Kmen Ãwa

Filmové pojednání o nejrůznějších podobách náklonnosti, lásky a partnerského soužití a obtížném hledání jejich individuálního vyjádření pod tlakem tradice a společenských konvencí. Lidé z celého světa hovoří o lásce a intimitě i o jejich převrácených pólech a násilí, jež se vynoří, když jsou spontánní podoby emoce zadušeny kompromisy. Kontrastní využití různých video a filmových nosičů spolu s nesynchronním propojením obrazu a zvuku podtrhuje specifickou atmosféru otevřenosti filmu založeného na odvážných výpovědích. Umírá láska, když podléhá konformitě a stává se ideologií?„Natáčela jsem jen, když jsem měla pocit, že mé záběry se stávají láskyplným záznamem momentu sdílení. Samo filmování nám dávalo žít, tak úporně samotářské i zásadně pluralitní, dokáže být.“ A. Marzianová

Věřící, konzervativní šedesátnice Eulália se musí vyrovnat s obtížným životním zlomem. Její syn emigroval do Německa a stal se tu hvězdou gay porna. Eulália tráví čím dál víc času na Facebooku prohlížením jeho profilu a psaním dlouhých, většinou nevyslyšených zpráv. Observační, dramaticky vystavěný dokument se dotýká řady současných problémů – krize tradiční rodiny i toho, jak sociální sítě proměňují mezilidské vztahy a pohled společnosti na homosexualitu a pornografii. Krom toho sledujeme nevtíravý příběh nejen o LGBT komunitě, ale i pokoře a síle mateřské lásky.„Bůh vyslyšel mé modlitby / Dal mi krásného syna / Nikdy ho za nic nevyměním / ani za největší poklady / i kdybych měl / celý život trpět…“ J. Pelicano

Snímek je pohledem na nedávnou historii dvou zemí Blízkého východu zmítaných válečnými konflikty, Iráku a Sýrie, a to z perspektivy tamních obyvatel, kteří se rozhodli ze svých domovů utéct a hledat azyl v Rakousku. Je komponován jako montáž rozhovorů s uprchlíky a amatérských videí a záběrů z různých sociálních sítí a online platforem zachycujících dění v obou zemích. Krev a písek tak spojuje individuální příběhy a vyjádření, které mají v divácích probudit hlubší zájem o diskutované téma. Spíše než jako o politickém filmu však režisér o svém díle uvažuje jako o malbě či básni. „Film, který nutí diváka zamýšlet se nad podstatou dobra a zla, nad pachatelem a obětí.“ M. Krepp

„Whistleblowerská dokumentární parodie o Ničem.“ Tak charakterizují snímek Chvála Ničeho samotní tvůrci. Nic je tu přitom jediný protagonista celého filmu. Esejistický snímek provází ironický a zároveň nemilosrdně kritický monolog, který pronáší Nic ve formě jednoduchých rýmovaček a hlasem Iggyho Popa. Vizuální doprovod jeho průpovídek tvoří uhrančivé a lakonicky výmluvné záběry pořízené několika tucty kameramanů nacházejících se na různých místech po celém světě se zadáním „natočte nicotu“. „Je to filmový ekvivalent Chvály bláznovství, díla humanisty E. Rotterdamského, v němž Bláznovství chodí po světě a tvrdí, že je chytřejší být bláznivý, než chytrý. Uplynulo 500 let a roli Bláznovství převzalo Nic.“ B. Mitić

Čtveřice umělců se rozhodne natočit film, v němž jejich apolitičtí rodiče dostanou role disidentů z 80. let. Poté jim natočené scény pouštějí a rozvíjejí diskuze o umění a politice. Fascinující konceptuální terapie, která se točí kolem traumatických událostí tchajwanské historie, míchá vysoce artistní i civilní styl a v tom nejlepším smyslu staví na rčení, že „osobní je politické“. Osobité poloimprovizované „performance“ protagonistů, kteří ztvárňují příběh ze života i díla spisovatele Š‘ Č‘-menga, a tejně poetické jako vtipné obrazové pojetí dělají z filmu nezařaditelný, silně osobní zážitek. „Rekonstruováním zkušeností jedné sociální menšiny odkrýváfilm nové vztahy mezi většinou a disidenty a zároveň odhalujenemožnost komunikace v rodinném kruhu.“

V nedávných dějinách Slovenska lze těžko najít významnější postavu, než je Vladimír Mečiar. Režisérka Tereza Nvotová se k němu přibližuje z několika směrů. Jednak v rozhovoru, který s ním přímo vedla, jednak prostřednictvím svého vypravěčského monologu, kde uvádí velké slovenské dějiny do vztahu s historií své vlastní rodiny, a jednak skrze archivní obrazy Mečiarových dobových veřejných vystoupení v médiích. Její film, provázený leteckými záběry dnešní slovenské krajiny, si klade otázku, co Mečiar znamenal pro její generaci, pro tehdejší společnost a pro Slovensko jako takové. „Keď som mala desať, hrávali sme sa na Winnetoua, E.T.ho a Mečiara. Dnes ma zaujíma, kto to bol a čo spravil s nami a našou krajinou. Mám totiž pocit, že podobná story sa odohráva všade možne po svete.“ T. NvotováProjekce filmu a následná diskuze se koná ve spolupráci se Zastoupením Evropské komise v České republice.

Hlavními tématy filmu jsou migrace a integrace přistěhovalců do nové společnosti. Snímek #3511 je ukazuje prostřednictvím příběhu australského vojáka, jehož korespondence a deník z dob, kdy cestoval ve službě v rámci první světové války, jsou kombinovány s povídkou spisovatele J. L. Borgese. Tento konkrétní osud představuje metaforu k dnešním otázkám ohledně exilu, paměti a integrace. Z formálního hlediska převažují zejména záběry na pustou krajinu a domy, které jsou doprovázeny komentářem. Výjimečně jsou vidět i tváře vyprávějících.„Film začal šťastnou náhodou: je to fikce i skutečnost. O 100 let později tento materiál posunuje hranice toho, co lze poznat a rekonstruovat. Jenže co když měla fikce ukázat skutečnost jako tajemství?“ I. Stillwell

V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“ 

Experimentální esejistický dokument o americké anarchistce a politické aktivistce Emmě Goldmanové (1869–1940), známé jako „nejnebezpečnější žijící žena“ své doby, je druhým z režisérčiny trilogie o ženách a ideologii, v níž si klade stěžejní otázku, čeho se ženy musejí vzdát, aby byly víc než „pouze ženami“. Autorka předkládá bohatou koláž archivních záběrů, rekonstruovaných scén a pozorovaných momentů ze současnosti s cílem prozkoumat obrodu protestů v 21. století. V několika časových liniích se mj. prolínají fragmenty z deníkových záznamů Goldmanové s momenty z jejího života a prorockými projevy. „Druhý díl mé trilogie se v řadě útržkovitých ‚paměťových‘ kapitol zabývá Emmou Goldmanovou a anarchismem. Každá kapitola se snaží odpovědět na otázku: „Čeho se vzdáváme, abychom nebyly ‚jen‘ ženy?“ A. Childová

Temná psycho-etnografická expedice Marii von Hausswolffové a Anne Gry F. Kristensenové hluboko do džungle lidského podvědomí. Záběry z panamského pralesa jsou natočeny na 16mm film a všechen zvuk je nahraný na kazetové pásky. Film je podvědomou odpovědí na ultranásilný italský snímek Kanibalové ze 70. let, jakož i na všechna romantická pojetí přírody coby harmonického místa, které je v rovnováze samo v sobě i ve vztahu ke svým obyvatelům. Dílo mezi fantazií a skutečností a jeden z nejvíce nekompromisních filmů v tomto roce.  „Film je básnickou, tajemnou cestou děsivou džunglí, kde se divák setkává se všemožnými živými i mrtvými tvory a duchy. Točil se 16mm kamerou Bolex a zvuky se nahrávaly na analogové pásky.“ M. Von Hausswolff, A. G. Friis Kristensen 

První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Z formálního hlediska jsou zajímavé záběry pořízené ruční kamerou, dále velmi přesvícené, až bílé záběry a dvojexpozice. „Možná je politika násobkem experimentů a vynálezů v rovnici se dvěma neznámými: ‚já‘ a ‚my‘. Nejde o to tuto rovnici jednou provždy vyřešit, ale spíš se o to snažit. Znovu. (Nejistá jara národů, Maria Kakogianni, 2017)“ L. Krief