24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava
Karusel
synopse
Chronofotografická návštěva muzea ve věku jeho digitální reprodukovatelnosti. Takto charakterizuje režisér projekt Karusel stojící na hraně dokumentu a výtvarného umění. Snímek pomocí nekomentovaných obrazů usouvztažňuje prostor muzea, jeho návštěvníky a digitální záznamové technologie. Díky změněné rychlosti snímání se z návštěvníků stávají přízraky, u nichž je nejzásadnější jejich pohyb, diktovaný spíš potřebou všechno dokumentovat pomocí fotoaparátů než touhou prohlížet si vystavené objekty. Závěr pak ukazuje, že nejpozoruhodnějšími exponáty dnešních muzeí jsou jejich návštěvníci.
„Nemusíte vidět. Nemusíte cítit. Nemusíte se dělit. Musíte jen sledovat průvodce, otáčet se a obdivovat.“ A. Gerber
biografie
Experimentální filmař Arnaud Gerber (1971) pracuje především se Super 8 a 16mm filmem. Jeho filozoficky laděné konceptuální projekty se odvíjejí například od kierkegaardovsky uchopeného fenoménu opakování ve filmu Berlin Berlin (2009) nebo zkušenosti dělnické třídy zprostředkované francouzskou filozofkou Simone Weilovou ve snímku Real Life (2013).
více o filmu
| režie: | Arnaud Gerber |
| producent: | Arnaud Gerber |
| zvuk: | Frédéric Commault |
další filmy v sekci
Prvních deset minut filmu v divákovi evokuje otázku, kdy se začne něco dít. Ono se však nic velkého dít nezačne. Dělníci pracují na stavbě, děti si hrají, turisté si prohlížejí místní krásy, svatba, pohřeb, ale také prázdné ulice či pohledy na střechy budov; jedním slovem mikrokosmos. Snímek ukazuje město z úplně odlišné perspektivy, předkládá útržky ze života na první pohled ničím nezajímavých lidí, kteří zkrátka jsou. Kamera běží bez toho, aniž by si jí kolemjdoucí všimli, protože je strategicky umístěná na vyvýšeném místě. Celý film je tak natočen čistě z nadhledu.
„Vždycky mě fascinovala možnost vylézt na střechy budov a přemýšlet o městě. Jeden rok na středověké zvonici byl jako pobyt ve stroji času, který čas proměnil v něco hmatatelného.“ A. Di Bias
De Sancto Ambrosio
Antonio Di Biase
Itálie / 2018 / 50 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet
Volný pokoj
Alexandra Kandy Longuet
Belgie / 2018 / 80 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Observační dokument zkoumá na fenoménu call centra problematiku současné práce. „A“ zaměstnaná v zákaznickém centru Nike se rozhodne zdokumentovat poslední týdny před návratem do Španělska. Ledabyle odložená kamera zachycuje osamocenou „a“, její kolegy nebo bezcílně směřuje do prostoru s cizími hlasy a zvuky. Odhaluje rozpor mezi obrazem, jak ho prezentují média a jak je propagován mezi zaměstnanci, a jejím vnímáním, které poznáváme z textové zprávy mezi „a“ a „k“ vstupující do obrazu. Pocity demotivace a odcizení se dostávají do konfliktu s požadavkem působit stále pozitivně a entuziasticky.„Usmívat se do telefonu zkoumá problematiku současné práce, podtrhuje politickou relevantnost dokumentování situace na pracovišti a zpytuje formy reakcí a vzdoru proti obrazům pracovních podmínek vytvořených mocnými.“
Usmívat se do telefonu
Aitziber Olaskoaga
Nizozemsko, Španělsko, Spojené státy / 2016 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Z formálního hlediska jsou zajímavé záběry pořízené ruční kamerou, dále velmi přesvícené, až bílé záběry a dvojexpozice. „Možná je politika násobkem experimentů a vynálezů v rovnici se dvěma neznámými: ‚já‘ a ‚my‘. Nejde o to tuto rovnici jednou provždy vyřešit, ale spíš se o to snažit. Znovu. (Nejistá jara národů, Maria Kakogianni, 2017)“ L. Krief
Western, rodina a komunismus
Laurent Krief
Francie / 2018 / 83 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Tekuté krajiny, vpíjející se jedna do druhé, proměňují promítací plátno na malířské. Digitální dekompozice obrazů v živé interakci se skladbami Carlose Grätzera poukazuje na prostupnost mezi klasickým a abstraktním malířstvím a harmonii mezi výtvarným uměním, filmem a hudbou. Záběry evokující Monetův obraz Imprese – východ slunce či Renoirova lesní zákoutí se propadají do rastrů a mění se v beztvarou hmotu barev, z níž vyrůstají nové kompozice. Zatímco impresionisté zobrazovali statický okamžik, Perconte zachycuje moment v neustálém pohybu.„Film Albâtre odráží moji touhu vyjádřit energii této velmi zvláštní části Francie, kam vítr všude přináší vůni moře, kde nic není stálé a kde tak rád točím: pobřeží Horní Normandie mezi městy Le Havre a Dieppe.“ J. Perconte
Albâtre
Jacques Perconte
Francie / 2018 / 41 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Film je založený na reálném setkání filmařů s neznámým Evropanem jedné noci roku 2017 v bejrútském baru. Jednalo se o muže na cestě ke kurdským milicím bojujícím ve válce proti Islámskému státu na území Sýrie. Konverzace byla tajně nahrávána na mobilní telefon a slouží jako scénář pro animované modely situací i herecké ztvárnění onoho večera. Kromě fascinující sondy do myšlení člověka, který je ochoten obětovat vlastní život pro boj za svobodu, je snímek i formální polemikou o zdánlivé autenticitě dokumentárního filmu a možnostech reprezentace reality pomocí simulace a modelové situace.
„Dnes je válka konstantní stav přípravy na absolutní destrukci za frontou. Už nemáme prostředky k tomu, abychom ji pochopili nebo rozlišili vojáka od občana.“ M. Lotfy, N. Abed
Jedné noci
Noor Abed, Mark Lotfy
Palestine, Egypt / 2019 / 24 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Minimalistický observační portrét devadesátičtyřleté Concepcion představuje život člověka trpícího již padesát let psychickou chorobou. Babička autora snímku se po nervovém zhroucení rozhodla izolovat od zbytku světa a vypořádat se s nemocí sama. Ve své samotě je pronásledována náhodnými vzpomínkami, halucinacemi a postupně se začíná potýkat se ztrátou paměti a rozumu. Černobílý snímek plný melancholické nálady citlivě zachycuje témata stáří, nemoci a lidské samoty. Pomalé tempo a malé množství dialogů napomáhají divákovi přenést se do světa trpící osamocené ženy nenápadným a vysoce sugestivním způsobem. „Milá babičko, pokud si jednou všimneš, že jsem se ztratil ve tmě, připomeň mi prosím utrpení a paměť našeho národa. Moje křehké srdce může zachránit jen historie a pravda.“ L. P. Dela Cruz
Zprávy z neznámých nemocí
Liryc Dela Cruz
Filipíny / 2017 / 62 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Poetický dokument o poutnících je uzpůsobený rytmu jejich chůze. Ta slouží jako akt osvobození a poznání, navracející člověka stejně jako meditace do přítomného okamžiku. Během každoroční pouti krajinou Dekánské náhorní plošiny se stírají rozdíly mezi pohlavími, různými náboženstvími i kastami. Všichni směřují za stejným cílem. Jednou z mnoha milionů putujících se stává sama autorka, popisující v mimoobrazovém komentáři dojmy z cesty napříč zemí i k vlastnímu nitru. Film koncipovaný jako osobní deník je současně výzvou ke zpomalení v přetechnizovaném, zrychlujícím se světě.
Za chůze
Rajula Shah
Indie / 2019 / 114 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Stalinův kult nabírá v Rusku opět na síle. Každý rok 21. prosince se scházejí jeho vyznavači na Rudém náměstí, aby si připomněli komunistického vůdce pohřbeného pod kremelskou zdí. V observačním dokumentu přichází ruský režisér s principem „chodících hlav“. Většinu stopáže totiž tvoří dlouhé záběry na tváře lidí čekajících v řadě, aby mohli položit kytky, poklonit se před Stalinovou bustou. Za zvukového doprovodu šoupajících nohou před námi defiluje vzorník různých lidských typů, v obličeji se jim zračí až posvátná úcta k člověku, který nechal pozabíjet miliony jejich spoluobčanů. „Představte si tisíce Židů modlících se u Hitlerova hrobu. Že je to nemožné? Jak mohou lidé uctívat někoho, kdo je vraždil ve velkém? V současném Rusku lze podobnou paradoxní situaci spatřit.“ D. Bogoljubov
Zeď
Dmitry Bogolubov
Rusko / 2017 / 43 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Věřící, konzervativní šedesátnice Eulália se musí vyrovnat s obtížným životním zlomem. Její syn emigroval do Německa a stal se tu hvězdou gay porna. Eulália tráví čím dál víc času na Facebooku prohlížením jeho profilu a psaním dlouhých, většinou nevyslyšených zpráv. Observační, dramaticky vystavěný dokument se dotýká řady současných problémů – krize tradiční rodiny i toho, jak sociální sítě proměňují mezilidské vztahy a pohled společnosti na homosexualitu a pornografii. Krom toho sledujeme nevtíravý příběh nejen o LGBT komunitě, ale i pokoře a síle mateřské lásky.„Bůh vyslyšel mé modlitby / Dal mi krásného syna / Nikdy ho za nic nevyměním / ani za největší poklady / i kdybych měl / celý život trpět…“ J. Pelicano
Dokud nás porno nerozdělí
Jorge Pelicano
Portugalsko / 2018 / 90 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Vyhledáme-li si ve španělsko-českém slovníku slovo "expectante", zjistíme, že jde o adjektivum, které lze přeložit jako "vyčkávající" nebo "očekávající". Ne náhodou tento jednoslovný název nese zneklidňující peruánský film, který nás zavede do potemnělého města, ve kterém skupinka mladých přátel tráví jeden ze svých volných večerů. Přestože bydlí v relativně bezpečné čtvrti, poskytují i zamčené dveře a branky jejich domovů bezpečí pouze iluzorní, což je úvaha platná napříč celým světem. Kamera, jejímž černobílým pohledem sledujeme zpovzdálí dění filmu, jako by jen vyčkávala, než dostane šanci zaútočit.„Myslím, že kinematografie má vyvolávat pocity a usilovat o osobní jazyk jako o způsob manifestace naší individuální vize.“ F. Rodriguez Rivero
Plni očekávání
Farid Rodriguez Rivero
Peru, Portugalsko / 2018 / 77 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Mnozí si kladou otázku, zda lze hrůzu koncentračních táborů vůbec vypovědět. Režisér Pablo Baur dospěl k názoru, že taková reprezentace možná je, ovšem jen za cenu radikálního rozchodu s dominantní filmovou řečí. Svou filmovou esej, věnovanou bývalému argentinskému táboru La Perla, rozvrhl do 19 částí, z nichž každá zachází s formálními prostředky svébytně. Setkáváme se s různými pohledy na dané místo, od panoramatických jízd o 180° po okolní krajině až po černobílé postavy hlásající nesmyslně podrobné detaily z každodenního chodu instituce, které neutvářejí ucelený obraz, nýbrž síť vzájemně propletených diskurzů.„Není mi lhostejné, že v mém městě stál koncentrační tábor. Snažím se nabídnout úhel pohledu, jenž nezavírá oči před skutečností.“ Pablo Baur
La Perla - o koncentračním táboře
Pablo Baur
Argentina / 2016 / 60 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
