Kmen Ãwa

Konceptuální dokument inspirovaný slavným filmem Masaa Adachiho Ryakushô renzoku shasatsuma (A.K.A. Serial Killer, 1969) vychází z tzv. landscape theory. Její zástupci usilují zachytit v umění formující vlivy prostředí na osobnost, působení konkrétních míst na život člověka. Režisér snímku takto rozebírá cestu mladého Francouze alžírského původu z domoviny do Sýrie a zpět, od společenské jistoty k radikalismu a zmaru. Aniž by nám jedinkrát hlavního protagonistu konkrétně ukázal, skládá v celku jeho obraz ze série záběrů ulic, pláží, budov a textového komentáře zápisů z výslechů a vyšetřování. „Fûkei je japonsky ‘krajina’. Fûkeiron je návrh: otočte kameru o 180 stupňů, a nefilmujte předmět natáčení, ale krajinu, kterou spatřil.“ E. Baudelaire

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Herečka, režisérka, tanečnice a básnířka Kobra Amin-Sa'idi, vystupující pod uměleckým jménem Šeherezáda, byla v šedesátých a sedmdesátých letech výraznou tváří íránské nové vlny jakož i symbolem boje za sociální změny. Po revoluci v roce 1979 však nedobrovolně odešla do ústraní a v dnešní době sotva přežívá. Parhamiho snímek není klasický dokumentární portrét, nýbrž působivé sebereflexivní dílo, v němž tvůrce upozorňuje na své zásahy do reality a nechává prostor mladým protagonistkám, které se slavnou umělkyní samy vedou rozhovory. Emocionální výpovědi Šeherezády neznačí rezignaci, naopak vyzývají k angažovanosti.DETAIL:„A tak se stala sama sebouJejí bývalé já stalo se jí těsnýmPrach usedá na její tvářjako by sedal na kus kameneDo nějž je vytesána legenda,a lidská srdce ten příběh sdílejí...“

Další příspěvek do specifického subžánru oživené historie z pera scenáristy Pavla Kosatíka. Ráno 26. září 1928 se v zahradách zámku v Topolčiankách potkávají Karel Čapek a prezident Masaryk, aby rozhodli o osudu svého společného literárního díla. Z citátů z budoucí knihy i vzájemné korespondence se rodí fabulovaný filmový dialog, oprošťující původní formát literárního rozhovoru od svazujících konvencí. Čapek s Masarykem si vzájemně vyčítají různé věci, urážejí se, ale zároveň se v úvahách dotýkají klíčových otázek osobní povahy i své společenské funkce politika a literáta.„Je to film o dvou mimořádných mužích, je o tom, že emoce mohou být někdy silnější než myšlenka, i u tak výjimečných lidí.“ J. Červenka

Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

V roce 1946 zastřelil jistý S. E. Branch v Alabamě černocha Billa Spanna. Jeden příběh z mnoha, lze si říct, ovšem tentokrát jej rozplétá pravnuk někdejšího vraha, a to skrze politicky i esteticky vyhraněnou filmovou esej. Při vyšetřování neustále naráží na překážky, dané nejen přežívajícími rasovými předsudky, ale také nevyhnutelnou reflexí vlastního zapojení v celé historii. Montáž černobílých míst paměti, nekončících projížděk za rudého stmívání a agitačních popěvků dává dohromady dílo v nejlepší tradici jižanské gotiky, v němž „minulost není mrtvá, dokonce není ani minulá“ (W. Faulkner). „Tentokrát jsem se rozhodl vložit svou lásku a práci do filmu, který snad napomůže nápravě. Je to film o tom nejhorším, co v naší rodině kdy bylo.“ T. Wilkerson

Nákladní loď pluje pustou krajinou. Zdánlivě bez cíle. Zdánlivě? Vrcholně enigmatické podobenství osamělosti člověka i stroje v postindustriálním kapitalismu je blízké stejnou měrou technopesimistickému sci-fi jako romantickému malířství. Příběh, tvořený téměř výhradně pohyby dělníků, strojů, krajiny a samotné lodě, sugeruje výsostně estetickým způsobem dojem naprosté opuštěnosti a vykolejenosti. Sedativní rytmus vtahuje do úplně nového, neznámého světa. Pomalu se vynořuje otázka: Nejde snad o úplně poslední loď lidstva, obtíženou šíleným úkolem udržet v chodu to, co už dávno nedává smysl?DETAIL:„Poslouchá mě vůbec někdo? V kýlu je díra jak vrata. Valí se dovnitř voda a sahá už k cisternám. Rogere! Rogere! Pozor! Už to sákne do obilí. Do obilí. Pane, tohle je katastrofa!“

Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Dokumentaristka Petra Nesvačilová ohledává slavnou kauzu Berdychova gangu. V centru jejího zájmu stojí policistka Helena Kahnová, ovšem pouští se i do rozhovorů s dalšími zúčastněnými včetně obviněných a odsouzených. Vytváří tak mozaiku, která nevypovídá ani tak o kauze samé a jejím pozadí, ale spíše o lidech pohybujících se na hraně zákona, o jejich motivech a myšlení. Sama autorka se zaplétá do kontaktů s podsvětím a stává se jednou z aktérek filmu. Musí zvažovat, zda je bezpečné se s některými lidmi stýkat, a vede ji to k otázkám o podstatě zločinu nebo dobra a zla vůbec.„Myslela jsem, že natočím jen portrét o statečné policistce, ale nakonec jsem se ocitla v místech, kterých jsem se vždycky bála a znala je jen z filmu. V podsvětí. A teď koukám, že to podsvětí je kolem nás a někdy hodně blízko.“

Věřící, konzervativní šedesátnice Eulália se musí vyrovnat s obtížným životním zlomem. Její syn emigroval do Německa a stal se tu hvězdou gay porna. Eulália tráví čím dál víc času na Facebooku prohlížením jeho profilu a psaním dlouhých, většinou nevyslyšených zpráv. Observační, dramaticky vystavěný dokument se dotýká řady současných problémů – krize tradiční rodiny i toho, jak sociální sítě proměňují mezilidské vztahy a pohled společnosti na homosexualitu a pornografii. Krom toho sledujeme nevtíravý příběh nejen o LGBT komunitě, ale i pokoře a síle mateřské lásky.„Bůh vyslyšel mé modlitby / Dal mi krásného syna / Nikdy ho za nic nevyměním / ani za největší poklady / i kdybych měl / celý život trpět…“ J. Pelicano

Jedná se de facto o film o filmu, jen s tím rozdílem, že středem zájmu se stávají výhradně komparzisté. Jsou natáčeni při čekání, až na ně přijde řada, při konverzaci s ostatními a přemýšlení o svém výkonu. Zatímco své povinnosti berou velmi vážně a touží být hvězdami, pro filmaře představují jen lidi, které si zkoordinují, jak potřebují, nic víc. Tento snímek jim naopak věnuje plnou pozornost a odhaluje jejich osobnosti, co prožívají a o čem sní. Záběry pocházejí z několika různých prostředí, kde se točí filmy, jichž se účastní komparzisté odlišných národností.„Figurant se stává přítomným tělem, mluvícím tělem, stává se jednajícím tělem, ba dokonce tělem politickým zbaveným stereotypů vlastních komunitě, kterou měl představovat.“ S. Azariová