Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlava dok cdf
Nic si nepamatuji
play
Nic si nepamatuji
Nic si nepamatuji
Nic si nepamatuji
Nic si nepamatuji

Nic si nepamatuji

režie: Diane Sara Bouzgarrou
originální název: Je ne me souviens de rien
země: Francie
rok: 2017
délka filmu: 59 min.

synopse

Zatímco Tunisko zakouší revoluční nepokoje, Diane se vyrovnává s intenzivními projevy maniodepresivní psychózy, které ji zasáhnou natolik, že téměř ztrácí paměť. Po pěti letech však nachází pestrou směs záznamů, jež v krizové době pořídila, od fotografií přes deníky až po domácí videa. Tyto dokumenty se proměňují v nástroje, s jejichž pomocí zachytává domněle ztracené střípky vzpomínek. Jejím cílem nicméně není splést fragmenty v celistvé vyprávění, nýbrž zachovat jejich tekuté hemžení a zprostředkovat tak chaotický vír událostí, které učinily propast mezi veřejným a soukromým nemyslitelnou.

„Je to příběh poničené paměti, zachycené na pevném disku. Chtěla jsem si prohlédnout kousky skládačky – obrazové a zvukové záznamy, postavit se těm černým dírám, vzpomenout si. Ukázat lidem ten běs mé vnitřní bouře.“ D. S. Bouzgarrouová

 

biografie

Diane Sara Bouzgarrouová (1985) je francouzská filmová režisérka a všestranná umělkyně. Ve své tvorbě experimentuje s hranicemi mezi dokumentárním filmem a avantgardou, jakož i mezi filmem a ostatními médii (videoart, fotografie, výtvarné umění, literatura). Důraz na introspekci a oživování vlastních vzpomínek se v jejím díle snoubí s reflexí zlomových historických událostí.

více o filmu

režie: Diane Sara Bouzgarrou
producent: Guillaume Massart, Mehdi Benallal, Jenkoe Thomas
střih: Agnès Bruckert

další filmy v sekci

Zdvojené já
Základem snímku jsou fotografie, rukopisy, audionahrávky a 8mm filmy, které pořídil etnograf Gregorio Hernández de Alba ve 30. a 40. letech. Z těchto materiálů režisér vytváří částečné rekonstrukce Hernándezových výprav a v jedinečných obrazových kolážích ilustruje způsob života tamějších obyvatel a tragická nedorozumění mezi španělskými kolonizátory a domorodci. To celé prokládá fikčními záběry, ve kterých oživil dobyvatele Pera Lópeze. Film na pomezí reality a snu odhaluje stále trvající neschopnost kolumbijských obyvatel dvou původů pochopit se navzájem. „Exota (podstatné jméno): člověk, jemuž se podaří vrátit ke své vlastní podstatě poté, co podstoupil zkušenost rozmanitosti.“ F. Rugeles
osobní program

Zdvojené já

Felipe Rugeles
Španělsko, Kolumbie / 2018 / 80 min.
sekce: První světla
Evropská premiéra
Prosté
Dokument natáčený na černobílý materiál je svíravou meditací o pobytu v blízkosti smrti, která ale neoddělitelně patří k životu. Stranou od lidí žijí spolu v jednom domě tři generace žen: stárnoucí matka, její dvě dcery a vnučka. V pomalu plynoucích, dlouhých záběrech pozorujeme všední, pravidelné úkony, které tvoří jejich den: ranní splétání copu, očistu matčiných nohou, čtení večerních modliteb. Lyricky stylizované scény přibližují jejich život jako nekonečný sled okamžiků samoty, které ale ve svém zřetězení a zmnožení získávají sílu přesahu i analogii v okolní krásné, ale netečné přírodě.„Film Vrozené vychází z potřeby vyjádřit celou řadu emocí a myšlenek týkajících se lidské existence. Zabývá se univerzálními otázkami, jež se obvykle nereprezentují jako zkušenosti stáří, každodenního života a blízkosti smrti.“ J. Bellido
osobní program

Prosté

Javier Bellido Valdivia
Peru / 2018 / 83 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Na hraně volnosti
Moskva a Kyjev. Angela a Vlad. Dva mladí talentovaní lidé, které spojuje neobvyklá záliba v extravagantním a veřejném zdolávání zakázaných částí velkoměsta. Výškové stavby, podzemní tunely nebo nákladní vlaky jsou novou kratochvílí mladé generace, která touží vystoupit ze zajetých kolejí i předvídatelné budoucnosti a proslavit se díky riskantnímu „urbex“ videu mezi vrstevníky. Logikou sociálních sítí se však stávají součástí komerčního fenoménu, který může vynášet nemalé peníze, ale zároveň je nutí do čím dál bláznivějších kousků. „Jsme městský průzkumníci, kočko!“ „Tento film je portrét nové generace, o které málokdy slyšíme, je o lidech vytvářejících extrémní fenomén.“ A. M. Hoplandová

Na hraně volnosti

Anita Mathal Hopland, Jens Lengerke
Dánsko / 2017 / 74 min.
sekce: První světla
Středoevropská premiéra
Jako potrat, poprvé
„Deštníkové hnutí“ je označení pro vlnu pouličních protestů, které probíhaly v Hongkongu od září do prosince roku 2014 jako reakce na represivní postupy vlády ČLR vůči hongkongským občanům nespokojeným s plánovanými změnami volebního systému. Filmařka Liu To ve svém celovečerním debutu zachytila občany západní části Kowloonu Mong Kok, jejichž podíl na protestech možná nebyl tak viditelný jako v případě vůdčích aktivistů, ale byl neméně významný. Dokumentem, který je podobně jako režisérčin první film rytmizován titulkovými vstupy a zatmíváním obrazu, nás provede dvojice postav označených jako mistr a chlapec." 'Jsme ubohé nuly. Ale aspoň jsem bojovali', lidi z Mong Koku." T. Liu
osobní program

Jako potrat, poprvé

To Liu
Hongkong, zvláštní administrativní oblast Číny / 2018 / 102 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Český žurnál: Výchova k válce
Příspěvek do cyklu Český žurnál sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Pokusy obnovit brannou výchovu nebo povinnou vojenskou službu a celkově připravovat národ na příští velkou válku jde ruku v ruce se strachem společnosti z Rusů, muslimů nebo libovolných jiných „nepřátel“. Observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu se stává groteskní i zneklidňující vojenskou přehlídkou. Lze ji chápat jako zprávu o tom, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat médii k paranoii, ale i coby varování před možností, že se extremismus stane součástí školních osnov.„Rozhodla jsem se poznat motivace lidí, kteří se ve jménu míru chystají na válku, a tak jsem začala natáčet kaleidoskopický obraz vzrůstajícího vojenského ducha.“

Český žurnál: Výchova k válce

Adéla Komrzý, Vít Klusák, Filip Remunda
Česká republika / 2016 / 69 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Bez hluku, pouštní komparz
Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Bez hluku, pouštní komparz

Michał Mądracki, Maciej Madracki, Gilles Lepore
Maroko, Francie, Polsko / 2017 / 64 min.
sekce: První světla
Evropská premiéra
Nechvalně známé činy
Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Nechvalně známé činy

Gabriel Tempea
Rumunsko, Rakousko / 2015 / 68 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Krev a písek
Snímek je pohledem na nedávnou historii dvou zemí Blízkého východu zmítaných válečnými konflikty, Iráku a Sýrie, a to z perspektivy tamních obyvatel, kteří se rozhodli ze svých domovů utéct a hledat azyl v Rakousku. Je komponován jako montáž rozhovorů s uprchlíky a amatérských videí a záběrů z různých sociálních sítí a online platforem zachycujících dění v obou zemích. Krev a písek tak spojuje individuální příběhy a vyjádření, které mají v divácích probudit hlubší zájem o diskutované téma. Spíše než jako o politickém filmu však režisér o svém díle uvažuje jako o malbě či básni. „Film, který nutí diváka zamýšlet se nad podstatou dobra a zla, nad pachatelem a obětí.“ M. Krepp

Krev a písek

Matthias Krepp
Rakousko / 2017 / 90 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Chvála Ničeho
„Whistleblowerská dokumentární parodie o Ničem.“ Tak charakterizují snímek Chvála Ničeho samotní tvůrci. Nic je tu přitom jediný protagonista celého filmu. Esejistický snímek provází ironický a zároveň nemilosrdně kritický monolog, který pronáší Nic ve formě jednoduchých rýmovaček a hlasem Iggyho Popa. Vizuální doprovod jeho průpovídek tvoří uhrančivé a lakonicky výmluvné záběry pořízené několika tucty kameramanů nacházejících se na různých místech po celém světě se zadáním „natočte nicotu“. „Je to filmový ekvivalent Chvály bláznovství, díla humanisty E. Rotterdamského, v němž Bláznovství chodí po světě a tvrdí, že je chytřejší být bláznivý, než chytrý. Uplynulo 500 let a roli Bláznovství převzalo Nic.“ B. Mitić

Chvála Ničeho

Boris Mitic
Francie, Chorvatsko, Srbsko / 2017 / 78 min.
sekce: První světla
Středoevropská premiéra
Ráj
Snímek sestává z videonahrávek autorčina otce dokumentujících každodenní scény rodinného života, oslav a svátků po dobu patnácti let. Mísí se v nich osobní s politickým – autorčin otec se politicky angažoval v zakládání revolučního hnutí, jež napomohlo k moci bývalému venezuelskému prezidentu Hugu Chávezovi. Na pozadí rodinného života sledujeme politický i ekonomický vývoj Venezuely a jeho dopad na životy běžných občanů. Autorka, která celým filmem provází pomocí komentáře plného osobních vzpomínek i historických faktů, se na konci filmu navrací do rodného domu, jenž se mezitím změnil k nepoznání. „Když jsem našla snímky rodiny svého otce, bylo to skoro zjevení, cítila jsem silnou potřebu vyprávět historii své země jejím pohledem. Jde o metaforu toho, čím jsme byli a čím jsme, o rekonstrukci a znovuzrození.“ D. Ferreira
osobní program

Ráj

Dulce Ferreira Sanchez
Venezuela / 2018 / 93 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Vzdálená ozvěna
Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Vzdálená ozvěna

George Clark
Velká Británie, Spojené státy / 2016 / 82 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Všechno bude fajn
Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

Všechno bude fajn

Robin Kvapil
Česká republika / 2017 / 71 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt