La Photo du colonel

Lyrizované obrazy inspirované světem snů reflektují přechodný stav mezi spánkem a probuzením. Mnohoznačné útržky obrazů, otisky prožitků a výjevy z nevědomí společně utvářejí sen, který se pomalu rozplývá a zbývají po něm pouze neuchopitelné stopy a bdící vědomí.

Potentia dei je výraz, který je obtížné přeložit, ale je možné ho vyložit. něco podobného platí o filmové eseji Ondřeje Vavrečky, jejímž hlavním tématem jsou právě znaky, informace, jejich interpretace a tajemství. Kolážový styl filmu provokuje ostrými audiovizuálními kontrasty k zamyšlení.

Fascinace: Exprmntl.cz - Mimo soutěžSpolečným jmenovatelem představených videí je motiv terapeutického či relaxačního cvičení, jehož cílem je uvolnění duševního i tělesného napětí. Ve všech těchto pracích je ovšem možné zároveň sledovat kritický osten, který je vybroušen frustracemi člověka v dnešním světě – ať už se týkají politiky, mezilidského soužití nebo pracovních tlaků. Přenesením vybraných videí z galerijního kontextu do prostředí kina dochází k proměně diváckého zážitku: Divák je se snímky konfrontován naléhavěji, i u něj dochází k budování napětí a uvolnění a potažmo vcítění do sledovaného.Pásmo vzniklo ve spolupráci se Společností Jindřicha Chalupeckého. Kurátorsky připravila Tereza Jindrová (Společnost Jindřicha Chalupeckého) jako součást výzkumu k připravované výstavě Healing, věnující se tématu zdraví v současném umění.Prezentovaná díla:Migra jóga / Migra YogaČeská republika, 2012, 10 min.Režie: Markéta MagidováPrvotní promluva / Primal SpeechSpojené státy americké, 2016, 12min.Režie: Liz Magic LaserNěkdy se cítí skoro šťastně / Sometimes They Almost Feel HappyČeská republika, 2015, 9 min.Režie: Barbora KleinhamplováSpolečně 2017 / Together 2017Spojené království, 2017, 10 min.Režie: Lucy Beech & Edward ThomassonDvě minuty / Two MinutesČeská republika, 2016, 6 min.Režie: Jakub Jansa

Schody vedoucí odnikud nikam, úzké šachty, mosty, žebříky, z nichž ve snech padáme. Řetězec rozrastrovaných fotografií míst napodobuje proces snění a materializuje tím podvědomé procesy. Do nejniternější oblasti našeho bytí se vkrádají děsivě neznámé obrazy z archivu kolektivní paměti.

Experimentální filmová koláž využívající postupy dokumentárního, hraného a animovaného filmu. Prolínající se stopy mizejícího dětství a hanáckého folkloru autorka zaznamenává na 16mm filmový materiál, a konzervuje tak vybrané motivy, které pozvolna, avšak nenávratně opouštějí naši současnost.

Video esej zkoumá konzumaci informací ve virtuálním prostředí a její vliv na etiku a angažovanost. Subjekt prochází opuštěnou kancelářskou budovou, skrze skutečnost rozloženou do pixelů a manifestační text upozorňuje na distanci, slepotu a odcizení člověka pohybujícího se na sociálních sítích.

Filmová esej postavená na střetu dekorativních záběrů z ptačí perspektivy a tří mechanických, lineárně propojených monologů rozpitvává podvědomí jedince přesyceného množstvím rozličných voleb, názorů a možností v čísly poháněném věku digitálních médií.

Vyobrazení záchranářského týmu, který pátrá po zaběhnutém psu, je ve skutečnosti abstraktní úvahou nad tím, jak člověk propadá emocionálním iluzím díky nedokonalému mediálnímu obrazu. Kombinaci animace se stabilními záběry z lesního terénu provází autorčin komentář o absurditě předkládané situace.

Malost lidského pohledu na svět často upřednostňuje perspektivu člověka před měřítky přírodních cyklů. Obrazové detaily vystihují sebestřednost, se kterou nám mnohdy uniká podstata celku, doplňuje je trefný nekompromisní komentář, který apeluje na uvědomění si dopadu chování jednotlivce na okolí.

Umění jako šamanský rituál, jako estetizované zpřítomnění principů, které nelze obsáhnout vědomím. Poutavé struktury připomínající horninu nebo krajinný reliéf se vznášejí v neurčitém prostoru a stávají se odraznou plochou pro úvahy o povaze vzorců vnímání za hmatatelným i viditelným.

Za oponou filmového pásu s různými stupni vizuálních posunů a deformací se vyjevuje a zase ztrácí konkrétnost obrazů. Zvuky vlastní pohybu filmového materiálu se mísí s hlasovými záznamy, které výjevům sice dodávají kontext, rekonstrukce fabule je však znemožňována. Příběh se rozpouští a sjednocení se během tohoto zvrstvování naopak vzdalujeme.

Osobní esej vztahuje vnímání prostoru k mentálnímu vesmíru scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, který v Příbrami našel „opravdu ideální místo“. V citlivém propojení deníkových zápisků, intimních poznámek a útržků filmů zkouší rozkládat konvenční vyprávěcí postupy a zbudovat svébytný svět nadčasového myšlení.