapomenout na křivdy a neshody z minulosti s cílem společně odehrát koncert v rumunském Banátu pro stále silnou fanouškovskou základnu. Na cestu se vydávají lodí po proudu řeky Dunaj, jejíž vlny a přilehlá tajemná příroda přinášejí mezi členy kapely vzpomínky na minulost a reflexi své kariéry, jíž pomáhá i setkání s bývalou členkou Ivou Bittovou. Poeticky laděný snímek odhaluje zákulisí kapely a za doprovodu podmanivých tónů písní Dunaje vykresluje komplexní portrét legendárního hudebního uskupení. „Bývalí členové kapely Dunaj, nyní o dvacet let starší pánové, se setkali, aby poznali, že už nic nemusejí. Že už jen chtějí nechat opět rozkvést něco výjimečného, co způsobuje především jejich vzájemná sestava. Teprve zapadnutí všech originálních dílků znovu vytváří cosi podmanivě působivého.“ D. Butula

Básník Daniel Hradecký je hlavním hybatelem nadžánrového filmu o cestě do hlubin vlastního vědomí. Černobílé dokumentární podobenství nahlíží do duše člověka souhrou zvuků a syrových obrazů. Za doprovodu dramatické hudby se v hrubé severočeské krajině odvíjí několik epizod, jejichž narativ je spředen z útržků básníkových textů a jeho vzpomínek, filmem rekonstruovaných: Daniel nastupuje na směnu v továrně nebo se v krytu setkává s ďáblem. Film mapuje básníkův vnitřní svět a spolu s ním se propadá hlouběji a hlouběji ke dnu surové imaginace. „Je muž, který rád sní, šťastný?" A. Hospodářský   V pátek 25.10. v 18:00 se v návaznosti na projekci snímku uskuteční v kavárně Etage čtení básníka Daniela Hradeckého, který je hlavním protagonistou dokumentárního snímku Alberta Hospodářského s názvem Nekyia, soutežícího v sekci Česká radost. Hradecký přečte jak své texty, tak texty jiných autorů, například Winstona Churchilla a Tomáše G. Masaryka.   

„Skutok sa nestal,“ prohlásil Vladimír Mečiar v roce 1996 o vraždě podnikatele Róberta Remiáša, která nejspíš měla politické pozadí a byl do ní možná zapleten i sám tehdejší premiér. Jeho nechvalně proslulý výrok se pokouší negovat dokument, který kombinuje investigativní přístup s originálním filmařským ztvárněním. Režisérka staví snímek na rozhovorech s důležitými aktéry Remiášovy kauzy, ale neomezuje se na strohé prezentování faktů. Střídáním různých filmových formátů, od černobílého filmu po VHS, evokuje dobu zločinu a zdůrazňuje ústřední téma konfrontace s minulostí.  „Chcela som spraviť poetický politický film. Angažovaná tvorba by nemala rezignovať na štýl.“ B. Berezňáková

Kronika fotbalového klubu FC Roma, jehož členové musejí ostatní „gadžovské“ týmy ve třetí lize přemlouvat, aby s nimi vůbec hrály, se proměňuje v exkurzi po různých formách každodenní české xenofobie. Nenápadný pozorovatelský přístup filmařů dává vyniknout projevům charismatických trenérů, kteří se zdravým ironickým nadhledem glosují společnost, jež jim nedává takřka žádnou šanci. Právě promluvy různých protagonistů jsou nejvýraznějším prvkem strhujícího a zároveň bezvýchodně vyznívajícího dokumentu. Rasismus se ukazuje jako absurdita, která je často nechtěně komická, ale mnohdy zároveň mrazivá.„Hitler na hřiště nepatří.“

Jako výlet do skanzenu komunistické totality dvacátého století pojímá český dokument návštěvu Podněsterské moldavské republiky. Země, jejíž nezávislost je uznávána jen několika státy, zůstává izolovanou multinárodnostní enklávou udržovanou pohromadě silou autoritářského režimu. V zemi, kde se smí většinou natáčet jen z okna vlaku, mluví obyvatelé o strachu z udávání, ale i o pohodlném azylu před rušným světem a písně v televizi nadšeně opěvují zdejšího prezidenta.