Spotřeba

Otevřeným rozbitým oknem vstupujeme do chátrající internátní školy – skvrny na sněhobíle čisté krajině. Do obrazově vytříbených záběrů rozpadu zaznívají vzpomínky již dospělých dětí, které sem přicházely jako sedmileté. Někteří by nejraději zapomněli, co jiní z nich vnímají jako nejbáječnější čas svého života. Děti, které nejsou vidět. Chichotání dětských hlásků se nese vybydleným pokojem. Holka a kluk. Vyměňují si nová slova. Někdo jde, ale nepřichází, dveře se samy otevřou. Za domem se třepotá polární záře.

V jedinečně pozitivně laděném snímku je mladičká Rubina dealerem přesvědčivého pocitu štěstí zažívaného v podmínkách slumu, který je báječným místem k narození, jestli vám nevadí, že malárie vždycky není tak velký požitek. Sonda do mraveniště plného okatých dětí, spokojené špíny, šicích strojů a smetí, z nějž se dá vylétnout až k předávání Oscarů. Domky jak poházené, potrhané a propršené lepenkové krabice pod palmami a dětí v uličkách, zákoutích a na kolejích tolik, že se nikdo neodváží nakoupit čokoládu, kterou by rozdal veselým chudým – bylo by jí moc.

Režisér reviduje televizní reportáž, kterou s ním a jeho rodinou natočila v roce 1974 lokální televizní stanice během svátku Rosh hashanah. V materiálu, který se ve své době zdál být projevem zájmu o židovskou kulturu, odhaluje tendence k antisemitismu a rasismu. – Název odkazuje na zoologickou zahradu, kde se lze domestikovaných a ochočených zvířat dotýkat a krmit je.

Odvrácenou, věcnou stránku live erotických webů ukazuje snímek, ve kterém sledujeme vystupující dvojice ve chvílích mezi sexuální akcí. Voyerské oko webkamery předkládá výjevy banálních partnerských hádek, hovorů o politice, nudy či unavené rezignace z pracovního života ve virtuálním akvárku.DETAIL:„Neplácej mě, bolí to. Jsem drobná, bolí mě to.“ „Ty jsi vážně dobrá. Jsi pokrytec. Myslíš, že když ty plácneš mě, že mě to nebolí? Víš ty sakra, jak mě bolí když mě škrábeš?“

Konceptuální dílko rekonstruuje paměť jednoho hotelového pokoje nacházejícího se v tzv. „čtvrti červených luceren“ filipínského města Makati. Dominujícími objekty, které zajímají autorův pohled, jsou titulní polštáře a přikrývky, v extrémních detailech ale nahlédne i na (a za) zbylé vybavení pokoje.

Fotografie Juana Mediny z roku 2006 zachycuje muže právě vyplaveného z moře, jak se plazí pláží Středozemního moře. Inscenovaná situace se rozvíjí, volně inspirovaná zachyceným okamžikem. Lidé jako makety, zamrzlí v čase, nevnímají svou nevědomou bezohlednost vůči muži, který podniká první kroky za lepším životem.

Dokument jako počítačová hra – nevhodná pro epileptiky – v technologicky pozoruhodném projektu abstraktního experimentálního eseje. Místy ztřeštěná, v rytmu elektronických hudebních klipů vedená zpověď o láskyplném vztahu k zastaralému hardwaru a softwaru hovořící jazykem počítačů, kyborgů a černého humoru. „Počítačové hry vystavěly v mé mysli hrad plný fantaskních světů. Ty se staly součástí mé paměti. Má mysl nečiní rozdíl mezi vzpomínkami na sny či počítačové hry, nečiní rozdíl mezi realitou a imaginací."

Rorýsi stráví celý život ve vzduchu, v letu spí a patří k nejrychlejším letcům. Kamera zachycuje to, co kvůli jejich nesmírné rychlosti pouhému oku uniká – časoprostor rorýsího letu v podobě letových fází, trajektorií a křivek. Na obloze nad sídlištěm, kde hnízdí, každé léto předvádějí své vzdušné akrobacie, při nichž se připravují k dlouhému tahu na jih. Rorýsi jako forma radosti ve vzduchu jako formě domova.

Vodka jako pramen transcendentální inspirace ruského národa. Zelený had, jehož uštknutí stahuje do krajin soumraku, jak o tom na pozadí záběrů ruské zimy v introspektivních výpovědích hovoří básník, herec a ředitel divadla stejně jako vědec. Pátý živel světa odkrývá svůj potenciál v ódě na vášeň. Tma, v ní na ulici rozkvetlé lampy. Koleje vyjeté do sněhu, v kterém se chvějí uschlé květy. Pod nimi na zemi záblesky malých hvězd. „S vodkou je to jako se sexem. Jako s parfémem. Záleží na náladě.“

Přes den natírá rámy v dílně jako muž, v noci se převléká do ženské kůže. Oxana je transsexuálka v Moldavsku, kde je i projev tolerance k sexuálním menšinám riskantní. Krátkometrážní dokument je intimní výpovědí nejen o genderu, ale i sociální izolaci jednoho člověka bez práva na vlastní identitu. 

Režisér se noří svou kamerou do světa drobných organismů. Hmyz, mlži, houby zabírané pohledem makro vytvářejí bohaté textury v obrazu videa. Autor zasahuje svou přítomností do natáčeného materiálu, stejně jako člověk obecně zasahuje do přirozeného řádu přírody. Hirofumi Nakamoto vydává své Vesmírné deníky 2016.

Historické souvislosti vyjevující cesta po stopách vlastní identity vedoucí ze Španělska až do obce Batelov na Vysočině, jejíž časem spolknutí „westernoví“ hrdinové odpočívají na tamním židovském hřbitově. Dědeček Moritz, jehož obrázek podnítil i vznik filmu, žije v paměti starého „šerifa“ pana Mirabelského – zprostředkovatele pozoruhodných dějinných momentů. „Nikdo nás nezhněte poznovu z prsti a jílu. Nikdo nás slovem svým nevzkřísí z prachu. Nikdo. Pochválen buď nikdo. Kvůli Tobě chceme kvést, Tobě vstříc. Nicotou jsme byli, jsme a též zůstaneme, v květu. Růží, nicotou, růží nikoho.“