Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Nechvalně známé činy
play
Nechvalně známé činy
Nechvalně známé činy
Nechvalně známé činy
Nechvalně známé činy

Nechvalně známé činy

režie: Gabriel Tempea
originální název: Faptele sunt cunoscute
země: Rumunsko, Rakousko
rok: 2015
délka filmu: 68 min.

synopse

Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.

„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

biografie

Gabriel Tempea (1973) byl jako student-spolužák přímým účastníkem událostí, o nichž snímek Nechvalně známé činy pojednává. Má doktorát z fyziky na Vídeňské univerzitě, až následně se rozhodl studovat film, rovněž ve Vídni. Dokumentární snímek uváděný v Jihlavě je jeho prvním celovečerním počinem, za který obdržel v roce 2015 ocenění čestné uznání vídeňské Akademie výtvarných umění.

více o filmu

režie: Gabriel Tempea
producent: Alexandru Munteanu
scénář: Gabriel Tempea
kamera: Barbu Balasoiu
střih: Gabriel Tempea
zvuk: Alex Dragomir, Sebastian Zsemlye

další filmy v sekci

Bajka
Kouzlo lidové písně spočívá v její neohraničenosti, nespoutanosti umělými žánrovými a tematickými pravidly. Stejně se snaží ke svému improvizovanému observačnímu dokumentu přistupovat i dvojice tvůrců Lucia Nimcová a Sholto Dobie. Sled obrazů ze současné západní Ukrajiny uvádí do tvůrčího kontrapunktu dějovou, zvukovou či hudební složku a až fotograficky detailní statický záznam reálií. Před kamerou se střídají postavy různého věku, interiérové a exteriérové lokace se mění, ale zpěv trvá. Lidová opera složená ze (s)prostonárodních písní, kramářských balad a předmoderního hip hopu. Hudba ze starého světa.„Bajka se snaží zachytit soukromé, skryté skutečnosti vyloučené z dějinného příběhu regionu. Horský hardcore rap, retro-feminismus a lascivní karpatský hip hop stále mají co říci.“ Lucia Nimcová

Bajka

Lucia Babjaková Nimcová
Slovensko / 2016 / 34 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Victoria
Hypnotická pustina Jižní Kalifornie dýchá svobodou Bezstarostné jízdy, odcizeností a vykořeněností Michelangela Antonioniho a niternou transcendencí Wernera Herzoga. Promlouvá skrz útržky dialogů z ikonických filmů, přesto zůstává unikavá a rozpouští se do abstraktních tvarů, rytmů a kompozic. Krajina jako uhrančivá a nepolapitelná, všeobjímající a bezobsažná, naplněná prázdnota se stává prostředkem transgresivního prožitku dvou temporalit. Času „reálného“, lidského a času přírodních procesů.„Kam ještě musíme zajít? Nevím. O moc dál ne. To z tebe vypadlo dnes ráno. Já to někdy říkám celý den. Opravdu? Říkáš to celý den? Už nám moc času nezbývá. Brzy tam budeme.“ L. Marxt

Victoria

Lukas Marxt
Rakousko / 2018 / 63 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Poslední autoportrét
Slovenský režisér Marek Kuboš už 13 let nenatočil žádný film. Jeho prvním snímkem vůbec – cvičením na filmové škole – byl autoportrét. Kruh se uzavírá, zdroj kreativity zdánlivě vyschl. V posledním autoportrétu už je třeba jen po sobě uklidit, zrekapitulovat úspěchy i neúspěchy a rozloučit se se svými protagonisty. Introspektivní metadokument není ani tak studií tvůrčí krize, jako autoterapeutickým prostředkem i pokusem o podání komplexního profilu dokumentaristy v době nestabilních jistot. Ve filmu se v rolích Markových konzultantů objeví v podstatě celá slovenská dokumentaristická špička.„Už dlouho mám pocit, že dokumentárním filmem nedokážu říct to, co chci, co mě láká. Narážím na vnitřní i vnější hranice, které mě až dokumentárně paralyzovaly.“ M. Kuboš

Poslední autoportrét

Marek Kuboš
Slovensko / 2018 / 72 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Krev a písek
Snímek je pohledem na nedávnou historii dvou zemí Blízkého východu zmítaných válečnými konflikty, Iráku a Sýrie, a to z perspektivy tamních obyvatel, kteří se rozhodli ze svých domovů utéct a hledat azyl v Rakousku. Je komponován jako montáž rozhovorů s uprchlíky a amatérských videí a záběrů z různých sociálních sítí a online platforem zachycujících dění v obou zemích. Krev a písek tak spojuje individuální příběhy a vyjádření, které mají v divácích probudit hlubší zájem o diskutované téma. Spíše než jako o politickém filmu však režisér o svém díle uvažuje jako o malbě či básni. „Film, který nutí diváka zamýšlet se nad podstatou dobra a zla, nad pachatelem a obětí.“ M. Krepp

Krev a písek

Matthias Krepp
Rakousko / 2017 / 90 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Bůh tě srovná
V centru dění observačního dokumentu stojí režisérčina matka Renée, zákeřnou nemocí upoutaná na lůžko. S respektem k oddané víře své matky zaznamenává ateisticky smýšlející filmařka konání ženy, která z náboženských důvodů odmítla podstoupit tradiční léčbu chemoterapií a mezi zdmi své ložnice čeká na zázrak. Zatímco venku za oknem ženina pokoje den za dnem ubíhá život, kamera aktérku trpělivě sleduje při běžných úkonech, kterými si krátí dlouhý čas – sledování televize, telefonování s přáteli, modlení se s kamarádkou, setkávání s ošetřovatelkami, ale i rutinní uklízení v domě.„Ve snaze vyrovnat se s traumatem z diagnózy své matky i s výčitkami společnosti kvůli jejímu rozhodnutí jsem chtěla její portrét natočit bez odsudku, ovšem s empatií, se zvědavostí a s trpělivostí.“ J. Walinga

Bůh tě srovná

Joële Walinga
Kanada / 2018 / 67 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Návod k použití Jiřího Koláře
Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Návod k použití Jiřího Koláře

Roman Štětina, Miroslav Buriánek
Česká republika / 2016 / 130 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Zakletý
Tygr turanský, majestátní symbol středoasijské krajiny, před několika dekádami vyhynul, pro kolektivní imaginaci místních obyvatel si však zachovává posvátný význam. Režisérka zvířeti vzdává úctu podmanivou filmovou esejí, která ukazuje, do jaké míry je v myslích lidí svázáno s historií regionu. Tygr se stává přízrakem vynořujícím se ze tmy a zase v ní mizícím, krajina se jeví jako síť ruin zanesených všepronikající minulostí. Koláž obrazových a zvukových fragmentů, doprovázená autorčiným zaníceným komentářem, zdůrazňuje, že „skutečné“ dějiny nelze oddělit od sdílených představ a snů.„Snímek Pronásledovaní je intimním videodopisem duchu středoasijského turanského tygra, který, ač vyhynul ve 20. století, dodnes žije v kolektivní paměti tamějších lidí.“ S. Ismailovová

Zakletý

Saodat Ismailova
Norsko, Uzbekistán / 2017 / 23 min.
sekce: Mezi moři
Středoevropská premiéra
Meteory
Lidé se mění z lovců v oběti a na města za ohlušujícího rachotu dopadají rakety i meteory ve stejný den. Mysteriózní dokufikce zachycuje očima herečky Ebru Ojenové historickou paměť jednoho kurdského města na východě Turecka, kam násilně vtrhne ozbrojený konflikt a stanné právo uvrhne život do nehybného bezčasí. Originální spojení výrazových prostředků s recyklovaným video materiálem propojuje jednotlivé fragmenty filmu do vizuálně a hudebně sjednocených kapitol na pomezí politického komentáře a dokumentární eseje o mizejícím světě. „Naše chování závisí na místě, kde žijeme a na tamní historii. Obé formuje naše vzpomínky, způsob, jakým je zaznamenáváme. To, co se tehdy stalo je jen vybledlou vzpomínkou, filmem Meteority přetvářím obraz toho, jak na vše vzpomínáme.“ G. Keltek

Meteory

Gürcan Keltek
Turecko, Nizozemsko / 2017 / 85 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Všechno bude fajn
Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

Všechno bude fajn

Robin Kvapil
Česká republika / 2017 / 71 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
António a Catarina
Sedmdesátiletý Augusto v setmělém pokoji svého bytu vrhá plaché pohledy na kameru, za kterou stojí pětadvacetiletá režisérka Cristina. Po dobu tří let za ním opakovaně jezdí a natáčí jejich vzájemné rozhovory, v nichž používají jména António a Catarina. Hra s identitou a především s povahou jejich vzájemného vztahu se odráží v nezávazných dialozích, kde přichází řeč na různá témata včetně masturbace nebo genderových stereotypů. Augusto/António je většinou ten, kdo mluví, a také ten, kdo stojí před kamerou, která ho snímá v tmavých detailech. Cristina/Catarina je za kamerou a klade otázky. „Při natáčení tohoto snímku jsem se nechala vést energií jednoho okouzlujícího starého pána, aniž jsem věděla, kam mě film zavede.“ C. Hanesová

António a Catarina

Cristina Hanes
Portugalsko / 2017 / 40 min.
sekce: Mezi moři
Východoevropská premiéra
Mezi domy a kosmem
V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Mezi domy a kosmem

Kostana Banović
Nizozemsko, Bosnia and Herzegovina, Portugalsko, Senegal, Brazílie, Angola, Turecko, Gambie, Kuba, Srbsko, Aruba, Netherlands Antilles / 2016 / 70 min.
sekce: Mezi moři, První světla
Světová premiéra
Volání
Otcové Gabriel, Vicilentius a Nazari, tři různě staří mniši v pravoslavném klášteře Počávijská lávra v Ukrajině, tráví čas v odloučení od světa. Všichni sem ale přišli ze svých světských životů a nesou si v sobě vzpomínky, do nichž se otiskly překotné a komplikované nedávné dějiny jejich vlasti. Snímek nechává jejich paměť vyvstávat na pozadí každodenní rutiny v majestátní klášterní architektuře. Ztišené, meditativní pozorování rituálů, práce či nicnedělání mnichů vytváří empatický portrét místa a jeho obyvatel, do jejichž životů nahlíží prostřednictvím náznaků. „Film Volanie je obrazom ľudskej premeny jednotlivca, ktorý sa zriekol svetského života a rozhodol sa následovať boha." E. Praus
osobní program

Volání

Erik Praus
Slovensko / 2019 / 70 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt