Naděje zlátne

Symbolický černý most mezi studentkami různé národnosti a českým vlastencem.

Pár kroků od hlavního nádraží se pod magistrálou nachází sociální centrum Naděje pro lidi bez domova. Už pětadvacátým rokem se tam každý týden koná bohoslužba pod vedením kazatele Petra Ševčíka. Ten se označuje za misionáře, jehož Bůh seslal, aby šířil víru mezi lidmi, na něž společnost pohlíží se směsí soucitu a opovržení.

Co se skrývá za zdmi bedlivě hlídaného objektu nedaleko Smržova u Hradce Králové? Obyvatelé vesnice žijí s tímto zřízením za zády s nezájmem o jeho provoz a účel do dnes. Autorka vyprovokovala debatu, která vedla k novým informacím, pověrám a fantaziím, které se za roky fungování objektu nastřádaly.

Osobní dokument o (ne)možnosti bydlení v centru Prahy. Autorka a její pětiletý syn dostali výpověď z magistrátem vlastněného jednopokojového bytu, jenž téměř třicet let obýval její děda. Film ilustruje dopady masového turismu a bytové politiky magistrátu na život obyvatel hlavního města. 

Snímek natočený v průběhu 17. listopadu 2016, v Den boje za svobodu a demokracii, kdy se tradičně koná mnoho demonstrací, pátrá po významu svátku skrze výpovědi lidí, kteří si pouze užívají „den volna“ a na manifestace nemíří. Jejich slova jsou konfrontována se záznamy z vševidoucích kamer policejních vrtulníků.

Melancholický snímek vypráví příběh opuštěné ukrajinské pláže, jež je v současné době podminována a kvůli výbušninám ukrytým pod vodou smrtelně nebezpečná pro všechny příchozí. Obrazy postapokalypticky působící krajiny doplňuje voiceover s osobními vzpomínkami místních obyvatel i názory odborníků. 

V českém prostředí, kde demokracie je na ústupu a vládne populistické hnutí, se zdá být klimatická změna v pozadí. Ekologické hnutí Limity jsme my na ni upozorňuje metodou občanské neposlušnosti, při které účastníci vědomě porušují zákon. Neposlušnost, tradičně nesoucí negativní význam, je cestou k emancipaci a změně.

Videodeník ukrajinské matky z Mariupolu, města v blízkosti rozbouřené doněcké oblasti. Pás několikaminutových záznamů o všedním pohledu z okna domu, sledování stop ve sněhu a procházek v okolí tvoří laskavé vzkazy v obraze pro dceru žijící v Kyjevě.

Asociativní film o prolínání osobního s obecným, o vztahu paměti místa a vzpomínek jednotlivce, o procesech smíření a vyrovnávání se. Obraz o hledání cesty nejen z malého do velkého Berlína.

  Pelhřimov je nejen malé město na Vysočině, ale také město rekordů a kuriozit, město velké bundy a obřího nádobí, město čertů a strašidel. Je multikulturní? Je tolerantní? 

Je možné s pískáním v uších něco dělat? Film vyhledávající zdroje hluku v městské krajině. Jde po stopách zvuků, které autora obklopují, od hučení motorů přes řinčení železnic, tikot hodin v domácnosti až po vlastní tinnitus.

Žít je jako jít přes most. Je možné, že to, co vypadá jako součást městského panoramatu, je živá bytost? Tak jako člověk i on se jednou zrodil, žil rušným životem, zakoušel rány osudu, pak pustnul a tiše stárnul, až nevyhnutelně zanikl. Zveme vás k setkání s Rybářským mostem v Kyjevě.