Show!

Hudební kroužek Jedličkova ústavu, dnes známý jako kapela The Tap Tap, založil před jednadvaceti lety Šimon Ornest a lidem s postižením tím dal příležitost uspět i mimo každodenní ústavní péči. Pozorující a k situacím pozorná kamera zaznamenala během let osobnostní vývoj několika muzikantů. Přitažlivá energie snímku, výjimečného přístupem k tematice tak často inklinující k soucitu, pramení ve vztazích mezi hudebníky a jejich kapelníkem, hybatelem dění, který svérázně napomáhá společenskému povědomí o lidech s hendikepem.  „Jakkoliv to bylo zpočátku těžké, snažil jsem se natočit film podobným způsobem, jakým se členové kapely vyrovnávají se svým osudem. Bez sentimentu, zbytečné lítosti, politické korektnosti a s černo černým humorem." R. Síbrt

Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

V malé vesnici na jihu Vysočiny se režisérka setkává s šestnáctiletým Benem, aby přímo na místě zkoumala jeho nově objevenou trans identitu. Se svými skutečnými pocity utíká do on-line světa a opravdově šťastný se cítí například ve chvíli, kdy se pomocí klíčovací technologie představuje svou možnou budoucnost. Snímek zprostředkovaně zachycuje,s jakým (ne)pochopením a (ne)přijetím se setkává ve škole,a jeho soustředěný vhled dotvářejí autorkou vedené rozhovory s maminkou a sestrou, které nedobrovolně ztělesňují vše, co na sobě Ben nenávidí. „Mě na tom nejvíc baví, jak příběh dospívajícího trans kluka dokáže nabourat konzervativní struktury televizního filmu, přesáhnout za hranice média a otevřít téma nehumánní sterilizace trans lidí v ČR.“ K. Turečková

Střihový dokument Jak odchází prezident se vrací k událostem kolem prezidentských voleb v ČSFR v roce 1992, které vedly k rozpadu federativní republiky. Film používající záběry Československé televize a Originálního videojournalu se soustředí na první volby, v nichž byl jediným kandidátem Václav Havel. Právě Havlova osobnost je v centru zájmu celého snímku. Vidíme především jeho bezprostřední reakce na měnící se situaci kolem voleb, ať už ty určené veřejnosti, anebo pronášené v kruhu jeho poradců. Vedle připomínky výrazného českého politika film evokuje veřejný život 90. let.„Věřím, že i pro dnešního diváka bude nahlédnutí do kuloárů autentické politiky zajímavé a povzbudivé a bude sám překvapen, jakým dramatickým způsobem se poměry na politické scéně změnily.“

Půlhodinový snímek se skládá ze soukromého videozáznamu, který pořídil divadelní tvůrce Petr Lébl v roce 1996, kdy působil jako hostující režisér inscenace Cyrana z Bergeracu v národním divadle v Tel Avivu. Většinu času sledujeme Lébla společně s kostýmní výtvarnicí Kateřinou Štefkovou v hotelovém pokoji, ovšem na okraji jejich nezávazných her nacházíme Léblovy skeptičtější komentáře na kameru. Zdánlivě banální home video dvou blízkých osob zároveň prolamuje hranice osobního a veřejného, života a inscenace. Oba účastníci totiž před kamerou stále hrají a inscenují, i když záznam není určen pro veřejnost.DETAIL:Mission Impossible – with Kateřina. Na Kateřinu pozor: její surové poznámky tě mají vytočit k zešílení. Nenech se zblbnout: nemá cenu jí opakovat, že si jí vážím. Raději se podle toho chovat v srdci.

Historik a teoretik umění Jiří Zemánek se se svými přáteli již poněkolikáté vydává na devítidenní pouť z Prahy na Sněžku. Novodobí poutníci, inspirováni pěším putováním básníka Karla Hynka Máchy, který cestu absolvoval společně s Eduardem Hindlem v roce 1833, objevují krásy české krajiny, předčítají úryvky básní a postřehů z Máchova zápisníku a pozorují svět, v němž se střetává člověkem nedotčená příroda a moderní civilizace. Lyrický, meditativní, humanismem protkaný snímek nabízí vhled do nitra poutníků toužících po splynutí se světem a vyzdvihuje poezii jako nástroj proměny lidského vnímání.     „A pak už nezbude než vzít své skromné živobytí na záda a vyrazit. Jirka možná ještě přečte nějakou báseň na cestu, snad od Máchy, Jefferse nebo od Josefa Hory, a vyjdeme vstříc neznámému. Víme už, že není nutné se ničeho obávat: cesta si nás sama srovná a povede, propojí s krajinou, s oblaky, s noční hvězdnou oblohou. S námi samotnými.“ K. Čtveráček

Původně to měl být dokument o českém zemědělství a faktorech, které na něj mají největší vliv. Pak se ukázalo, že jedním z nejzásadnějších faktorů je podnikatelská a politická činnost Andreje Babiše. Snímek s investigativními prvky sleduje novináře Zuzanu Vlasatou a Jakuba Patočku, jak rozkrývají Babišův podnikatelský styl a jeho dopad na společnost i životní prostředí. Tvůrci filmu, ze kterého se stala společenská událost, zároveň nápaditou prací se střihem, rámováním nebo animacemi přesahují rámec pouhého předkládání faktů, ale vytvářejí autorskou výpověď podanou prostředky filmového média. „Stát se musí řídit selským rozumem!“ Z. Piussi

V epizodě cyklu Český žurnál se Filip Remunda zaměřil na návštěvu čínského prezidenta v ČR a pouští se do konfrontačních rozhovorů s obyvateli země, kde se porušují lidská práva, lidé jsou za své názory vězněni, ale tamní populace se ke své prosperující vlasti hrdě hlásí. Záběry z protestů české veřejnosti a naopak nadšeného vítání prezidenta Číňany a rozhovory s čínskou disidentkou či učitelem češtiny jsou prokládány výroky mystika Lao-cʼe a záběry z návštěvy Leonida Brežněva v Praze z roku 1978. Film tak otevírá otázku, s kým vlastně český prezident buduje vřelé mezinárodní vztahy."Víc než protesty mě zajímal fakt, že pro Číňany jsme tím, že dovolujeme lidem demonstrovat, směšní. Vydal jsem se do Číny, abych zjistil, v čem je zakopaný pes."

Natáčení dokumentu o novém typu společenského zřízení, v němž tradiční státní struktury nahrazuje mafie s oligarchií, nabralo nový směr po zavraždění novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Autorka se prostřednictvím mnoha rozhovorů – s právníky, blogery, novináři, bezpečnostními experty a bývalými agenty zpravodajských služeb – soustřeďuje na rozkrytí spletence aktérů ovlivňujících současný veřejný prostor na Slovensku. Investigativní snímek o zemi třicet let po pádu komunistického režimu předkládá zdrcující fakta o nejasných stycích mezi bývalými důstojníky zpravodajské služby a zájmovými skupinami a o problémech a hrozbách, jimž musí čelit novináři a občané. „Vražda novinára nastolila viac otázok, než kto je vrah. Tragédia nasvietila obraz spoločenských inštitúcii v ich skutočnosti a vytvorila krátke okno, kedy bolo možné zachytiť to aj na kameru.“ Z. Piussi

Filmová reportáž s prvky osobního deníku se zaměřuje na xenofobii v české společnosti a aktivizmus proti neonacistickým demonstracím, ale i na autorovu osobní zkušenost života v romské vyloučené lokalitě. Většinu scén natočil režisér sám vlastní kamerou a bezprostředně působící záběry prokládá voiceoverovými postřehy a komentáři. V několika málo scénách je přidaná nediegetická hudba, která má podpořit dramatický efekt. Svými přímočarými otázkami se snaží demaskovat rasistické argumenty nejen samotných účastníků protiromských pochodů, ale i mnoha běžných občanů. DETAIL:„Já bych tam hodila granát mezi ně.“ „Mezi koho?“ „Mezi cikány. Protože se rodijou jak myši.“ „Je potřeba je zabít?“ „Je. Víte, co měl zrobit Hitler? Židy nechat a cikány postřílet. Je jich moc.“

Šestadvacetiletá influencerka bosenského původu Sandra Kisić se na pozvání české neziskovky vypravila do Ugandy. Ve městě Kabale a jeho okolí strávila deset dní. Společnost jí kromě místních dělala holandská dobrovolnice, která je už na své několikáté misi. Sandra se oproti tomu s chudobou a technologickou zaostalostí poprvé setkala jinde než na displeji mobilního telefonu, který prakticky neodkládá z ruky. Režisér střetávání navenek vzdálených, ale tváří tvář výzvám globálního charakteru rovnocenných světů zachycuje jako nestranný pozorovatel, aby nechal vyniknout četné tragikomické paradoxy. „Instantní polévka zahřeje, ale neposílí. Instagram můžeme vnímat podobně, nebo s ním pracovat jako s médiem schopným přiblížit ‚oldschoolový dokumentární film‘ mladšímu publiku.“ F. Remunda

Na scéně skutečné víc než dost nechává režisér tohoto hybridního filmu plynout neskutečný příběh. Zatímco před rijeckým divadlem demonstrují chorvatští nacionalisté proti – i u nás už dobře známému – uměleckému šéfovi Oliveru Frljičovi, na nedalekém ostrově Goli otok secvičují naturščici surreálné představení. Rozpadající se budovy bývalého internačního tábora, zřízeného tajně Titovým režimem pro politické vězně, slouží jako kulisy lynchovskému výjevu, v němž se ušpinění herci stávají objekty v panoptiku svých snů. Svět imaginace a svět holé skutečnosti se zase začínají sobě vzdalovat.„Volej ke mně a já ti odpovím; sdělím ti veliká tajemství, o kterých nevíš. Jeremjáš 33:3“ A. Suk