Skákání panáka

Citlivý filmový portrét vypráví životní příběh devadesátitříleté Rosemarie Aschenbachové a odhaluje její myšlenkový svět. Po několika životních ranách byla schopná se osvobodit a nyní píše svou disertační práci z filozofie. Všednost života kontrastuje s bohatstvím jejích názorů na život a smrt.

Ve čtyřicátých letech minulého století se polský spisovatel Andrzej Bobkowski vydal z jihu Francie do okupované Paříže a vše popsal v denících, v nichž stovky kilometrů jízdy na kole proměnil v hlubokou reflexi Evropy za války. O desítky let později stejnou trasou projíždějí Angelika a Filip a vše natáčejí. Do výzkumu o Bobkowského stopě v krajině a kultuře vstupuje střet nad interpretací spisovatelových deníků, přičemž debata tvůrčího páru vede až k reflexi jejich vztahu. V dokumentárním videodeníku tak z literárního díla povstává úvaha nad moderním životem, tvorbou, láskou.„Vztah jako věčný kruh kolem stále stejných věcí. Nezáleží na tom, kolikrát diskutujete, nikdy se navzájem plně nepochopíte. Ale co vás tedy spojuje?“ A. Herta, F. Jacobson

Některá lokální náboženství byla ve Slovinsku praktikována ještě ve druhé polovině 20. století. Jako společný základ pro jejich vykreslení zvolila autorka přírodu coby nejmocnější entitu. Dominantním vizuálním prvkem jsou záběry lesů a stromů za proměnlivého počasí v různých ročních obdobích. Slovem i obrazem jsou současně představeny některé rituály, navracející člověka k místům, odkud vzešel, přičemž stejným směrem se navozením mystické atmosféry náboženských obřadů ubírá také film. „Film O Měsíci a Luně a jejich odrazu byl pro mě odrazovým můstkem – uvěřila jsem, že film by se měl obecně mnohem více blížit poezii.“ I. Vogrinc Vidali       

Idea i příběh filmu začínají ve vlaku při nahrávání vzkazu na mobil, které se zničehonic s přejezdem státní hranice přeruší. Reálná situace iniciuje přenos do sféry umění: z krátkého vzkazu se stává dokumentární dopis, jehož autorka básnivou formou medituje nad významem a všudypřítomností hranic – těch geografických, historických i kinematografických. Za doprovodu neodbytného hučícího zvuku s ní absolvujeme existenciální procházku čtyřmi městy skládanou z aktuálních obrazů a záběrů pořízených režisérčiným otcem před čtvrtstoletím, které nás vždy přivedou k nějaké viditelné či neviditelné hranici. „Ve filmové škole jsem měla za úkol natočit video esej na téma ‚Hranice ve filmu‘. Po prvotním přemýšlení o tom, kde film ‚končí‘, mi došlo, že nejprve musím zjistit, kde končím já.“ J. Šatun       

Čingiz, stejně jako další horníci, pracuje čtyřiadvacet hodin v těžkých podmínkách stísněného prostoru šachty, kde riskuje na každém kroku. I když se bojí o vlastní život, je za práci v dole vděčný, neboť mu umožňuje uživit rodinu. Observační kamera přechází od stylizovaných obrazových kompozic ranní cesty do dolu k dlouhým sekvencím, v nichž sleduje pohyb jednotlivých dělníků v šachtě, jejich rutinní činnosti, aby ve složeném obraze jedné směny intenzivně a bezprostředně ukázala hornický osud.„Jeden z hrdinů tohoto filmu opakuje slavnou pózu z filmu Titanic, chce být Jack. Zpívá o tom, jak prosí o dešťové kapky, až přijde čas lásky.“ E. Tashbaeva

V tomto dokumentu nezjistíme nic o stejnojmenném hudebním žánru, seznámíme se ale se skupinou dělníků rozebírajících vysokou budovu z betonu a kovů. Jejich práci tvůrci pozorují a zaznamenávají prostřednictvím promyšlených, obrazově působivých záběrů, místy komponovaných i do několika plánů.

Studentský dokument z prostředí kyrgyzských hor je v souhře formy a obsahu senzuálním diváckým zážitkem. V roztřeseném obraze ruční kamery zachycené epizodické momenty, jako je dojení kozího mléka nebo koupel v léčivém prameni uprostřed pastviny, skládají autentický záznam života místních pastevců, kteří bez ohledu na nepřízeň živlů musejí svá stáda dovést na pastvu. Ve své průzračnosti umožňuje neučesanost filmu, natáčeného v horách nad jezerem Issyk-kul, přemítat nad přírodou a přirozeností. „V dětství jsem pomáhal bratrovi vyhánět z vesnice do hor koně. Měl jsem na to dobré vzpomínky a po studiu režie dokumentárních filmů jsem se rozhodl toto téma zpracovat.“ E. Omurbekov       

Holubi usedají na střechu zchátralého zemědělského stavení, nákladní automobil vysypává na hromadu starý chléb, dobytek pobíhá mezi automobily na vrakovišti, kozy se pasou v sousedství velkých přepravních kontejnerů...  Dokument, jehož leitmotivem je využití nezpracovaných potravin jako hnojiva a krmiva pro hospodářská zvířata, ukazuje v sérii bezeslovných prozaických výjevů jednu z podob zemědělství ve 21. století. Pomalé tempo a cyklické variování stejných stylistických parametrů navozuje poetiku zániku a rozkladu.„V průběhu čtyř ročních období jsem zaznamenala místo, kde končí naše nadprodukce. Pohřebiště, kde přebytky pojídají přebytky. Nekonečný koloběh zrodu a zániku.“ N. Krutilová

Simě je 20 let. Matka jí zemřela v dětství a stejně tak otec, proslulý hipík a sovětský disident „Jura sabotér“. Tváří v tvář lidem, kteří otce znali, se mladá studentka historie snaží v deníkově pojatém snímku zjistit, kým byl a jaké hodnoty vyznával, a díky tomu snad i najít vlastní místo v životě.

Průměrný obyvatel Litvy je dnes dvakrát chudší než před deseti lety. Kontemplativní snímek sestává ze záběrů na dívku sklízející a prodávající jahody během pěti let ekonomických a politických změn v Litvě. Film pojednává o koloběhu života a trhu i vlivu celostátního hospodářství na lidskou existenci.

Čistě observační kamera vstupuje do domácnosti rodiny žijící na vesnici v dunajské deltě, kde s narozením další holčičky stoupá napětí pramenící z nelehkého soužití v rozvětvené rodině. V krátkometrážním snímku tematizuje režisérka mezigenerační střet tří žen odkázaných na sebe, přičemž do popředí vystupuje desetiletá Maria, která se musí starat o mladší sestry. V bezčasí tradičních venkovských vztahů, které film ukazuje v pozvolném tempu udávaném každodenností, je její dětská nevinnost vystavována babiččiným tvrdým příkazům, vyžadujícím úctu a správné jednání.„K Iordaně mě vedla zvědavost. Připustila jsem si být překvapená jejím světem, abych byla schopná dekontruovat jejich realitu.“ L. Popa

Věřit v Boha je super. Režisérka provádí sociální sondu do kmene mladých charismatiků ve svém rodišti na Slovensku. Popové písničky, stavy podobné extázi a moderní merchandising cílí na mladé. Co si o charismatickém hnutí, které se stalo fenoménem poslední doby, myslí zástupci jedné generace?