Před zhroucením Mont Blancu

Pomocí animátorské techniky se podsvícené fotografie prošívají do vzpomínek režisérovy tety na hory, výhledy a uspořádání věcí v bytě, odkud odjela do nuceného exilu. Kousky vzpomínek aktualizují diasporickou perspektivu skrze architektonické projekty, jimiž zpřítomňovala rodný Tádžikistán ve svém bytě v Darmstadtu.   "Film vychází z nalezeného materiálu a prostřednictvím fotografií vytváří montáž fragmentů z exilu. Zaměřil jsem se na barvy, textury a materii v obrazu i zvuku a pomocí zpomalené animace." K. Friesen  

Zpočátku klidný, až snový snímek unáší diváka do ticha přímořské a podmořské krajiny někde v Itálii. Z těchto až romantických představ je však záhy probuzen záběry na stopy současného, globálně průmyslového světa, neboť stále větší část moře je znečišťována odpadní vodou z továren, jež špiní tu krásu. „To místo, které v sobě snoubí nesrozumitelný paradox, jsem objevil náhodou. Zdá se, že nikdo nevnímá všudypřítomné znečištění, jako by se všichni nechali oslepit jeho krásou. Nebo to všechno byl jenom sen?“ S. Mez

Odpady vhozené do oceánu a pak vyplavené na japonském pobřeží se stávají předmětem stovek fotografií, které autor technikou fotogrammetrie proměňuje ve skulptury, natočené pak ve virtuálním prostoru filmovou kamerou, jako mementa ekologické bezohlednosti a objekty přepadávající přes okraj blahobytné každodennosti. "Díky novým technologiím můžeme získat nečekané a neuvěřitelné pohledy na skutečnost." Y. Nishimura  

Pomalé vyjevování drobných nerovností, které se proměňuje v živelnou neuspořádanost rostoucích, poskakujících, zanikajících a znovu se objevujících bublinek, se soustřeďuje do barevně se obměňujícího kruhu a pomocí digitálních nástrojů důmyslně zobrazuje prostý proces, při němž se voda uvede do varu a ná- sledně se ochlazuje. Japonský experimentální filmař, producent a počítačový grafik Jošiki Nišimura na MFDF Ji.hlava představil již několik svých filmů. Ve Fascinujících okamžicích (2014) sledoval choreografie sněhových vloček, snímek Pozorování (2013) je kompozicí převrácených záběrů mořské hladiny a Na oběžné dráze (2015) sledoval proměnlivé světlo měsíce prosakující skrze vizuálně manipulovaný digitální záznam.„Použitím různých médií se nám otvírají obrovské možnosti, jak si v mnoha směrech rozšířit pohled na realitu.“

Vzhled města, jeho domů, pobřeží a pomeran- čovníkových sadů, převedený na vzory a barvy, vznikl z 35mm záběrů Madridu digitálně zvětšovaných natolik, až vytvářejí abstraktní grafické soustavy obrazců, které jsou pak jako fotogramy vytištěny na průhlednou pásku a nalepeny přímo na 16mm filmovou podložku. Klara Ravatová (1986), původem španělská filmařka a fotografka, žije a pracuje v Berlíně. Ve svých filmech reflektuje prolínání přítomnosti a vzpomínek, tematizuje pronikání archetypálních vzorců do lidského chování a pracuje s motivem krajiny, vnímané jako malířské plátno. Ve svých instalacích (například projekt Connected Smells) zkoumá možnosti čichu zprostředkovávat zasuté zážitky a vzpomínky.„Zrno jednoho snímku vytváří vzdušné částice, které prostupují naše vidění. Obrazy se stávají vůní no ci v jednom přímořském městě.“

Prozaický záznam výletu k moři jako podmanivá série abstraktních výjevů, připomínajících rozpohybované impresionistické obrazy. Kamera neslouží k reprezentaci reality, ale k jejímu překreslení. Záběry slunících se lidí nebo koní cválajících po pláži tak vyjevují jinak utajené obrazové kvality všednodennosti.   

Slovo 間 (Ma) vyjadřuje v japonštině uvědomění si intervalu/prostoru nikoli v tradičním pojetí uzavřené, trojdimenzionální entity, ale spíš jako formu i ne-formu prostředkovanou zesílenými smysly. Na ty útočí experimentální snímek přibližující nám materii filmu jako kinematografický ekvivalent skutečnosti.   „SHASHIN NO MA znamená doslova MA (間, „plnou prázdnotu“) fotografie. Film je poctou mému otci, všem otcům, kteří natáčejí své děti, a dějinám amatérského filmu.“ T. Maruyama       

Performativní film skládá detaily výrazů soustředěných tváří s abstraktními kompozicemi, které ubíhají k výrazným světelným bodům, i geometrizujícími záběry tančících figur, aby tak asociativně ztvárnil motiv světlušek, jež v kubánské mytologii představují strašidýlka, dozvuky ohňů či duše putující nocí. „Prostřednictvím společně vytvářených procesů a experimentování točím filmy, jež umožňují smyslový zážitek a rozšiřují vnímání diváka o zachycený sociální/politický/kulturní/osobní jev.“ C. Claremi 

Koláž raných filmů první ženy-režisérky představuje její přemýšlení nad filmovým obrazem, hutným vyprávěním, ukazuje její feministické postoje, schopnost pointování a snahu posunout filmové vyjadřování. V citlivě sestříhaném portrétu zaznívá i hlas Alice Guy.Záběr z filmu Pařížská opera se odvíjí odzadu. Alice Guy vypráví o setkání s bratry Lumièrovými, jak ji kinematograf uchvátil a jak jí bylo dovoleno natočit film, pouze však, pokud to neovlivní sekretářskou práci, kterou právě dělala ve firmě Gaumont.

Úvaha nad dohledem, jež se dramatizuje panickými a úzkostnými záchvaty člověka v bílé místnosti bez oken a dveří, reflektuje všudypří- tomnost zdánlivě nenápadného pozorování. Nemožnost objektivity pohledu skryté kamery zdůrazňují reaktivní změny jejího úhlu pohledu, když na ni postava útočí. Rakouský filmař a kurátor Norbert Pfaffenbichler (1967) je průkopníkem videoartu a zakládajícím členem skupiny VIDOK. V tvorbě často kombinuje elektronickou hudbu a abstraktní projekce. Byl kurátorem významné skupinové výstavy Abstraction Now v Künstlerhaus ve Vídni (2003), pracující se sluchovými vjemy generovanými počíta- čem. Na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho film Intermezzo (Poznámky o filmu 4) (2012).„Camera, krátká etuda na téma skrytá kamera, je součástí mé série poznámek o filmu, která se zabývá různými náměty z dějin a teorie filmu.“

Digitálně rozrušovaná mořská krajina nechává vyniknout obzoru, který spolu s valícími se vlnami proplouvá vizuálně hypnotizující abstraktní skladbou horizontálních ploch a svými pohyby odpovídá na minimalistickou hudbu piana a elektronicky manipulovaných ruchů moře, ve zdánlivě kontinuálním pozorování pobřeží. „Každá z lini í svou vlastní ‚intuicí‘ přetváří mé vnímání, zkoumající, jak se tyto osobní, vnitřní, jak iluzorní, tak hmatatelné zkušenosti přesouvají a mění ve vizuální báseň.“

Melancholie bloumání krajinou rozbíjená místy kýčovitými disko-duhami a barevnými ilustracemi otevírá možné světy mimoplanetárního vědomí sdělujícího zprávu, v níž odkazy na termodynamické zákony či mayskou symboliku narážejí na kritické interpretace očekávání konfrontace lidského a vesmírného.   "‚ONO‘ ví." Yin-Ju Chen