Před zhroucením Mont Blancu

Tváře a části těl převrácené do negativu, přibližované a v pohybech plynule zpomalované, aby se z nich staly vláčně se pohybující plochy ve stupních šedé, emoce ve výrazu tváří jsou umocněny prodléváním, obrysy se vpíjí do neurčitého okolí, přesná rytmizace je zvýrazněna vracejícím se zvukem.DETAIL:Dokladem křehké dramatičnosti jsou i dva po sobě následující záběry na oči – mužovy nemrknou, nezavadí o pochybnost, pohledem neustoupí, žena se také dívá upřeně a pevně, za okamžik ale oči zavře.  

Touha zbavená svého objektu je souznačná s obrazy znejasňovanými vykrajováním jejich kusů; seškrábání části viditelného pole se stává zářezem do strádajícího těla, tápajícího v mezeře po zmizelém blízkém a v chybění fyzického prolnutí, ve vrstvení hmatatelného důkazu spolubytí.  "‚Exhumace‘ je moje interpretace nedávných zpráv o Dalího posmrtné masce. Snažil jsem se fyzicky sloupnout vrstvy reprezentace, abych odhalil rozpadlé vzpomínky na osobnosti, které kdysi existovaly." D. McIntyre  

Pulsující průsvitné tělo medúzy talířovky ušaté (Aurelia aurita) předvádí choreografii bílých závojů komunikujících letmými doteky. Od jiných medúz se talířovky liší tím, že nemají dlouhá žhavá chapadla, a možná i proto Arthur Miller přirovnává člověka právě k nim, jak se vznáší v proudech přílivů a odlivů. Ručně vyvolaný film odkazuje k poetickým populárně-vědeckým filmům Jeana Painlevého.  

Hříčka s prostorovými plány a rovinami vyprávění, rozprostírajícími se v jednom rámu, ironická polemika s konvenčním souřadným uspořádáním scén. Ve 3D provedení je vtipnou aluzí na teorii amerického parapsychologa nazvanou metoda plného pole, jíž chtěl v 70. letech 20. století dokázat možnost telepatie tím, že pokusnému subjektu způsobí deprivaci některých smyslů a ponechá tak jeho soustředění možnost vzdáleně vysílat a přijímat myšlenky a obrazy.  

Kompilace dokumentací zachycených při natáčení různých filipínských snímků, včetně filmů režisérů Lava Diaze či Erika Mattiho, vytváří tiché napětí a ve stylu pomalých narací a zevrubného pozorovatelství buduje dystopické sci-fi vyprávění o lidských avatarech ovládaných aplikací, přičemž je také poznámkou o různých podobách současné filipínské kinematografie.   „Říká se, že když se filmař stane rodičem, přestane točit filmy. The Remote Daddy Framework je pro mě způsob, jak se čas od času dostat z domu a zachytit v bleskovém tempu tři hodiny záznamu, které pak zpracovávám k jiném účelu.“ J. Torres

Protesty proti úsporným opatřením čtené jako výraz pevnosti odporu vůči státu se prolínají s vyjádřením intimního souzvuku. Demonstrace spojení. Esejistická koláž smazává hranice mezi privátním a veřejným a zamýšlí se nad politikou soubytí. "Co kdyby revoluce propukla v domácnostech, vyšla z mikropolitiky nám blízkého, životů v našich kuchyních a ložnicích? Kdybychom odmítli zastaralé rodinné modely, dokázali bychom spojit realitu našich postelí s tou pouliční?" M. Hoolboom, H. Frise  

Pohyb hlavy sovy se stal návodem pro pohyb kamery v přírodě, ukazující prostředí puštíka pruhovaného – nočního ptáka s typickým zbarvením, které zkoumáme ve velkých detailech a mnoha přiblíženích. Provždy platná pravidla přežití, navázaná na úbytek slepoty za tmy, se promítají do precizního pozorování sovího chování a pohybů v okolí, vždy potenciálně nepřátelském.  

Observace sopečného kráteru otevírá vyprá- vění v aluzích a náznacích, které budují prostor imaginárního města po vzoru metropole Brasilia uvnitř kapverdské sopky Fogo. Průmět urbanistického plánu vytváří svět možného příběhu, zatímco průzory modelu jsou procházkou geometrií místa, kde byla spočítána i rozlehlost mraků. Joana Pimenta (1986), původem portugalská filmařka, která žije a tvoří střídavě v USA a Brazílii. Ve svých filmech a videoinstalacích používá postupy vizuální antropologie. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její filmový debut Obrazce vyleptané do čepele mízou z banánovníku (2014), ve kterém ze smyšlených vzpomínek sestavuje snovou korespondenci mezi souostrovím Madeira a bývalou portugalskou kolonií Mosambik.„Ocitla jsem se tam jako cestovatelka časem, archeoložka prostoru, snažící se navrátit troskám a mementům původní exotičnost.“

Stmívání ubírá detaily z výhledu na horskou krajinu, kde orchestr za pomoci živých not – dětí s notovými partiturami připevněnými na zádech – hraje Mahlerovu Osmou symfonii. Postavy se v pečlivé choreografii dávají do pohybu, aby jejich mizení probíhalo v souladu s rozkladem hudby a mizením rozeznatelnosti obrazové kompozice, na níž padá tma.DETAIL:Rakouský hudební skladatel Gustav Mahler se narodil na Vysočině. Osmou symfonii přezdívanou jako Symfonii tisíců složil roku 1910, věnoval ji své ženě Almě a nadepsal slovy „Představte si, že vesmír začne zvučet a znít“.  

Světelné trajektorie hejna racků poletujícího kolem pohozených drobků chleba proměňují idylický obraz v poutavou abstraktní kompozici, která evokuje frenetické projevy domnělého hněvu či chaosu. To podporuje analogická práce se zvukem, když z křiku ptáků zůstávají stopy nervních ozvuků.  „Pracuji s obrazem a zvukem /// abych všednímu životu vdechl nové kontury /// a podělil se o svou audiovizuální představu o světě /// v experimentálních uměleckých videosnímcích /// a to od roku 2010.“ J.-M. Rolland

Neklidné pozorování v soustavě detailů i oddálení vytváří ze záznamu přirozeně členitých krajin a proměnlivých živlů ireálné meziobrazy, pohyblivé plochy odrazů a rubů zpřítomněných figur a živoucích abstraktních motivů.DETAIL:Odtržené slupky pozorovaného dávají nahlédnout za horizont běžné percepce a dotknout se roztékajících se odlesků vzdálených podprostorů.

Valivým pohybem se přibližuje obraz města rozložený na posloupnost zorných plánů, jejichž ozvěny umožňují doplnit imaginární celek místa. Velkoměstská symfonie minimalismu buduje panoramatický výhled do dálky, přičemž znejišťuje skutečnost zviditelňováním urbánní přeplněnosti.  "Život je překvapivě prostý. Všechny lidské bytosti totiž opakují nezvratný osud přírody. Všechno je jen stopa a mizí." M. Yi