Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Proč se cítím jako kluk?
Proč se cítím jako kluk?
Proč se cítím jako kluk?
Proč se cítím jako kluk?

Proč se cítím jako kluk?

režie: Kateřina Turečková
originální název: Proč se cítím jako kluk?
země: Česká republika
rok: 2019
délka filmu: 26 min.

synopse

V malé vesnici na jihu Vysočiny se režisérka setkává s šestnáctiletým Benem, aby přímo na místě zkoumala jeho nově objevenou trans identitu. Se svými skutečnými pocity utíká do on-line světa a opravdově šťastný se cítí například ve chvíli, kdy se pomocí klíčovací technologie představuje svou možnou budoucnost. Snímek zprostředkovaně zachycuje,s jakým (ne)pochopením a (ne)přijetím se setkává ve škole,a jeho soustředěný vhled dotvářejí autorkou vedené rozhovory s maminkou a sestrou, které nedobrovolně ztělesňují vše, co na sobě Ben nenávidí.

„Mě na tom nejvíc baví, jak příběh dospívajícího trans kluka dokáže nabourat konzervativní struktury televizního filmu, přesáhnout za hranice média a otevřít téma nehumánní sterilizace trans lidí v ČR.“ K. Turečková

biografie

Kateřina Turečková (1993) studuje dokumentární tvorbu na FAMU v Praze. V roce 2018 na sebe upozornila snímkem Iluze o současné situaci v Maďarsku, který byl uveden také na jihlavském festivalu. Filmová báseň Tradice (2017) získala v Ji.hlavě zvláštní uznání v kategorii Fascinace Exprmntl.cz.

více o filmu

režie: Kateřina Turečková
producent: Ondřej Šejnoha, Klára Mamojková
scénář: Kateřina Turečková
kamera: Tomáš Šťastný
střih: Lucie Hecht
hudba: Johny Poupě
zvuk: Pavel Jan, Juraj Mišejka

další filmy v sekci

Pasažéři
Jako pasažéry, kteří hledají svoje místo v životě ze zadního sedadla, protože nedostali příležitost svůj život řídit, vidí režisérka filmu své čtyři protagonisty. Začíná je filmovat těsně před tím, než opustili zdi dětského domova, a po šest let časosběrnou metodou sleduje, kam se jejich osudy pohnou. Návrat do nefunkčního rodinného prostředí znamená často také návrat k ustáleným vzorcům, bezperspektivnosti a nestabilním sociálním vazbám. Dokument je nepřímou obžalobou systému ústavní náhradní péče, který se sice dokáže dobře postarat o děti v době jejich dospívání, ale na přechod do dospělého života je dostatečně nepřipraví a nevybaví."Jaké to je sedět na zadním sedadle svého života?" 

Pasažéři

Jana Boršková
Česká republika / 2018 / 78 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Z lásky nenávist 3: Domácí násilí na seniorech
Násilí na seniorech se týká až dvaceti procent starších Čechů. Ohrožená skupina se často celé roky potýká s psychickým a fyzickým násilím ze strany svých nejbližších. Dokument prostřednictvím soustředěných, důvěrných i drásavých rozhovorů se třemi ženami a jedním mužem líčí situaci, v níž se tito lidé na sklonku života ocitli. Teror, skrytý za zdmi domova, u každého z nich postupně přerostl ve fyzická zranění, soudní řízení i ztrátu majetku. Ve filmu vyprávějí o tom, jak se vyrovnávali se zradou vlastních dětí a bezmocí s vědomím toho, že je společnost dostatečně neochrání. „Naši hrdinové jsou zklamání z těch, které vychovali a k nimž chovali lásku: jejich děti. Je těžké to prožít, a ještě těžší přiznat sobě i okolí. Jde ale o jev který je daleko častější než předpokládáme.“ I. Pauerová Miloševićová
osobní program

Z lásky nenávist 3: Domácí násilí na seniorech

Ivana Pauerová Miloševićová
Česká republika / 2019 / 52 min.
sekce: Česká radost
Všechno má svůj čas
Čas životní i filmový jako něco vetkaného do jednoho obrazu nám předkládá experimentálně pojatý film, ve kterém jsou obrazové vrstvy často kladeny přes sebe a do sebe míchány zvukové stopy. Velmi osobní dokument se v poetické zkratce stává poznáním paměti, vědomí i očekávání budoucího jako neoddělitelně spojených skutečností. Před očima – pomyslným kinematografickým zrakem – nám defilují výjevy z minulosti i záběry aktuálně všední a ve voiceoveru recitují vnitřní hlasy útržky básní či opakují fragmenty dávných dialogů těch, kteří nás třeba už opustili, ale nenechali nás samotné. „Jak se vyrovnat se ztrátou? Jak ošetřit ostatky? Jak rozumět významu vzpomínek? Když vstoupíme do obrazu opouštíme rám. Potkáváme předobrazy. Díky setkání získáme obraz nový – obraz pro budoucnost.“ V. Ježková

Všechno má svůj čas

Viola Ježková
Česká republika / 2017 / 29 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Máme na víc
Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

Máme na víc

Radim Procházka, Robin Kvapil
Česká republika / 2018 / 74 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Hovory o nevěře
V otevřených výpovědích manželů, manželek i milenců ukazuje výrazně stylizovaný introspektivní snímek různé podoby manželství a pátrá po smyslu této instituce v pozdně konzumní společnosti. Prostřednictvím obrazově dominujícího textového rozhovoru ústřední dvojice R. a B. se divák postupně identifikuje s příběhy anonymních hrdinů, kteří bilancují naplnění lásky a sexuality v partnerských vztazích, vyrovnávají se se svým zklamáním nebo popisují nově objevenou hodnotu manželství. Metafory a koláže vyjadřují autorčinu perspektivu, a nakonec i překvapivý životní zvrat spojený s natáčením. „Nevěra je v podstatě nudné téma, které toho o vás ovšem hodně vypoví.“ B. Jíchová Tyson
osobní program

Hovory o nevěře

Bára Jíchová Tyson
Česká republika, Spojené státy / 2019 / 72 min.
sekce: Česká radost
Česká premiéra
Ukradený stát
Natáčení dokumentu o novém typu společenského zřízení, v němž tradiční státní struktury nahrazuje mafie s oligarchií, nabralo nový směr po zavraždění novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Autorka se prostřednictvím mnoha rozhovorů – s právníky, blogery, novináři, bezpečnostními experty a bývalými agenty zpravodajských služeb – soustřeďuje na rozkrytí spletence aktérů ovlivňujících současný veřejný prostor na Slovensku. Investigativní snímek o zemi třicet let po pádu komunistického režimu předkládá zdrcující fakta o nejasných stycích mezi bývalými důstojníky zpravodajské služby a zájmovými skupinami a o problémech a hrozbách, jimž musí čelit novináři a občané. „Vražda novinára nastolila viac otázok, než kto je vrah. Tragédia nasvietila obraz spoločenských inštitúcii v ich skutočnosti a vytvorila krátke okno, kedy bolo možné zachytiť to aj na kameru.“ Z. Piussi
osobní program

Ukradený stát

Zuzana Piussi
Slovensko, Česká republika / 2019 / 79 min.
sekce: Česká radost
Česká premiéra
Kibera: Příběh slumu
Fotograf Don, obyvatel obřího slumu Kibera v Nairobi, říká, že chce na svých snímcích zachytit pozitivní tvář svého domova. Nikoli utrpení, bídu a rezignaci, ale naději, odhodlání a kreativitu. Stejný program jako by si předsevzal i dokument Martina Páva. Snímek vizuálně těžící ze zvláštní fotogenie slumu je pojatý jako série výpovědí místních obyvatel. Vedle Dona vystupují zdejší umělci, učitelka nejmladších dětí nebo trenér boxerského mužstva. Zejména v závěrečné části věnované prezidentským volbám v Keni ale frustrace, beznaděj a násilí Kibery nezadržitelně vyplouvají na povrch.„Lidé dokážou spolupracovat, mají-li k tomu důvod.“ M. Páv

Kibera: Příběh slumu

Martin Páv
Česká republika / 2018 / 86 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Miluj mě, jestli to dokážeš
Zatímco v jiných zemích je sexuální asistence pro hendikepované už zavedenou službou, v Česku se teprve rozjíždí. Dokumentaristka Dagmar Smržová se k tomuto tématu vztahuje metodou připomínající filmy Eriky Hníkové: vybírá si tři hendikepované mužské protagonisty a jednu vyškolenou sexuální asistentku a sleduje je v civilních situacích, v nichž jim nenásilně klade různé otázky. Snímek otevírá téma, které veřejnost přehlíží nebo vnímá kontroverzně, ačkoliv je společensky závažné. Především však nabízí citlivý pohled do intimního života lidí s postižením.,,... není nikoho zásluhou ani zaviněním, jestli vypadá líp, nebo hůř, jestli se narodil silnější, nebo slabší. Měli bychom si tedy navzájem vycházet vstříc a pomáhat ve všem, co jeden může a druhý ne – i v milování...“

Miluj mě, jestli to dokážeš

Dagmar Smržová
Česká republika / 2016 / 63 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Český žurnál: Exekuce
Dokumentaristka Andrea Culková jednoho dne zjistila, že se ocitla v exekuci kvůli drobnému pochybení, o němž se dozvěděla příliš pozdě. Stala se tak jedním z mnoha lidí na okraji dluhové pasti. V dokumentu z cyklu Český žurnálse Culková pouští do zkoumání fenoménu dluhů, exekucí a splátek v naší společnosti z ryze osobního, ale zároveň investigativního pohledu. Zpovídá různé zainteresované osoby, od dlužníků až po ministra spravedlnosti, účastní se konference exekutorů a ptá se, jak stejný problém řeší v jiných zemích.„Přece mi nemůžete sebrat film!!!!“

Český žurnál: Exekuce

Andrea Culková
Česká republika / 2016 / 63 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Viva video, video viva
Působivost analogového videa dnes spočívá především ve svérázné estetice rozpixelovaného obrazu s rastrovými chybami. Pro české výtvarníky, kteří koncem 80. let začali prozkoumávat možnosti videoartu, však toto médium představovalo cestu ke svobodě. Skrze portrét svého dědečka Radka Pilaře, jednoho z průkopníků českého videoartu, zkoumá režisérka vlastní dědictví naléhavé tvůrčí fascinace. Proces rekonstrukce výstavy Den videa z roku 1989 coby hlavní dějová linie filmu pak toto okouzlení uvádí do kontrastu s životem v upadající totalitě, tak odlišném od dobrodružství těch, kteří se rozhodli emigrovat a za nimiž se autorka také vydává, aby objevila zapomenutá díla, poznala jejich tvůrce a navázala přerušené vztahy.  „‚Ty počítače, které tady se mnou jsou, mi tiše říkají, že chtějí, abych jim rozuměl, abych s nimi žil. Protože my s nimi budeme žít. Ale jsou to buď ďáblové, anebo to budou bozi.‘ Radek Pilař.“ A. Komrzý
osobní program

Viva video, video viva

Adéla Komrzý
Česká republika / 2018 / 85 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Postiženi muzikou
Hudební kroužek Jedličkova ústavu, dnes známý jako kapela The Tap Tap, založil před jednadvaceti lety Šimon Ornest a lidem s postižením tím dal příležitost uspět i mimo každodenní ústavní péči. Pozorující a k situacím pozorná kamera zaznamenala během let osobnostní vývoj několika muzikantů. Přitažlivá energie snímku, výjimečného přístupem k tematice tak často inklinující k soucitu, pramení ve vztazích mezi hudebníky a jejich kapelníkem, hybatelem dění, který svérázně napomáhá společenskému povědomí o lidech s hendikepem.  „Jakkoliv to bylo zpočátku těžké, snažil jsem se natočit film podobným způsobem, jakým se členové kapely vyrovnávají se svým osudem. Bez sentimentu, zbytečné lítosti, politické korektnosti a s černo černým humorem." R. Síbrt
osobní program

Postiženi muzikou

Radovan Síbrt
Česká republika / 2019 / 80 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Všechno bude fajn
Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

Všechno bude fajn

Robin Kvapil
Česká republika / 2017 / 71 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt