Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Gevarova země
Gevarova země
Gevarova země

Gevarova země

režie: Qutaiba Barhamji
originální název: Ard Gevar
země: Francie, Katar
rok: 2020
délka filmu: 78 min.

synopse

Portrét sleduje každodenní život Syřana Gevara, který se svou rodinou odjel do Francie a v Remeši na severovýchodě země chce požádat o azyl. Gevarovou vášní bylo pěstování rostlin na vlastní zahradě a je rozhodnutý se této zálibě věnovat i na novém místě. Na předměstí si pronajímá malý pozemek, aby zde mohl trávit čas se svou rodinou. Film není jen o Gevarově vášni pro zahradničení, ale z překvapivého úhlu ukazuje realitu života válečných uprchlíků v nové zemi a jejich útrapy spojené s žádostí o azyl, jazykovou bariérou či problémem najít si práci a uživit rodinu.

„Film Gevarova země se zabývá otázkou, jak vzniká – prací či hospodařením s půdou – organické pouto mezi člověkem a prostorem“ Q. Barhamji

biografie

Qutaiba Barhamji (1982) vyrůstal na předměstí Damašku a dospívání prožil také v Rusku, kde vystudoval medicínu. V roce 2005 se přestěhoval do Paříže, kde vystudoval film na ESEC. V roce 2016 režíroval krátký film Wardé. Spolupracoval také na snímku Pořád natáčet, který byl na jihlavském festivalu uveden v roce 2018.

více o filmu

režie: Qutaiba Barhamji
producent: Thomas Micoulet, Karim Aitouna
zvuk: Benoît Chabert d’Hieres

další filmy v sekci

Dopamin
Rodina autorky filmu upadne do krize, když je jejímu otci diagnostikována Parkinsonova choroba, při níž mozek přestane produkovat dopamin – hormon zodpovědný za pohyb svalstva a pocit štěstí. Natalia svým rodičům, bývalým levicovým sociálním aktivistům, zároveň odhalí svou homosexuální orientaci, pro kterou nemají pochopení. Režisérka ve svém důvěrném a kontemplativním snímku zpovídá své příbuzné ohledně jejich životních příběhů a snaží se v mezigeneračním dialogu dospět k vzájemnému respektu a rodinné harmonii, která by mohla pomoct nemocnému otci. „Točit filmy je pro mě způsob, jak prožívat svět. Cítím, že to je ta nejorganičtější forma, která mi umožňuje jej obývat. Můj první celovečerní film, Dopamin, vznikl z potřeby a představuje nádherný exorcismus.“ N. Imery Almario 
osobní program

Dopamin

Natalia Imery Almario
Kolumbie, Uruguay, Argentina / 2019 / 87 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Bůh tě srovná
V centru dění observačního dokumentu stojí režisérčina matka Renée, zákeřnou nemocí upoutaná na lůžko. S respektem k oddané víře své matky zaznamenává ateisticky smýšlející filmařka konání ženy, která z náboženských důvodů odmítla podstoupit tradiční léčbu chemoterapií a mezi zdmi své ložnice čeká na zázrak. Zatímco venku za oknem ženina pokoje den za dnem ubíhá život, kamera aktérku trpělivě sleduje při běžných úkonech, kterými si krátí dlouhý čas – sledování televize, telefonování s přáteli, modlení se s kamarádkou, setkávání s ošetřovatelkami, ale i rutinní uklízení v domě.„Ve snaze vyrovnat se s traumatem z diagnózy své matky i s výčitkami společnosti kvůli jejímu rozhodnutí jsem chtěla její portrét natočit bez odsudku, ovšem s empatií, se zvědavostí a s trpělivostí.“ J. Walinga

Bůh tě srovná

Joële Walinga
Kanada / 2018 / 67 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Bez hluku, pouštní komparz
Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Bez hluku, pouštní komparz

Michał Mądracki, Maciej Madracki, Gilles Lepore
Polsko, Francie, Maroko / 2017 / 64 min.
sekce: První světla
Evropská premiéra
Tvoření Spravedlnosti
Důsledně rozostřená obrazová stopa zachycuje debatu sedmi mužů nad scénářem k filmu o životní pouti mladého vraha Toma, který se po dvanácti letech vězení vrací do vesnice, kde žil, a pokouší se sobě i okolí dokázat, že se změnil. Kamera klouže po stěnách místnosti, slídí mezi nohami židlí a zabírá neužitečné detaily jednotlivých částí těl diskutujících postav. Schematický příběh Tomovy viny, trestu a nového počátku, kterým režisérka své konzultanty bod po bodu provází, postupně nabývá na plastičnosti a stává se překvapivě účinným nástrojem k úvaze o obrazu zločince a ideji spravedlnosti.„Fikce je mocný nástroj, jehož pomocí lze přetvořit obraz sebe sama i okolního světa. V ní není třeba soudit. V tomto snímku máme jedinečnou příležitost naslouchat pachatelům jako lidským bytostem žijícím ve stále pomstychtivější společnosti.“ S. Vanheeová

Tvoření Spravedlnosti

Sarah Vanhee
Belgie / 2017 / 60 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Ráj
Snímek sestává z videonahrávek autorčina otce dokumentujících každodenní scény rodinného života, oslav a svátků po dobu patnácti let. Mísí se v nich osobní s politickým – autorčin otec se politicky angažoval v zakládání revolučního hnutí, jež napomohlo k moci bývalému venezuelskému prezidentu Hugu Chávezovi. Na pozadí rodinného života sledujeme politický i ekonomický vývoj Venezuely a jeho dopad na životy běžných občanů. Autorka, která celým filmem provází pomocí komentáře plného osobních vzpomínek i historických faktů, se na konci filmu navrací do rodného domu, jenž se mezitím změnil k nepoznání. „Když jsem našla snímky rodiny svého otce, bylo to skoro zjevení, cítila jsem silnou potřebu vyprávět historii své země jejím pohledem. Jde o metaforu toho, čím jsme byli a čím jsme, o rekonstrukci a znovuzrození.“ D. Ferreira

Ráj

Dulce Ferreira Sanchez
Venezuela / 2018 / 93 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Deštníková revoluce
Hongkongské protesty z roku 2014, někdy nazývané jako „deštníková revoluce“, vyjadřovaly nespokojenost části místní společnosti s intervenující, restriktivní politikou pevninské Číny. Především mladí lidé odmítali oklešťování samosprávných pravomocí ve prospěch komunistické vlády. Režisér Čchen C`-chuan  se ve svém participativním dokumentu účastní s kamerou v ruce dění na ulicích ostrovního města. Ve dvaceti kapitolách/memorandech filmu jeho mladí hrdinové spontánně vyjadřují přímo na scéně své pocity a komentují průběh revoluce, která se s krutou dějinnou setrvačností převalila přes ně.„Možná, že než Čína převezme veškerou moc, dojde ke změně všeobecného mínění, já ale chtěl ve svém filmu zdokumentovat takzvanou deštníkovou revoluci s nadějí, že se stane připomínkou našich původních snah a přesvědčení.“

Deštníková revoluce

Tze Woon Chan
Hongkong, zvláštní administrativní oblast Číny / 2016 / 133 min.
sekce: První světla
Evropská premiéra
Očima cizince
Nápad natočit tento poetický, mozaikovitý dokument se v hlavě filmařky Mykaely Plotkinové zrodil ve chvíli, kdy v knihkupectví narazila na citát básníka Manoela de Barrose o „akcentu místa svého původu, který si neseme v očích“. Nikdy se jí už nepodařilo jej znovu najít, ale zato v průběhu několika následujících let za pomoci dalších spolupracovníků, zejména střihačky C. A. Saquieresové, zrealizovala zamýšlený projekt. Vznikla filmová esej spojující úvahy o vlastní identitě a národnostních kořenech několika rodáků z brazilského města Recife, žijících v zahraničí, s obrazy míst, na kterých pobývají.„Nikdy jsem se necítila jako cizinka, ale stejně tak jsem vlastně nevěděla, odkud pocházím. Film Through Foreign Eyes (Cizíma očima) hledá příběh, který mi nikdo nevyprávěl. Musela jsem ho natočit. Vznikl z potřeby pochopit život.“ M. Plotkinová

Očima cizince

Mykaela Plotkin
Brazílie, Argentina / 2018 / 74 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Mezi domy a kosmem
V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Mezi domy a kosmem

Kostana Banović
Nizozemsko, Bosnia and Herzegovina, Portugalsko, Senegal, Brazílie, Angola, Turecko, Gambie, Kuba, Srbsko, Aruba, Netherlands Antilles / 2016 / 70 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Na hraně volnosti
Moskva a Kyjev. Angela a Vlad. Dva mladí talentovaní lidé, které spojuje neobvyklá záliba v extravagantním a veřejném zdolávání zakázaných částí velkoměsta. Výškové stavby, podzemní tunely nebo nákladní vlaky jsou novou kratochvílí mladé generace, která touží vystoupit ze zajetých kolejí i předvídatelné budoucnosti a proslavit se díky riskantnímu „urbex“ videu mezi vrstevníky. Logikou sociálních sítí se však stávají součástí komerčního fenoménu, který může vynášet nemalé peníze, ale zároveň je nutí do čím dál bláznivějších kousků. „Jsme městský průzkumníci, kočko!“ „Tento film je portrét nové generace, o které málokdy slyšíme, je o lidech vytvářejících extrémní fenomén.“ A. M. Hoplandová

Na hraně volnosti

Anita Mathal Hopland, Jens Lengerke
Dánsko / 2017 / 74 min.
sekce: První světla
Středoevropská premiéra
Moře zítra
Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Moře zítra

Yekaterina Suvorova
Kazachstán, Německo / 2015 / 88 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Český žurnál: Výchova k válce
Příspěvek do cyklu Český žurnál sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Pokusy obnovit brannou výchovu nebo povinnou vojenskou službu a celkově připravovat národ na příští velkou válku jde ruku v ruce se strachem společnosti z Rusů, muslimů nebo libovolných jiných „nepřátel“. Observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu se stává groteskní i zneklidňující vojenskou přehlídkou. Lze ji chápat jako zprávu o tom, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat médii k paranoii, ale i coby varování před možností, že se extremismus stane součástí školních osnov.„Rozhodla jsem se poznat motivace lidí, kteří se ve jménu míru chystají na válku, a tak jsem začala natáčet kaleidoskopický obraz vzrůstajícího vojenského ducha.“

Český žurnál: Výchova k válce

Adéla Komrzý
Česká republika / 2016 / 69 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Chvála Ničeho
„Whistleblowerská dokumentární parodie o Ničem.“ Tak charakterizují snímek Chvála Ničeho samotní tvůrci. Nic je tu přitom jediný protagonista celého filmu. Esejistický snímek provází ironický a zároveň nemilosrdně kritický monolog, který pronáší Nic ve formě jednoduchých rýmovaček a hlasem Iggyho Popa. Vizuální doprovod jeho průpovídek tvoří uhrančivé a lakonicky výmluvné záběry pořízené několika tucty kameramanů nacházejících se na různých místech po celém světě se zadáním „natočte nicotu“. „Je to filmový ekvivalent Chvály bláznovství, díla humanisty E. Rotterdamského, v němž Bláznovství chodí po světě a tvrdí, že je chytřejší být bláznivý, než chytrý. Uplynulo 500 let a roli Bláznovství převzalo Nic.“ B. Mitić

Chvála Ničeho

Boris Mitic
Srbsko, Chorvatsko, Francie / 2017 / 78 min.
sekce: První světla
Středoevropská premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Creative Europe
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt