Katastrofa

Snímek tematizuje současný trend tvorby vlastního obrazu na fotografii či videozáznamu, kdy dochází k vymizení hranice mezi naším skutečným a obrazovým já poté, co jsme obrátili objektivy kamer směrem k nám samým. Fotografie či videozáznam tak již nejsou jen pouhou obrazovou reprezentací, nýbrž našimi skutečnými já.   

Mladá žena hledá v rušném městě nový byt. Snímek pokouší možnosti filmového jazyka, když klade více důraz na souhru zvuku a pohybu nežli na klasický dialog postav a namísto klasické narace kombinuje stylizované pohyby s expresivním tancem, který v určitých chvílích náhle přerušuje tok příběhu.   „Fascinuje mě samotný prostor a naše schopnost objevit sami sebe skrze něj, zejména přesné místo, které můžeme označit za náš domov. Prostor, kterým jsme obklopeni, vytváří neustálý dialog s naší vlastní identitou.“ T. Vejvodová  

Série tří experimentálních filmů, které mohou být promítány i ve smyčce, zpracovává téma přírody skrze rychlé, dynamické pohyby kamery, útočící na divákovu percepci. Filmy vznikly jako klauzurní práce v ateliéru Time-Based Media, jehož posluchači zkouší různorodé postupy multimediálního zpracování zvuku a obrazu.

Mona Lisa pro roboty. Série pohyblivých obrazů vznikla na bázi binárních operací z autorského softwaru Revolver, který je obdobou obrazových syntetizátorů, kde se textové instrukce proměňují ve vizuální data. Zvuková stopa byla vytvořena recyklací obrazových bodů a převodem barevných hodnot do zvukových vln.

Schody vedoucí odnikud nikam, úzké šachty, mosty, žebříky, z nichž ve snech padáme. Řetězec rozrastrovaných fotografií míst napodobuje proces snění a materializuje tím podvědomé procesy. Do nejniternější oblasti našeho bytí se vkrádají děsivě neznámé obrazy z archivu kolektivní paměti.

Podobně jako jiné režisérovy snímky vznikl i tento při natáčení akce ve veřejném prostoru, konkrétně zachycuje fragmenty oslav výročí československé sametové revoluce. Snímek s reportážním východiskem proměňuje událost ve vír, který vzdává hold avantgardním filmům z první poloviny dvacátých let 20. století.

Osobní esej vztahuje vnímání prostoru k mentálnímu vesmíru scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, který v Příbrami našel „opravdu ideální místo“. V citlivém propojení deníkových zápisků, intimních poznámek a útržků filmů zkouší rozkládat konvenční vyprávěcí postupy a zbudovat svébytný svět nadčasového myšlení.

Mysteriózní filmová báseň o vzpomínce na dávno ztracené letní odpoledne. Znepokojivé abstraktní detaily přírodních živlů prostupují metaforu dětské hry, přecházející v kontemplativní vizi o duchovní podstatě světla a tmy, v níž se protiklady nakonec rozplývají do jednoty pralátky.

Krátká postdigitální meteorologická filmová báseň o černém slunci a jeho světle převážně sestavená z manipulovaných found footage materiálů v kombinaci s originální hudbou. Hlavní dějová linka je odvozená od remixovaného úseku z filmu americké meteorologické společnosti Above the Horizon z roku 1967.

Filozofická dystopie varovně načrtává blízkou budoucnost, v níž budou moderní technologie nikoli znakem pokroku, ale úpadku. Za vrstvou filmového obrazu se prostřednictvím počítačové animace zjevuje monstrum, jehož abstraktní virtuální tělo představuje neviditelný ideologický aparát.

Canis lupus neboli vlk obecný se s dodatkem familiaris mění v psa domácího. Paralela v útočné povaze psovité šelmy a člověka je tématem experimentálního filmu, v němž autor vynechal zvukovou stránku a úvahy vystavěl pomocí kombinace 3D animace a textového monologu neviditelného vypravěče.

Film nabízí pohled na živé chování neživé hmoty ve formě kapek, u nichž můžeme sledovat změnu tvaru či kolektivní chování. Tyto kapky, podobně jako roboti ve slavném díle R.U.R., jsou tvořeny chemicky syntetizovanou hmotou, jež připomíná hmotu živou. Film tak divákovi umožňuje vcítit se do pocitů vynálezce Rossuma z Čapkovy hry, který taky zkoumal "...jakýsi chrchel koloidního rosolu, který by ani pes nesežral..." „Náš film si klade za cíl vzdát hold Čapkovi a Rossumovi a jejich průkopnickým myšlenkám v oblasti robotiky. A zároveň ukázat, jak lze i nepovedené vědecké experimenty použít k tvorbě umění.“ J. Čejková