Povaha věcí

Hlavními tématy filmu jsou migrace a integrace přistěhovalců do nové společnosti. Snímek #3511 je ukazuje prostřednictvím příběhu australského vojáka, jehož korespondence a deník z dob, kdy cestoval ve službě v rámci první světové války, jsou kombinovány s povídkou spisovatele J. L. Borgese. Tento konkrétní osud představuje metaforu k dnešním otázkám ohledně exilu, paměti a integrace. Z formálního hlediska převažují zejména záběry na pustou krajinu a domy, které jsou doprovázeny komentářem. Výjimečně jsou vidět i tváře vyprávějících.„Film začal šťastnou náhodou: je to fikce i skutečnost. O 100 let později tento materiál posunuje hranice toho, co lze poznat a rekonstruovat. Jenže co když měla fikce ukázat skutečnost jako tajemství?“ I. Stillwell

Brazilský stát Pará byl ještě před čtyřiceti lety pokryt deštným pralesem. Dnes je to území, na kterém se divočina tvrdě střetává s divokostí městské civilizace. Dvojice francouzských dokumentaristů skládá z několika segmentů zvláštní brutálně poetickou mytologii místa, kde pytláci loví několikametrové hady, policejnímu vyšetřování vražd přihlížejí davy lidí a kde se matka musí omlouvat za to, že její dospívající syn při rapování uráží místní policii. Tvůrci natáčejí na ruční kameru bezprostřední záběry citlivé na genia loci i na spontánní výpovědi místních obyvatel. „Do brazilského Pará jsme jeli v honbě za jakousi vidinou divošství. Míšením příběhů, ekologických témat a fantastických zjevení se pokoušíme spojit fascinaci přírodou se strachem z násilí.“ J. Le Fourn

Arťomovi je 18 let a má jediné přání: jít do války, bojovat za svou vlast – Ukrajinu. Tomu podřizuje vše. Chodí oblečený ve vojenských barvách, sleduje válečná videa na internetu, ve volném čase nacvičuje se svými přáteli bojové situace. Nebo alespoň to, o čem si myslí, že jsou bojové situace. Z války si jako malé dítě bere jen vnější efekt. A má tu smůlu, že boje zuří tak svůdně blízko. Observační dokument předkládá fascinující studii kultu boje a války v postsovětských kulisách, kde mu podléhají ti nejméně vhodní, nejméně disponovaní. Arťomův závěrečný střet s realitou je toho pádným důkazem.„Ve válce nejde o zbraně, tanky a bomby. Válka je v mysli vojáků, velitelů a davu. Vzrušuje jejich duše, uchvacuje jejich životy, zasahuje jejich představivost… a pak je zničí. Válka je stav mysli.“ C. Clément-Delmas

Jan si říká Bizon, miluje kovbojky, je nevidomý a hrozí mu, že ztratí i sluch. Dokument Pavla Jurdy sleduje jeho cestu do Ameriky za náčelníkem kmene Navajo, který má pomocí rituálu zlepšit jeho sluch. Film je plný neokázalého humoru díky charismatickému Janovi, který v USA působí jako Don Quijote z Divokého západu – naivní dobrodruh ve světě, který je mnohem obyčejnější než jeho fantazie. Pozorovatelský, ale nikoli odtažitý snímek je zároveň ukázkou, jak se filmové médium může vztahovat k nevidomým tím, že neustále zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi tím, co vnímá Jan a co vidíme my.„Film není o slepotě, i když hlavní postavou je slepec. Je o veliké touze po životě. „Všichni jsme nějak postižení“, říká chlapík na cestě, která začiná havárií a končí vítěžstvím.“

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Věřící, konzervativní šedesátnice Eulália se musí vyrovnat s obtížným životním zlomem. Její syn emigroval do Německa a stal se tu hvězdou gay porna. Eulália tráví čím dál víc času na Facebooku prohlížením jeho profilu a psaním dlouhých, většinou nevyslyšených zpráv. Observační, dramaticky vystavěný dokument se dotýká řady současných problémů – krize tradiční rodiny i toho, jak sociální sítě proměňují mezilidské vztahy a pohled společnosti na homosexualitu a pornografii. Krom toho sledujeme nevtíravý příběh nejen o LGBT komunitě, ale i pokoře a síle mateřské lásky.„Bůh vyslyšel mé modlitby / Dal mi krásného syna / Nikdy ho za nic nevyměním / ani za největší poklady / i kdybych měl / celý život trpět…“ J. Pelicano

Temná psycho-etnografická expedice Marii von Hausswolffové a Anne Gry F. Kristensenové hluboko do džungle lidského podvědomí. Záběry z panamského pralesa jsou natočeny na 16mm film a všechen zvuk je nahraný na kazetové pásky. Film je podvědomou odpovědí na ultranásilný italský snímek Kanibalové ze 70. let, jakož i na všechna romantická pojetí přírody coby harmonického místa, které je v rovnováze samo v sobě i ve vztahu ke svým obyvatelům. Dílo mezi fantazií a skutečností a jeden z nejvíce nekompromisních filmů v tomto roce.  „Film je básnickou, tajemnou cestou děsivou džunglí, kde se divák setkává se všemožnými živými i mrtvými tvory a duchy. Točil se 16mm kamerou Bolex a zvuky se nahrávaly na analogové pásky.“ M. Von Hausswolff, A. G. Friis Kristensen 

Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení. „Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová

Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Fabulující dokument seskládaný ze záběrů z různých koutů planety staví vedle sebe zvířata a lidi jako dvě odlišná, ale propojená univerza. Takřka beze slov, s výrazným důrazem na zvukovou složku vypráví příběh ostrova nezkrocených koček a mysteriózních antén, které vysílají na dlouhých vlnách do světa výzvu k vysvobození se z ekonomických a společenských pout, která nás omezují. Všude, kam se rádiové vysílání donese, pozorujeme ve statických záběrech lidské pinožení i zvířecí volnost a ze spojování těchto kontrastních záběrů vzniká pak v ejzenštejnovské montáži nový kinematografický význam.„Všechno začalo obrazem v mé hlavě: svět bez domácích mazlíčků. Ten obraz se stal dokumentární esejí se sci-fi atmosférou o svobodě, práci, domácích zvířatech a společnostech v kapitalismu.“ J. Maito

Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Filmové pojednání o nejrůznějších podobách náklonnosti, lásky a partnerského soužití a obtížném hledání jejich individuálního vyjádření pod tlakem tradice a společenských konvencí. Lidé z celého světa hovoří o lásce a intimitě i o jejich převrácených pólech a násilí, jež se vynoří, když jsou spontánní podoby emoce zadušeny kompromisy. Kontrastní využití různých video a filmových nosičů spolu s nesynchronním propojením obrazu a zvuku podtrhuje specifickou atmosféru otevřenosti filmu založeného na odvážných výpovědích. Umírá láska, když podléhá konformitě a stává se ideologií?„Natáčela jsem jen, když jsem měla pocit, že mé záběry se stávají láskyplným záznamem momentu sdílení. Samo filmování nám dávalo žít, tak úporně samotářské i zásadně pluralitní, dokáže být.“ A. Marzianová