Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Karusel
play
Karusel
Karusel
Karusel
Karusel

Karusel

režie: Arnaud Gerber
originální název: Carousel
země: Francie, Německo
rok: 2018
délka filmu: 35 min.

synopse

Chronofotografická návštěva muzea ve věku jeho digitální reprodukovatelnosti. Takto charakterizuje režisér projekt Karusel stojící na hraně dokumentu a výtvarného umění. Snímek pomocí nekomentovaných obrazů usouvztažňuje prostor muzea, jeho návštěvníky a digitální záznamové technologie. Díky změněné rychlosti snímání se z návštěvníků stávají přízraky, u nichž je nejzásadnější jejich pohyb, diktovaný spíš potřebou všechno dokumentovat pomocí fotoaparátů než touhou prohlížet si vystavené objekty. Závěr pak ukazuje, že nejpozoruhodnějšími exponáty dnešních muzeí jsou jejich návštěvníci.

„Nemusíte vidět. Nemusíte cítit. Nemusíte se dělit. Musíte jen sledovat průvodce, otáčet se a obdivovat.“ A. Gerber

biografie

Experimentální filmař Arnaud Gerber (1971) pracuje především se Super 8 a 16mm filmem. Jeho filozoficky laděné konceptuální projekty se odvíjejí například od kierkegaardovsky uchopeného fenoménu opakování ve filmu Berlin Berlin (2009) nebo zkušenosti dělnické třídy zprostředkované francouzskou filozofkou Simone Weilovou ve snímku Real Life (2013).

více o filmu

režie: Arnaud Gerber
producent: Arnaud Gerber
zvuk: Frédéric Commault

další filmy v sekci

Čína 1987: Jiní
Sledujeme filmovou projížďku režisérky Viollaine de Villersové a cestovatele Jeana-Pierra Outerse po čínském vnitrozemí na sklonku 80. let. Ve fragmentárním sledu archivních záběrů se postupně vynořují viněty z tamější kultury, včetně každodenních prací, volnočasových kratochvílí či odlesků pradávných mýtů. Nejde však jen o další z mnoha variant cestovatelského dokumentu či městské symfonie, nýbrž o sugestivní videoesej. VHS kamera se stává plnohodnotným historiografickým médiem, skrze nějž se nám cizorodá kultura zjevuje v myriádě odstínů, aniž by vykrystalizovala v pohodlně konzumovatelný obraz.„Vítejte v Číně osvobozené od jakékoli historického a politického náhledu, stojíme tváří v tvář jinakosti čínské kultury. V tomto filmu nehledejte nic malebného – jen střípky všednodenního života, jenž je snad banální, nás ale přesto fascinuje.“ V. de Villersová

Čína 1987: Jiní

Violaine de Villers, Jean-Pierre Outers
Belgie / 2017 / 60 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Na druhé straně jednoho
Filmové pojednání o nejrůznějších podobách náklonnosti, lásky a partnerského soužití a obtížném hledání jejich individuálního vyjádření pod tlakem tradice a společenských konvencí. Lidé z celého světa hovoří o lásce a intimitě i o jejich převrácených pólech a násilí, jež se vynoří, když jsou spontánní podoby emoce zadušeny kompromisy. Kontrastní využití různých video a filmových nosičů spolu s nesynchronním propojením obrazu a zvuku podtrhuje specifickou atmosféru otevřenosti filmu založeného na odvážných výpovědích. Umírá láska, když podléhá konformitě a stává se ideologií?„Natáčela jsem jen, když jsem měla pocit, že mé záběry se stávají láskyplným záznamem momentu sdílení. Samo filmování nám dávalo žít, tak úporně samotářské i zásadně pluralitní, dokáže být.“ A. Marzianová

Na druhé straně jednoho

Anna Marziano
Německo, Itálie, Francie / 2017 / 53 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Skály v podobě větru
Co začíná jako poklidný observační záznam z výletní lodi s tchajwanskými turisty obdivujícími ledovce, se brzy mění ve zběsilý, místy až halucinogenní sled bizarních událostí poté, co se v záběru objeví černá díra na obloze. Turisty střídají koně pasoucí se uprostřed zasněžené krajiny, pár v hotelu a skupinka mladých vyhrabávajících filmové pásy z popelnice. Divák od začátku pátrá po klíči nesouvisle řazených výjevů beze slov a snaží se udržet tempo s rychlou, místy až stroboskopickou montáží juxtapozičních záběrů, jež je zpomalována kontemplativními záběry monstrózních ledových ker. „Ledovce existují mimo lidský časoprostor. Od té doby, co se demokratizovala sebeprezentace, historie zaostává. Toto je milostný příběh uživatelů kybernetického systému. Lineární charakter života je oddenkům cizí.“ E. Makoszay

Skály v podobě větru

Eduardo Makoszay
Mexiko / 2017 / 44 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Následky
Nesourodá tetralogie referenčních portrétů spojuje čtyři osobnosti z odlehlých končin uměleckého univerza – baviče a pianistu Fatse Wallera, malíře Jacksona Pollocka, fotografku Janietu Eyreovou a malířku Fridu Kahlo. Ambientní koláž rozvrácených sociálních poměrů prorůstá intimní chvíle prožívání uměleckého pohroužení. Hypnotické obrazy vibrují ve strhujícím obcování s životními reáliemi osobností. Hoolboom kombinuje dokumenty, inscenaci, experimentální koláž. Zrychlené snímání, beztížná levitace kamery, VR, found footage, patina 16mm filmu – nástroje k nové definici portrétního filmového žánru.  „Film klade otázku, jak přežít po pohromě, jež stihla stát, vaši rodinu a vaše tělo. Umělec předkládá příklady. Snad jedině v aktu zdvojení, v davové scéně, můžu najít to, čemu říkám moje já.“ M. Hoolboom

Následky

Mike Hoolboom
Kanada / 2018 / 75 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Strašidla obcházejí Evropou
Uprchlický tábor v Idomeni sdružoval běžence z Blízkého východu, kteří zkoušeli přejít evropské hranice. Když řecká policie tábor zavřela, uprchlíci se postavili na odpor a začali blokovat železniční dodávky zboží. Minimalistický dokument Marie Kourkoutaové tyto události nejen pozoruje, nýbrž formuje vycizelovanými statickými obrazy, jež otevírají prostor dění uvnitř i vně záběru, a v závěrečné černobílé sekvenci k nim nabízí poetický komentář. Postupně tak vyvstává bezútěšný portrét lokality, v níž si uprchlíci v nekonečných zástupech snaží uchovat poslední zbytky individuálních svobod. “Thi s film i s a call to welcome the refugees that cros s the European borders , as well as the ghosts that return with them.”

Strašidla obcházejí Evropou

Maria Kourkouta, Niki Giannari
Francie, Řecko / 2016 / 99 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Cesta zpátky
Cesta zpátky je dokumentární poutí do místa a času, které již byly považovány za ztracené. Hlavní postava se snaží nalézt zmizelou vesnici poblíž bývalé mezinárodní železnice, kde její nedávno zesnulá matka strávila své mládí. Minulost a přítomnost do sebe vzájemně pronikají mísením dobových filmových materiálů a detailních záběrů přírody se zašlými fotografiemi. Právě prolnutí dvou médií s odlišným vztahem k času zde tvoří východisko, jež umožňuje objevovat pozůstatky minulého, skryté pod nánosem přítomných jevů, ale také nezadržitelný proud trvání ve zdánlivé neměnnosti.„Do struktury narace filmu jsou zakomponovány charakteristiky domácího videa, jejichž pomocí se Cesta zpátky pokouší být zosobněným, intimním filmem.“

Cesta zpátky

Wouters Maurits
Belgie / 2016 / 31 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Plni očekávání
Vyhledáme-li si ve španělsko-českém slovníku slovo "expectante", zjistíme, že jde o adjektivum, které lze přeložit jako "vyčkávající" nebo "očekávající". Ne náhodou tento jednoslovný název nese zneklidňující peruánský film, který nás zavede do potemnělého města, ve kterém skupinka mladých přátel tráví jeden ze svých volných večerů. Přestože bydlí v relativně bezpečné čtvrti, poskytují i zamčené dveře a branky jejich domovů bezpečí pouze iluzorní, což je úvaha platná napříč celým světem. Kamera, jejímž černobílým pohledem sledujeme zpovzdálí dění filmu, jako by jen vyčkávala, než dostane šanci zaútočit.„Myslím, že kinematografie má vyvolávat pocity a usilovat o osobní jazyk jako o způsob manifestace naší individuální vize.“ F. Rodriguez Rivero

Plni očekávání

Farid Rodriguez Rivero
Portugalsko, Peru / 2018 / 77 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Western, rodina a komunismus
První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Z formálního hlediska jsou zajímavé záběry pořízené ruční kamerou, dále velmi přesvícené, až bílé záběry a dvojexpozice. „Možná je politika násobkem experimentů a vynálezů v rovnici se dvěma neznámými: ‚já‘ a ‚my‘. Nejde o to tuto rovnici jednou provždy vyřešit, ale spíš se o to snažit. Znovu. (Nejistá jara národů, Maria Kakogianni, 2017)“ L. Krief

Western, rodina a komunismus

Laurent Krief
Francie / 2018 / 83 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Zprávy z neznámých nemocí
Minimalistický observační portrét devadesátičtyřleté Concepcion představuje život člověka trpícího již padesát let psychickou chorobou. Babička autora snímku se po nervovém zhroucení rozhodla izolovat od zbytku světa a vypořádat se s nemocí sama. Ve své samotě je pronásledována náhodnými vzpomínkami, halucinacemi a postupně se začíná potýkat se ztrátou paměti a rozumu. Černobílý snímek plný melancholické nálady citlivě zachycuje témata stáří, nemoci a lidské samoty. Pomalé tempo a malé množství dialogů napomáhají divákovi přenést se do světa trpící osamocené ženy nenápadným a vysoce sugestivním způsobem. „Milá babičko, pokud si jednou všimneš, že jsem se ztratil ve tmě, připomeň mi prosím utrpení a paměť našeho národa. Moje křehké srdce může zachránit jen historie a pravda.“ L. P. Dela Cruz

Zprávy z neznámých nemocí

Liryc Dela Cruz
Filipíny / 2017 / 62 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Kaťuša: Raketomety, lidové písně a etnografické refrény
Co může způsobit letmo zaslechnutý útržek melodie, která zní až bolestivě povědomě? V domě paměti plném osobních fotografií se za zvuku flašinetové melodie režisérka snímku probírá historií své rodiny, která byla nucena před druhou světovou válkou prchnout ze Sovětského svazu. V experimentálním snímku s antropologickým zaměřením se zamýšlí nad fenoménem paměti, vázané na populární melodii a sdílený zážitek zpěvu. Umělá lidová píseň Kaťuša jako by akcelerována odpalem ze stejnojmenného raketometu prolétla civilizačním nebem, přitom se však stala soundtrackem k nejedné lidské tragédii.„Tento experimentální dokument, výsledek roků bádání, hledání v archivech a shánění výňatků z rodinných, státních i ostatních sbírek, hloubá nad vznikem a koloběhem kulturní paměti národa a jeho národních i nacionalistických příběhů.“

Kaťuša: Raketomety, lidové písně a etnografické refrény

Kandis Friesen
Kanada / 2016 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Skokan
Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Skokan

Petr Václav
Francie, Česká republika / 2017 / 93 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Přešel jsem chodbu
Niterná sonda do vzpomínek na jednu smrt. Režisér El-Amine přišel v průběhu noci ve svém rodném domě o otce. Přešel přes chodbu, vstoupil do ložnice rodičů a jeho matka řekla: „Tvůj otec umírá.“ Šok způsobený traumatem uvádí al-Amina do stavu absolutní apatie. Bez výrazu prochází domem, ve kterém ožívají vzpomínky na společné chvíle. Bolestné okamžiky střídají stylizované výpovědi dalších příbuzných o událostech té noci. Prožitek ztráty se promítá do mnoha drobných detailů v dokumentu. Nelibozvučná hudební kulisa je ohlušující jako žal. Film se zase jednou stává nástrojem k vyrovnání se se smrtí. „Ve snímku Přešel jsem chodbu je čas jen nepřetržitá smyčka. Tento film je dlouhá cesta, dlouhá chodba, kde se skrývá skutečnost, sny i vzpomínky.“ R. al-Amin

Přešel jsem chodbu

Rabih El-Amine
Libanon / 2017 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt