Kmen Ãwa

Film je založený na reálném setkání filmařů s neznámým Evropanem jedné noci roku 2017 v bejrútském baru. Jednalo se o muže na cestě ke kurdským milicím bojujícím ve válce proti Islámskému státu na území Sýrie. Konverzace byla tajně nahrávána na mobilní telefon a slouží jako scénář pro animované modely situací i herecké ztvárnění onoho večera. Kromě fascinující sondy do myšlení člověka, který je ochoten obětovat vlastní život pro boj za svobodu, je snímek i formální polemikou o zdánlivé autenticitě dokumentárního filmu a možnostech reprezentace reality pomocí simulace a modelové situace. „Dnes je válka konstantní stav přípravy na absolutní destrukci za frontou. Už nemáme prostředky k tomu, abychom ji pochopili nebo rozlišili vojáka od občana.“ M. Lotfy, N. Abed

Na festivalu v Locarnu si letos v sekci Signs of Life odbyla premiéru dokumentární esej libanonské filmařky Rany Eidové, v níž zachytila svou cestu Bejrútem během truchlení nad smrtí svého otce. Ve snaze porozumět svému rodnému městu se rozhodla proniknout k jeho jádru, tedy do jeho podzemí. Protože přesně tam během dlouhých sedmnácti let občanské války, stejně jako ostatní, de facto žila v úkrytu. Režisérčino osobní putování plné atmosférických, auditivních vjemů (nezapřou se její léta zvukařské praxe) reflektuje v druhém plánu pohnutou minulost Libanonu, ale i současnost a vyhlídky do budoucna. „Spletený s  vlastními vzpomínkami, film Panoptic je zároveň historickým dokumentem a paměťmi běžného občana, jenž se snaží porozumět bezpráví, ve kterém jsme posledních 40 let v Libanonu žili.“ R. Eidová

Italský voják Romano Ismani je v 1941 kvůli svému ruskému původu povolán do Sovětského svazu jako válečný vyšetřovatel a tlumočník pro fašistické pohlaváry a místní obyvatelstvo. Ismaniho vyprávění mísí detailní popis válečných hrůz a historické svědectví s lyrickou deziluzivní kontemplací o bezvýznamnosti jedince uprostřed války. Autoři snímku vytvářejí kontrast mezi historizovanými ilustrativními záběry doprovázejícími vyprávění hlavního hrdiny a obrazy současné Ukrajiny a Ruska, v nichž až do dnešních dnů přežívá beznaděj a zmar způsobený událostmi 20. století. „Film Průnik kombinuje nalezené záběry různého původu. Jde o fiktivní příběh plný přítomností: duchů putujících ukrajinskou stepí, ozvěn krvavé minulosti a stále probíhajících válek.“ M. Manzolini, F. Ferrone

Mnozí si kladou otázku, zda lze hrůzu koncentračních táborů vůbec vypovědět. Režisér Pablo Baur dospěl k názoru, že taková reprezentace možná je, ovšem jen za cenu radikálního rozchodu s dominantní filmovou řečí. Svou filmovou esej, věnovanou bývalému argentinskému táboru La Perla, rozvrhl do 19 částí, z nichž každá zachází s formálními prostředky svébytně. Setkáváme se s různými pohledy na dané místo, od panoramatických jízd o 180° po okolní krajině až po černobílé postavy hlásající nesmyslně podrobné detaily z každodenního chodu instituce, které neutvářejí ucelený obraz, nýbrž síť vzájemně propletených diskurzů.„Není mi lhostejné, že v mém městě stál koncentrační tábor. Snažím se nabídnout úhel pohledu, jenž nezavírá oči před skutečností.“ Pablo Baur

Fabulující dokument seskládaný ze záběrů z různých koutů planety staví vedle sebe zvířata a lidi jako dvě odlišná, ale propojená univerza. Takřka beze slov, s výrazným důrazem na zvukovou složku vypráví příběh ostrova nezkrocených koček a mysteriózních antén, které vysílají na dlouhých vlnách do světa výzvu k vysvobození se z ekonomických a společenských pout, která nás omezují. Všude, kam se rádiové vysílání donese, pozorujeme ve statických záběrech lidské pinožení i zvířecí volnost a ze spojování těchto kontrastních záběrů vzniká pak v ejzenštejnovské montáži nový kinematografický význam.„Všechno začalo obrazem v mé hlavě: svět bez domácích mazlíčků. Ten obraz se stal dokumentární esejí se sci-fi atmosférou o svobodě, práci, domácích zvířatech a společnostech v kapitalismu.“ J. Maito

Film 29 26 je audiovizuálním záznamem myšlenek a pocitů dvou šestnáctiletých a dvou devatenáctiletých dívek, které v monolozích odkrývají své obavy i představy o životě, jaký povedou za deset let. Režisér jejich promluvy podkládá stylizovanými i realistickými obrazy jich samotných, pořízenými za různých okolností a na různý materiál, čímž vzniká originální dílo propojující prvky několika uměleckých odvětví, která jsou autorovi blízká. Dlouhé záběry tváří aktérek, snímaných ve velkých detailech, ozvláštňuje expresivním svícením a prokládá poetickými, experimentálně pojatými pasážemi.„‚Ve světě blízko nás roste strach‘ – film 29 26 se snaží být intimním a upřímným holdem či portrétem dospívání. Společně vytvoříme nový prostor někde mezi performancí a filmem v naději, že si jednou budeme pamatovat, kdo jsme byli.“ P. Velho

Svět je divadlo. A za jevištěm se v divadlech většinou nacházejí prostory pohledu běžného diváka skryté. V stylizovaném observačním dokumentu nás režisér Marques nechává nahlédnout do zákulisí menších portugalských souborů. V časech, kdy velká kovová monstra v podobě obřích bouracích bagrů rozebírají budovu tradičního kamenného divadla, se mezní situace před vstupem na scénu stává pro většinu divadelních outsiderů ještě tíživější. Z útržků hovorů před zrcadlem v šatně, poetických komentářů a přírodních motivů se skládá podobenství plné odrazů, ať už těch v zrcadle, nebo mimetických v divadle svět. „Tak nevím, jestli umělec – proletář není už málem vyhynulým druhem. Tento observační i esejistický film podobný atlasu buduji tak, abych zachytil odraz těch, kteří odvážně bojují o přežití.“

Aktualizace šesté části Hledání ztraceného času prozkoumává současnou identitu Proustovy románové předlohy. Inscenovaná dokufikce s prvky performance zbavuje literární text, citovaný zaměstnancem požární stanice, dobových odkazů a dodává mu nové atributy. Véronique Aubouyová natáčí od roku 1993 čtenáře, jak recitují jednotlivé části Proustova vrcholného díla. Její monumentální projekt, který vnímá protagonistu jako objekt zasazený do kinematografické krajiny a literární předlohu jako rozcestník různých interpretací, má být dokončen v roce 2050.„Od objevu Proustova Hledání ztraceného času jsem přesvědčena, že tato kniha je vyjádřením toho, co je tady a teď. Když jsem poznala Jeana, hasiče a anesteziologického pracovníka, který si v Hledání ztraceného času četl během noční směny, film vznikal tam, tady a teď.“ V. Aubouy

Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet

Videodeník mladé íránské herečky určený příteli v exilu. Lamento zmařených nadějí ve vzpomínkách na kontroverzní prezidentské volby (2009), po kterých následovaly nejmasivnější protesty od islámské revoluce. Autor znovu inscenuje paralelní realitu starou osm let – předvolební extáze rámuje nedokončené zkoušení Macbetha. Znovuprožívání situací, které se nemohou vrátit, palčivě rezonuje s motivem smíření s realitou. Marné herecké gesto hodné zapamatování je vyzývavým vzdorem proti totalitě zapomínání a poctou obětem autokratického režimu. Horečnatost voleb je tlumena skepsí hlavních aktérů – také byli mladí a naivní.„Existuje prázdný prostor, z kterého se vynořuje smysl? Můžeme prázdnotu naplnit realitou – svou vlastní realitou? Jsou obrazy, jež si pamatujeme, tytéž obrazy, nebo jejich odrazy?“ A. Razi

V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“