Fuga výživy

Deníkové koláže propojují emoce a prožívání tíživých momentů společenského dění, jako jsou výslechy vězňů v Guantánamu, nehoda raketoplánu Challenger, politický puč v Chille, s osobními vzpomínkami na dospívání ve stejných časových bodech plynutí událostí malých i velkých dějin. „Ve svém minulém filmu jsem použila záběry pořízené během chilského Tancaza. Později jsem se dozvěděla, jak vznikly, a tak ačkoli měl tento film být jen o Omaru Chadrovi, cítila jsem, že je musím začlenit i sem.“ C. Aranedaová

Esejistická úvaha nad přemisťováním lidí od konce druhé světové války po současné masové útěky před válkami, ohrožením života nebo environmentálními katastrofami po celé zemi. Obrazy živlů a převzaté výjevy z filmů Humphreyho Jenningse či Dereka Jarmana zkoumají i vztah mezi reprezentací pohybů a myšlenek. „Zápisky ze země, jež se znenadání ocitla v politické izolaci. Snímek Lidé lodí se zamýšlí nad významem přijetí a odpradávna existujícím rámcem pohostinnosti.“ S. Woodová

Drobní živočichové různých druhů byli natáčeni v noci, zvětšeni pod poloprůhlednými sférickými skly. Aktivita neustále se pohybujících organismů vytváří při makropřiblížení nečekané obrazy neklidu, proměnlivosti, přemisťování a tvarové vynalézavosti. „La Notte Salva je cesta pocitů, jež se točí kolem své podstaty, aniž by ji odhalila a aniž by se otevřela lidskému jazyku.“ G. Boccassini

Vycházeje z dvouleté studie a hromadění obrazů vytvářených nestejnorodými mokrými procesy vyvolávání 16mm filmu zkoumá autorka podoby vizuality materiální tekutosti, aby tak komponovala oslavu neviditelných mikro a makrostruktur, jejichž chiméry se obnažují v pohyblivých vzorech.„Často mě inspiruje krása chyb na analogových filmech a využívám nežádoucí analogový vizuální šum a obrazy, například prach či stopy po vodě, abych tvořila imaginární filmové krajiny.“ N. Wang

Čárový kód formuláře N-400, jímž se žádá o americké občanství, je „naturalizovaný“ (vý- raz používaný v řízení při získávání občanství, v procesu stávání se občanem USA) do obrazu, který se tak proměňuje v abstraktní portrét konkrétního žadatele, a zároveň promítnutý do zvuku tím, že vizuální kód je čten optickou zvukovou čtečkou. Christina Nguyenová (1988) pochází z Los Angeles. Studovala vizuální umění a mé- dia a molekulární biologii na University of California v San Diegu. Na California Institute of the Arts získala titul MFA v oboru film a video. Edgar Jorge Baralt (1988) pochází z Venezuely, vystudoval filmovou produkci na University of Central Florida a California Institute of the Arts nedaleko Los Angeles, kde také v současnosti žije a tvoří. Ve svých filmech se zabývá tématy paměti, plynutí času a proměnlivosti lidské identity.„Elektronická verze formuláře N-400 při vložení osobních informací vygeneruje čárový kód. My tuto proměnu lidské identity v data posunujeme její přeměnou v audiovizuální zážitek.“

Pohled na krajinu amerického Jihozápadu, kde roste největší žijící organismus světa – kolonie osik stará šedesát tisíc let –, byl natáčen digitální kamerou přes otvory promítací cívky 16mm filmu, aby zviditelnil příznačný efekt projekce filmového materiálu, která rytmicky zvlňuje vzduch v prostoru před promítačkou. Patrick Tarrant (1969) pochází z australského Melbourne a působí jako pedagog na London South Bank University. Je autorem meditativních snímků čerpajících z atmosféry měst a městských periférií.„Nestandardním využitím 16mm projektoru deformuji třírozměrný prostor, abych tak donutil diváka k zamyšlení nad naší transformací z člověka, jenž se bojí přírodního světa, v člověka, který se bojí o něj.“

Světelné trajektorie hejna racků poletujícího kolem pohozených drobků chleba proměňují idylický obraz v poutavou abstraktní kompozici, která evokuje frenetické projevy domnělého hněvu či chaosu. To podporuje analogická práce se zvukem, když z křiku ptáků zůstávají stopy nervních ozvuků.  „Pracuji s obrazem a zvukem /// abych všednímu životu vdechl nové kontury /// a podělil se o svou audiovizuální představu o světě /// v experimentálních uměleckých videosnímcích /// a to od roku 2010.“ J.-M. Rolland

Vzhled města, jeho domů, pobřeží a pomeran- čovníkových sadů, převedený na vzory a barvy, vznikl z 35mm záběrů Madridu digitálně zvětšovaných natolik, až vytvářejí abstraktní grafické soustavy obrazců, které jsou pak jako fotogramy vytištěny na průhlednou pásku a nalepeny přímo na 16mm filmovou podložku. Klara Ravatová (1986), původem španělská filmařka a fotografka, žije a pracuje v Berlíně. Ve svých filmech reflektuje prolínání přítomnosti a vzpomínek, tematizuje pronikání archetypálních vzorců do lidského chování a pracuje s motivem krajiny, vnímané jako malířské plátno. Ve svých instalacích (například projekt Connected Smells) zkoumá možnosti čichu zprostředkovávat zasuté zážitky a vzpomínky.„Zrno jednoho snímku vytváří vzdušné částice, které prostupují naše vidění. Obrazy se stávají vůní no ci v jednom přímořském městě.“

Vnoření se do krátkého okamžiku všedního výjevu pozorujeme v analytickém rozrůznění rychlostí pohybů i prožití mikropříběhů v běhu běžnosti ulice. Již klasická technika nestejného zpomalení částí zobrazení je zde využita k zachycení jinak téměř neviditelného jevu. „Někdy přijde okamžik, a vy si uvědomíte, že na čase nezáleží.“ M. Manchevski

Plocha rytmizovaná zjevujícími se výseky obrazu lesa se za chůze, evokované také zvukem, promítá do prostoru, v němž se v černobílém i barevném záznamu objevují monochromatická místa. Ta vytvářejí efekt třetího rozměru a pohled stahují do hloubky, čímž se důmyslný rozklad celku stává kognitivní hrou s 3D zobrazením.,,Nízko není tolik o utrpení nebo o historii pamětního místa. Promlouvá o vztahu času-hloubky a prostoru-trvání propletených v jednotlivých momentech obrazu." B. Spiegel

Název označuje poměr ostrosti lidského zraku oproti jestřábímu. Deformace a neostrost zobrazení, závislé na hustotě fotoreceptorů, zastírají konkrétnost. Aluze na mýtus o Ikarovi tematizuje vzdálenost a jasnost vyhodnocení výhledu, precizně rytmizované vyprávění rozvíjí motiv pohledu a pádu z výšky. „Tento film se zaměřuje na svět existující vně příběhu. Zničením ústředního příběhu člověka jsem chtěla objevit vše, co je z něj vyškrtnuté či lapené mimo něj.“ R. Hajamaová

Rozbíhavé vzpomínky staré tkadleny se propojují do snové pohlednice, kde moře odnáší dům a bůh si bere k sobě i dítě, a tíha života zprůsvitní do slepoty, v níž nejcitlivějšími zůstávají ruce, precizně navíjející vlákno vlněné příze.„Vlákno je spojením. Spojuje energii se substancí, energii s ideou, ideu se symbolem, světlo s příběhem, foton s halogenidy stříbra, krystalky stříbra s pohyblivým obrazem, s živým obrazem. Vlákno je film o snu a skutečnosti, o životě a o smrti spojenými vlněnou přízí.“ P. Bulgarelli