Lidé-oblázek

Mihály Kertész (1886–1962) natočil více než 150 filmů, většinu z nich jako Michael Curtiz v USA. Známý ale zůstal díky jedinému z nich, melodramatu Casablanca (1942). Gábor Bódy (1946–1985) naopak zasvětil svůj krátký život strávený v Maďarsku tvorbě experimentálních filmů a jeho filmografie je v obecném povědomí málo známá. V netradičně pojatém dokumentu nasloucháme rozhovoru těchto dvou režisérů. Asociativní koláž úryvků z klasických hollywoodských filmů a autorských avantgardních děl navozuje nejen otázky spojené s historií a teorií filmu, ale také otevírá osobní dramata a vnitřní konflikty jejich tvůrců.  „Naším cílem bylo představit fiktivní rozhovor mezi dvěma filmovými režiséry – dvěma klasickými mistry z velmi odlišných filmových světů – oživený bohatými obrazy poetických asociací.“ P. Lichter       

Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Tygr turanský, majestátní symbol středoasijské krajiny, před několika dekádami vyhynul, pro kolektivní imaginaci místních obyvatel si však zachovává posvátný význam. Režisérka zvířeti vzdává úctu podmanivou filmovou esejí, která ukazuje, do jaké míry je v myslích lidí svázáno s historií regionu. Tygr se stává přízrakem vynořujícím se ze tmy a zase v ní mizícím, krajina se jeví jako síť ruin zanesených všepronikající minulostí. Koláž obrazových a zvukových fragmentů, doprovázená autorčiným zaníceným komentářem, zdůrazňuje, že „skutečné“ dějiny nelze oddělit od sdílených představ a snů.„Snímek Pronásledovaní je intimním videodopisem duchu středoasijského turanského tygra, který, ač vyhynul ve 20. století, dodnes žije v kolektivní paměti tamějších lidí.“ S. Ismailovová

Otcové Gabriel, Vicilentius a Nazari, tři různě staří mniši v pravoslavném klášteře Počávijská lávra v Ukrajině, tráví čas v odloučení od světa. Všichni sem ale přišli ze svých světských životů a nesou si v sobě vzpomínky, do nichž se otiskly překotné a komplikované nedávné dějiny jejich vlasti. Snímek nechává jejich paměť vyvstávat na pozadí každodenní rutiny v majestátní klášterní architektuře. Ztišené, meditativní pozorování rituálů, práce či nicnedělání mnichů vytváří empatický portrét místa a jeho obyvatel, do jejichž životů nahlíží prostřednictvím náznaků. „Film Volanie je obrazom ľudskej premeny jednotlivca, ktorý sa zriekol svetského života a rozhodol sa následovať boha." E. Praus

V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Yosef Yosade, krajinář litevského původu, už dlouho působí v Izraeli. Jeho dcera Elžbieta se za ním vydává, aby kamerou zachytila nuance autorova tvůrčího procesu. Důmyslně rámované statické záběry mistra při práci, rozjímání či zaujatém rozmlouvání odkrývají malířův svébytný přístup založený na hledání vizuální struktury krajiny. Režisérka zároveň uvádí výtvarné zobrazení krajiny do vzájemného střetu s jeho filmovým zachycením a propojuje tak „abstraktní“ a „konkrétní“ perspektivu. Snímek tedy nereflektuje pouze individuální tvorbu, ale zkoumá také vztah mezi dvěma specifickými médii. „Film hledá souvislosti mezi strukturou krajiny a lidské bytosti. Proměnlivost, vyprahlost, povrch pokrytý tvory a stopami minulosti, to mají Josef a poušť, kterou maluje, společné.“ Elžbieta Josadėová

Bábuška Zina je původem Ukrajinka, kvůli aktuální politické situaci však zůstává na Ruskem ovládaném Krymu. Odtržena od rodiny přebývá v zapomenutém přímořském městě a snaží se rozhodnout, zda zůstat, či odejít. Hudební rytmy ruské popové hudby i lidových písní doplňují atmosféru jejího exilového města, na které je nahlíženo citlivou optikou plnou sentimentu. Důsledky neuspokojivé politické situace jsou však na pomyslné jiné planetě neustále přítomné. Ze způsobu, jakým režisér zaznamenává Zininy vztahy k rodině a přátelům, přímo srší hluboká úcta k této staré ženě, k její životní moudrosti a zkušenostem. „Po anexi Krymu musela moje ukrajinská babička Zina čelit skutečnosti života na ‚nové planetě‘. Z mnoha důvodů pro ni nastal čas, aby udělala zásadní rozhodnutí.“ A. Mihalkovich  

Mlhavé ráno rumunského maloměsta. Alexandrina se vrací z kanadského exilu za svou chřadnoucí matkou, bývalou učitelkou Marií, kterou si přisvojuje postupující stařecká demence. Do intimních okamžiků zpřetrhaných vztahů oscilujících mezi přijetím, soucitem a bezmocí se vkrádá osud národa rozvráceného komunismem, postupující nemoc a osamění stárnoucí ženy obklopené panenkami z dětství. V dokumentárním sblížení, prokládaném vnitřními monology s vlastní (imaginární) dcerou, sledujeme složitou a úzkostnou cestu k rodinnému smíření vstříc nezvratnému konci.  „Věřím v dokument, který podporuje tázání, úzkost a nejistotu.“ B. Stoica    

Osobnost transylvánského venkovského učitele matematiky, který vyučuje své studenty u sebe doma a ignoruje stávající osnovy, vypovídá leccos nejen o rumunském školském systému, ale také o tamní společnosti jako takové. Zarputilý starší pán se řídí slovy esejisty Constantina Noicy, podle nějž by v ideální škole neměla probíhat výuka, ale studenti by se tam naopak měli chodit osvobodit od tyranie učení. Portrétní observační dokument sleduje především dynamiku samotných lekcí, kde se kromě matematiky řeší také problém školství jako takového a kde učitel vystupuje jako otcovská figura. „Pokud si přejete dosáhnout toho, že něco bude mít hodnotu i za sto let, musíte podle mě nejdřív poskytnout lidem vzdělání.“ A. Brendea

Cestopisná koláž o hledání polské identity v nejistém světě. Komponované snění o nenalezené jednotě národa, starých křivdách i hvězdné hodině, která uniká pod tíhou malicherností i strachu z neexistujících nepřátel. Výběr z dobových materiálů, novinových článků i hořce aktuálních citátů z internetu se v osobité interpretaci proplétá s deníkovými črty spisovatele Andrzeje Stasiuka. Na pozadí inscenovaných filmových portrétů obyčejných Poláků, v napětí tvořeném disharmonickým operním podhoubím sledujeme nesouvislé obrazy a myšlenky, jež postupně skládají portrét duše polského národa.„K tomu, abyste mohli začít s léčbou či terapií, musíte znát svou diagnózu. Musíte pochopit, jaké chyby se kdysi staly. Zjistěte, zda nežijete v mystifikaci a nevěříte lžím.“ P. Stasik

Takřka deset let od konfliktu v Gruzii se gruzínští obyvatelé území zabraných Ruskem stále nacházejí v dočasně zřízeném táboře, kde vyčkávají na návrat domů. Obydlím jim jsou unifikované domky. Z původních domovů si sem přinesli jen pár předmětů, které stačili popadnout při útěku před dobyvatelskou armádou. Stejně strohé, až prázdné jako provizorní obydlí jsou i jejich životy vydané všanc čekání věcí příštích. Právě archiválie předchozího života, všední věci přinesené z původních domovů, jsou v tomto meditativním dokumentu nejhmatatelnějším projevem nezvratnosti plynutí času měřeného ztrátami. „Pokusili jsme se vyobrazit válečnou zkušenost nahlíženou ze zvláštního úhlu, naslouchat lidem, ne statistikám, spíše pozorovat, než se vyptávat, hloubat o něčem, co je nám společné – o vztazích.“ Nino Gogua

Jak mluvit o smrti a přitom užívat krásy života? A komu to říct, když jsi na světě sám? Lidé z různých koutů světa se po svém vyrovnávají s perspektivou smrti a kladou si podobné otázky. Dokumentární koláž Tetiany Chodakivské a Oleksandra Stekolenka trpělivě pracuje s intimitou a drobnými portréty obyčejných lidí i geniálních tvůrců, jež promyšleně zasazuje do třídílné mozaiky o největší hádance lidského bytí. Teprve motiv smrti dává životu smysl a všechny nás spojuje, ale co se musí stát, abychom ho brali vážně? Imaginativní střihová dokufikce je meditací o životě ve vztahu k vlastní konečnosti. „Tento snímek, v němž se snoubí dokumentární a klasické filmové narativní techniky, je příběh o uvědomění si existence smrti.“ T. Chodakivská, O. Stekolenko