Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Můj přítel Boris Němcov
Můj přítel Boris Němcov
Můj přítel Boris Němcov
Můj přítel Boris Němcov

Můj přítel Boris Němcov

režie: Zosya Rodkevich
originální název: Moi drug Borisov Nemtsov
země: Estonsko
rok: 2016
délka filmu: 70 min.

synopse

Ruský politik Boris Němcov byl až do své násilné smrti v únoru 2015 známý jako hlavní tvář protiputinovské opozice. Důvěrný portrét přibližuje jeho aktivity z posledních let, kdy protestní hlasy v ruské společnosti začaly sílit. Snímek nezachycuje velkolepé proslovy a gesta, nýbrž hlavně každodenní činnost politika, jež kromě vystoupení v médiích či na demonstracích obnášela dlouhé pracovní cesty, kancelářskou rutinu či diskuze s lidmi na ulicích. Bezprostřední kontakt Němcova se sociálními herci i režisérkou prokazuje jeho odvahu a spontánnost, a to bez zbytečného patosu.

„Je to dlouhometrážní debut, dokumentární tragédie. Vytvořit tento portrét Borise Němcova trvalo tři roky. Výjimečný vůdce ruské opozice, zavražděný v únoru 2015, je v něm ukázán se sympatiemi, lidskou vřelostí a ironií.“ Zosja Rodkevičová

biografie

Zosja Rodkevičová (1990) se v dosavadní tvorbě soustředila na situační dokumenty, jež zachycují protestní nálady ve společnosti. Spolupracovala například na snímcích Zimo, odejdi! (2012) či Období (2014), které mapují opoziční aktivity proti Vladimiru Putinovi. Za svůj celovečerní debut Můj přítel Boris Němcov již stihla získat cenu za režii na Krakovském filmovém festivalu.

více o filmu

režie: Zosya Rodkevich
producent: Alexander Rastorguev, Pavel Kostomarov, Max Tuula, Maria Gavrilova

další filmy v sekci

Slepý film
Neočekávaná výprava míří na palubě lodi z Petrohradu do Finska. Skupina tvořená z osob se zrakovým postižením a osob vidomých se učí spolupracovat pro zdárné uskutečnění plavby. Observační dokument popisuje první kontakt posádky s prostředím lodi, který probíhá dotekem, a posléze samotnou denní rutinu na moři. Nezúčastněný pohled kamery zaznamenává realitu, která překonává předsudky o nemohoucnosti slepců. Bezproblémová plavba poskytuje mořeplavcům prostor pro nové vjemy. Jednotlivé klipy lodního deníku nesou znaky mise, tedy uskutečnění proměny uvnitř sebe sama, která může změnit život i svět.„Co vidíte, když nevidíte? Jak reagujete na svět bez jakýchkoli rušivých vizuálních podnětů? Slepé kino zkoumá svět nevidomých, kteří se plaví po moři a rozšiřují tak horizont možností svého já.“ G. Glyants

Slepý film

Grigory Glyants
Rusko / 2017 / 50 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Nechvalně známé činy
Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Nechvalně známé činy

Gabriel Tempea
Rumunsko, Rakousko / 2015 / 68 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Mezi domy a kosmem
V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Mezi domy a kosmem

Kostana Banović
Nizozemsko, Bosnia and Herzegovina, Portugalsko, Senegal, Brazílie, Angola, Turecko, Gambie, Kuba, Srbsko, Aruba, Netherlands Antilles / 2016 / 70 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Oslnivý svit soumraku
V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Oslnivý svit soumraku

Salomé Jashi
Gruzie, Německo / 2016 / 74 min.
sekce: Mezi moři
Středoevropská premiéra
Voda naše vezdejší
Lodní rozvážka pitné vody po odlehlých chorvatských ostrovech, které k ní nemají přímý přístup, může být dobrou příležitostí k pozorování často humorné každodennosti. Zvlášť když kapitán plavidla nejde pro hrubozrnné komentáře daleko a svými cholerickými výlevy častuje svého mladého synovce, který se stal novým členem posádky. Voda naše vezdejší je observační snímek, kterému ale dodávají vnitřní energii a humor jeho protagonisté. Tvůrcům se ve filmu podařilo přenést nás do líné atmosféry horkých chorvatských pobřeží i zprostředkovat výbušný temperament tamních obyvatel.„Prostřednictvím této středomořské komedie o kapitánovi a jeho posádce jsem chtěla vyprávět příběh o neviditelných lidech, kteří se poctivě snaží, aby se z naší země nestal ‚nahodilý stát‘.“ V. Vorkapićová

Voda naše vezdejší

Vlatka Vorkapic
Chorvatsko / 2018 / 57 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Victoria
Hypnotická pustina Jižní Kalifornie dýchá svobodou Bezstarostné jízdy, odcizeností a vykořeněností Michelangela Antonioniho a niternou transcendencí Wernera Herzoga. Promlouvá skrz útržky dialogů z ikonických filmů, přesto zůstává unikavá a rozpouští se do abstraktních tvarů, rytmů a kompozic. Krajina jako uhrančivá a nepolapitelná, všeobjímající a bezobsažná, naplněná prázdnota se stává prostředkem transgresivního prožitku dvou temporalit. Času „reálného“, lidského a času přírodních procesů.„Kam ještě musíme zajít? Nevím. O moc dál ne. To z tebe vypadlo dnes ráno. Já to někdy říkám celý den. Opravdu? Říkáš to celý den? Už nám moc času nezbývá. Brzy tam budeme.“ L. Marxt

Victoria

Lukas Marxt
Rakousko / 2018 / 63 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
365 dní, také známých jako jeden rok
Den za dnem plynou ve snímkové frekvenci obrazy filmového života v autorské koláži poslepované z útržků hraných snímků, v nichž se v různých podobách objevuje denní datum. Originální skládanka zobrazuje, jak by asi mohl vypadat jeden rok složený z různorodých filmových záběrů. Výběr scén podle kalendářového klíče je zajímavou sondou do dějin kinematografie různých zemí, přehlídkou nálad i různorodých stylů filmové narace. Pojítkem vybraných scén je přitom jistá naléhavost spojená s uvědoměním si konkrétního data, ať už se jedná o historické milníky, nebo o čištění zubů. „Film 365 dní lze vnímat prostě jako recyklovaný smyšlený příběh. Jako video esej odhaluje význam kalendářní dat pro film a vybízí k zamyšlení o životě, paměti a času.“ D. Bondarčuk 
osobní program

365 dní, také známých jako jeden rok

Dmytro Bondarchuk
Ukrajina / 2019 / 99 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Za tváří zrcadla
Poetický dokument o cestě ženy k sebeuvědomění a nalezení vnitřního míru a harmonie. Autorka se vrací do chorvatského regionu Lika, krajiny svých předků, a v lůně přírody se snaží vyrovnat s životními ztrátami, nemocí a strachem z budoucnosti. Snímek je členěn do šesti kapitol (prolog, jaro, léto, podzim, zima, epilog), spojených s různými obdobími lidského života. Přináší velmi otevřenou a intimní zpověď v mozaice vzpomínek a zážitků, úvah a pocitů. Film funguje i jako terapeutický nástroj, s jehož pomocí autorka nachází sílu bojovat. Snímek získal chorvatskou cenu Oktavijan za nejlepší dokumentární film.„Každý strach je odůvodněný. Abych se oprostila od svých běsů, spojila jsem tajné vzorce a vědomosti své rodiny s přírodním koloběhem a skrze tento střet odhalila, co je ve zvířeti lidského a v člověku zvířecího.“ Katarina Zrinka Matijevićová

Za tváří zrcadla

Katarina Zrinka Matijević
Chorvatsko / 2016 / 42 min.
sekce: Mezi moři
Evropská premiéra
Svůdná, sladká, nesmírná aneb Písně a tance o smrti
Jak mluvit o smrti a přitom užívat krásy života? A komu to říct, když jsi na světě sám? Lidé z různých koutů světa se po svém vyrovnávají s perspektivou smrti a kladou si podobné otázky. Dokumentární koláž Tetiany Chodakivské a Oleksandra Stekolenka trpělivě pracuje s intimitou a drobnými portréty obyčejných lidí i geniálních tvůrců, jež promyšleně zasazuje do třídílné mozaiky o největší hádance lidského bytí. Teprve motiv smrti dává životu smysl a všechny nás spojuje, ale co se musí stát, abychom ho brali vážně? Imaginativní střihová dokufikce je meditací o životě ve vztahu k vlastní konečnosti. „Tento snímek, v němž se snoubí dokumentární a klasické filmové narativní techniky, je příběh o uvědomění si existence smrti.“ T. Chodakivská, O. Stekolenko

Svůdná, sladká, nesmírná aneb Písně a tance o smrti

Oleksandr Stekolenko, Tetiana Khodakivska
Ukrajina / 2017 / 95 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Lidé-oblázek
Kámen je materiál tvořící krajinu, drolí se pod nohama při chůzi, slouží dětem ke hře. Fascinace funkcí jednoho objektu dosahuje v experimentálním snímku režisérského dua Darakchiev–Gamot vrcholu. Asociativní záběry sjednocené jedině pohledem 16mm kamery tvoří volný proud myšlenek na filmovém pásue: Monumentální pohledy na doverské štíty, domy z kamene, lidé pohybující se po kamenité pláži a metronom v podobě kladiva udávající rytmus. Všední záběry doplněné kakofonními zvuky a útržky nesouvislých rozhovorů vytvářejí nové souvislosti mezi známými konstantami lidského bytí. Mezinárodní premiéra sdílená s DocLisboa „Snímek Lidé-oblázek metaforicky spojuje dvě naprosto odlišné ptrimoniální identity a skrze stopy zanechané lidskou rukou rozněcuje dialog. To vše je prostoupeno všudypřítomnou pomíjivostí přírody.“ J. Darakchiev, P. Gamot

Lidé-oblázek

Perrine Gamot, Jivko Darakchiev
Velká Británie, Francie / 2017 / 18 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Volání
Otcové Gabriel, Vicilentius a Nazari, tři různě staří mniši v pravoslavném klášteře Počávijská lávra v Ukrajině, tráví čas v odloučení od světa. Všichni sem ale přišli ze svých světských životů a nesou si v sobě vzpomínky, do nichž se otiskly překotné a komplikované nedávné dějiny jejich vlasti. Snímek nechává jejich paměť vyvstávat na pozadí každodenní rutiny v majestátní klášterní architektuře. Ztišené, meditativní pozorování rituálů, práce či nicnedělání mnichů vytváří empatický portrét místa a jeho obyvatel, do jejichž životů nahlíží prostřednictvím náznaků. „Film Volanie je obrazom ľudskej premeny jednotlivca, ktorý sa zriekol svetského života a rozhodol sa následovať boha." E. Praus
osobní program

Volání

Erik Praus
Slovensko / 2019 / 70 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Jeden den v Selimpaše
Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov

Jeden den v Selimpaše

Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 64 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt