Předpřítomný. Čas.

V lůně korsické přírody žije osamělá žena, v jejíchž snech se zrcadlí hrozivé předtuchy budoucnosti. Vstupuje do temného lesa a loví divokou zvěř, v jejíchž mrtvých očích poté vidí tváře lidí, co mají zemřít. Místní ji považují za pomatenou stařenu a jejím vizím již nevěnují pozornost s výjimkou pastýře, který se již sám přesvědčil o ženině věšteckém daru. Potemnělý film s mysteriózní atmosférou vrhá diváka do světa ostrovních legend, pověstí a rurální pověrčivosti. Snímek sleduje každodenní práci pastevců v divoké přírodě, zatímco mimoděk rozjímá nad tématy přesahujícími lidské chápání.

V opuštěném průmyslovém areálu na úpatí rakouských Alp pracuje a žije nigerijský mechanik, který rozebírá stará auta a jednotlivé díly prodává dál, především do východní Evropy a Afriky. Dokument jej soustředěně zachycuje během práce i při meditativních přestávkách na cigaretu s výhledem na horu Erzberg, kde se železná ruda těží už od dob starověkého Říma. Hrdinův izolovaný mikrokosmos je pozorován na samém okraji ekonomických aktivit, a přesto je neoddělitelně propojen s globálními hospodářskými vztahy v Evropě a Africe, vytěžováním zdrojů i ziskuchtivým vykořisťováním.

Babička, vnučka, pes. Trajektorie umírání. Několik bezčasých momentů života nemocné ženy je obohaceno o přítomnost vnučky-filmařky, která skrz filmové médium zachycuje prchavost událostí a něžnost loučení. Za zavřenými dveřmi se odvíjejí prosté hovory, rutinní úkony (večeře) i předávání zkušeností (kuchání prasečí hlavy). Naléhavost pomíjivých chvil je umocněna psím pohledem. Projekce posledních okamžiků života zaznamenaná pohledem kamery a oddaného zvířete. Intimní bilance životních ztrát na půdorysu rodinného trojportrétu.

Tři místa a tři chvíle strávené s ženevskou zlatou mládeží. Režisér kvůli svému dokumentu zorganizoval workshop se studenty prestižní ženevské školy umění a designu HEAD, aby blíže poznal mladé muže a ženy zvyklé na luxus, kteří si krátí čas dlouhými debatami v nočním klubu, šňupáním kokainu a pitím šampaňského. Režisér vnímá film jako výsostně subjektivní vizi, jakousi pseudoetnologickou práci, v níž některými formálními prvky dává najevo svou ironii. Zde vystupuje jako pobavený moralista a pozorovatel, který se snaží proniknout do světa plného luxusních večírků, drog a všeprostupující marnivosti.

Liberálně smýšlející pětadvacetiletá Eva žije v Berlíně a žádná z charakteristik jejího alternativního života není přesná. Je tulačkou, básnířkou, lesbou, prostitutkou, pannou, ženou v domácnosti, drogově závislou, modelkou, která ve svých čtrnácti letech označila soukromí za zastaralý koncept. Díky sociálním sítím, jejichž prostřednictvím se permanentně prezentuje, vystupují do popředí zejména ty, jimiž se vymezuje vůči většinové společnosti: naprostá otevřenost v ukazování tělesnosti a sexuality či v užívání narkotik. Pátrání po Evě tak není jen hledáním ženy, z jejíhož těla (a duše) se stala veřejná podívaná, ale v mnohovrstevnaté filmové eseji se stává průzkumem ženské identity vůbec.

Citlivý portrét Daniela Spoerriho zavádí diváky nejen do pracovny všestranného umělce, ale také do jeho dětství stráveného v Rumunsku, kde se jeho otec stal obětí židovského pogromu. Kromě samotného Spoerriho k nim promlouvají i jeho asambláže, které dávají nový život různým objektům. Umocňují tak motiv znovuzrození, kolem něhož režisérka svůj osobně laděný film vystavěla. – Daniel Spoerri (1930) je švýcarský výtvarný umělec a spisovatel narozený v Rumunsku. Proslul svými tableaux pièges, v nichž skupiny předmětů nalezených v náhodných pozicích umisťuje na desky tak, aby výsledný objekt mohl být zavěšen jako obraz.

Vraždy, jejichž počet od 90. let stále vzrůstá, jsou tématem epického dokumentu přibližujícího děsivý rozsah násilí v korupcí a kriminalitou postižené mexické společnosti. Přízračnost celkového obrazu posiluje zvolený černobílý materiál a rozdělení filmu do kapitol zachycujících s takřka antropologickou důsledností řadu svědectví z krvavé historie země. Slunce svítí na tu hrůzu: pátrání po unesených, znásilněných, zavražděných ženách, pohřešovaných studentech, vraždu fotoreportéra, který poukazoval na provázanost politiků se zločinnými kartely, odkrývání masových hrobů na soukromých pozemcích.

Režisér filmu Mikel a hlavní hrdina Mathias jsou kamarády od dětství, přesto s odstupem času ten první o druhém zjišťuje, že ho vlastně nezná. O zběsilých okolnostech vedoucích až na osudové scestí se rozhodnou společně natočit dokumentární rekonstrukci, měnící se ve velmi osobní portrét člověka, který byl proti své vůli nucen vést dva životy, přičemž mezi nimi je hranice stejně tenká jako mezi obětí a pachatelem v bezohledném podsvětí. Více než kriminální pozadí poutá pozornost úporná snaha člověka strhávaného spirálou vážných problémů udržet před ostatními zdání spokojeného a vyrovnaného života.

Tělo jako materiální sochařský objekt i abstraktní jednota funkcí. Tělo jako součást raných traumat, ideologického odvržení, politické cenzury, trvání a pomíjivosti. Tělo jako koncept organizace rozsáhlých přírodních společenství. Tělo jako prázdná schránka k dalšímu uměleckému využití. Audiovizuální esej v dopisech íránské filmařky a britského sochaře je snivým, intimním dialogem, rozpravou o zemi po islámské revoluci a rodině i o touze zdokonalit ženské tělo zdevastované zhoubnou nemocí. Filmovou promluvou o umělecké reflexi krásy, paměti, prožitku, naplnění a početí nového života.

Mnohostranně talentovaný umělec, původem Čech, Jiří Synek (1921–2017), čtenářům známý jako František Listopad, strávil většinu svého života v Portugalsku, kde vystupoval pod jménem Jorge. Byl básníkem, překladatelem, divadelním i filmovým režisérem, organizátorem a pedagogem a jako takový měl velký vliv na portugalský kulturní život. Významnou roli měl při budování portugalské televize i filmové školy. Zároveň pořád psal a jeho básně i prózy jsou výjimečným svědectvím o melancholii exilu. Dokument obsahuje objevné archivní záznamy i lyrické sekvence a Listopada představuje prostřednictvím jeho myšlenek a životní filozofie.

Po čtyři roky se režisér setkával se studenty filmového kroužku na střední škole Dora Maar v etnicky pestrém Saint Denis nedaleko Paříže, aby sledoval, jak hlavní postavy i autoři snímku dorůstají, pátrají po vlastních kořenech a identitě, a společně hledají formu vznikajícího filmu, který na začátku mohl být vlastně o čemkoliv. Zprostředkováním každodenních banalit se aktéři učí pracovat s prostředky filmového jazyka a neustále vracejí do hry úvahy o měnícím se formátu i náplni plánovaného snímku, jenž se stává metaforou hledání jejich vlastního místa ve světě.

Dobrý terorista – mrtvý terorista, tvrdí známá floskule. Stejně rozpolcený jako název je i film přibližující příběh Jasona Walterse, odsouzeného a následně napraveného člena nizozemské teroristické skupiny Hofstad. Ta byla zodpovědná za vraždu, přípravu teroristických útoků a vyhrožování smrtí. Walters se vzdal až po čtrnáctidenním obléhání jeho bytu. Ovšem ve výpovědích zástupců justice, vězeňských zaměstnanců i dalších mužů obviněných z terorismu získává stereotypní představa muslimského radikála jako ztělesnění všeho zla notné trhliny. Zjitřená Evropa možnost nápravy a pokání vytěsnila v toxicky zpolitizovaných případech mimo jakákoli akceptovatelná společenská kritéria, stejně jako většinu uvězněných teroristů.