Povaha věcí

Snímek sestává z videonahrávek autorčina otce dokumentujících každodenní scény rodinného života, oslav a svátků po dobu patnácti let. Mísí se v nich osobní s politickým – autorčin otec se politicky angažoval v zakládání revolučního hnutí, jež napomohlo k moci bývalému venezuelskému prezidentu Hugu Chávezovi. Na pozadí rodinného života sledujeme politický i ekonomický vývoj Venezuely a jeho dopad na životy běžných občanů. Autorka, která celým filmem provází pomocí komentáře plného osobních vzpomínek i historických faktů, se na konci filmu navrací do rodného domu, jenž se mezitím změnil k nepoznání. „Když jsem našla snímky rodiny svého otce, bylo to skoro zjevení, cítila jsem silnou potřebu vyprávět historii své země jejím pohledem. Jde o metaforu toho, čím jsme byli a čím jsme, o rekonstrukci a znovuzrození.“ D. Ferreira

Hlavními tématy filmu jsou migrace a integrace přistěhovalců do nové společnosti. Snímek #3511 je ukazuje prostřednictvím příběhu australského vojáka, jehož korespondence a deník z dob, kdy cestoval ve službě v rámci první světové války, jsou kombinovány s povídkou spisovatele J. L. Borgese. Tento konkrétní osud představuje metaforu k dnešním otázkám ohledně exilu, paměti a integrace. Z formálního hlediska převažují zejména záběry na pustou krajinu a domy, které jsou doprovázeny komentářem. Výjimečně jsou vidět i tváře vyprávějících.„Film začal šťastnou náhodou: je to fikce i skutečnost. O 100 let později tento materiál posunuje hranice toho, co lze poznat a rekonstruovat. Jenže co když měla fikce ukázat skutečnost jako tajemství?“ I. Stillwell

Pro Richarda je život nekonečnou cestou odehrávající se v kruhu. Nanosit vodu, jít pro naftu k potrubí, pokusit se ji u cesty prodat, pak do školy, na ubytovně studovat, opět nanosit vodu. Chce-li dosáhnout svého cíle – získat vzdělání a s jeho pomocí se vymanit z bludného cyklu – nesmí se nikdy zastavit. Režisér filmu nám v rozpohybované observaci přibližuje život chudých Afričanů v deltě Nigeru. V blízkosti přírodního bohatství nebetyčné hodnoty strádá rozsáhlá aglomerace obyvatel, kterým masivní těžba ropy, brutálně ničící životní prostředí, přináší jen nuzný přivýdělek.DETAIL:„My tu naftu nekrademe, bereme si, co je naše, co je v naší vesnici. Naše zdroje jsou zdrojem bohatství Evropanů a my musíme žít v chudobě. Z bohatství Nigérie těží celý svět, ale my k němu nemáme přístup...“

Nákladní loď pluje pustou krajinou. Zdánlivě bez cíle. Zdánlivě? Vrcholně enigmatické podobenství osamělosti člověka i stroje v postindustriálním kapitalismu je blízké stejnou měrou technopesimistickému sci-fi jako romantickému malířství. Příběh, tvořený téměř výhradně pohyby dělníků, strojů, krajiny a samotné lodě, sugeruje výsostně estetickým způsobem dojem naprosté opuštěnosti a vykolejenosti. Sedativní rytmus vtahuje do úplně nového, neznámého světa. Pomalu se vynořuje otázka: Nejde snad o úplně poslední loď lidstva, obtíženou šíleným úkolem udržet v chodu to, co už dávno nedává smysl?DETAIL:„Poslouchá mě vůbec někdo? V kýlu je díra jak vrata. Valí se dovnitř voda a sahá už k cisternám. Rogere! Rogere! Pozor! Už to sákne do obilí. Do obilí. Pane, tohle je katastrofa!“

Hluboce osobní i otevřeně politická je dokumentární kronika aktivisty Christiana Labharta rámovaná Bachovým oratoriem Matoušovy pašije. Snímek představuje hořkou výpověď o marném čekání na výraznější společenskou změnu i zosobněné dějiny antiestablishmentového aktivismu. Monolog rekapitulující režisérův život od roku 1968 napříč významnými historickými událostmi, jako pád Berlínské zdi nebo útoky 11. září, se prolíná s citáty levicových myslitelů od Bertolta Brechta po Slavoje Žižeka. Nově natočené záběry ilustrují, jak se jejich varovné teze v současném veřejném prostoru postupně naplňují.Před padesáti lety jsem začal bojovat za lepší svět. Teď přepínám mezi revoltou a rezignací. Tyto pocity mě vedly k filmové cestě napříč džunglí dnešního kapitalismu. Ch. Labhart

Observační dokument zkoumá na fenoménu call centra problematiku současné práce. „A“ zaměstnaná v zákaznickém centru Nike se rozhodne zdokumentovat poslední týdny před návratem do Španělska. Ledabyle odložená kamera zachycuje osamocenou „a“, její kolegy nebo bezcílně směřuje do prostoru s cizími hlasy a zvuky. Odhaluje rozpor mezi obrazem, jak ho prezentují média a jak je propagován mezi zaměstnanci, a jejím vnímáním, které poznáváme z textové zprávy mezi „a“ a „k“ vstupující do obrazu. Pocity demotivace a odcizení se dostávají do konfliktu s požadavkem působit stále pozitivně a entuziasticky.„Usmívat se do telefonu zkoumá problematiku současné práce, podtrhuje politickou relevantnost dokumentování situace na pracovišti a zpytuje formy reakcí a vzdoru proti obrazům pracovních podmínek vytvořených mocnými.“

Film je založený na reálném setkání filmařů s neznámým Evropanem jedné noci roku 2017 v bejrútském baru. Jednalo se o muže na cestě ke kurdským milicím bojujícím ve válce proti Islámskému státu na území Sýrie. Konverzace byla tajně nahrávána na mobilní telefon a slouží jako scénář pro animované modely situací i herecké ztvárnění onoho večera. Kromě fascinující sondy do myšlení člověka, který je ochoten obětovat vlastní život pro boj za svobodu, je snímek i formální polemikou o zdánlivé autenticitě dokumentárního filmu a možnostech reprezentace reality pomocí simulace a modelové situace. „Dnes je válka konstantní stav přípravy na absolutní destrukci za frontou. Už nemáme prostředky k tomu, abychom ji pochopili nebo rozlišili vojáka od občana.“ M. Lotfy, N. Abed

Uprchlický tábor v Idomeni sdružoval běžence z Blízkého východu, kteří zkoušeli přejít evropské hranice. Když řecká policie tábor zavřela, uprchlíci se postavili na odpor a začali blokovat železniční dodávky zboží. Minimalistický dokument Marie Kourkoutaové tyto události nejen pozoruje, nýbrž formuje vycizelovanými statickými obrazy, jež otevírají prostor dění uvnitř i vně záběru, a v závěrečné černobílé sekvenci k nim nabízí poetický komentář. Postupně tak vyvstává bezútěšný portrét lokality, v níž si uprchlíci v nekonečných zástupech snaží uchovat poslední zbytky individuálních svobod. “Thi s film i s a call to welcome the refugees that cros s the European borders , as well as the ghosts that return with them.”

Základem snímku jsou fotografie, rukopisy, audionahrávky a 8mm filmy, které pořídil etnograf Gregorio Hernández de Alba ve 30. a 40. letech. Z těchto materiálů režisér vytváří částečné rekonstrukce Hernándezových výprav a v jedinečných obrazových kolážích ilustruje způsob života tamějších obyvatel a tragická nedorozumění mezi španělskými kolonizátory a domorodci. To celé prokládá fikčními záběry, ve kterých oživil dobyvatele Pera Lópeze. Film na pomezí reality a snu odhaluje stále trvající neschopnost kolumbijských obyvatel dvou původů pochopit se navzájem. „Exota (podstatné jméno): člověk, jemuž se podaří vrátit ke své vlastní podstatě poté, co podstoupil zkušenost rozmanitosti.“ F. Rugeles

V 60. letech minulého století proběhla významná migrace Italů do Švýcarska, nechvalně poznamenaná překážkami stavěnými nové pracovní síle. Meditativní nehybné záběry kamery odkrývají místa, krajinu i hranici mezi zeměmi, k nimž se vyprávění pojí. Přidaný fotografický materiál a intermezzo, tvořené výrazovým přednesem básní inspirovaných diasporou, rezonují na úrovni emocí. Zápisky mladé ženy čtené v komentáři rozehrávají dokument do mnohovrstevnatého narativu. Ten vypovídá o kolektivní paměti skupiny ekonomických imigrantů, o jejich pracovních podmínkách, vykořisťování a ztrátě důstojnosti. „Pomocí kritického rozboru fúze politické moci a kinematografie a různých ̦estetických stránek skutečnosti’ se dílo pokouší konvergencí minulosti a přítomnosti zkoumat skrze dějiny a příběhy migrace, architektury a filmu pravdivost historie.“

Videodeník mladé íránské herečky určený příteli v exilu. Lamento zmařených nadějí ve vzpomínkách na kontroverzní prezidentské volby (2009), po kterých následovaly nejmasivnější protesty od islámské revoluce. Autor znovu inscenuje paralelní realitu starou osm let – předvolební extáze rámuje nedokončené zkoušení Macbetha. Znovuprožívání situací, které se nemohou vrátit, palčivě rezonuje s motivem smíření s realitou. Marné herecké gesto hodné zapamatování je vyzývavým vzdorem proti totalitě zapomínání a poctou obětem autokratického režimu. Horečnatost voleb je tlumena skepsí hlavních aktérů – také byli mladí a naivní.„Existuje prázdný prostor, z kterého se vynořuje smysl? Můžeme prázdnotu naplnit realitou – svou vlastní realitou? Jsou obrazy, jež si pamatujeme, tytéž obrazy, nebo jejich odrazy?“ A. Razi

Lidé se mění z lovců v oběti a na města za ohlušujícího rachotu dopadají rakety i meteory ve stejný den. Mysteriózní dokufikce zachycuje očima herečky Ebru Ojenové historickou paměť jednoho kurdského města na východě Turecka, kam násilně vtrhne ozbrojený konflikt a stanné právo uvrhne život do nehybného bezčasí. Originální spojení výrazových prostředků s recyklovaným video materiálem propojuje jednotlivé fragmenty filmu do vizuálně a hudebně sjednocených kapitol na pomezí politického komentáře a dokumentární eseje o mizejícím světě. „Naše chování závisí na místě, kde žijeme a na tamní historii. Obé formuje naše vzpomínky, způsob, jakým je zaznamenáváme. To, co se tehdy stalo je jen vybledlou vzpomínkou, filmem Meteority přetvářím obraz toho, jak na vše vzpomínáme.“ G. Keltek