Solastalgie

Nepřehlednost situace večera 29. listopadu 2012 přivádí veřejnost k důkladné analýze. Dokument sleduje události, které vyústily v zastřelení dvojice Melissy Williamsové a Timothyho Russella. Iracionálně vyvolaná hysterie davu vedla k pronásledování jejich vozidla více než stovkou policistů.

Osobní dokument o psaní dvou deníků a hledání ztracené kamarádky z dětství, která se kdysi s rodiči odstěhovala zpět do rodné Číny. Statické záběry ulic čínské metropole a okolních přírodních krás se střídají s retrospektivními scénami z argentinské domoviny a sugestivně vtahují diváka do dívčiny osamělosti v neznámém prostředí.

Magicky, jako zjevení prince ve zdobně vyšívaném šatu, působí na tisíce nedočkavých a napjatých příznivců příchod legendárního toreadora do arény. Miláček publika se vrací po vážném poranění býkem. Dnešní koridu však sledujeme pohledem do publika, do kotle emocí, který vře ve statických záběrech. Po zatroubení vše utichne. S příchodem toreadora publikum vstává. Muži i ženy téměř ve vyrovnaném poměru. Pak náhlé zděšení ve snímaných tvářích, výkřiky, ruce přes oči, napjaté výrazy i okousané nehty.

Historické souvislosti vyjevující cesta po stopách vlastní identity vedoucí ze Španělska až do obce Batelov na Vysočině, jejíž časem spolknutí „westernoví“ hrdinové odpočívají na tamním židovském hřbitově. Dědeček Moritz, jehož obrázek podnítil i vznik filmu, žije v paměti starého „šerifa“ pana Mirabelského – zprostředkovatele pozoruhodných dějinných momentů. „Nikdo nás nezhněte poznovu z prsti a jílu. Nikdo nás slovem svým nevzkřísí z prachu. Nikdo. Pochválen buď nikdo. Kvůli Tobě chceme kvést, Tobě vstříc. Nicotou jsme byli, jsme a též zůstaneme, v květu. Růží, nicotou, růží nikoho.“

„Jako tygřice bránila svého syna,“ líčí svůj traumatizující zážitek setkání se smrtí protagonista experimentálního filmu. Okolnosti incidentu nejsou zcela zřejmé, klíčový je způsob, jak se zachovali jeho svědci, a pocity, které ve vypravěči vyvolal a které film přibližuje sugestivní montáží černobílých záběrů.

U cesty stojí malý obchod. Lidé jeden po druhém vstupují do malé budovy a vycházejí z ní. Nahodilost a nelogičnost akcí neodpovídá realitě. Nastolená snovost vyvěrá z atmosféry bezčasí a nepojmenovaného prostoru. Téměř nehybný záběr kamery černobíle zaznamenává výsek ze života místa vytrženého ze souvislosti světa.

Rorýsi stráví celý život ve vzduchu, v letu spí a patří k nejrychlejším letcům. Kamera zachycuje to, co kvůli jejich nesmírné rychlosti pouhému oku uniká – časoprostor rorýsího letu v podobě letových fází, trajektorií a křivek. Na obloze nad sídlištěm, kde hnízdí, každé léto předvádějí své vzdušné akrobacie, při nichž se připravují k dlouhému tahu na jih. Rorýsi jako forma radosti ve vzduchu jako formě domova.

Po zaplavení vesnice na severu Íránu přehradou zůstal jediný ostrov. Je na něm hrob. Ze svahu nad novým jezerem na něj shlíží stará žena. Intimní pohled na každodenní rutinu Íránky, která v domku na úpatí hory přečkala ve skromnosti už dvanáct let o samotě.  Čeká na povolení ostrov navštívit.

Studiový experiment je fiktivní exkurzí do města duchů Kijong-dong v severokorejské demilitarizované zóně, kam byl režisérce odepřen vstup. Obec postavená v roce 1950 je Potěmkinovou vesnicí, prázdnou filmovou kulisou. Tak je také vyobrazena prostřednictvím bílé makety s průhlednými modely prázdných domů.DETAIL:Zazáří ve tmě jako bílá špička ledovce v temné hmotě oceánu: maketa složená z dokonalých linií vrstevnic kopců, jež se tyčí nad městem. Zpívají ptáci, zní rozhlasové vysílání, hlasy. Nikde ani živáčka.

Ještě donedávna byla kinematografie v Saúdské Arábii dlouhých pětatřicet let záležitostí undergroundové kultury. Před její legalizací zachytil Bentley Brown na svoji domácí kameru z dob dětství práci filmařů ve městě Džidda. Melancholickou náladu podtrhují voiceovery žen tvořících většinu štábu.

Postapokalyptický pohled na čínské město, ve kterém zvukovou kulisu tvoří pouze svist větru. Syrové záběry obyvatel žijících v troskách domů obklopených odpadky a kůžemi mrtvých zvířat. Stylizovaná kamera zabírá barevná spektra špinavé každodenní rutiny ne nepodobné té naší. Zbývá už jen návrat k tradičním rituálům, když ani vytrvalý déšť nesmyje pohromu zničeného města postiženého lidskou civilizací. 

Zenový příběh zabalený v atmosférické hudbě utváří neobvyklý umělecký projekt. Saskia Olde Wolbers se specializuje na specifický žánr videa. Fantaskní dokument točený pod hladinou vody zavádí publikum do světa abstraktních tvarů a netypických modelů. Neosobní voice-over protíná bohatý obraz a rozpráví o tom, jak vznikla slavná zenová publikace Zen in the Archery.