Povaha věcí

Co může způsobit letmo zaslechnutý útržek melodie, která zní až bolestivě povědomě? V domě paměti plném osobních fotografií se za zvuku flašinetové melodie režisérka snímku probírá historií své rodiny, která byla nucena před druhou světovou válkou prchnout ze Sovětského svazu. V experimentálním snímku s antropologickým zaměřením se zamýšlí nad fenoménem paměti, vázané na populární melodii a sdílený zážitek zpěvu. Umělá lidová píseň Kaťuša jako by akcelerována odpalem ze stejnojmenného raketometu prolétla civilizačním nebem, přitom se však stala soundtrackem k nejedné lidské tragédii.„Tento experimentální dokument, výsledek roků bádání, hledání v archivech a shánění výňatků z rodinných, státních i ostatních sbírek, hloubá nad vznikem a koloběhem kulturní paměti národa a jeho národních i nacionalistických příběhů.“

V ukrajinském Charkově se tyčí palác Děržprom. Konstruktivistická budova, vystavěná v letech 1925–1927, měla být ztělesněním myšlenky komunismu. Palác se brzy stal symbolem nové společnosti a inspiroval mnoho avantgardistů, např. Majakovského, Ejzenštejna, Vertova či Dovženka. Film pozvolným tempem zachycuje současný ruch v budově a nabízí kaleidoskop různých perspektiv. Prostřednictvím archivních materiálů – stavební plány, dobové filmové záběry – mapuje historii stavby a vytváří napětí mezi minulostí a současností, novou a starou částí, povinnostmi zaměstnanců a bloumáním dvou udivených turistů.„Stejně jako sběrači historie, i my se podíváme na fragmenty, které zbyly z doby, kdy se zdálo možné, že nová společnost je možná, přesvědčena, že historie je nakonec o lidech, kteří ji žijí.“ M. Mester, T. Kononenko

Lidé se mění z lovců v oběti a na města za ohlušujícího rachotu dopadají rakety i meteory ve stejný den. Mysteriózní dokufikce zachycuje očima herečky Ebru Ojenové historickou paměť jednoho kurdského města na východě Turecka, kam násilně vtrhne ozbrojený konflikt a stanné právo uvrhne život do nehybného bezčasí. Originální spojení výrazových prostředků s recyklovaným video materiálem propojuje jednotlivé fragmenty filmu do vizuálně a hudebně sjednocených kapitol na pomezí politického komentáře a dokumentární eseje o mizejícím světě. „Naše chování závisí na místě, kde žijeme a na tamní historii. Obé formuje naše vzpomínky, způsob, jakým je zaznamenáváme. To, co se tehdy stalo je jen vybledlou vzpomínkou, filmem Meteority přetvářím obraz toho, jak na vše vzpomínáme.“ G. Keltek

Čtveřice umělců se rozhodne natočit film, v němž jejich apolitičtí rodiče dostanou role disidentů z 80. let. Poté jim natočené scény pouštějí a rozvíjejí diskuze o umění a politice. Fascinující konceptuální terapie, která se točí kolem traumatických událostí tchajwanské historie, míchá vysoce artistní i civilní styl a v tom nejlepším smyslu staví na rčení, že „osobní je politické“. Osobité poloimprovizované „performance“ protagonistů, kteří ztvárňují příběh ze života i díla spisovatele Š‘ Č‘-menga, a tejně poetické jako vtipné obrazové pojetí dělají z filmu nezařaditelný, silně osobní zážitek. „Rekonstruováním zkušeností jedné sociální menšiny odkrýváfilm nové vztahy mezi většinou a disidenty a zároveň odhalujenemožnost komunikace v rodinném kruhu.“

Fabulující dokument seskládaný ze záběrů z různých koutů planety staví vedle sebe zvířata a lidi jako dvě odlišná, ale propojená univerza. Takřka beze slov, s výrazným důrazem na zvukovou složku vypráví příběh ostrova nezkrocených koček a mysteriózních antén, které vysílají na dlouhých vlnách do světa výzvu k vysvobození se z ekonomických a společenských pout, která nás omezují. Všude, kam se rádiové vysílání donese, pozorujeme ve statických záběrech lidské pinožení i zvířecí volnost a ze spojování těchto kontrastních záběrů vzniká pak v ejzenštejnovské montáži nový kinematografický význam.„Všechno začalo obrazem v mé hlavě: svět bez domácích mazlíčků. Ten obraz se stal dokumentární esejí se sci-fi atmosférou o svobodě, práci, domácích zvířatech a společnostech v kapitalismu.“ J. Maito

Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Rodina autorky filmu upadne do krize, když je jejímu otci diagnostikována Parkinsonova choroba, při níž mozek přestane produkovat dopamin – hormon zodpovědný za pohyb svalstva a pocit štěstí. Natalia svým rodičům, bývalým levicovým sociálním aktivistům, zároveň odhalí svou homosexuální orientaci, pro kterou nemají pochopení. Režisérka ve svém důvěrném a kontemplativním snímku zpovídá své příbuzné ohledně jejich životních příběhů a snaží se v mezigeneračním dialogu dospět k vzájemnému respektu a rodinné harmonii, která by mohla pomoct nemocnému otci. „Točit filmy je pro mě způsob, jak prožívat svět. Cítím, že to je ta nejorganičtější forma, která mi umožňuje jej obývat. Můj první celovečerní film, Dopamin, vznikl z potřeby a představuje nádherný exorcismus.“ N. Imery Almario 

Italský voják Romano Ismani je v 1941 kvůli svému ruskému původu povolán do Sovětského svazu jako válečný vyšetřovatel a tlumočník pro fašistické pohlaváry a místní obyvatelstvo. Ismaniho vyprávění mísí detailní popis válečných hrůz a historické svědectví s lyrickou deziluzivní kontemplací o bezvýznamnosti jedince uprostřed války. Autoři snímku vytvářejí kontrast mezi historizovanými ilustrativními záběry doprovázejícími vyprávění hlavního hrdiny a obrazy současné Ukrajiny a Ruska, v nichž až do dnešních dnů přežívá beznaděj a zmar způsobený událostmi 20. století. „Film Průnik kombinuje nalezené záběry různého původu. Jde o fiktivní příběh plný přítomností: duchů putujících ukrajinskou stepí, ozvěn krvavé minulosti a stále probíhajících válek.“ M. Manzolini, F. Ferrone

V nedávných dějinách Slovenska lze těžko najít významnější postavu, než je Vladimír Mečiar. Režisérka Tereza Nvotová se k němu přibližuje z několika směrů. Jednak v rozhovoru, který s ním přímo vedla, jednak prostřednictvím svého vypravěčského monologu, kde uvádí velké slovenské dějiny do vztahu s historií své vlastní rodiny, a jednak skrze archivní obrazy Mečiarových dobových veřejných vystoupení v médiích. Její film, provázený leteckými záběry dnešní slovenské krajiny, si klade otázku, co Mečiar znamenal pro její generaci, pro tehdejší společnost a pro Slovensko jako takové. „Keď som mala desať, hrávali sme sa na Winnetoua, E.T.ho a Mečiara. Dnes ma zaujíma, kto to bol a čo spravil s nami a našou krajinou. Mám totiž pocit, že podobná story sa odohráva všade možne po svete.“ T. NvotováProjekce filmu a následná diskuze se koná ve spolupráci se Zastoupením Evropské komise v České republice.

Uprchlický tábor v Idomeni sdružoval běžence z Blízkého východu, kteří zkoušeli přejít evropské hranice. Když řecká policie tábor zavřela, uprchlíci se postavili na odpor a začali blokovat železniční dodávky zboží. Minimalistický dokument Marie Kourkoutaové tyto události nejen pozoruje, nýbrž formuje vycizelovanými statickými obrazy, jež otevírají prostor dění uvnitř i vně záběru, a v závěrečné černobílé sekvenci k nim nabízí poetický komentář. Postupně tak vyvstává bezútěšný portrét lokality, v níž si uprchlíci v nekonečných zástupech snaží uchovat poslední zbytky individuálních svobod. “Thi s film i s a call to welcome the refugees that cros s the European borders , as well as the ghosts that return with them.”

Tutawa Tuagaek, stárnoucí vůdce brazilského domorodého kmene Ãwa, patří mezi poslední pamětníky masakru indiánů v amazonském pralese v roce 1973. Dvojice filmařů-etnografů zachycuje jeho všední život ve společnosti mladých následovníků, kterým se snaží předávat zkušenosti. Každodenní rituály indiánské komunity konfrontují s nalezenými fotografiemi a videozáznamy, které poskytují vzácné svědectví o zvěrstvech, jež Tutawa líčí. Rozličné epochy a vizuální formáty utvářejí kontinuum, v němž se vyjevuje traumatická historie utlačovaného lidu, který však navzdory všem ústrkům stále přežívá.

Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa