Prolog k Signum Supra

Experimentální film Unknown předkládá prototypické městské motivy, jako je veřejná doprava či eskalátory, které jsou pomocí animační techniky rotoskopie abstrahovány na černé a šedivé fragmenty doprovázené autentickými ruchy. Autor se skrze tyto výjevy snaží divákovi zprostředkovat subjektivní pocit odcizení v anonymním prostředí města.

Lyrizované obrazy inspirované světem snů reflektují přechodný stav mezi spánkem a probuzením. Mnohoznačné útržky obrazů, otisky prožitků a výjevy z nevědomí společně utvářejí sen, který se pomalu rozplývá a zbývají po něm pouze neuchopitelné stopy a bdící vědomí.

Trilogie snímků, které vznikly přetvořením autorova filmu ze 70. let 20. století, zachycuje nahou ženskou postavu v jemných iteracích pohybů. Kombinace abstraktního expresionismu a figurálního motivu využívá výrazné barevnosti, prudké proměny tvarů a dynamiky lidské siluety.

Maršál Tito nechal na důkaz síly socialismu vystavět železniční trať napříč Jugoslávií. V post-ideologickém 21. století představuje její protějšek tzv. hedvábná stezka čínských megalomanských projektů. Videoesej natočená v Černé Hoře, Hongkongu, Kazachstánu a Číně ukazuje globální vizi čínského státního kapitalismu.

Technologie jako tichý svědek permanentního pohybu vesmírných těles. Světelná instalace zpřítomňuje příchod a odchod denního světla jako kontemplaci i dramatický proces. Časovým zhuštěním jednoho dne do několika minut tematizuje plynutí času a cykličnost přírodních procesů.

Civilizace na rozcestí: Vědeckotechnická revoluce a budoucnost socialismu v naučných filmech 60. let   Projekce předchází výstavě Sebeuvědomění vědy: Vědeckotechnická revoluce a limity emancipace, která proběhne od prosince 2018 v pražských galeriích Display a FUTURA. Výstava se zabývá působením interdisciplinárního výzkumného týmu, který měl v šedesátých letech dvacátého století pod vedením filozofa Radovana Richty předložit vizi „nového československého modelu socialismu”. Vzestup kybernetiky a automatizace měl pomoci vytvořit humánnější socialistickou společnost osvobozenou od manuální práce, stejně jako od mnoha dosavadních ideologických autorit a šablon. Výstava, kterou připravuje tým historiků, kurátorů a umělců, stopuje křehkou hranici, která odděluje emancipační potenciál vědy a technologie od jejich využití při ustavování a udržování technokratické moci nebo autoritářských režimů. Cílem je rekonstrukce interdisciplinárního dialogu 60. let, který v současnosti nabyl znovu na svém významu, zejména v souvislosti s tématy automatizace, společnost bez práce nebo klimatické změny.    Projekce je výstupem z projektu „Ztvárněte budoucnost! Koncept vědeckotechnické revoluce“ v rámci programu „Strategie AV21: Evropa a stát: mezi barbarstvím a civilizací“ (Akademie věd České republiky, 2018). Partnerem projektu je Národní filmový archiv.  

Archeologicky významné místo rozprostírá svoji paměť rovinami mýtů, rituálů a lidových vyprávění v esejistickém pojednání o podobách historické kontinuity. Absence kontaktního zvuku a minimalistická hudby zdůrazňuje vizuální motivy živoucích i neživých stop v krajině. 

Dialog mezi obrazem a zvukem reinterpretuje scénu z filmu Cizinec (1967, r. Luchino Visconti), v níž odsouzenec debatuje s knězem o absurditě života, smrti a neexistenci boha. Deformací obrazu skrz pohled přes broušené sklo je rozprava abstrahována a význam jejích slov nabývá nadčasové roviny.

Filmové médium využívá autorka jako prostředek k art-terapii, pomocí níž zpracovává traumatizující osobní zkušenost. Příběh vyprávěný z perspektivy dítěte staví na symbolice všedních i zvláštních předmětů, hliněného těla, svíjejícího se hada či kovového platidla, které promítá do vyprávěcí struktury opakujících se motivů.

Metaforické zamyšlení nad sociálním odloučením participační metodou odhaluje vztah mezi mladou Ukrajinkou Elizavetou a její matkou zubařkou. Odvážná analogie extrahovaného zubu, společenské náležitosti a duševní čistoty na plátně rozehrává střet zcizujících detailů a intimního tableau z rodinného života.

Neklidný výjev na pomezí dokumentu, abstrakce a animace vycházející ze statického pohledu na křižovatku ulic Adama Mickiewicza a Józefa Piłsudskiego v Krakově je přetvořen v audiovizuální změť ruchů, tvarů, barev a pohybů, mezi nimiž rozeznáváme chodce, auta a prostředky hromadné dopravy.

Pouť po statickém záběru ze snímku Lubomíra Lipského Cirkus je cirkus prozkoumává vztah mezi pamětí a vizuální historií. Fragment z obrazové databáze kolektivního podvědomí doprovází úryvky z eseje Karla Kosíka o neschopnosti občanů v demokratických volbách ovlivňovat reálnou politiku.