Obrazy vnějšího světa

Ve světě, kde živá příroda ztrácí místo, vzniká potřeba její náhrady. Aluze na reklamní upoutávku na hebkou zelenou řasokouli rozbíjí vzdálenost mezi sterilním životním prostorem člověka a mořskou rostlinou, která je popularizována coby organický prvek do každé domácnosti.  

Osobní esej vztahuje vnímání prostoru k mentálnímu vesmíru scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, který v Příbrami našel „opravdu ideální místo“. V citlivém propojení deníkových zápisků, intimních poznámek a útržků filmů zkouší rozkládat konvenční vyprávěcí postupy a zbudovat svébytný svět nadčasového myšlení.

Skrz performance v postindustriální krajině mostecké pánve se autor vypořádává s následky čerpání přírodních zdrojů. Živé obrazy, v nichž inscenuje symbolické pohřby zdevastované krajiny, která paradoxně oplývá podivnou nepřirozenou krásou, jsou kritickým komentářem zacházení s životním prostředím.

Animované zpřítomnění polobdělého stavu před usnutím. Různí lidé popisují stav mezi spánkem a bděním, zatímco obraz ilustruje hypnagogické halucinace, tj. vidiny doprovázející proces usínání. Prolínající se barvy a tvary vytvářejí abstraktní krajiny, ze kterých se čas od času vynoří konkrétní objekty.

Vyschlá zem, štěrk, praskliny v asfaltu, pohled do mikroskopu nebo meteorologická mapa jako články asociativního řetězce opřeného o motiv čekání na déšť. Obrazová báseň ukazuje půdu v blízkém detailu a obohacuje ji o nové vizuální a významové vrstvy. 

Metaforická předpověď počasí zpodobňuje lidské city a smýšlení v konfrontaci se současnými společenskými debatami. Lehce satirický tón přednesu televizního moderátora doprovází videokoláže s ústředním motivem Země, na nichž Afriku zahalují oblaka existenciálních otázek a Evropu sužují fronty spirituální krize.

Rytina Josefa Váchala a text prozaika Karla Klostermanna autorku inspirovaly k varovné lamentaci nad ohroženou integritou šumavské krajiny, která více než kdy jindy trpí zásahy civilizace. Vizuální evokace starého filmu naznačuje nadčasovou povahu ekologických problémů, které divokou a půvabnou Šumavu sužují dodnes.

Filozofická dystopie varovně načrtává blízkou budoucnost, v níž budou moderní technologie nikoli znakem pokroku, ale úpadku. Za vrstvou filmového obrazu se prostřednictvím počítačové animace zjevuje monstrum, jehož abstraktní virtuální tělo představuje neviditelný ideologický aparát.

Maršál Tito nechal na důkaz síly socialismu vystavět železniční trať napříč Jugoslávií. V post-ideologickém 21. století představuje její protějšek tzv. hedvábná stezka čínských megalomanských projektů. Videoesej natočená v Černé Hoře, Hongkongu, Kazachstánu a Číně ukazuje globální vizi čínského státního kapitalismu.

Vyobrazení záchranářského týmu, který pátrá po zaběhnutém psu, je ve skutečnosti abstraktní úvahou nad tím, jak člověk propadá emocionálním iluzím díky nedokonalému mediálnímu obrazu. Kombinaci animace se stabilními záběry z lesního terénu provází autorčin komentář o absurditě předkládané situace.

Malost lidského pohledu na svět často upřednostňuje perspektivu člověka před měřítky přírodních cyklů. Obrazové detaily vystihují sebestřednost, se kterou nám mnohdy uniká podstata celku, doplňuje je trefný nekompromisní komentář, který apeluje na uvědomění si dopadu chování jednotlivce na okolí.

Autorská esej inspirovaná románem Kurta Vonneguta Mechanické piano (1952). Pomocí strojového učení na úrovni hlubokého čtení zpracovává obrazové a zvukové záznamy, které jsou přetvořeny, přeskládány a poté procházejí algoritmem spoluvytvořeným umělou inteligencí, jenž sekvence rekonstruuje a uskupuje do časové posloupnosti.