Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlava dok cdf
Metafyzika a demokracie
Metafyzika a demokracie

Metafyzika a demokracie

režie: Luis Ortiz
originální název: Metaphysics and Democracy
země: Německo, Kolumbie
rok: 2016
délka filmu: 59 min.

synopse

V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).

„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“ 

biografie

Luis Ortiz (1984) pochází z Kolumbie, od roku 2002 však žije v Německu. Je členem skupiny El Espejo, která v Bogotě organizuje festival krátkých filmů s politickým a sociálním zaměřením. Jeho filmy mají zpravidla povahu dokumentární eseje. Věnuje se v nich otázkám migrace, ideologie, dekolonizace či ekonomie. Natočil mj. snímky Das Auge des Parasiten (2008) nebo Sirenita (2012).

více o filmu

režie: Luis Ortiz
producent: Luis Ortiz
scénář: Luis Ortiz
kamera: Luis Ortiz
střih: Luis Ortiz
zvuk: Luis Ortiz, Jochen Jarozsek

další filmy v sekci

Moře zítra
Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Moře zítra

Yekaterina Suvorova
Kazachstán, Německo / 2015 / 88 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Volný pokoj
Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet
osobní program

Volný pokoj

Alexandra Kandy Longuet
Belgie / 2018 / 80 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Panoptic
Na festivalu v Locarnu si letos v sekci Signs of Life odbyla premiéru dokumentární esej libanonské filmařky Rany Eidové, v níž zachytila svou cestu Bejrútem během truchlení nad smrtí svého otce. Ve snaze porozumět svému rodnému městu se rozhodla proniknout k jeho jádru, tedy do jeho podzemí. Protože přesně tam během dlouhých sedmnácti let občanské války, stejně jako ostatní, de facto žila v úkrytu. Režisérčino osobní putování plné atmosférických, auditivních vjemů (nezapřou se její léta zvukařské praxe) reflektuje v druhém plánu pohnutou minulost Libanonu, ale i současnost a vyhlídky do budoucna. „Spletený s  vlastními vzpomínkami, film Panoptic je zároveň historickým dokumentem a paměťmi běžného občana, jenž se snaží porozumět bezpráví, ve kterém jsme posledních 40 let v Libanonu žili.“ R. Eidová

Panoptic

Rania Stephan, Rana Eid
Spojené arabské emiráty, Libanon / 2017 / 69 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Můj neznámý vojín
Z nezvyklých úhlů se na okupaci Československa v roce 1968 podívala dokumentaristka Anna Kryvenková. Film Můj neznámý vojín pojala jako audiovizuální deník, ve kterém se skrze raritní dobové archivní záběry a vlastní komentář vrací k tehdejším událostem. Režisérčin prastrýc patřil k okupačním vojskům a krátce po návratu z Československa spáchal sebevraždu. Ona sama se díky svému ukrajinskému původu potýká se zakořeněnou nenávistí Čechů vůči rusky mluvícím lidem. Snímek tak ukazuje dosud opomíjená temná dědictví srpnových událostí v současné české, ale i ukrajinské či ruské společnosti.„Nechci mluvit o obecné spravedlnosti či pravdě. Ráda bych ukázala, že žádná pravda nemůže být definitivní. Tohle je příběh o tom, jak se člověk stává ‚okupantem‘, aniž by to měl v úmyslu.“ A. Kryvenková
osobní program

Můj neznámý vojín

Anna Kryvenko
Slovensko, Lotyšsko, Česká republika / 2018 / 79 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
29 26
Film 29 26 je audiovizuálním záznamem myšlenek a pocitů dvou šestnáctiletých a dvou devatenáctiletých dívek, které v monolozích odkrývají své obavy i představy o životě, jaký povedou za deset let. Režisér jejich promluvy podkládá stylizovanými i realistickými obrazy jich samotných, pořízenými za různých okolností a na různý materiál, čímž vzniká originální dílo propojující prvky několika uměleckých odvětví, která jsou autorovi blízká. Dlouhé záběry tváří aktérek, snímaných ve velkých detailech, ozvláštňuje expresivním svícením a prokládá poetickými, experimentálně pojatými pasážemi.„‚Ve světě blízko nás roste strach‘ – film 29 26 se snaží být intimním a upřímným holdem či portrétem dospívání. Společně vytvoříme nový prostor někde mezi performancí a filmem v naději, že si jednou budeme pamatovat, kdo jsme byli.“ P. Velho
osobní program

29 26

Pedro Velho
Portugalsko / 2018 / 40 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Přešel jsem chodbu
Niterná sonda do vzpomínek na jednu smrt. Režisér El-Amine přišel v průběhu noci ve svém rodném domě o otce. Přešel přes chodbu, vstoupil do ložnice rodičů a jeho matka řekla: „Tvůj otec umírá.“ Šok způsobený traumatem uvádí al-Amina do stavu absolutní apatie. Bez výrazu prochází domem, ve kterém ožívají vzpomínky na společné chvíle. Bolestné okamžiky střídají stylizované výpovědi dalších příbuzných o událostech té noci. Prožitek ztráty se promítá do mnoha drobných detailů v dokumentu. Nelibozvučná hudební kulisa je ohlušující jako žal. Film se zase jednou stává nástrojem k vyrovnání se se smrtí. „Ve snímku Přešel jsem chodbu je čas jen nepřetržitá smyčka. Tento film je dlouhá cesta, dlouhá chodba, kde se skrývá skutečnost, sny i vzpomínky.“ R. al-Amin

Přešel jsem chodbu

Rabih El-Amine
Libanon / 2017 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Máme svoji krizi
Řecko už několik let stíhá vleklá finanční krize. Trojčlenná rodina žijící v hlavním městě je protagonistou dokumentu o moci státu a jejích dopadech na jednotlivé obyvatele. Georgia pracuje šest dní v týdnu. Panagiotis hledá bezúspěšně zaměstnání. Jejich dcera Basiliki bude maturovat. Společně bydlí v domě, který patřil Panagiotisově rodině. Prozatím mají štěstí. Někteří Řekové žijí na ulici poté, co jim banka rozprodala majetek v aukci. Fungování jedné rodiny je autentickým příkladem celého národa v tísni. Explicitně na kameře, nebo skrytě v jejich úkonech vnímáme bezmoc jejich každodennosti. „Myslím na Athéňany v ulicích. Slyším, jak říkají: ‚Beznadějná situace vás nutí pořád doufat.‘“ R. Kaufmannová
osobní program

Máme svoji krizi

Rebekka Kaufmann
Řecko, Německo / 2018 / 65 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Karusel
Chronofotografická návštěva muzea ve věku jeho digitální reprodukovatelnosti. Takto charakterizuje režisér projekt Karusel stojící na hraně dokumentu a výtvarného umění. Snímek pomocí nekomentovaných obrazů usouvztažňuje prostor muzea, jeho návštěvníky a digitální záznamové technologie. Díky změněné rychlosti snímání se z návštěvníků stávají přízraky, u nichž je nejzásadnější jejich pohyb, diktovaný spíš potřebou všechno dokumentovat pomocí fotoaparátů než touhou prohlížet si vystavené objekty. Závěr pak ukazuje, že nejpozoruhodnějšími exponáty dnešních muzeí jsou jejich návštěvníci. „Nemusíte vidět. Nemusíte cítit. Nemusíte se dělit. Musíte jen sledovat průvodce, otáčet se a obdivovat.“ A. Gerber
osobní program

Karusel

Arnaud Gerber
Německo, Francie / 2018 / 35 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Prosté
Dokument natáčený na černobílý materiál je svíravou meditací o pobytu v blízkosti smrti, která ale neoddělitelně patří k životu. Stranou od lidí žijí spolu v jednom domě tři generace žen: stárnoucí matka, její dvě dcery a vnučka. V pomalu plynoucích, dlouhých záběrech pozorujeme všední, pravidelné úkony, které tvoří jejich den: ranní splétání copu, očistu matčiných nohou, čtení večerních modliteb. Lyricky stylizované scény přibližují jejich život jako nekonečný sled okamžiků samoty, které ale ve svém zřetězení a zmnožení získávají sílu přesahu i analogii v okolní krásné, ale netečné přírodě.„Film Vrozené vychází z potřeby vyjádřit celou řadu emocí a myšlenek týkajících se lidské existence. Zabývá se univerzálními otázkami, jež se obvykle nereprezentují jako zkušenosti stáří, každodenního života a blízkosti smrti.“ J. Bellido
osobní program

Prosté

Javier Bellido Valdivia
Peru / 2018 / 83 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Strašidla obcházejí Evropou
Uprchlický tábor v Idomeni sdružoval běžence z Blízkého východu, kteří zkoušeli přejít evropské hranice. Když řecká policie tábor zavřela, uprchlíci se postavili na odpor a začali blokovat železniční dodávky zboží. Minimalistický dokument Marie Kourkoutaové tyto události nejen pozoruje, nýbrž formuje vycizelovanými statickými obrazy, jež otevírají prostor dění uvnitř i vně záběru, a v závěrečné černobílé sekvenci k nim nabízí poetický komentář. Postupně tak vyvstává bezútěšný portrét lokality, v níž si uprchlíci v nekonečných zástupech snaží uchovat poslední zbytky individuálních svobod. “Thi s film i s a call to welcome the refugees that cros s the European borders , as well as the ghosts that return with them.”

Strašidla obcházejí Evropou

Maria Kourkouta, Niki Giannari
Francie, Řecko / 2016 / 99 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Na hraně volnosti
Moskva a Kyjev. Angela a Vlad. Dva mladí talentovaní lidé, které spojuje neobvyklá záliba v extravagantním a veřejném zdolávání zakázaných částí velkoměsta. Výškové stavby, podzemní tunely nebo nákladní vlaky jsou novou kratochvílí mladé generace, která touží vystoupit ze zajetých kolejí i předvídatelné budoucnosti a proslavit se díky riskantnímu „urbex“ videu mezi vrstevníky. Logikou sociálních sítí se však stávají součástí komerčního fenoménu, který může vynášet nemalé peníze, ale zároveň je nutí do čím dál bláznivějších kousků. „Jsme městský průzkumníci, kočko!“ „Tento film je portrét nové generace, o které málokdy slyšíme, je o lidech vytvářejících extrémní fenomén.“ A. M. Hoplandová

Na hraně volnosti

Anita Mathal Hopland, Jens Lengerke
Dánsko / 2017 / 74 min.
sekce: První světla
Středoevropská premiéra
Skokan
Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Skokan

Petr Václav
Francie, Česká republika / 2017 / 93 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt