Osobní řezy

Krátký experimentální film rané tvorby jednoho z průkopníků českého videoartu Radka Pilaře kombinuje černobílé amatérské záběry performance básníka Václava Fischera s barevnými obrazci, které autor ručně domaloval na vyvolaný filmový pás. Abstraktní tvary hravě interagují s pohyby zachycených osob.

Performativní miniatura s vystoupením autorů, studentů Polytechnického institutu v Charkově, kteří dokumentují svoji pouliční klauniádu, s níž vstupují do veřejného prostoru. Svou bezprostředností a hravostí jako by nevědomky předznamenali blížící se konec komunistického režimu.

Kolem zborceného elektrického sloupu připomínajícího kosterní pozůstatky obrovského zvířete projížděl autor pravidelně tramvají. Film ovlivněný konstruktivismem a industriální hudbou je zároveň analogií rozpadající se Jugoslávie. Širšímu publiku byl zpřístupněn až poté, co získal cenu za nejlepší amatérský film na festivalu v Baden-Badenu (1989).

Legendární hudební film období perestrojky kombinuje čtyři videoklipy propojené příběhem mladého hudebníka. Je punkovým portrétem leningradské hudební skupiny Kino a jejího frontmana, zpěváka a herce Viktora Coje, ke kterému později díky jeho vystupování i vzhledu vzhlížela ukrajinská mládež.

Oceňovaný studentský snímek v animovaných a humorem prostoupených kolážích rozehrává motivy postav, herců a tvorby velkých filmových studií. Za doprovodu dialogického komentáře a hudby rozvíjí v evokaci různých filmových žánrů kritickou úvahu o hvězdném systému v kinematografii.

Observační antropologická studie sleduje život obyvatel v největší romské osadě v Litvě. Místo tendenčního upozorňování na chudobu, nedostatek vzdělání nebo diskriminaci se soustředí především na ideologicky nezatížené ztvárnění všednodenních rituálů.

Vizuálně podmanivý statický pohled do podbarvené krajiny reflektuje vnitřní dimenze snů, vzpomínek a představ. Důraz na niternou náladu je podpořen minimalistickým akustickým projevem charakterizovaným táhlými poetickými tóny.

Kompozice detailů architektury a soch ve veřejném prostoru a pozorování lidí ve shonu v ulicích velkoměsta ukazuje v kombinaci portrétu a antropologické črty jeden rušný den v ukrajinském hlavním městě. Snímek doprovází hudba, variující od romantizujícího doprovodu po jazzové vystoupení.

Meditativní krajina litevské vesnice naplněná tichou modlitbou. Koruny stromů, střecha kostela nebo venkovská usedlost představují ztišené útočiště odolávající tlakům totalitního režimu.  Svým režijním debutem Stonys předznamenal svoji kinematografickou liturgii všednosti.

Coitus je experimentální film vytvořený chemickým čištěním filmového pásu. Výsledkem je abstraktní umělecké dílo.

Básnivý portrét sochařů, kteří vytvářejí svá díla na hrnčířském kruhu z hlíny a dalších přírodních materiálů. Motiv kruhu prostupuje poetickými výjevy, v nichž jsou sochaři zachyceni při práci, s rodinou, v sepětí s přírodou a také v živých obrazech, kdy jsou do všedních prostředí instalováni jak tvůrci, tak jejich artefakty.

Dva miliony lidí se chytly za ruce a dne 23. 8. 1989 vytvořily skoro 700 kilometrů dlouhý lidský řetěz, který se pnul přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Poklidný protest proti paktu Ribbentrop–Molotov, který byl uzavřen o padesát let dříve, přerostl v monumentální gesto a projev morální síly okupovaných pobaltských národů.