POSLEDNÍ SEN

Liberálně smýšlející pětadvacetiletá Eva žije v Berlíně a žádná z charakteristik jejího alternativního života není přesná. Je tulačkou, básnířkou, lesbou, prostitutkou, pannou, ženou v domácnosti, drogově závislou, modelkou, která ve svých čtrnácti letech označila soukromí za zastaralý koncept. Díky sociálním sítím, jejichž prostřednictvím se permanentně prezentuje, vystupují do popředí zejména ty, jimiž se vymezuje vůči většinové společnosti: naprostá otevřenost v ukazování tělesnosti a sexuality či v užívání narkotik. Pátrání po Evě tak není jen hledáním ženy, z jejíhož těla (a duše) se stala veřejná podívaná, ale v mnohovrstevnaté filmové eseji se stává průzkumem ženské identity vůbec.

Dokumentární portrét portugalského filmaře Pedra Costy je současně audiovizuálním zamyšlením nad významy, které nesou filmové objekty, lokace a zvuky. Filmografie režiséra filmů jako Dům z lávy, Kosti, Ve Vandině pokoji nebo Mládí vpřed je krom jeho vlastních slov a filmových ukázek zpřítomňována také melancholickou atmosférou a experimentováním s obrazem a zvukem. Samotný Costa přes občasná nahlédnutí do jeho pracovny zůstává enigmatickou osobností, kterou poznáváme výhradně skrze jeho tvorbu a tvůrčí postupy. Jak přemýšlí, čím žije a co cítí, si tak musíme odvodit z jeho díla.

Citlivý portrét Daniela Spoerriho zavádí diváky nejen do pracovny všestranného umělce, ale také do jeho dětství stráveného v Rumunsku, kde se jeho otec stal obětí židovského pogromu. Kromě samotného Spoerriho k nim promlouvají i jeho asambláže, které dávají nový život různým objektům. Umocňují tak motiv znovuzrození, kolem něhož režisérka svůj osobně laděný film vystavěla. – Daniel Spoerri (1930) je švýcarský výtvarný umělec a spisovatel narozený v Rumunsku. Proslul svými tableaux pièges, v nichž skupiny předmětů nalezených v náhodných pozicích umisťuje na desky tak, aby výsledný objekt mohl být zavěšen jako obraz.

Mnohostranně talentovaný umělec, původem Čech, Jiří Synek (1921–2017), čtenářům známý jako František Listopad, strávil většinu svého života v Portugalsku, kde vystupoval pod jménem Jorge. Byl básníkem, překladatelem, divadelním i filmovým režisérem, organizátorem a pedagogem a jako takový měl velký vliv na portugalský kulturní život. Významnou roli měl při budování portugalské televize i filmové školy. Zároveň pořád psal a jeho básně i prózy jsou výjimečným svědectvím o melancholii exilu. Dokument obsahuje objevné archivní záznamy i lyrické sekvence a Listopada představuje prostřednictvím jeho myšlenek a životní filozofie.

Tři místa a tři chvíle strávené s ženevskou zlatou mládeží. Režisér kvůli svému dokumentu zorganizoval workshop se studenty prestižní ženevské školy umění a designu HEAD, aby blíže poznal mladé muže a ženy zvyklé na luxus, kteří si krátí čas dlouhými debatami v nočním klubu, šňupáním kokainu a pitím šampaňského. Režisér vnímá film jako výsostně subjektivní vizi, jakousi pseudoetnologickou práci, v níž některými formálními prvky dává najevo svou ironii. Zde vystupuje jako pobavený moralista a pozorovatel, který se snaží proniknout do světa plného luxusních večírků, drog a všeprostupující marnivosti.

Dobrý terorista – mrtvý terorista, tvrdí známá floskule. Stejně rozpolcený jako název je i film přibližující příběh Jasona Walterse, odsouzeného a následně napraveného člena nizozemské teroristické skupiny Hofstad. Ta byla zodpovědná za vraždu, přípravu teroristických útoků a vyhrožování smrtí. Walters se vzdal až po čtrnáctidenním obléhání jeho bytu. Ovšem ve výpovědích zástupců justice, vězeňských zaměstnanců i dalších mužů obviněných z terorismu získává stereotypní představa muslimského radikála jako ztělesnění všeho zla notné trhliny. Zjitřená Evropa možnost nápravy a pokání vytěsnila v toxicky zpolitizovaných případech mimo jakákoli akceptovatelná společenská kritéria, stejně jako většinu uvězněných teroristů.

Vraždy, jejichž počet od 90. let stále vzrůstá, jsou tématem epického dokumentu přibližujícího děsivý rozsah násilí v korupcí a kriminalitou postižené mexické společnosti. Přízračnost celkového obrazu posiluje zvolený černobílý materiál a rozdělení filmu do kapitol zachycujících s takřka antropologickou důsledností řadu svědectví z krvavé historie země. Slunce svítí na tu hrůzu: pátrání po unesených, znásilněných, zavražděných ženách, pohřešovaných studentech, vraždu fotoreportéra, který poukazoval na provázanost politiků se zločinnými kartely, odkrývání masových hrobů na soukromých pozemcích.

Režisér filmu Mikel a hlavní hrdina Mathias jsou kamarády od dětství, přesto s odstupem času ten první o druhém zjišťuje, že ho vlastně nezná. O zběsilých okolnostech vedoucích až na osudové scestí se rozhodnou společně natočit dokumentární rekonstrukci, měnící se ve velmi osobní portrét člověka, který byl proti své vůli nucen vést dva životy, přičemž mezi nimi je hranice stejně tenká jako mezi obětí a pachatelem v bezohledném podsvětí. Více než kriminální pozadí poutá pozornost úporná snaha člověka strhávaného spirálou vážných problémů udržet před ostatními zdání spokojeného a vyrovnaného života.

V opuštěném průmyslovém areálu na úpatí rakouských Alp pracuje a žije nigerijský mechanik, který rozebírá stará auta a jednotlivé díly prodává dál, především do východní Evropy a Afriky. Dokument jej soustředěně zachycuje během práce i při meditativních přestávkách na cigaretu s výhledem na horu Erzberg, kde se železná ruda těží už od dob starověkého Říma. Hrdinův izolovaný mikrokosmos je pozorován na samém okraji ekonomických aktivit, a přesto je neoddělitelně propojen s globálními hospodářskými vztahy v Evropě a Africe, vytěžováním zdrojů i ziskuchtivým vykořisťováním.

Irving Park je chicagská čtvrť, kde žije pod jednou střechou čtveřice hlavních představitelů filmu. Jejich soužití má ale poněkud neobvyklé uspořádání – všichni jsou to stárnoucí gayové, praktikující dominantně-submisivní vztahy. Časosběrně koncipovaný snímek vstupuje přímo do středu této nestandardní domácnosti a prostřednictvím zdánlivě prvoplánové provokativnosti, která je ale jen jim přirozenou všedností, k níž patří dlouhé rozhovory Pána a jeho nahých otroků, umožňuje prožít pocit rodinné vzájemnosti, neřešitelných krizí i každodenního přebývání. Jak přiznává jeden z účinkujících: všichni stejně žijeme v akceptovatelných vztazích nadvlády a poddajnosti.

Umělecké pokusnictví, dekonstrukce obrazu, proces pozorování. Pionýři videoartu Woody a Steina Vasulkovi prozkoumávají paměť člověka, paměť média, paměť umění jako instituce přes půl století. Sonda do celoživotního souručenství životních i tvůrčích partnerů je osobním putováním po osudových místech – Brno, Praha, Reykjavík, New York, Buffalo. Odysea uměleckého věhlasu žijících legend kontrastuje s křehkostí jejich sociálního světa a nejistých vyhlídek. Dědictví videoartu je strukturováno texturou médií jednotlivých epoch (35 mm, video, harddisk). Padesát let avantgardy uložených na externím disku.

Ze streamování se stal v Číně nebývalý hit s komerční hodnotou v řádu miliard. Více než 427 milionů lidí se v roce 2017 už neobešlo bez toho, aby se nepodělilo o detaily ze svého předkamerového soukromí. Ať už jde o neschopného pouličního tanečníka, muže trpícího genetickou poruchou, který i v dospělosti vypadá jako dítě, nebo laxní pracovnici v továrně na výrobu spodků. Režisérka filmu sledovala desítky takovýchto „zprávařů“ a z více než 800 hodin absolutní všednosti sestavila pozoruhodný kolektivní portrét generace, pro kterou jsou off-line a on-line světy neoddělitelně propojeny, fascinující výpověď o honbě za rychlým úspěchem i o boji s osamělostí a pouhém zabíjení času.